The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marie Šafandová (* 1943)

Byla jsem dvouletá holčička a američtí vojáci mi pořád nosili čokoládu

  • narodila se 16. března 1943 v Plzni

  • v roce 1938 působil otec jako policista v Liberci

  • v roce 1945 udržovala rodina vřelé vztahy s americkými vojáky

  • otec vykonával funkci styčného důstojníka s americkou armádou

  • v roce 1946 nastoupila na základní školu

  • absolventka střední pedagogické školy v Chebu

  • vystudovala Pedagogickou fakultu v Plzni a přírodovědnou v Praze

  • vyučovala na základních školách v Lázních Kynžvart a v Mariánských Lázních

  • pamětnice příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Mariánských Lázních

  • v 70. letech působila jako lektorka češtiny pro zahraniční studenty

  • v roce 2006 odešla do důchodu

  • v době natáčení (2023) žila v Mariánských Lázních

Sloužit jako strážce pořádku v předválečném Liberci nebylo jednoduché, protože prakticky denně docházelo ke střetům Čechů s Němci. Když potom v září 1938 došlo v Mnichově k podpisu smlouvy o odtržení československého pohraničí, rozhodla se raději většina českého obyvatelstva uprchnout do vnitrozemí. Na jejich evakuaci a zachování pořádku dohlížel právě tatínek pamětnice. Jako policista musel v neklidném Liberci zůstat až do soboty 8. října, kdy město zabrala německá armáda.

„Tatínek byl ze svého zaměstnání tak vyčerpaný, že usnul na stanici. Probudilo ho až dupání venku, jak přicházeli nacističtí vojáci. Němci ale byli prý tak unavení, že vůbec nevnímali. S kamarádem pak táta šel pěšky do vnitrozemí přes Český Dub,“vzpomíná na otcovy zážitky Marie Šafandová.

Nový domov našla rodina pamětnice v Plzni, kde se otec coby protektorátní policista hned zapojil do domácího odboje. Sedm let strachu vyměnila rodina v květnu 1945 za obrovskou radost, když do města dorazila americká armáda. A protože zahraniční vojáci bydleli hned ve vedlejším domě a otec uměl anglicky, navázali přátelské vztahy.

„Byla jsem tehdy dvouleté blonďaté dítě, a ty bývají roztomilé. Maminka anglicky nemluvila, ale američtí vojáci vždycky čekali, až se mnou půjde ven a nosili mi čokoládu. Pamatuji si, že mi maminka říkala, jak mě jednou držela na rukou a přišel černoch. Měla jsem pocit, že je špinavý, tak jsem si naslinila prst a sáhla jsem mu na tvář, jestli je opravdu špinavý. Maminka mu nemohla nic vysvětlit, jen to říkala tátovi,“ vypráví pamětnice.

Liberečtí Židé často utíkali do Ameriky

Marie Šafandová se narodila 16. března 1943 v Plzni do rodiny příslušníka policie Jaroslava Dvořáka a jeho manželky Emílie. Ačkoli otec pamětnice pocházel z Plzeňska, vystřídal jako státní zaměstnanec různá působiště, včetně meziválečného Liberce. Jako absolvent místní policejní školy měl za úkol střežit klid ve městě, což bylo vzhledem k napjatým vztahům mezi českým, židovským a většinově německým obyvatelstvem stále složitější. Situace pak eskalovala na podzim roku 1938, kdy již docházelo k otevřeným útokům i stěhování českého a židovského obyvatelstva do vnitrozemí.

„Otec říkal, že v Liberci žilo dost Němců, část Čechů a jinak zde byla spousta Židů. Většinou byli bohatí a často šlo o majitele textilních fabrik. Měli zprávy z Německa, kde docházelo k pogromům již dříve. Majetek se proto snažili prodat nebo ho tu nechali, sebrali hotovost, šperky a většinou mizeli v Americe. Pokud ne, dopadlo to s nimi za války špatně,“ vzpomíná na otcovo vyprávění Marie Šafandová.

