Helma Růžičková

* 1933

  • „Náš otec pracoval ve fabrice v Donauwörth, tam to postavili, pak to rozbili. My jsme byli tady v Králíkách. Otec říkal, ať za ním nechodíme. Tak šel pěšky, vždycky ho někdo svezl. Šel asi týden, to je asi šest set kilometrů. Naše holka bydlí poblíž a tam jsem četla: Donauwörth – sto kilometrů. Tak já jsem říkala: Tady odsud šel náš otec pěšky až do Králík. Když přišel, už se čekalo, že Rusáci tady budou co nevidět. On přišel, na nohách měl onuce a boty kanady, ranec, zarostlý, špinavý. Maminka říkala, že to je nějaký zběhnutý Rus. Táta věděl, kde jsme, protože si s mámou dopisovali. Tak on přišel, máma byla celá vystrašená. A on to byl náš otec.“

  • „Řekli nám, že civilní obyvatelstvo musí pryč. Po cestě to byly nervy, ale já jako děcko jsem to brala spíš jako dobrodružství. Já jsem si to nějak nebrala. Měla jsem na starosti mladšího bráchu. Starší brácha měl dva kufry, máma měla dva kufry a svázané peřiny. V Hanušovicích jsme vystoupili a stál tam vlak. Ale nástupiště bylo z druhé strany. Všichni lidé se nacpali do vlaku ze strany, odkud jsme přijeli, a vlak se rozjížděl. Bratr už byl vevnitř, máma stála venku a dávala dovnitř zavazadla. A vlak se rozjížděl. Tety už tam také byly. Začali jsme křičet. Zastavili vlak, přišel průvodčí a začal mámě nadávat, jak si to představuje nastupovat z druhé strany. Maminka do vlaku naházela věci, vlezla tam, jízdenky jsme neměli. Ve vlaku byli samí utečenci. Jeli jsme v otevřených vagonech. Nad námi létala letadla, ale viděla ženy s dětmi. Stáli jsme vestoje. Nebo jestli jsme seděli na zavazadlech, nevím.“

  • „Nálety byly i v noci. Když byl do půlnoci, tak jsme museli ráno do školy. Když byl po půlnoci, mohli jsme zůstat doma. Já jsem chodila do školy, naproti nám byl hřbitov, přes který jsem chodila. Maminka nám vždycky říkala: ‚Jak bude nálet, tak přijď rychle domů.‘ Bratr chodil jinam do školy, malý bratr byl s ní doma. Ona vždycky říkala: ‚Přijďte domů, protože kdyby na vás spadla bomba, já zůstala naživu a vy byste byli mrtví… Tak když máme zahynout, tak ať zahyneme všichni dohromady. Tak jsme vždycky utíkali domů. To mám v paměti. I po válce, když se o tom mluvilo, tak matka říkala, že vždycky měla strach, kdyby to spadlo do školy.“

  • Full recordings
  • 1

    Červená Voda, 08.10.2021

    (audio)
    duration: 02:05:43
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Něco se žene, bude válka, musíme být všichni pohromadě

Helma Koubová, provdaná Růžičková, 1948
Helma Koubová, provdaná Růžičková, 1948
photo: archiv pamětníka

Helma Růžičková, rozená Koubová, se narodila 10. srpna 1933 v Petřkovicích u Ostravy. Otec Hubert Kouba (1906–1981) byl Čech, matka Elizabeth, rozená Weidlich, (1909–1989) Němka. Helma měla bratra Huberta, narozeného v roce 1932, a Františka, narozeného v roce 1940. V roce 1939 se Koubovi přestěhovali za tetami do německé Breslau (dnešní Wroclavi) a nedlouho poté do Briegu (dnes polský Brzeg). Otec tam chodil pracovat do továrny, matka se starala o děti. Tamní situace se však stávala víc a víc nebezpečnou, přibývalo náletů. Matka vždy nabádala své děti, ať utíkají domů, aby zemřeli všichni pohromadě. Dne 19. března 1945 je otec odvezl do Vidnavy s vidinou, že tam u dědečka a babičky přečkají konec války. Sám pracoval v Donauwörth, kam se přestěhovala továrna. Když se však přiblížila fronta, musela Elizabeth s třemi dětmi odjet i z Vidnavy. Jen s tím nejnutnějšími věcmi prchala spolu s dalšími utečenci v otevřených vagonech. Dostali se do Králík, kde se jich ujali němečtí manželé Doležalovi. Když rozbombardovali fabriku v Donauwörth, přišel za nimi do Králík pěšky i otec Hubert. V květnu 1945 se v Králíkách objevili sovětští vojáci. Všichni Němci se báli pomsty, ženy se navíc bály i znásilnění. U Koubových se často německé ženy právě z tohoto důvodu ukrývaly. Celá rodina z matčiny strany, se kterou Helma trávila dětství, musela po válce do odsunu. Koubovi jako smíšené manželství mohli zůstat. Helma cítila smutek, že už neuvidí dědu, babičku, sestřenice, tety. Nejraději by odešla s nimi. Stejně jako její matka Elizabeth se s rozdělením rodiny smiřovala dlouho a těžce. Po absolvování základní školy v roce 1948 šla Helma pracovat jako dělnice do textilní továrny. Bystrá a inteligentní žačka si přála učit v mateřské škole, ale kvůli svému původu a příbuzným na Západě jí komunistický režim nedovolil studovat. V roce 1954 se provdala za Jiřího Růžičku (1928–2008), ale ani sňatkem si kádrový profil nezlepšila, protože otec jejího manžela byl politický vězeň 50. let. Novomanželé se usadili na Dolní Moravě, kde Helma prodávala v potravinách. V letech 1955, 1956 a 1963 se jim narodily tři děti. V roce 1964 se přestěhovali do Nekoře. I tam Helma prodávala, prodavačkou byla celkem třicet let. V témže roce poprvé směla vycestovat za babičkou a tetami do Německa. Zážitek existenciálního strachu o děti, který nasála od své matky v době války, pocítila Helma 21. srpna 1968, když do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. Stejně jako její matka i ona měla silnou potřebu mít své nejbližší u sebe, aby v případě smrti byli všichni pohromadě. V životě nedělila lidi podle národnosti a na nikoho nezanevřela. V roce 2021 žila v Nekoři a jako poselství mladé generaci vzkázala, aby byli poctiví a pracovití.