Luboš Rychvalský

* 1964

  • „My jsme ještě v době, kdy ještě nebylo úplně jasný, jak se bude situace vyvíjet, měli řadu takovejch malejch akcí. Ale jednu velkou jsme promýšleli a připravovali, a to bylo postavení skanzenu v Bezpráví. Co si vybavuju, soustředil jsem se na tohle. To byla představa, že do té obce Bezpráví přivezeme artefakty totality a vyzveme vládu, úplně seriózně, aby se odstěhovala do této lokality, postavili si tam domy a tam zůstali v jakémsi skanzenu. Chtěli jsme tím aktem založit skanzen pro vládnoucí elitu. Neměli jsme tehdy ještě informace, že to bude v prosinci jinak. Měli jsme v plánu to udělat 10. prosince na Den lidských práv. Založit ten skanzen. Museli jsme sehnat kámen, kameníky… Myslím, že Petr vytesal nápis Bezpráví… Já jsem sehnal staré plakáty, letáky, abychom měli nějaké materiály. Pak do toho přišel listopad, to nám trošku nabouralo plány, ale nevzalo nám to vítr z plachet, ta akce se 10. prosince opravdu uskutečnila, ten skanzen se skutečně založil. 10. prosince se velký dav vydal do obce Bezpráví a naprosto nepřipravené obyvatele jsme překvapili takovým veřejným happeningem, aniž bychom měli vyřešená vlastnická práva. Tam jsme položili základní kámen. Pak se to vyvíjelo dál, lidé z celé republiky nám nabízeli monumentální srpy a kladiva, nebo dokonce sousoší potentátů minulosti… Ale ztroskotalo to na tom, že jsme neměli ochotu ten projekt oficializovat. Byla to myšlenka hezká, ale znamenalo by to začít se jí intenzivně věnovat, založit regulérní společnost se všemi náležitostmi, registrovat ji, otevřít si účet, motaly by se v tom peníze, to jsme nechtěli. Měli jsme vždycky domluvu, že SVS bude vždy jenom taková imaginární společnost. Ten obrovskej projekt by byl dneska asi hezkej… Představa byla, že se tam svezou sousoší, nebo ta, která se podaří zachránit, aby se neroztavila nebo nerozbila, umístí se volně do přírody a nechají se zarůst mechem a kapradím. Tak to bylo formulovaný. Pak tam budou jezdit výlety a budou se dětem ukazovat: ,Toto je soudruh Stalin, takhle to dopadne, když je někdo škaredej a zlej vládce.’“

  • „To byla jedna z takových anekdot… Jakási iniciativa, myslím, že Děti Země, organizovala jakousi tichou, nenápadnou, velice hezkou demonstraci: pěší korzo Na Příkopech. My jsme se rozhodli, že ji rozeženeme. Že budeme imitovat zásah policejní jednotky. V konspiraci jsme vytvořili takovou bezpečnostní jednotku, která si udělala přilby ze slupek melounů, pendreky z okurek nebo salámů, veky, zkrátka, co se dá sníst, protože jsme předpokládali, že to pak zkonzumujeme. A vyšli jsme v počtu asi šesti nebo sedmi takto vyzbrojených policistů. Z divadelní pouti jsem měl půjčený megafon – nebo Bára ho půjčila od divadelníků. To byla jenom divadelní atrapa. Vyzvali jsme demonstranty k rozchodu. Načež demonstranti se rozhodli, že nás zmydlí. Takže nás přemohli, pendreky nám snědli. Jedině přilby nám nechali. A policie přihlížela a nezastala se nás. Dělali jsme vlastně jejich práci za ně, dobrovolně, šli jsme rozehnat tyhle rozvraceče. Ale oni se nás nezastali a nechali nás zmydlit. Ani naše jednotka psovodů neuspěla, protože psi byli z plastu. Demonstranti se jich nezalekli a neuposlechli naší výzvy k ukončení nepovolené demonstrace. Nakopali nás do zadku. To byla taková úspěšná akce, kdy jsme imitovali zákrok policejních jednotek, abychom upozornili veřejnost na to, jaký je tady šílený bezpráví.“

