The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marianne Šafaříková (* 1926  †︎ 2017)

• narodila se 29. prosince 1926 v osadě Flussberg na Chebsku

• bratr Franz byl v roce 1942 odveden do wehrmachtu a pak zabit na východní frontě

• na konci války bojoval i Mariannin otec Immanuel Tauer

• tři poslední válečná léta byla Marianne v učebním poměru

• rodina nebyla zařazena do odsunu

• pak pracovala jako sekretářka a účetní v textilní továrně v Plesné

• v letech 1958 až 1988 byla účetní v podniku Karma (1958–1988)

• zemřela v roce 2017

Rodina Marianne Šafaříkové pocházela z osady zvané Flusberg vzdálené dva kilometry od pohraničního městečka Luby na Chebsku. Místní u obyvatel městečka zřejmě platili za Kocourkovské, přinejmenším by o tom leccos naznačovala písnička, která si bere na mušku sousední Výspu. „Na obecní schůzi seděli až do půlnoci, a když přišli k rybníku, viděli, že do něj spadl Měsíc. Starosta ostatním řekl, ať jdou a všem to rozhlásí,“ recitovala pamětnice vesele v chebském nářečí němčiny, jinak známém též pod označením egerlandština. „Přinesli tyče a chtěli Měsíc vylovit, ale protože Měsíc na nebi nezůstal stát, nemohli ho dostat ven. Od té doby jsou ve Výspě bohatí: mají Měsíce dva, jeden v rybníku, druhý na nebi.“

O obyvatelích Výspy se údajně tvrdívalo, že jsou hloupí, ale jedním dechem se prý dodávalo, že Lubští nejsou o moc lepší. Ovšem místní kolorit se před rokem 1945 zdaleka neomezoval jen na sousedské škorpení a těžko srozumitelný dialekt. Luby byly také střediskem výroby hudebních nástrojů, která platila za rodinné stříbro domácího hospodářství. S tímto svébytným odvětvím byli spjati mužští členové rozvětvené rodiny Tauerů. Naopak ženy pracovaly spíše v textilním průmyslu. Další zvláštnost spočívala v politické orientaci Flussberských. Oproti jiným sudetským obcím si zde hitlerovci mnoho příznivců nezískali, našli byste zde totiž spíše sociální demokraty a komunisty, a tak na Flussbergu, kterému se přezdívalo Malá Moskva, připojení Sudet k Říši bujaré nadšení neprovázelo – lidé tu věděli, že Hitler znamená válku, a její cenu si uvědomovali až moc dobře.

Do wehrmachtu museli i nepřátelé režimu

Ostatně i Mariannin otec se stal komunistou a zůstal jím až do doby těsně po mnichovské dohodě, kdy mu jistý učitel vyhrožoval, že pokud nepřestoupí k nacistům, jeho syn nedostuduje, a kdy na jeho manželku tlačily kolegyně v práci. Do NSDAP se sice Immanuel nepřihlásil, když však Magdalena nedala jinak, opustil komunistickou stranu – a toto rozhodnutí ho možná uchránilo od koncentračního tábora, kde kvůli politickým názorům skončilo několik Flussberských.

Marianna měla jediného sourozence, o čtyři roky staršího bratra Franze, který už jako dítě působil výrazně dospěleji než jeho vrstevníci a namísto hraček si přál knížky. Ačkoli rodiče neměli mnoho peněz a učebnice i dojíždění vyšly draho, Franzovo nadání, odhodlání i zájem o studium medicíny byly tak výrazné, že mu umožnili přestoupit z měšťanky do čtvrtého ročníku osmiletého reálného gymnázia v Chebu. Franzovy plány však překazila válka. Roku 1942 byl v pouhých devatenácti letech povolán do armády. Když odjížděl z lubského nádraží, kam mu maminka v nůši donesla dřevěný kufřík s nejnutnějšími věcmi, tušil, že porážky Německa, kterou od invaze do Sovětského svazu očekával, se nejspíš nedočká.

„Doma jsme měli pověšený velký obraz, na kterém se můj dědeček opíral o pušku,“ dosvědčovala Marianne po necelých pětasedmdesáti letech. „Dědeček padl v první světové válce na východní frontě. Bratr jednou otevřel dveře a povídá: ,Možná, že mě čeká stejná cesta jako dědečka.‘ A bylo to tak: minulo tři čtvrtě roku a Franz v Rusku padl.“ Tuto smutnou zprávu Tauerovým oznámil, jak bývalo zvykem, pověřený člen NSDAP. Matku Franzova smrt zdrtila natolik, že odmítla dál chodit do zaměstnání, kde se dennodenně potkávala se zapálenými nacistkami, a raději si na živobytí začala vydělávat v lesnictví.

Tehdy už pracovala také Marianne. Od začátku školního roku 1942/1943 byla v učebním poměru, věnovala se kancelářské práci, jak si vždy přála, a protože ji bavily počty, k běžné náplni si přibrala účetnictví. Čtyři dny týdně docházela do textilní továrny v Plesné, jeden den do školy a po složení závěrečných zkoušek se v srpnu 1945 měla stát vyučenou sekretářkou, jenže těsně předtím Německo kapitulovalo a poslední vysvědčení už Marianne nedostala.

