Emil Rýva

* 1933

  • „Ti, kteří byli nasazeni třeba u stavebních jednotek, tak se tam mohli mnohému naučit a přiučit, co potom mohli následně využít při různých výstavbách, vestavbách a adaptacích. Kdežto já jsem se tam prakticky nenaučil nic, co bych mohl v životě potřebovat, protože já jsem chodil do těžby, to znamená do rubání, asi půl roku jenom, pak jsem viděl, že při takovémto způsobu, pokud bych to provozoval dva roky, že bych si pravděpodobně poškodil zdraví. Výdělky v té době ani následně v životě nikdy pro mě nebyly rozhodujícím faktorem, takže nějakým způsobem, ani nevím jakým, se mi podařilo, že jsem byl přeřazen k důlní dopravě, to znamená, že jsem byl jako obsluha u transportních pásů nebo jsem obsluhoval vrátky, spouštěl jsem vozíky a tak dále. Takže bohužel z této nabyté praxe jsem následně nemohl nic vytěžit.“

  • „Já to sub specie mých osmdesáti čtyř let vnímám tak, že on podlehl už předválečné a potom takové poválečné euforii. Předválečná euforie to nebyla, ale on vlastně jako většina výtvarných umělců inklinoval k levicovému politickému smýšlení, aby se jevil jako progresivní. Po válce potom v důsledku euforie, které podlehli i jiní, tak v této politické linii setrval, ba ji vylepšil potom, že vlastně se stal takovým politicky vytěžovaným, uznávaným umělcem. On tomu taky napomáhal potom, že když třeba dostal státní cenu Klementa Gottwalda, tak že maloval ze svého ateliéru pohledy na Prahu, které vyšperkovával tím, že vždycky na nějakém objektu pražském, podobně jako na šachtě na Ostravsku, svítila hvězda, tak tam umísťoval jako takovou dekoraci ty pěticípé hvězdy. Takže on se snažil nějak se zařadit do toho – dneska se tomu říká mainstream – do toho mainstreamu, aby plul s tím mainstreamem. Jinak nevím, jestli někomu uškodil. Možná že některým svým kolegům některými svými vyhraněnými politickými postoji škodit mohl, ale to já nemohu posoudit. To by se k tomu museli vyjádřit oni. Oni už prakticky dneska také nežijí, takže… Jeho obraz, jaký mám já zafixován, tak je ten, že to byl člověk velice široké, v podstatě dobromyslné povahy.“

  • „To bylo na podzim v roce 1953, byl jsem zařazen do takového zvláštního zařízení, které vlastně ani nebylo pojednáno v branném zákoně. Čili byl to akt nebo zařízení, které bylo zcela mimo tehdy platné zákony, vyhlášky a nařízení. A spočívalo v tom, že osoby, které nějakým způsobem dle orgánů stranických nebo obecních byly závadné nebo měly závadný třídní původ, tak byly nasazovány v podstatě na nucené práce, buďto do dolů, anebo do stavebnictví, na stavby silnic a podobně.“ – „Vy jste tam byl zařazen přímo?“ – „Já jsem tam byl zařazen přímo a toto zařízení mělo takovou zvláštnost, že kdo tam vstoupil, tak nevěděl, jak dlouho tam setrvá, protože záleželo velice na tom, jak bude politicky prověřen, což jsem si nedovedl představit nikdy, protože já jsem tam byl vlastně pro svůj třídní původ. Nedovedl jsem si představit, jak bych mohl být prověřen, aby tento třídní původ, který byl vlastně neměnný, aby se změnil. Takže to byla taková dost nepříjemná okolnost, když někdo někde je nasazen a neví, na jak dlouho. Kolem nás se to hemžilo staršími ročníky, které tam byly třeba čtvrtý nebo pátý rok, nebo možná i déle.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 21.03.2018

    (audio)
    duration: 02:04:53
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 23.05.2018

    (audio)
    duration: 02:21:19
    media recorded in project Paměť Prahy 6
Full recordings are available only for logged users.

Následné generace jsou od nepaměti víceméně nepoučitelné

Portrét, cca 1962
Portrét, cca 1962
photo: archiv pamětníka

Emil Rýva se narodil 19. prosince 1933 v Praze. Krátce poté osiřel, vychovávali jej děda a teta. Jako jediný dědic velkostatku ve Štolmíři byl po roce 1948 zbaven vlastnických práv a později i vyloučen z gymnázia. Pracoval v národním podniku Státní statek ve Štolmíři, vojenskou službu absolvoval v Pomocných technických praporech na nucených pracích v ostravských dolech. V letech 1961 až 1962 sloužil v tesařské partě na stavbě mládeže v podniku Kaučuk Kralupy. V roce 1962 se oženil a přesídlil do Prahy, kde pracoval jako topič v Paláci Kinských a později v instalační četě Svazu československých výtvarných umělců. Od roku 1970 pracoval jako topič v národním podniku Velkochov laboratorních zvířat v Lysolajích a spolu s manželkou vychovával dceru. Po roce 1989 svůj majetek restituoval, ovšem ve zdevastovaném stavu. I tak se prý v jeho okolí našli lidé, kteří mu byli schopni závidět.