The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Samec (* 1944)

• narozen 1. srpna 1944 v Plzni

• v říjnu 1945 se rodina přestěhovala do Stříbra

• otec Adolf Samec založil a vedl stříbrské muzeum

• v roce 1968 zaměstnancem Okresního národního výboru Tachov, odbor průmyslový

• dne 21. srpna 1968 popsal věž stříbrské radnice protiinvazními nápisy

• vyšetřován StB kvůli schraňování protiokupačních letáků

• od roku 1968 pracoval ve Strojní zemědělské početní stanici Stříbro

• společně s MUDr. Karlem Jandou vydal knihy o historii Stříbra

• v roce 2019 obdržel od města Stříbro pamětní plaketu za reprezentaci a rozvoj města

Ačkoliv lze Františka Samce považovat za rodilého Plzeňáka, jeho srdce zůstalo ve Stříbře. Po konci druhé světové války se již zdálo, že v hlavní západočeské metropoli patrně stráví podstatnou část života, ne-li celý. V říjnu 1945 se však rodina Samcových přestěhovala do nedalekého Stříbra.

Otec Adolf Samec zde totiž založil první české muzeum, jehož se stal národním správcem, potažmo ředitelem. Navzdory nezájmu místní buňky komunistické strany, která se příliš nezajímala o kulturu, se muzeum dokázalo udržet do dnešních dní – především díky zásluze Adolfa Samce a jeho nadšení pro muzejnictví. V tom pokračoval i jeho syn František. Ten již odmala vypomáhal s hledáním artefaktů po okolí, aby je zachoval pro budoucí generace. “Paměť je potřeba zachovat,” dodává během natáčení. Paradoxně ale krátce po sovětské okupaci v srpnu 1968 byl za tuto velmi záslužnou činnost režimem potrestán.

Obsadit muzea v pohraničí

František Samec se narodil 1. srpna 1944 v Plzni. S rodiči a starší sestrou bydleli ve Škrétově ulici. Otec Adolf Samec bojoval v první světové válce. Nejprve oblékal rakousko-uherskou uniformu, ale na italské frontě byl zajat. Vstoupil tak do Československé domobrany. V armádě však dlouho nezůstal. Po konci války našel nové zaměstnání na železnici, později ale odešel do invalidního důchodu. 

Po konci druhé světové války se však náhle rozhodl, že se rodina odstěhuje do Stříbra. Přesný důvod, proč tak učinil, není jeho synovi dodnes znám. “Otec chodil v Plzni do historického kroužku, kde mu patrně doporučili, že by bylo třeba obsadit muzea v pohraničí,“ domnívá se.

Když však rodina v říjnu 1945 dorazila do Stříbra, našla vylidněné město. “Byly tam bloky neobydlených baráků. Pro kluky to bylo ideální – hry na schovávanou a takové věci. A taky se tam nacházelo všelicos. Přišlo se do kuchyně a tam byly ještě rendlíky s nedovařeným jídlem,” popisuje František Samec stav města. Původní němečtí obyvatelé museli město opustit a velká část domů v dříve německém Miesu, dnešním Stříbru, neměla svého majitele. “Pár Němců, sociálních demokratů, kteří ale spolupracovali s republikou během mnichovské krize v roce 1938, zůstalo. Němečtí komunisté však odešli, jenže ti mohli s celým majetkem,” dodává. 

Národní výbor tedy prázdné domy daroval dosídlencům, kteří měli nahradit odsunuté Němce. “Z Plzně se přestěhovalo dost lidí, také jsem měl kamaráda, který byl z Prahy. A volyňským Čechům, kteří měli zkušenosti s kolchozy, údajně republika slíbila, že co si zaberou v pohraničí, to bude jejich,” vypráví. Nicméně noví obyvatelé častokrát dostali budovy v dezolátním stavu. V dnešní ulici Boženy Němcové si tak Adolf Samec vybral dva domy vedle sebe.

Ten v lepším stavu byl určený pro muzeum, ten v horším se stal novým zázemím pro rodinu. Právě zde začal budovat muzeum společně s ochotnickým divadlem, kde mu pomáhala také jeho manželka Marie Samcová. Snažili se město kulturně pozdvihnout, přitom ale naráželi na spoustu překážek. Ačkoliv po konci války oba vstoupili do komunistické strany, místní národní výbor jim práci málokdy ulehčil. Vedení města prý kultuře moc nepřálo.

„Jednou mému otci jeden pán řekl: ‚Nejlepší by bylo muzeum zrušit, ušetřily by se peníze.‘ A jiný památný výrok je, když chtěl něco po nich, po obci, tak soudruh mu řekl: ‚Soudruhu, jsou na světě důležitější věci, než je muzeum a kultura vůbec,‘“ vzpomíná František Samec na nezájem ze strany města.

