Ing. Michal Salomonovič

* 1933  †︎ 2019

  • „Na rozkaz esesáků jsme si lehli do příkopu. Když letec odletěl, esesáci začali řvát, střílet do vzduchu, seřazovat vězně a hnát je dál. A máma nám řekla, ať zůstaneme ležet. Tak jsme zůstali ležet v příkopu. Když viděla, že pochod vězňů už je daleko, vzala nás a utekli jsme do lesa. Byli jsme samozřejmě v hadrech, ostříhaní dohola, hladoví a v tom lese jsme se schovávali. Věděli jsme ale, že jsme v protektorátu. Pak jsme přišli k trati a u trati jsme slyšeli, že někdo mluví česky. Byl to železničář, závorář, který tam měl domek a měl na starosti spouštění a vytahování závor. Hrozně jsme ho prosili, jestli by nám nedal něco k jídlu. A on řekl: ‚Víte co, vezmu vás k sedlákovi.‘ Šli jsme kousek, možná deset minut, a přišli jsme na statek, kde byl sedlák, Čech, který nás zavedl do stodoly. Schovali jsme se tam a on nám přinesl celý kotlík brambor ve slupce. Dodnes si vzpomínám, jaké to bylo výborné, když jsem měl ten teplý brambor. Ten první jsem snědl i se slupkou, ty další brambory jsem si loupal.“

  • „Bombardování jsme prožili tak, že nás nahnali do sklepa. Továrna měla velké sklepy. A já jsem to prožil tak, že jsem po náletech dostal takové nervové záchvaty, koktal jsem a pořád mrkal očima. A bylo to proto, že i v tom sklepě, když byly výbuchy, jsme to slyšeli, protože ta továrna byla taky zasažena a horní patra vyhořela. Lidé z naší skupiny, kteří byli nemocní a zůstali nahoře, v těch ložnicích uhořeli. Po bombardování jsme byli samozřejmě určeni na odklízecí práce. Uklízely se hlavně trosky z cest a z nádraží. A to byla zase výhoda, že se tam někdy přišlo na nějaké potraviny, takže jsme se trochu najedli.“

  • „Po karanténě jsme byli naloženi, muži zvlášť, ženy zvlášť, ale všichni z toho metalového resortu dohromady, byly nás tři nebo čtyři vagony, a jeli jsme do dalšího koncentračního tábora, Stutthof. To je na břehu Baltu. Tam jsme byli znovu rozděleni, muži a ženy zvlášť. Nebylo to tam už takové přísné, protože se říkalo, že ten náš metalový resort pojede za krátkou dobu na práci do továrny. A přišel esesácký důstojník a prohlásil, že je zodpovědný za to, že budeme všichni práceschopní, proto přivezli vitaminy, a i kdyby byl někdo jen nachlazený, že přinesli aspiriny od firmy Bayer a že se mají hlásit ti, kteří by chtěli vitamin. Táta řekl: ‚Víš co, zůstaň tady, já se přihlásím a přinesu ti nějaký vitamin.‘ Polští Židé říkali, že je to bluf, že to není pravda, že chtějí zjistit, jestli někdo není nemocný. Táta ale řekl, že tomu důstojníkovi věří. Uměl dobře německy a přihlásil se o vitamin. A oni ty vězně, kteří se přihlásili o vitamin, vzali na ošetřovnu a tam je zavraždili injekcí do srdce. Na té ošetřovně zahynul můj táta. Já jsem zůstal ve skupině polských vězňů.“

  • „Byl jsem od roku 1941 zařazen jako zámečnický učeň do továrny, kde jsem dostal na starosti hromadu jehel textilních strojů. Byl jsem malý, ale šikovný a dobře jsem viděl, tak jsem ty jehly narovnával tak, aby byly znovu použitelné. Vždycky jsem dostal hromadu jehel a ty jsem musel vytřídit podle toho, do jakého textilního stroje patřily, aby byly zase funkční, mohly zabrat za nitky a mohly se zase vyrábět textilie pro Němce. Velkou výhodou bylo to, že jsme dostávali bez lístků a bez peněz jednu polévku. Pracovní doba v továrnách byla obvykle dvanáctihodinová nebo delší. Pracovalo se sedm dnů v týdnu, ale výhoda byla, že jsme mohli být v noci s mámou a tátou.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 27.06.2017

    (audio)
    duration: 02:00:29
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Pořád jsem se musel ptát, jak se z lidí stali takoví nenávistní vrazi

Michal Salomonovič / Ostrava / 1945
Michal Salomonovič / Ostrava / 1945
photo: archiv Michala Salomonoviče

Michal Salomonovič se narodil 6. října 1933 do ostravské židovské rodiny. Otec Erich Salomonovič byl zařazen do vůbec prvního, pokusného transportu evropských Židů do Niska nad Sanem, kde budoval takzvaný přeškolovací tábor. Po jeho zrušení se vrátil k rodině, která se mezitím přestěhovala do Prahy. V listopadu 1941 byl Michal s rodiči a mladším bratrem deportován do ghetta v Lodži (Litzmannstadt) na území obsazeného Polska. V roce 1944 je nacisté odvlekli do koncentračního tábora Osvětim a poté do Stutthofu u baltského pobřeží, kde byl zavražděn jeho otec Erich Salomonovič. S matkou a bratrem byl transportován do pracovního tábora v Drážďanech. Ve sklepě muniční továrny přežili v únoru 1945 třídenní bombardování města. V jižních Čechách se jim podařilo utéct z pochodu smrti. Po válce se vrátili do Ostravy. Pamětník vystudoval Vysokou školu báňskou a pracoval v ostravské Nové huti. Přednášel o holokaustu v Česku a v Německu a provázel zájemce po koncentračních táborech. Zemřel v červnu roku 2019.