Otec zůstal v pohraničí až do úplného konce

Jako příslušník československé policie dohlížel otec pamětnice i na odjezd Čechů, kteří se snažili předejít nebezpečným incidentům s Němci vystěhováním do vnitrozemí. Spolu s kamarádem tak zůstali ve službě až do obsazení města německými vojáky v sobotu 8. října 1938. Náročná služba je však natolik vyčerpala, že usnuli na služebně a zaspali včasnou evakuaci. Probudil je až hluk pochodujících německých vojáků.

Po odchodu z Liberce našla rodina pamětnice nový domov v Plzni. Sehnat zde byt však nebylo jednoduché, protože do Plzně přicházelo velké množství českých vystěhovalců z pohraničí. Rodina tak žila pouze v jedné místnosti bez tekoucí vody a bez sociálního zařízení.

Jako policista zachránil Čecha, kterému hrozilo prozrazení

Ani zde otec neztratil odhodlání sloužit milované republice a pokud měl příležitost, snažil se pomáhat českému odbojovému hnutí.

„Otec vyprávěl, že za ním jednou přišla do kanceláře Němka s udáním, že její soused poslouchá anglické vysílání. Za to hrozilo vězení nebo dokonce smrt a otec Němku přesvědčil, že nejspíš špatně slyšela. Že to sepíšou, ale aby ještě poslouchala a přišla mu říci, kdyby se to opakovalo. Otec dotyčného pána varoval a ten už samozřejmě rozhlas dál neposlouchal. Udání pak zůstalo až do konce války v otcově šuplíku,“ popisuje otcovu činnost Marie Šafandová.

Řezník z odboje zbil všechny gestapáky, pak se zastřelil

Jiný otcův známý ale tolik štěstí neměl a zaplatil pomoc domácímu odboji vlastním životem.   

„Byl to správný řezník, takový pořízek, který se nikoho nebál, ale také moc neuvažoval dopředu. Když Němci přišli na to, že podporuje domácí odboj, česká policie se to samozřejmě dozvěděla a varovala jej, aby zmizel. Neposlechl, až si pro něj gestapo opravdu přišlo. Když ho začali mlátit, podepřel židlí dveře a sám přepral všechny, kdo tam byli. Až když viděl, že je konec, sebral služební pistoli a zastřelil se,” vzpomíná na otcovo vyprávění pamětnice.

Když začala být situace v Plzni na konci války kritická kvůli opakujícím se náletům, poslal otec svoji manželku s malou dcerou k příbuzným na Šumavu, což se později ukázalo jako šťastné rozhodnutí. Jedna ze spojeneckých bomb totiž spadla nedaleko jejich domu, výbuch roztrhal jednu stěnu a vytloukla všechna okna.

Strýc se přátelil s americkým vojákem i po letech

Nicméně brzy poté zažila Plzeň i šťastnější chvíle, a to osvobození města americkou armádou. „Když přijeli Američané, byli lidé strašně rádi a vyvěšovali poschovávané prapory. I když nám rozmlátili Škodovku, nádraží a ledasco jiného, tak jsme je velmi vítali, protože tehdy nám opravdu nesli svobodu. K Němcům byli Američané velmi tolerantní a nechali je odtud utíkat i s majetkem, který měli. Například Beaufortové si z Bečova odvezli vybavení, i když byli fašisté,“ popisuje situaci na Plzeňsku Marie Šafandová.

S americkými vojáky navázala rodina pamětnice přátelské vztahy, což bylo dané i tím, že vojáci bydleli v sousední budově. „Byli vstřícní a dost kamarádští. V Plzni bydlel můj strýc, který byl cukrář, a i když měli Američané dostatek potravy a logistika armády fungovala skvěle, rádi vyměnili konzervy za čerstvé jídlo. Strýc se s jedním vojákem přátelil, až do smrti si psali a dokonce se v dalších letech i navštěvovali,“ vzpomíná Marie Šafandová.

