The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jiřina Rybáčková (* 1942)

• narozena 20. dubna 1942 v Praze

• v roce 1959 přijata ke studiu teologie na Teologické fakultě UK, to však nedokončila

• pracovala v zahraniční redakci Mladé fronty

• vystudovala obor španělštinu a angličtinu na Filozofické fakultě UK

• v roce 1968 byla členkou hlavního výboru Klubu angažovaných nestraníků

• roku 1969 společně se svým pozdějším manželem Ludvíkem Rybáčkem emigrovala do Spojených států

• vystudovala obor moderní evropské dějiny na Rutgers University v New Jersey

• působila jako redakční asistentka a vedoucí hispánských a španělských sbírek v knihovně Princeton University v New Jersey

• v roce 1993 se společně s manželem a synem vrátila do Čech

• pracovala mimo jiné jako ředitelka American Czech-and-Slovak University Fund nebo jako ředitelka hudebního festivalu Americké jaro

• je autorkou tří knih (Upheaval in Europe, Amerika v zrcadlech a Svět zvaný Amerika)

Náměstí Míru je místem mého života

Jiřina Rybáčková (za svobodna Mlýnková) se narodila 20. dubna 1942 v Praze. Otec pracoval jako účetní a matka jako úřednice, měla o dva roky mladší sestru. Na své dětství vzpomíná pamětnice jako na šťastné a idylické. Válka její rodinu nijak nepoznamenala, v paměti jí utkvěly pouze nálety na Prahu z února 1945, kdy s rodinou prchala do sklepa. Celou základní školu i tzv. jedenáctiletku vychodila na náměstí Míru, kde společně se svou rodinou bydlela a kde žije i v současné době. Velkou část dětství trávila rodina v letním domě v Jizerských horách. Zdejší vztahy s neodsunutými Němci popisuje Jiřina jako nekonfliktní a přátelské. 

Na skok na teologii

Pamětnice společně s matkou navštěvovala Církev československou, protože „cítila, že je tam více pravdy než v oficiálním prostoru“. Tato setkání ji významně ovlivnila. Rozhodla se, že nechce v životě lhát, a proto po skončení jedenáctiletky v 17 letech začala studovat teologii. Po nějakém čase si ovšem uvědomila, že být farářkou neodpovídá její osobnosti. Ze školy odešla s pocitem, že zklamala lidi z církve, a nějakou dobu se s tím vyrovnávala.

„Nejlepší, co mohli komunisti udělat“

Tři roky pak pracovala jako sekretářka v redakci zahraniční literatury nakladatelství Mladá fronta. Celá redakce čítala okolo 35 lidí o 12 až 15 let starších než pamětnice. „Měla jsem ideologický škraloup a komunisti mě nechtěli pustit na vysokou školu, i když jsem se pak hlásila na filozofickou fakultu. Později jsem si říkala, že to bylo to nejlepší, co mi udělali, protože ty tři roky v knižním nakladatelství Mladé fronty byly taková škola mého života. Tam byla hrozně soudržná redakce. Oni mě tam adoptovali, říkali mi ,kotě‘. A v podstatě mě tito lidé uvedli do života. Vždycky jsem milovala knížky a být u zrodu knížek bylo fascinující. Navázala jsem tam řadu přátelství, která mi vydržela po celý život.“

Na filozofickou fakultu se bez úspěchu hlásila každý rok. Nakonec to ale vyšlo. Kolega pracující v politické redakci se za Jiřinu Rybáčkovou zřejmě kdesi přimluvil a konečně byla v roce 1962 přijata na vysokou školu. „Velmi jsem si toho vážila. Většina mých spolužáků a kamarádů byla trochu mladší. Já jsem byla zralejší, ale měla jsem štěstí, že během prvního ročníku jsem se velmi sblížila se třemi spolužáky a jednou spolužačkou. Nerozlučná pětice do konce studií a po celý život.“

Kuba, Paříž, Británie

Během studia jazyků na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ovšem dál pracovala, například i jako tlumočnice pro Ministerstvo kultury ČSR. Krátce předtím, než v roce 1965 odjela na půl roku na Kubu, tlumočila pro kubánského náměstka ministra kultury. Díky této známosti pak na Kubě jí a jejímu kolegovi z fakulty zorganizoval poznávací cestu po ostrově. Navzdory tomu se jí ale kubánský komunismus nelíbil. „Hodně Kubánců bylo nadšených, že to bude fungovat. I takoví ti inteligentní. Ale já jim říkala: ,To nebude fungovat, na to zapomeňte.‘ Měla jsem takové pobuřující řeči, když jsem se s nimi o tom bavila.“

