Emílie Růžičková

* 1929

  • [Učila jste novicky?] „Ano, novicky. A Potom jsem byla tři měsíce ve Švýcarsku, protože tam máme generální středisko, tam je 1000 našich sester a veliký klášter, několik budov. Tam mě s jednou sestrou poslali, abych se naučila německy, a věděla, co se v tom noviciátu a kandidatuře učí. Tam jsem se tři měsíce školila.“ [To učení novicek probíhalo tajně, mohla byste to popsat?] „To bylo velice nebezpečné. Jednou za měsíc nám přicházely třeba zdravotní sestry. Měli jsme dvě zdravotní sestry, které byly k nám přihlášené a my jsme je potřebovali školit v náboženství a ve všem. Ony jezdily autobusem do Kroměříže a tam vždycky v pátek večer přijely, v sobotu jsme se učily, v neděli dopoledne a v neděli odpoledne už mašírovaly zase na svoje místo. Každý měsíc jsme byly v kontaktu a učilo se.”

  • „Musely jsme [po zabrání kláštera Milosrdných sester svatého Kříže komunistickým režimem 29.9.1950] do jednoho týdne všechno spakovat, abychom měly to nejnutnější. Zavezli sestry až do Severních Čech, tam byli také řeholníci, ty odvedli také pryč. Nás bylo 10 kandidátek, tak nás, ještě než jich zabrali komunisté, nás odvezli do nemocnice do moravské Ostravy. Tam pracovalo 100 našich sester a my jsme se tam učili zdravotnictví – píchat injekce a všechno ostatní nás sestry učily. Primář mi říkal: ‚Nic se nebojte, paní učitelko, budete nám psát všelijaké programy a dělat věci, které vám sedí, až se naučíte píchat injekce, tak budete potom…‘ A já jsem se potom přihlásila do té zdravotní školy.“

  • Full recordings
  • 1

    Kroměříž, 12.02.2016

    (audio)
    duration: 01:02:50
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Svoboda je náš největší dar

Emilie Růžičková
Emilie Růžičková
photo: soutěž příběhy 20. století

Řádová sestra Bernardetta, civilním jménem Emílie Růžičková, se narodila 16. dubna 1929 v Nítkovicích u Kroměříže, na hranicích s okresem Vyškov. Vyrůstala s pěti bratry v chudé rodině a chodila do obecné školy v Nítkovicích a později na čtyřletou měšťanskou školu v Morkovicích, kam chodila pěšky denně dvě hodiny přes les. Toužila stát se učitelkou a podala si přihlášku na Střední pedagogickou školu v Kroměříži. Přijímací řízení, kterého se zúčastnilo 200 uchazeček, probíhalo roku 1944 a bylo pod taktovkou Němců, kteří detailně zjišťovali předky a dohledávali potenciální židovské kořeny. Nakonec Emílii na školu přijali a odmaturovala s vyznamenáním roku 1948. Díky skvělému doporučení nastoupila v Bylnici na Valašsku ve Vzorové škole, kde učila v pedagogickém sboru 12 učitelů. Později učila ve Valašské Senici a poté ještě v Hrádku u Slavičína. Vzhledem k tomu, že byla od dětství vedena k víře k Bohu, se po svém třetím pedagogickém působišti ve svých 21 letech rozhodla vstoupit do řeholního řádu v Klášteře Milosrdných sester svatého Kříže. Tehdejší nařízená marxistická výchova byla navíc proti přesvědčení paní Emílie, a tudíž nemohla učit. Rok po svém přijetí do řádu přijala jméno Bernardetta. Klášter byl 29. září 1950 zabaven komunisty a proměněn na zdravotní školu a ambulanci. Sestry včetně Emílie odvezli do Ostravy, kde se měly věnovat nemocniční pomoci, a to i přes neexistenci předchozích zkušeností v oboru. Emílie proto začala studovat zdravotní školu. Předseda maturitní komise, zapřisáhlý komunista, zařídil, aby dostala jiné otázky. Emílie popisuje tehdejší chvíli jako osvícení Duchem svatým, jenž jí pomohl zodpovědět otázky o neurologii. Roku 1957 byly sestry odvezeny z ostravské nemocnice do továren, zatímco Emílie byla převelena do ústavu pro mentálně postižené, kde strávila sedm let. Své pedagogické profese se však nikdy nevzdala – učila tajně novicky. Po Sametové revoluci dostaly řeholní sestry zpět svůj klášter svatého Kříže, avšak v dezolátním stavu, a dva roky jej opravovaly. Její příběh byl zaznamenán roku 2016 v rámci soutěže Příběhy 20. století. Tehdy stále žila v klášteře, již po 66 let.