  • „Nejzajímavější a nejvíc utajovaná akce, která Státní bezpečnost asi dost překvapila, byla v srpnu [1989]: vypuštění velryby na Vltavu. Jako symbol takového uklidnění. Tenkrát ten srpen 1989 zaváněl nějakou tragédií, armády policistů se připravovaly na masivní zákrok, před 21. srpnem pozatýkali disidenty, obšancovali Prahu. Vypadalo to, že pokud si někdo troufne na demonstraci, bude tvrdě a ukrutně potrestán. Mluvilo se i o tom, že se bude do demonstrantů střílet. Měli jsme obrovský obavy a chtěli jsme odpoutat pozornost bezpečnostních složek, zmírnit napětí takovouhle mírumilovnou akcí. Myslím, že jsme to asi dopředu inzerovali, protože na Karlově mostě čekaly štáby zahraničních televizí. Čekaly, jak popluje po Vltavě ta velryba. Ale nevím, jak se o tom dozvěděly. Jestli jsme to dopředu vyhlásili… Vím, že jsem ji postavil na zahradě z drátů, klacků, pletiva a papíru. Týden jsem ji stavěl, tu maketu ryby. Pak jsem ji na vozejku transportoval kolem těch plnejch autobusů těch bílejch přileb. To byla jedna z nejvýraznějších akcí, co si vybavuju. I ten smutnej konec makety tý ryby a veselej závěr, že jsem dostal 100 korun pokutu od Svazu rybářů za… Skončilo to na úplně nesmyslné agendě. Od původního obvinění z obecného ohrožení, že kdyby byl na Vltavě parník… Vyhrožovali obviněním z obecného ohrožení a skončilo to na Svazu rybářů. Byl to úsměvný závěr. Jak policajti naháněli tu rybu na Vltavě a nakonec ji rozdupali na náplavce, to všechno bylo komický. Splnilo to účel, odlehčilo to to mediální napětí. Taková zpráva byla úsměvná oproti tomu, že se čekaly krvavé střety s policií.“

  • „S pár lidmi jsme se potkávali, ale byli jsme vůči nim dost kritičtí, vyhranění. Nebavilo nás, že se berou moc vážně, formujou se do takových struktur, každý si razí svoje názory… To jsme dali najevo i jednou z těch aktivit. To bylo úplně vážně míněný. Mysleli jsme, že ty iniciativy by se měly sjednocovat, a ne rozštěpovat. A v té době bylo rozštěpení na disidentské scéně už značné, hašteřili se mezi sebou o to, kdo má vytříbenější politický názor. My jsme byli spíš vpovzdálí jako takoví nezávislí pozorovatelé. Pokud jsme chtěli něco vyjádřit… Oni s námi taky nepočítali, říkali: ‚Teď není na legraci čas. Vy jste takoví srandisti, s vámi nemá cenu se o něčem bavit, vy děláte jenom legrácky.‘“

  • „SVS (Společnost za veselejší současnost) vznikla naprosto spontánně, z pocitu zmaru. SVS byla založena už dávno, respektive nebyla vlastně nikdy založená. Byla to moje myšlenka, můj copyright na název Společnost za veselejších současnost, z dřevních dob, kdy jsem ani nebyl v disentu, ani jsem netušil, že existuje nějaký disent. V té době jsme si s kamarádem z Karlových Varů vyměňovali korespondenci, on měl Společnost pro méně chápavé, nebo něco takového, a já Společnost za veselejší současnost. A jako ,velitelé’ těchto společností jsme si občas vyměnili nějaký korespondenční lístek, já jsem se tituloval jako prezident SVS, Jindra se tituloval jako ,prezident Společnosti pro méně chápavé’. Takže ta platforma už existovala, ale neměla vůbec žádné parametry. Když jsme se pak 1. května 1989 náhodně potkali s Bárou a Petrem Paynem, frustrovaní z toho, že se nic významného nestalo, že jsme chtěli víc zburcovat společnost, protože jsme čekali, že se bude něco dít i v tom květnu, jsem vytáhl na stůl tenhle nápad, že mám v myšlenkách kontinuální protest, který by byl nepřetržitý a nepřerušitelný. Vymýšleli jsme formu pro ten protest. Pak nevím, koho z nás – společně jsme se shodli, že ideální je realizovat… Původně jsem myslel na permanentní jízdu na kolech po Praze. Že pořád budou jezdit nějaký cyklisti s transparenty nebo v tričkách s nápisy. Primární byl ten kontinuální, nezastavitelný protest. Který by nebyl zastavitelný z titulu toho, že ta komunistická moc nebude mít nástroj, proč by to měla rušit, protože jezdit na kolech není trestné. Takovým způsobem jsme to 1. května ukuli v té kavárně Slavia. Velmi rychle jsme to dali do pohybu. Odtamtud jsme se rovnou odebrali do ulice Politických vězňů a tam jsme zahájili něco, o čem jsme ani netušili, jaký to bude mít na tu dobu obrovský ohlas. Lidi se mohutně připojovali. Na tu dobu a v tom strachu. Takže 1. května 1989 jsme proběhli ulicí Politických vězňů a hned jsme k tomu dodali ty známé slogany ,dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás’. To byl takový náš spontánní nápad. Marketingově nás podpořily Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Tam to ohlásili a na základě toho jsme čekali, že nám hned [StB] vylomí dveře. Nestalo se tak. A na základě toho, že to ohlásili, jsme se tam už druhý den potkali s dalšími lidmi, kteří tam přiběhli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 17.12.2020

