Lev Rybalkin

* 1952

  • „V Bartolomějské i na Cizinecké policii se se mnou bavili trochu jinak. Ale jenom na základě toho, že až do revoluce jsem měl červený ruský pas. Takže oni si na mě nemohli vyskakovat tak jako na občany Československé republiky. Samozřejmě, když to trvalo déle, tak jednoho krásného dne, ne že bych to plánoval, tak jednoho krásného dne mě nechali být na základě toho, že… Byl jsem pozvaný do Bartolomějské na nějaký pohovor spojený s mojí předešlou cestou do Spojených států. A tam mi bylo jasně řečeno… Nebo takhle. Dostal jsem dotaz, jestli jsem se v zahraničí setkal s nějakými Čechy. Tak jsem odpověděl: ,Ano, každý den, každý týden.‘ Protože jsem dělal na turistických lodích ve Spojených státech, kde byla spousta Čechů imigrantů, kteří jezdili normálně na dovolenou. Já jsem tam měl svůj program s kapelou, kde jsme hráli v rámci programu zájezdu, dá se říct. A na té Bartolomějské mi řekli: ,Pokud vám někdo dá nějakou literaturu, tak nám ji musíte přinést. A na to jsem víceméně odpověděl… ta odpověď byla spontánní a založená na tom, jak jsem byl vychováván. Řekl jsem, že můj otec, který je veterán války, mi radil, abych se nemíchal do žádných politických záležitostí. Na základě toho mě nechali být. To byla moje poslední návštěva.“

  • „Na vlastní oči jsem viděl území táborů pro lidi, kteří mysleli jinak, kteří byli proti režimu. A speciálně v jednom městě byla taková možnost, že v rámci nějakého výletu jsme jeli na takové menší lodičce přes vodu. Na druhé straně byla vyloženě tzv. zóna. Sedm ostnatých drátů. Mohli jsme zůstat a koukat se na hlídače, co chodili se psy, stáli jsme v přístavu a nemohli z lodi ven. Ale viděl jsem na vlastní oči sedm ostnatých drátů. A v té době, říkalo se, že i kdyby někdo překonal těch sedm drátů, tak tu řeku, těch řekněme sto, sto padesát metrů šířku, by nepřeplaval, protože by v tom zmrznul. Když mluvíme o těch táborech, tak na vlastní oči jsem viděl v roce 1973, když jsme se vraceli denně z koncertů v noci, viděl jsem obrovské světelné ploty těch táborů. A oko nevidělo na konec těch světel. Takže všechno, co psal Solženicyn, v podstatě v nějaké míře jsem viděl na vlastní oči.“

  • „Začátek byl úplně takový skoro komický, protože já jsem skoro ani nemluvil česky. A pro to, abych tady mohl účinkovat, tak byly takzvaný kvalifikační zkoušky, který pořádal Pragokoncert. A já jsem tam přišel, akorát jsem pozdravil. A tam se to skládalo ze tří dílů. Nejdřív jsem musel zahrát, potom jsem měl takovou jako teoretickou zkoušku a třetí byl takový pohovor. Zahrál jsem, tam není potřeba mluvit. Když zjistili, že jako tu teorii umím, protože mi dali kus papíru a tam nějaký věci, to jsou daný jako v muzice, jsem tam vypsal. A když došlo na ten pohovor, tak jsem říkal, že… když se mě ptali, co to je Národní shromáždění, tak jsem jim říkal, ať se zeptaj mojí ženy, která seděla vedle tý komise.“

  • „Obrovská euforie to byla, protože my jsme vlastně odjížděli těsně, než to tady vypuklo. Jsme odjeli v říjnu a měli jsme to turné do konce ledna po celé Evropě s Broadway show. Bylo nás asi třicet pět nebo třicet šest lidí – kapela, zpěváci z Ameriky, UNO, taková známá taneční skupina, která začínala, tak jezdila taky s náma. A víceméně jsme to prožívali tím, že když jsme měli nějakej... občas jsme měli volný den, tak jsme si půjčili auto, přijeli jsme do Prahy a šli jsme symbolicky zamávat těma klíčkama na Václavák.“

  • „A jednoho krásnýho dne přišli kluci, že se jede na turné, a já jsem vlastně odjel na turné na začátku třetího ročníku a už jsem se tam na tu školu nevrátil. Začal jsem prostě ten svůj uměleckej život, jako po cestách. Takže moje první taková velká cesta byla daleko na východ, až na Sachalin, což je nějakejch třináct tisíc kilometrů od města, kde jsem se nacházel. Tam jsem strávil asi tři čtvrtě roku v té největší zimě, která se dá představit. Celej ten kraj, ten východ, Sibiř a Rusko. A tím, když jsem se už vrátil, tak už škola mě nějak... jsem ji odložil na vedlejší kolej a už jsem se dal na tu dráhu koncertní.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 08.09.2021

    (audio)
    duration: 01:22:05
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha , 25.01.2023

    (audio)
    duration: 01:38:18
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Hlad a strach rodí zlo

Lev Rybalkin v roce 1976
Lev Rybalkin v roce 1976
photo: archiv pamětníka

Lev Rybalkin se narodil 14. ledna 1952 v tehdejším Leningradě (dnes Petrohrad). Jeho otec Alexandr pocházel z rodiny statkářů, kterým byl ve dvacátých letech zabaven majetek; sám pracoval jako fotograf. Otec byl zraněný ve druhé světové válce, ve které přišli s manželkou i o prvorozenou dceru. Matka Rozálie byla vážně nemocná a předčasně zemřela. Lev Rybalkin od pěti let hrál na klavír a již do první třídy nastoupil na jedenáctiletou hudební školu v Kišiněvě. Poté pokračoval ve studiu na hudební akademii v Leningradě. Pro účast na několikaměsíčním hudebním turné byl ale nucený ze školy odejít. S kapelou tehdy vystupovali na Dálném východě, kde viděl i pracovní tábory za ostnatými dráty. V roce 1975 se oženil a následoval svoji manželku do Československa. Hrál s mnoha kapelami a časem založil svoji vlastní. S tou v roce 1982 odjel do Ameriky, kam se během osmdesátých let pravidelně vracel. Tehdy mu jisté výhody přinášelo ruské občanství. Hrál mimo jiné s Marií Rottrovou, Petrou Janů, Jitkou Zelenkovou nebo po sametové revoluci s Martou Kubišovou. Spolupracoval i s celou řadou zahraničních umělců. Dál koncertuje, je manažerem servisu pro zahraniční hosty Mezinárodního jazzového festivalu v Karlových Varech a provozuje vlastní značku interiérových dekorací. V době natáčení (2023) žil v Praze.