Navzdory této lhostejnosti dokázal Adolf Samec vybudovat první ryze české muzeum ve Stříbře. Vydával se na výpravy do okolí a na půdy opuštěných domů, kde nalézal spousty artefaktů určených přímo do expozic. Častokrát na tyto výpravy bral také svého syna Františka, který si tak vytvořil silné pouto k městu, jež se projevilo v pozdějších letech. Dlouhodobý nezájem a záměrné sabotování otcova úsilí však vyvrcholilo nuceným stěhováním muzea do budovy radnice počátkem šedesátých let. 

„Nějakou chytrou hlavu napadlo, že děti ze tříd mají mít praxi na pozemcích, tak místo toho půjdou stěhovat muzeum. Udělalo se to tak, že přivedli děti do muzea, kde jim řekli: ‚Každý si vezměte do ruky něco, jděte a odneste to na radnici.‘ To je jasné, že někomu zůstalo něco za nehty. Hlavně klukům, když našli pistolky. Táta už tehdy definitivně rezignoval na všechno.” Stěhování muzea bylo pomyslnou poslední kapkou otcovy trpělivosti. Adolf Samec odstoupil z vedení muzea a s rodinou se vrátil do Plzně.

Domove, sladký domove

František Samec se se sestrou a rodiči přestěhoval zpátky do rodného města v roce 1962. Byl odtržen od místa svého dětství, ke kterému měl již velmi silné pouto. V západočeské metropoli chtěl původně studovat vysokou školu, ovšem na další vzdělání rezignoval. Od stěhování do Plzně směřovaly všechny jeho kroky k návratu do Stříbra, kterému se snažil být nadále co nejblíže. Poblíž místa svého bývalého domova nalezl zaměstnání u geologického průzkumu, kde mu podnik slíbil, že jeho místo na nějakou dobu podrží. Čekala ho totiž ještě vojenská služba, kterou absolvoval ve škole pro důstojníky v záloze.

Vzpomínal, že vojenské řemeslo pro něj nebylo, a proto byl překvapen, když splnil důstojnické testy. S pětiletým odstupem byl povyšován a stoupal ve vojenské hierarchii. „Tupost vojenské mašinérie,“ dodává.

Plzeň se od roku 1945 příliš změnila, ostatně ani většina příbuzných nežila ve městě. V roce 1966 se tak celá rodina opět vrátila do Stříbra, v té době se také František Samec vrátil z vojny. Domluvené místo u geologických vrtů mu však podnik nepodržel. Během krátké doby tak vystřídal několik zaměstnání, až mu na jaře 1968 bylo nabídnuto místo u Okresního národního výboru Tachov v průmyslovém odboru.

„Jak se to začalo v lednu hýbat, tak ti kozáci, staří úřadové, bafuňáři okresní, měli nos správně natočený. V roce 1968 poznali, že se jde za mladými a ti jim to musí – těmhle starým paňácům – vybojovat, jako v roce 1989. Tak za mnou ten jeden starý přišel a říkal, zda nechci jít pracovat k nim. Takhle mě zlanařili.“

Nápis na věži radnice

Tehdy se však blížil 21. srpen 1968 a s ním i konec reformnímu procesu. “Viděl jsem ty hošany, předsedy, jak se kroutili do toho jednadvacátého a ještě pár dní potom. Jeden z kolegů mi o jednom povídal: ‚Já ho nepoznávám. On dřív na chodbě nikomu neodpověděl na pozdrav a teď najednou obchází kanceláře a s každým si potřásá rukou.‘ Takových tam ale byla spousta. Ti potom 21. srpna znejistěli, nevěděli, co bude, a když bylo jasné, co bude, tak se opět vrátili do starých kolejí. Kde bylo nějaké nebezpečí, že by někdo na ně něco měl, ten musel odejít. Naštěstí jsem získal jinou práci, takže když jsem podal výpověď, tak byli vlastně rádi, že jsem odešel bez problémů.”

V době, kdy František Samec podal výpověď, bylo Československo již několik měsíců okupováno vojsky Varšavské smlouvy. Invazní jednotky postupovaly 21. srpna 1968 také západními Čechami. V ten den však stříbrští občané, podobně jako na většině míst v Československu, vojákům znesnadnili orientaci. 

„Ve Stříbře u kliniky stál dav lidí, kteří před sebou měli tak metr dvacet vysoký, plátěný, textilní transparent a na něm měli napsáno, aby šli domů nebo tak něco, co se tenkrát psalo. Vždycky, když se blížila ruská kolona, se domluvili, kam ji pošlou. Udělali takovou bariéru a Rusákům nezbývalo nic jiného než jet tam, kam je nasměrovali. Jednou je dokonce poslali do vilové čtvrti, kde ta silnice končila.”