Před domem na mě vždycky čekali američtí vojáci

Netrvalo dlouho a pamětnice se jako dvouleté blonďaté dítě stala miláčkem amerických vojáků. Postávali před domem a čekali, až s ní půjde maminka ven a oni jí budou moci dát čokoládu. Velký údiv však nastal, když dvouletá holčička uviděla vojáka afroamerického původu. Měla pocit, že je špinavý a chtěla si na něj sáhnout nasliněným prstem.

Protože bylo po osvobození třeba zajistit návrat českých úředníků a policie do pohraničí, povolaly úřady brzy do služby otce pamětnice, který mluvil dobře anglicky i německy a měl v Mariánských Lázních vykonávat funkci styčného důstojníka s americkou armádou. V Mariánských Lázních nakonec  rodina už zůstala.

Ve Slavkovském lese zemřelo dvanáct židovských vězňů

Jak pamětnice dále vypravuje, tragické události posledních měsíců války se nevyhnuly ani „Mariánkám“. Do prázdných lázeňských domů přesunula německá administrativa pacienty z berlínských nemocnic, kterým hrozilo bombardování. Velká část z nich tehdy v Mariánských Lázních zemřela.  Navíc se v okolí pohybovaly takzvané transporty smrti, složené z vězňů z koncentračních táborů na pochodu.

„V jedné vesnici ve Slavkovském lese chtěli nechat ve škole přenocovat transport vězňů z koncentračního tábora. Starosta se tehdy postavil proti a prohlásil, ať ty svině židovské klidně zajdou. Přenocovali proto v lese a dvanáct jich tam zemřelo, protože to byli lidé, kteří neměli na těle žádný tuk a v noci ještě byla zima. Při jiném pochodu se stalo, že letěli kolem američtí hloubkaři a šedesát z nich postříleli. Nadělali spoustu zbytečné škody,“ přibližuje pamětnice tamější události.

Není pravda, že Němci přišli o majetek, který zde nechali

Ačkoli pamětnice velice lituje německých obyvatel, kteří v československém pohraničí zapustili kořeny a museli odejít, vyvrací tvrzení, že Němci přišli bez náhrady o majetek, který zde nechali.

„Náš stát měl přece smlouvu, že nebude od Německa požadovat válečné reparace, pokud německý stát vyplatí těmto lidem majetky, které tu zůstaly. Sudetoněmecký Landsmannschaft měl někdy na přelomu šedesátých let takovou akci, aby se lidé jeli podívat do Sudet na svá bývalá hospodářství. Dcera bývalého majitele našeho domu skutečně přijela. Byla velice překvapená, že jsme část domu koupili a její otec měl za něj v Německu dostat zaplaceno. Později přiznala, že  peníze opravdu obdrželi a její tatínek si za ně v Porýní postavil kopii domu, který opustili,“ dodává.

Protože začal v Mariánských lázních odsun německého obyvatelstva až v lednu 1946, stihli rodiče pamětnice od Němců odkoupit i část domácího zařízení.

„Maminka byla té zásady, že po Němcích zadarmo nic nechce a naši od nich odkoupili vybavení kuchyně. Němci nestáli ani moc o peníze, chtěli hlavně potravinové lístky. To bylo složité, protože jsme jich neměli dost ani pro nás,“ popisuje situaci v pohraničí Marie Šafandová.

Nikdy se neměl tak dobře jako v americkém zajetí

Další změnu poměrů přinesl komunistický převrat v únoru 1948 a potíže se tentokrát nevyhnuly ani rodině pamětnice, jejíž otec se jako policejní příslušník starého režimu pomalu stával nepohodlným. Nejprve začal pracovat na menších služebnách na Sokolovsku a v roce 1951 jej bez náhrady propustili úplně. Zaměstnání nakonec získal ve stavebním podniku. Zde se spřátelil s bývalým sudetským Němcem, který se za války účastnil i výsadku na Krétu.