Příležitost dělá zloděje… ale ne z každého

Stejně jako všem dalším německým rodinám nastaly i Tauerům v obnoveném Československu zlé časy. Otci na sklonku války přišel povolávací rozkaz. V Itálii se, aniž předtím vystřelil jedinou patronu, Immanuel dostal do zajetí, na ostrově Asinara, kde se nacházel jeho tábor, těžce onemocněl malárií, hrozila mu amputace nohy a do Lubů se vrátil až později. Marianne tedy s maminkou zůstala v Lubech sama a ocitla se bez zastání. Mnozí dosídlenci s nimi jednali zcela bezohledně a jednoduše si brali cokoli, co mělo větší cenu. Marianne přišla o harmoniku, její mamince zase zlatokopové sebrali na půdě prádlo a naházeli si jej přímo před domem na vozík. V době, kdy si na svých spoluobčanech německé národnosti mohli Češi a Slováci dovolit, co se jim zlíbilo, se zkrátka aktivizoval lumpenproletariát a nepřekvapí, že jedním z těch, kdo kradli cennosti ve velkém, byl sám tajemník národního výboru.

Mezi nově příchozími se nicméně vyskytly i světlé výjimky. Na vesnici panovaly obecně lepší vztahy než v městečku, zvlášť slušně se prý k Němcům chovaly chudé rodiny ze Slovenska a volyňští Češi, na které Marianne vzpomínala jen v dobrém. „Třeba jednou jsem se šla zeptat na Výspu, kde v té době žili volyňští Češi, jestli by neměli brambory,“ popisovala pamětnice během natáčení. „Nějaký mladý chlap mi povídal, že ano, že mi nějaké dá. Matka mu na to řekla: ,No, víš, ale co naše prasata?‘ A on jí na to odvětil: ,Napřed jsou lidi.‘“ Jindy se zase Češi a Slováci s německými sousedy podělili o mléko nebo si u paní Tauerové dávali výměnou za jídlo šít šaty.

Ačkoli Tauerovým nemohl nikdo vyčítat sympatie k nacistické ideologii, museli se i oni připravit na odsun. Do dřevěných kufrů si zabalili 50 kilogramů osobních věcí a počítali s tím, že svůj domov budou muset zanedlouho opustit. Pak si ale vedení podniku Cremona vyžádalo některé starousedlíky na zaškolení nových zaměstnanců a mezi vybrané odborníky patřil také z Itálie se navrátivší Immanuel Tauer, jenž se vyznal ve výrobě houslových korpusů. Díky svým znalostem a zkušenostem tak jako řada dalších specialistů sebe i svou nejužší rodinu uchránil od vyhnání.

Většina Lubských však takové štěstí neměla. Na druhé straně hranice se ocitli všichni vzdálenější Mariannini příbuzní a až do roku 1964, kdy byly povoleny návštěvy, udržovali s Tauerovými jen písemný kontakt. Stejný úděl potkal rovněž Marianninu spolužačku Hertu Huberovou,^[1] jež se později v Německu proslavila sérií egerlandsky psaných knih o nejzápadnějším cípu českých zemí, po kterém se jí nikdy nepřestalo stýskat a jejž stále navštěvuje.

Značné části vyhnanců trvalo léta, než ztratili naději na návrat, ale jiní se zachovali velmi pohotově a ještě před pádem železné opony se vraceli do svých domovů pro vybavení do dílen i domácnosti – například Mariannin strýc si vzal koberec, jednomu známému se dokonce podařilo do Německa pronést celou sadu houslařských nástrojů a obnovit tam svou živnost.

Když ještě bylo slyšet egerlandštinu

Roku 1946, kdy do textilky v Plesné nastoupil národní správce, ztratila Marianne místo sekretářky, novou práci si poté našla v již zmíněné Cremoně; v tomto podniku působila následujících 12 let a zde se také seznámila se svou krajankou Renatou Sandnerovou.^[2] Z kolegyň se brzy staly přítelkyně, a když se Marianne v roce 1952 vdávala, Renata na veselce nemohla chybět a Antonín Plášil, Renatin muž a shodou okolností spolupracovník Mariannina nastávajícího Ladislava Šafaříka, šel za svědka.

Podobný osud sdílely oba páry také v tom ohledu, že zatímco Renata a Marianne pilovaly češtinu, seč jim síly stačily, Antonín ani Ladislav se do studia němčiny příliš nehrnuli. První se vymlouval na nedostatek talentu a druhý své chabé znalosti sváděl na to, že po Hitlerových slibech bojovat do posledního muže přestal při hodinách němčiny dávat pozor, protože měl zato, že se stejně nebude mít s kým bavit. Marianne se nicméně nevzdávala, a jestliže Ladislav na ni mluvil česky, ona s ním komunikovala německy, aby se také něco přiučil. Když se Šafaříkovým na přelomu 50. a 60. let narodili syn a dcera, vychovala Marianne oba ve své mateřštině.

Sudetská identita se na Lubsku vůbec vytrácela pozvolna – ještě kolem roku 1950 tu třeba fungovala německy hrající ochotnická skupina a navzdory omezením existovaly vazby na vyhnané rodáky. Za Mariannou pak od poloviny 60. let jezdili ze západního Německa příbuzní, materiálně ji podporovali a po sovětské intervenci přišli s nabídkou, že by se k nim mohla s manželem a dětmi přestěhovat. Protože si však Marianne o čtvrtstoletí dříve, kdy ztratila bratra, předsevzala, že matku a otce nikdy neopustí, jelikož už mají jen ji, zůstala v Československu. Když dům ve Flussbergu později vyměnila za větší a pohodlnější v Lubech, dvě místnosti v patře přenechala rodičům Immanuelovi a Magdaleně – shodou okolností šlo o stejný dům, kde o dobrých čtyřicet let dříve prožila své dětství Mariannina přítelkyně Renata. Marianne se v něm dožila úctyhodných devadesáti let – zemřela v roce 2017 – a do posledních dnů častovala syna, dceru a své někdejší spolužáky jadrnou egerlandštinou.

[1]    Více viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Herta_Huber.

[2]    Více viz: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/5291.