    (audio)
    duration: 01:59:31
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 28.01.2021

    (audio)
    duration: 01:59:18
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 04.03.2021

    (audio)
    duration: 01:28:39
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Říkali nám: „Na legraci teď není čas.“ 

Luboš Rychvalský při natáčení
Luboš Rychvalský při natáčení
photo: natáčení Post Bellum

Šéfkuchař a provozovatel čajoven a restaurací Luboš Rychvalský se narodil 11. dubna 1964 v Karlových Varech. Studoval Střední průmyslovou školu stavební v Lokti a už od doby středoškolských studií se zapojoval do karlovarského alternativního kulturního života, scházel se s lidmi kolem místního divadla a organizoval happeningy. Po vojenské službě u stavebního útvaru na Ruzyni (1984–1986) se usadil v Praze, kde pracoval jako topič v Botanické zahradě, později rekvizitář ČST. V druhé polovině 80. let získal výjezdní doložku a vycestoval do Maroka, kde sbíral zkušenosti v místních kuchyních a sám vařil českou kuchyni na různých akcích. Porušil však třicetidenní lhůtu platnosti doložky, takže při návratu čelil policejní perzekuci. Když odmítl spolupráci se Státní bezpečností, zabavili mu cestovní pas. V následujících měsících pracoval jako noční hlídač na Žižkově a vydával samizdatový časopis Jazzstop. 28. října 1988 se zúčastnil demonstrace, na které vystoupil proti policejnímu násilí, byl zadržen a obviněn z napadení veřejného činitele. Díky pomoci Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných získal advokáta a soud mu v lednu 1989 uložil pokutu 2000 Kčs, kterou zaplatil s přispěním VONS. Na Prvního máje 1989 společně s herečkou Bárou Štěpánovou a evangelickým bohoslovcem Petrem Paynem založili recesistickou Společnost za veselejší současnost. Jejich prvním kontinuálním happeningem se staly běhy ulicí Politických vězňů pod heslem Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás. Běhů se každodenně účastnily desítky lidí. K dalším happeningům patřila například demonstrace na lodičkách na Vltavě, „policejní zásah“ recesistické Veselé bezpečnosti proti tiché demonstraci v ulici Na Příkopě nebo spuštění makety velryby na Vltavu v předvečer výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy 20. srpna 1989. Několik měsíců plánovaný projekt založení skanzenu totality v obci Bezpráví skončil položením základního kamene 10. prosince 1989. Luboš Rychvalský se účastnil demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989, kde sám dobrovolně nastoupil do policejního antonu (i toto bylo zamýšleno jako další happening). V následujících dnech se tisknutím letáků podílel na šíření mylné informace o smrti studenta Martina Šmída, kterou získal přímo od Drahomíry Dražské. Na silvestra 1989 na večírku manželů Havlových ve smíchovském domě kultury provozoval orientálně zařízenou čajovnu, což ho inspirovalo k nastartování podnikání v devadesátých letech: založil síť Dobrých čajoven po celé republice.