V roce 1965 na necelých dvacet dní navštívila Velkou Británii. „Na Skotsku mě fascinovala jedna věc. Byla jsem ,overwhelmed‘ diskusí na Edinburské univerzitě. Na nějaké téma tam společně diskutovali dva studenti. A každý hájil jiné pozice. Nebylo jisté, jestli o tom byli vůbec přesvědčeni. A teď do sebe šili ostře, ale přitom slušně a bylo vidět, že můžete mít dva různé názory, dva lidi, a přitom se nemusejí nenávidět. Můžou se o tom ostře bavit. Žádná sprostá slova. Ale tvrdá diskuse, nic laskavého. A z toho já jsem byla nadšená. Tady v komunistickým režimu žádné diskuse nebyly. Byla jedna pravda. A když jste s tou pravdou nesouhlasila a řekla jste to, tak jste měla problémy.“

Ten samý rok krátce navštívila Paříž, kterou do té doby znala pouze z knih a která je její celoživotní láskou. „Uměla jsem docela dobře francouzsky a jména ulic jsem znala z knih. Já jsem skoro neznala pohádky, vyrostla jsem na francouzské literatuře 19. století. Tak já jsem tam chodila jako ve snu a neustále jsem si četla názvy těch ulic. A pak jsem tam byla mockrát.“

Pamětnice dostudovala v roce 1967 a dále pokročovala v práci jako redaktorka na volné noze. Na svá studia velmi ráda vzpomíná. „Já jsem studovala v době, kdy to každým rokem bylo lepší než v tom předchozím. Byla tam vzestupná tendence, a proto to bylo tak pěkné. Měli jsme více svobody, mohli jsme cestovat, dostalo se tady víc knížek dříve zakázaných a tak. Za celou komunistickou éru to byla nejlepší doba, studovat v 60. letech. Byla tady naděje, že se věci hýbou tím správným směrem. No a pak se to zase obrátilo.“ Dodává smutně.

Klub angažovaných nestraníků

Jiřina Rybáčková stála u zrodu Klubu angažovaných nestraníků, který jí byl osudným nejen z politického, ale i osobního života. Jedním ze zakládajících členů byl totiž také Ludvík Rybáček, celoživotní partner a později manžel pamětnice. Na první schůzi KAN v restauraci U Šumavy ji 29. března 1968 přivedl kamarád a myšlenky klubu ji natolik nadchly, že se na jeho činnosti začala velmi energicky podílet. Všichni členové byli chemici a přírodovědci, ona jediná z filozofické fakulty, jazykově a organizačně nadaná. Dne 5. dubna 1968 se konala první veřejná schůze a byla poslána žádost o registraci KAN na Národní výbor hl. m. Prahy, s podpisy 144 přítomných. Hlavní činnost KAN spočívala v bojích o uznání. „My jsme nikdy nebyli oficiálně schválení. My jsme měli podanou žádost, takže jsme měli pouze přípravnou činnost. Ale ta myšlenka samotná, zorganizovat ty nestraníky, byla tak chytlavá, že během měsíce, možná ještě míň, se to rozběhlo po celé republice a teďka vznikaly tyto kluby angažovaných nestraníků prostě všude. Ne že bychom je my zakládali, stále jsme navíc měli jenom tu přípravnou činnost. Ale díky tomu, že jsem měla kontakty v novinách, tak když to otiskly, že tady tohle vzniká, tak ty kluby KAN vznikly na strašné spoustě míst. Zcela nezávisle na nás.“

Za osudný moment v činnosti KAN považuje Jiřina Rybáčková Velké veřejné shromáždění 19. dubna 1968 konané na Žofíně v Praze, na které přijeli lidé z celé republiky. Hlavní řeč přednesl předseda klubu Ludvík Rybáček. Sem za výborem KAN přišli komunisté, aby se oficiálně distancovali od Ivana Svitáka, jenž byl hlasitým kritikem tehdejšího režimu a veřejně se přihlásil k myšlenkám KAN. „Asi tak dva lidi z našeho vedení byli ochotní poslechnout, protože byli zvyklí poslouchat ty komunisty. Ale manžel řekl: ,Ne, my vás nebudeme poslouchat, co bychom vás poslouchali. Prostě my se od něj distancovat nebudeme. My o něm nebudeme mluvit, ale nebudeme se od něj distancovat.‘ A v tu chvíli nás přestali ty komunisti mít rádi, že jsme je nechtěli poslechnout. Až do toho srpna jsme tak nějak jednali, aby nás uznali, ale oni už byli připravení, že nás zakážou, ještě než přišli Rusové, před okupací. A pak nás samozřejmě zakázali.“ KAN byl oficiálně zakázán 5. 9. 1968, pamětnice společně s přáteli z Mladé fronty zorganizovala ještě pár setkání a diskusí. Následovalo ale silné politické utužování.

Zapadlí vlastenci

Srpnové události roku 1968 pamětnici zastihly při pobytu v Paříži: „To byl asi největší šok mého života, prostě skončila jedna jeho část. A teďka začne nová. Absolutně pro mě nepřipadalo v úvahu, že bych třeba zůstala venku. Byla jsem tam s jedním kamarádem, tady jsem měla rodinu a různé vazby. Oba jsme hned plánovali, že se vrátíme. Takže když jsme potom přejížděli hranice, tak nám říkali: ,Vy jdete opačným směrem.‘ Ale já jsem nemohla odejít bez přípravy. Nakonec jsme s manželem odjeli, ale na to jsme se připravovali jak prakticky, tak mentálně.“

Československo nakonec oba opustili v červenci 1969. Nejprve odcestovali do Paříže a poté do Spojených států amerických, které byly Ludvíkovou vysněnou destinací. Mysleli, že Československo opouštějí jen na pár let, po pěti letech pobytu si ani nevyřídili americké státní občanství, na které měli nárok. Nakonec v USA zůstali 24 let.