„Padáky pro výsadkáře dělali v obsazené Belgii a protože se zde Němci chovali zle, pomstili se jim a dělali zmetky. V průměru každý čtvrtý se neotevřel. Měl štěstí, přežil a odtud jej transportovali do severní Afriky. Tam se zraněný dostal do amerického zajetí. Říkal, že se v životě neměl tak dobře. Byli sice zavření v lágru, ale když si chtěli nalajnovat hřiště a neměli vápno, tak si jej vyznačili cukrem. K jídlu pak dokázal sníst i patnáct vajec. Takhle krásně se chovali k zajatcům do té doby, než se skutečně přesvědčili, že existují koncentrační tábory a jaké hrůzy se tam dějí,“ popisuje pamětnice.

O tom, že tu byli Američani, jsem nikdy nemlčela

V roce 1949 začala chodit Marie Šafandová v Mariánských Lázních na základní školu a po jejím ukončení zvažovala pokračování na gymnáziu. Rodiče jí to však z praktických důvodů nedoporučili, protože měli obavy, aby se při dalším studiu politicky neprojevilo otcovo propuštění ze zaměstnání v roce 1951. Pamětnice tak nastoupila na střední pedagogickou školu v Chebu a v roce 1960 se vdala. Ve studiích se nicméně rozhodla pokračovat i poté a v následujících letech úspěšně absolvovala pedagogickou fakultu v Plzni a později v rámci doplňkového studia Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Po ukončení vysokoškolského studia začala vyučovat biologii na základních školách v Lázních Kynžvart a v Mariánských Lázních. O tom, že západní Čechy osvobodili Američané, ve výuce nikdy nemlčela. „Zkreslování dějin je mi proti srsti,“ dodává  Marie Šafandová.

Nevěděli jsme, kdy to hošík za kulometem zmáčkne

Když přišly v roce 1968 chvíle politického uvolnění, rozhodla se pamětnice toto období využít k výjezdu do západního Německa na brigádu. Při té příležitosti si také nakoupila některé zboží, které nebylo možné v Československu sehnat.

Chvíle svobody nicméně netrvaly dlouho a 21. srpna čekalo obyvatele Československa kruté vystřízlivění v podobě invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Bylo strašné vidět projíždět po hlavní silnici obrněné auto a na něm hošíka s kulometem. Nevěděli jste, kdy to zmáčkne. Oni sami netušili, kde jsou, proč tady jsou a považovali nás za nepřátele. Mimochodem, můj manžel byl komunista, ale v roce 1968 se vzepřel, řekl, že se vstupem vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasí, že je mu jedno, jestli ho vyhodí a že půjde dělat cokoli. Jenže protože to takhle řekli všichni, nemohli je všechny vyhodit, a nic se nedělo,“ popisuje dobové dění pamětnice.

Za nejlepší náboženství považuji lidskost

Nastupující období normalizace si pak pamětnice s rodinou snažila zpestřit výlety a cestováním v rámci východního bloku. S manželem navštívili například Bulharsko, rumunské hory, Ukrajinu, Polsko či Maďarsko. V 70. letech se pak rozhodla pro změnu pracoviště a začala vyučovat ve škole pro zahraniční studenty, kteří se připravovali na studium na českých vysokých školách.

Pád komunistického režimu přivítala Marie Šafandová s radostí, mrzely ji však některé změny, které přinesla revoluce v jejích milovaných Mariánských Lázních. „Návrat k soukromému vlastnictví byl velmi překotný. Češi neměli peníze a neměli odvahu vzít si hypotéku, aby si koupili některý z těch domů. Mrzí mě, že řada domů chátrá a těžko se dohledávají i jejich majitelé,“ hodnotí důsledky privatizace pamětnice.

Marie Šafandová vyučovala až do svého odchodu do důchodu v roce 2006. V době natáčení (2023) žila v Mariánských Lázních a byla stále aktivní jako průvodkyně. S obavami však sledovala probíhající válečný konflikt na Ukrajině. „Každý fanatismus je špatný a za nejlepší náboženství považuji lidskost. Kdyby se podle toho lidstvo řídilo, nemuselo by docházet k takovým katastrofám,“ uzavírá pamětnice.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Eliška Poloprudská)