PhDr. Eva Ryšavá

* 1937

  • „Bohužel jsem celý svůj aktivní život prožila v době komunismu, což pro mě znamenalo to, že jsem byla tzv. občanem druhé kategorie a celý můj život ovlivňovalo slovo kádr. To bylo takové slovo, naštěstí už dnešní mladé generaci už nic moc neříká, ale pro nás bylo strašně důležité, protože jsme měli kádrový profil, byly na nás vyhotovované kádrové posudky, o naší existenci rozhodoval kádrový referent. A prostě to slovo kádr s námi šlo neblaze celým životem. A bohužel ztratilo svou moc v době, kdy už to pro nás moc neznamenalo.“

  • „Totalita bylo velký neštěstí. Ta ovlivnila život nejen můj, ale celé naší rodiny. A řekla bych, že totalita zabíjela. Skutečně našeho otce zabila. Ten by se dožil mnohem vyššího věku, protože náš dědeček zemřel v 95. Náš tatínek se nedožil ani té sedmdesátky. Byla to vražedná doba, skutečná. A nejvíc mě mrzí, když se na to zapomíná. Teď se vytahují jen ty materiální stránky, co kdy kde stálo a jak to bylo laciný, ale zapomíná se na to, jak se strašně těžce některé zboží shánělo, a jak naše matky stály ve frontě na maso a pomeranče. Život byl velmi těžký, ale nejen po materiální stránce, ale hlavně po té duchovní. A neustálý strach. Protože my jsme žili pořád ve strachu a toho strachu jsme se nikdy nezbavili. Nikdy jsi nevěděl, co si na tebe vymyslí. V době Charty a protestů, to byla štvanice na lidi. Byla to skutečně hrůzná doba, nikomu bych nepřála, aby se to ještě jednou vrátilo. A je velké nebezpečí, aby zvlášť ta mladá generace nepodlehla tomu, co dnes se říká. Komunisti počítají s tím, že lidi hrozně rychle zapomínají.“

  • [„A ze základní školy, pamatuješ si nějaké zajímavé momenty, když nastal komunistický režim, jestli se něco změnilo?“] „No jistě, změnilo se… Měli jsme občanskou výchovu, kde nás učil ředitel školy, soudruh Němec, to byla velká stranická osobnost. A pamatuju si, když začaly ty velké procesy jako ten se Slánským, tak soudruh Němec přišel a museli jsme vyndat učebnice občanské výchovy a vytrhávat z učebnic stránky, kde bylo jméno Slánského a těch všech odsouzených jakožto největších zrádců, tak ti museli z učebnic pryč. A při té příležitosti nám taky soudruh ředitel o nich vykládal, jací jsou to zloduchové. A potom když zemřel Stalin a zemřel Gottwald, to byla pro mě velmi příjemná doba. Od dětství jsem měla ráda klasickou hudbu. A rozhlas, který hrál stále budovatelské písně a ruské písničky, tak najednou byla jenom krásná klasická hudba. To se hrály ty smuteční pochody. Chopin a Beethoven, smuteční pochody, krásná smuteční hudba. To byla skutečně krásná doba. Zemřel Stalin, potom hned zase zemřel Gottwald, takže takový měsíc se nehrálo v rozhlase nic jiného, a to jsem si užívala.“

  • „Náš otec byl zatčen jako spousta jiných z inteligence. Víceméně ty všechny důvody, které byly udány, byly z něho byly vynuceny, nechceme ani pátrat, jakým způsobem. Samozřejmě to byla protistátní činnost. On byl zaměstnaný na Ministerstvu pošt, a tak byl obviněný z vynášení státního tajemství a podobných věcí, což byla naprostá absurdita, ale bylo to v rámci cílevědomé likvidace české inteligence, která se nepřihlásila ke komunismu a která byla potenciálně režimu nebezpečná, takže podle sovětského vzoru s ní zatočili tímhle způsobem. Otec byl obviněn, spolu s dalšími, jakožto vůdce protistátní skupiny, z níž neznal ani jednoho, ale to vůbec nevadilo.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 09.02.2016

    (audio)
    duration: 53:18
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Celý můj život ovlivňovalo slovo kádr

Eva Ryšavá se narodila roku 1937 v Olomouci, ve svých dvou letech se její rodina musela přestěhovat do Prahy. Začínala totiž válka a Evin otec byl advokát a navíc starosta olomouckého Sokola, a právě na Sokoly se začali Němci zaměřovat. Nebyla to však válka, která rodině způsobila největší bolest. Roku 1952, čtyři roky po nástupu komunistů k moci, Evina otce zatkli a za vykonstruovaná obvinění zavřeli na 12 let. Z nich si odseděl 8 na kladenských dolech, na Mírově a nakonec v Leopoldově, než byl při amnestii roku 1960 propuštěn a po dalších čtyřech letech roku 1964 z důvodu vězněním podlomeného zdraví zemřel. Evina rodina během jeho věznění zažívala velkou finanční tíseň, kterou se Eva se svou sestrou snažily řešit zaměstnáními, ze kterých byly průběžně vyhazovány kvůli kádrovým posudkům. Stejně tak byla Eva vyhozena ze studií na vysoké škole a druhé univerzitní příležitosti se jí naskytlo až za celých 10 let, kdy dálkově vystudovala knihovnictví. Roku 1968 nastoupila do knihovny Národního muzea, kde setrvala až do odchodu v roce 2000, a zažila zde zásadní momenty dějin pozdní poloviny 20. století.