Prvních šest týdnů po příjezdu do New Yorku bydleli u známého, který vlast opustil šest měsíců před nimi. Druhým člověkem, kterého Rybáčkovi v Americe znali, byl Bob, pracující pro New York Times, s nímž se potkali ještě v roce 1968 v Československu. Ten jim do začátku půjčil tisíc dolarů a oni se tak mohli postavit na vlastní nohy: v New Jersey si pronajali garsonku a začali nový život. Ve svazek manželský vstoupili v roce 1970 na odpolední party v bytě jedné kolegyně z práce. Oddával je soudce Bruce M. Wright, který byl jako mladý voják s generálem Pattonem v Plzni při osvobození v roce 1945.

Ačkoliv si manželé Rybáčkovi Ameriku oblíbili, na Československo nezapomněli a stále byli s příbuznými i přáteli ve spojení. Celkově hostili 16 dlouhodobých návštěv z ČSSR. „Emigrace je takový existenciální zážitek, něco jako je mateřství. Když to člověk nezažije, tak si to neumí úplně představit. Každá emigrace je jiná, stejně jako je každé mateřství jiné. Ale kdybych tohle vyprávěla jinému emigrantovi, tak tam budou vlny pochopení, protože zažil něco podobného.“

Na Ruthers University vystudovala v letech 1971–1972 obor moderní evropské dějiny a obdržela titul M.A. Na univerzitě v Princetonu pracovala jako redakční asistentka a v univerzitní knihovně vedla oddělení hispánských a španělských sbírek. Později se stala z dnešního pohledu tzv. freelancerkou, redigovala pro prestižní newyorská a princetonská nakladatelství.

Přelomový rok 1979

Zásadním rokem pro život pamětnice se stal rok 1979. Dostali s manželem americké občanství, které zpočátku odmítali, protože stále doufali, že se politická situace doma promění a oni se budou moct vrátit. Také v tomto roce podnikli první návštěvu rodné země a především se jim narodil syn Jan James, kterého vychovávali bilinguálně.

V šestém měsíci těhotenství odcestovala Jiřina Rybáčková společně s manželem do Polska k hranicím v blízkosti Harrachova, kde je po 14 dní navštěvovali jejich rodiny a přátelé. S nově obdrženými americkými pasy také zkusili přejít státní hranice. To se jim podařilo a nakonec získali vízum na osm dní, které strávili v Praze. Před rokem 1989 navštívili Československo celkem šestkrát.

„Už to brzy praskne“

V srpnu 1989 byli Rybáčkovi na návštěvě ve vlasti. „A to jsme každému říkali: ,Už to brzy praskne!‘ Ale nikdo nám nevěřil. Čtyřiadvacátého listopadu rezignovalo celé politbyro a to byl tak nádherný den, protože pro mě v ten den skončila komunistická éra. A manžel přišel z práce a já říkám: ,Tak žádné chystání tady na Vánoce, na Vánoce jedeme do Československa!‘ I když jsme tady byli v srpnu. Jeli jsme a zažili jsme to tady ještě velmi čerstvě. Mám dokonce nahrané čtyři pásky od lidí z té doby. Ne nějakých přímých účastníků, ale prostě, jak to lidi prožívali a jak to probíhalo.“

Knihy – celoživotní láska

Natrvalo se do Československa pamětnice s rodinou vrátila v roce 1993. Jiřina Rybáčková dál pokračovala na postu ředitelky pro American Czech-and-Slovak University fund, na kterém působila od roku 1990 do roku 1995 a díky němuž zprostředkovala dovoz počítačů a knih z USA do Československa a rovněž akademické kontakty mezi oběma zeměmi. Mezi lety 1996 a 2001 byla hlavní odpovědnou redaktorkou šestidílné Tematické encyklopedie Larousse vydávané nakladatelstvím Albatros. Do Amerických listů vydávaných v New Yorku přispívala pravidelným sloupkem „Malé dopisy z Prahy“. V roce 2006 na popud Jaroslava Kvapila založila úspěšný festival Americké jaro, jehož ředitelkou byla do roku 2015.

Kromě překladatelské činnosti (Přicházeli z daleka – 2008, Sunlovers – 2017) se rovněž věnovala vlastní publikační činnosti: Upheaval in Europe vyšla jako příloha k šestidílné zeměpisné encyklopedie Lands and Peoples (1991, kniha vyšla ve dvou dalších rozšířených a aktualizovaných vydáních v roce 1993 a 1995). České čtenářské veřejnosti se Jiřina Rybáčková představila knihami Amerika v zrcadlech (1995) a Svět zvaný Amerika (2004).