Věra Růžičková

* 1928  †︎ 2018

  • „Ne, nerozhodovaly jsme se, že se nezúčastníme závěrečného ceremoniálu. To vůbec ne. Myslely jsme na Elišku Misákovou a vyjádřily smutek našeho družstva. My jsme neuvažovaly o tom, že bychom se závěrečného ceremoniálu nezúčastnily. To bylo vyvrcholení té závodní části. Jak jste již řekl, na jedné straně slavné vítězství, a na jedné straně velký smutek. Miloslava Misáková, sestra Elišky, nesla těžce zprávu, že se s ní nevrátí domů. Ona sice byla taková bojovnice, ale pro ni to bylo velice… Svým cvičením se jakoby osvobodila od zármutku. Musela se soustředit na ten závod a vyřadila na tu dobu myšlenky na Elišku. Takže sport a olympijská soutěž jí svým způsobem pomohly.“

  • „Zdravotní stav Elišky Misákové se zhoršoval velice rychle, takže doktor Hornof přizval anglického odborníka a společně stanovili, že se jedná o dětskou obrnu. To tehdy byla smrtelná choroba, protože na to nebyl žádný lék. Takže družstvo se dostalo do velice těžkého psychického stavu. V první chvíli jsme si říkaly: 'Tak nebudeme závodit. Když Eliška nemůže, tak my taky nebudeme.' Pak jsme si říkaly, že budeme. Když vyhrajeme, vyhraje i Eliška. Nám se to podařilo, ale Eliška bohužel v noci po závodě zemřela. Ta situace byla těžká i vzhledem k pořadatelům olympiády. Dostali strach, že jsme tam zavlekly infekci. V první chvíli nás chtěli vyřadit z olympiády, aby se tam infekce nerozšířila. Potom nám jen přidělili ošetřovatelku, měřila nám teplotu, aby se onemocnění zachytilo hned na začátku. Ale strašně nás to znervózňovalo.“

  • „My jsme jely až na druhou polovičku olympiády. Tehdy ještě neexistovala olympijská vesnice. Ubytovali nás na vysokoškolské koleji. A měly jsme se tam velice dobře. Po dlouhé době jsme viděly pomeranče a banány. Britové organizaci olympiády zvládli. Dopravu po Londýně zařídili velice jednoduše, vydali nám volnou jízdenku na autobus a na metro. A starejte se sami, jak se dostanete na trénink a jak přijedete na soutěž. Bylo to dost daleko.“

  • „Tatínek zůstal ve Varnsdorfu, ale bylo to tam velice těžké. Jednoho dne ve čtyři hodiny ráno na něj klepal jeden Němec, jeden z našich přátel. A říkal mu: 'Musíš okamžitě pryč, protože je vyhlášen hon na Čechy a já neručím za tvůj život.' Tak tatínek vzal kolo, kolem krku ručník, aktovečku s doklady. My jsme měli psa Ádu, ta se vzpírala. Ona už vytušila, že tatínek odjíždí. Tatínek říkal: 'Pusť ji, ať jde se mnou.' Tak ona kolem něj běžela až do Nymburka. Potom bylo strašně těžké pro tatínka najít zaměstnání, protože ten nával ze Sudet, kolem dokola Čech a Moravy, byl veliký. Neměli jsme kde bydlet, tatínek neměl práci.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 08.10.2016

    (audio)
    duration: 01:29:39
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 09.02.2017

    (audio)
    duration: 01:58:23
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Budeme závodit, a když vyhrajeme my, vyhraje i Eliška

Tak létala Věra Růžičková vzduchem v době své největší gymnastické slávy
Tak létala Věra Růžičková vzduchem v době své největší gymnastické slávy
photo: archiv Věry Růžičkové

Věra Růžičková, za svobodna Schuláková, se narodila 10. srpna 1928 v Brně. Tatínek ji od malička vedl ke sportu, lyžovala, provozovala turistiku, hrála košíkovou a za Klub vodních sportů Brno skákala závodně do vody. V této disciplíně byla druhá v republice. Od útlého dětství byla nadšenou brněnskou sokolkou. Všechny sporty v roce 1946 ustoupily sportovní gymnastice, ve které se Věra chtěla dostat na olympiádu do Londýna v létě 1948. Prošla dvouletým reprezentačním kurzem a do Londýna letěla jako náhradnice. Do soutěže nastoupila za nemocnou Elišku Misákovou. Československé ženské družstvo sportovní gymnastiky vyhrálo zlatou medaili, v individuálním závodě skončila Věra šestá. Večer po slavném vítězství Eliška Misáková zemřela. Kromě zlatých medailí závodnice přivezly domů ještě urnu s jejím popelem. Po olympijských hrách se Věře postupně narodili dva synové, kteří se oba věnovali sportu. Vystudovala trenérskou školu na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, stala se trenérkou a rozhodčí na soutěžích. Získala řadu ocenění, mimo jiné i Cenu Věry Čáslavské nebo státní vyznamenání Za zásluhy z rukou prezidenta republiky. V roce 2017 žila v Brně.