František Samec chtěl dát veřejně najevo svoji antipatii k okupantům, a tak se rozhodl jednat. Když do města vjížděly další sovětské tanky a obrněná vozidla, vydal se na stříbrské náměstí. „Napsali jsme na věž od radnice nápis. Už ani nevím co, asi aby šli domů. Kvůli tomu musela zasedat městská rada. Jestli nás tam pustí, jestli nám dají klíče od té věže. Tak nás tam pustili. Paní, která byla považována za šedou eminenci radnice, na nás už čekala. Dohodli jsme se, že večer bude rada, přijdeme zítra ráno a buď nám dají klíče, nebo nedají. Tak už na nás čekala, dala nám klíče, napsali jsme nápis, čímž jsme zapříčinili, že ta věž dostala za 14 dní sakumpikum nový nátěr, který už dávno potřebovala,“ popisuje.

Vybírejte si lepší kamarády

Při nástupu normalizace si však pro Františka Samce přišla Státní bezpečnost (StB). Nebylo to ale kvůli popsané radniční věži, nýbrž kvůli držení protiinvazních letáků. “Já jsem ale žádné letáky nerozšiřoval, ale jako syn muzejníka jsem usoudil, že jednou bude dobré je mít, aby si třeba moje děti mohly přečíst, čím jsme se zabývali v osmašedesátém. Tak jsem je shromažďoval,” dodává.

Ostatně tehdejší neinformovanost a snaha státního aparátu umlčet protirežimní protesty se projevila také ve vedení výslechu na služebně StB. “Bylo na nich vidět, že byli absolutně nepřipravení. Nevěděli ani pořádně, na co se ptát. Mezi těmi papíry jsem měl třeba, že nebyl jenom Jan Palach, ale také Jan Zajíc, který se upálil v nějaké pasáži. O tom se moc nemluvilo, ale měl jsem tam papír o tom jeho případu, jak to bylo. Ten jeden estébák, jak tím listoval: ‚Odkud znáte Jana Zajíce?‘ Bylo vidět, že vůbec neví, o co jde.”

Patrně nejhorší na celé situaci byla skutečnost, že Státní bezpečnost přišla na udání od někoho z blízkých kamarádů. “Když se mnou sepsali protokol, tak se mě zeptali: ‚Chcete odvézt zpátky domů?‘ Já jsem říkal: ‚Když jste si mě přivezli, tak mě odvezte.‘ ‚Tak jo, tak pojďte si sednout do auta.‘ Šel se mnou ten mladý [příslušník Státní bezpečnosti] a ten starý zůstal na služebně. A ten mladý mi nejdříve řekl: ‚A nechtěl byste jít k nám dělat?‘ A já povídám: ‚No, já mám teď nové zaměstnání a baví mě to.‘ ‚No my máme taky výpočetní střediska.‘ Já jsem na to říkal: ‚Ne, ne, ne, to ne.‘ Tak jsme takhle nezávazně hovořili a najednou on mi povídá: ‚A vybírejte si lepší kamarády.‘” 

Neblahé důsledky ukrývání letáků se odrazily v kádrovém posudku. Ačkoliv nebyl dále perzekvován a mohl vycestovat na podnikový zájezd do Spolkové republiky Německo, nemohl držet cestovní pas. Státní bezpečnost jej totiž klasifikovala jako nepřátelskou osobu. Ve stejné kolonce byl veden také jeho bratranec z matčiny strany Luboš Hruška, který byl v roce 1949 odsouzen k 18 letům těžkého žaláře za nepovedený pokus o překročení hranic. “Naši se ale k zavřenému bratranci moc nehlásili,” dodává.

Milované Stříbro

Po roce 1968 odsunul politiku stranou. Obdobně učinili také jeho rodiče, kteří vystoupili z komunistické strany. Více se začal věnovat rodině a práci. Nové zaměstnání nalezl v Strojní zemědělské početní stanici Stříbro. V roce 1972 se oženil a založil rodinu.

Po roce 1989 procestoval Evropu a věnoval se své zálibě – letectví. Jako stříbrský patriot navazoval kontakty s vysídlenými Němci, které zval zpátky do jejich rodného města a jako syn muzejníka se nadále zajímal o místo svého dětství. Společně s MUDr. Karlem Jandou tak vydal několik knih o historii města. Krátké články publikoval také v městském zpravodaji. Za tuto činnost obdržel v roce 2019 od města Stříbra pamětní plaketu za reprezentaci a rozvoj města, kde v roce 2021 stále žil.