The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Růžičková (* 1929)

• narodila se 3. října 1929 v Jihlavě

• otec sloužil u Finanční stráže, po mnichovské dohodě rodina musela utéct z Břeclavi

• druhou světovou válku prožila pamětnice v Jihlavě

• během osvobozování v květnu 1945 padl její bratranec Oldřich Novák

• komunisti ji po svém nástupu k moci vyšetřovali a krátce zadrželi ve vazbě

• v 60. letech se přestěhovala do Karlových Varů, pracovala jako vrchní sestra v dětském domově

• po srpnu 1968 emigroval její bratr, divadelní scénograf Lubomír Hrůza

• během prověrek odmítla souhlasit s okupací vojsk Varšavské smlouvy a přišla o práci

• v 70. letech se provdala za Kamila Růžičku, protikomunistického odbojáře a skauta

• po roce 1989 se společně věnovali skautingu a vedli oddíly na Karlovarsku

• v roce 2025 žila v Karlových Varech

Životní osudy Aleny Růžičkové se klenou přes významné historické okamžiky 20. století a také doslova přes celou republiku. Po mnichovské dohodě v roce 1938 musela s rodinou narychlo opustit Břeclav. Posléze v Jihlavě prožila těžké válečné roky, odsun Němců a nástup komunistů, kteří ji chtěli poslat do vězení. Když už se zdálo, že nalezla nový, poklidný život na Karlovarsku, přišel rok 1968 a následné normalizační prověrky, kvůli nimž přišla o místo vrchní sestry. Nebála se totiž postavit se za svůj názor. 

Vzali jsme si jen to nejnutnější

Alena Růžičková se narodila 3. října 1929 a první roky svého života strávila v Břeclavi. Její otec František Hrůza sloužil v tomto jihomoravském příhraničním městě u Finanční stráže. Jednalo se o ozbrojené sbory ministerstva financí, které střežily hranice především kvůli pašerákům. Ti na hranicích řádili zejména po první světové válce a také v době hospodářské krize začátkem třicátých let. 

Později však na československých hranicích vyrůstala jiná hrozba – ozbrojený konflikt s čím dál agresivnějším nacistickým Německem. Příslušníci Finanční stráže, tzv. financové, tak byli od roku 1936 přidruženi také ke Stráži obrany státu a připraveni v případě ohrožení státní hranici chránit. K tomu však vzhledem k mnichovskému diktátu nedošlo a Čechoslováci museli v roce 1938 pohraničí vyklidit. 

Týkalo se to i rodiny Hrůzových, neboť Břeclav spadala pod území podstoupená německé říši. „Museli jsme se urychleně, ze dne na den, vystěhovat. Byly přistaveny vozy, do kterých jsme si mohli vzít z domácnosti jen to nejnutnější. Šli jsme na nádraží a přesunuli se do Hodonína, kam jely rodiny všech financů,“ vzpomíná Alena Růžičková. 

V Hodoníně žili přechodně v hotelu, než se setkali s otcem. Pohromadě však tehdy zůstali jen na chvilku. Matka se totiž rozhodla s mladším bratrem a starší sestrou odejít za příbuznými do Jihlavy, zatímco otce hnala služba zase do jiných míst, pamětnici vzal s sebou, aby matce v péči o tři děti ulehčil. Alena Růžičková tak nějaký čas žila u otcových příbuzných v Želetavě. Po tomto překotném období se nakonec ale členové rodiny opět shledali a usadili se v Jihlavě. 

Proviant od tetičky mohl sestru přijít draho 

Tam pamětnice prožila druhou světovou válku. Přestože Jihlava ležela ve vnitrozemí, žila v jejím okolí početná skupina německy mluvícího obyvatelstva (tzv. Jihlavský jazykový ostrov). „V naší ulici žilo hodně Němců, maminka jim říkala ‚potlučenci‘, asi že byli namíchaní. Nerada jsem tou ulicí chodila do školy, protože nás vždycky naháněli. Byly to dětské hry, ale tenkrát jsme to samozřejmě brali dost vážně.“

Největší změnou z doby války, která měla na Hrůzovy výraznější dopad, se stal všudypřítomný nedostatek jídla. Protektorátní správa zavedla přídělový systém potravinových lístků, který více pociťovali obyvatelé měst, zatímco na venkově lidé dokázali být soběstačnější. Bylo tak běžné, že se lidé z měst vydávali na venkov, aby si nějaké potraviny navíc obstarali. Také otec sedal na kolo a vyrážel do okolních vesnic, aby své rodině přilepšil. Z donucení se tak trochu sám stal pašerákem, proti kterým dříve bojoval. 

„Moje starší sestra také občas pašovala jídlo vlakem. Tetička z Moravských Budějovic nám chtěla pomáhat a sestře na návštěvě vždycky dala všechno možné. Jednou sestra přijížděla s proviantem do Jihlavy a naštěstí ji někdo upozornil, že na nádraží je kontrola, a tak vystoupila z vlaku druhými dveřmi a přes koleje se dostala nějak domů,“ líčí pamětnice tehdejší nebezpečí. Za podobnou činnost totiž v protektorátu hrozily přísné tresty.  

Sestra měla za války štěstí ještě jednou, když její ročník 1925 nacisti určili pro nucené práce na území říše. Od práce v tamních fabrikách, ohrožovaných spojeneckými nálety, sestru uchránil jihlavský továrník Richlý, v jehož domě Hrůzovi bydleli. Sestru zaměstnal u sebe v podniku, který také vyráběl pro wehrmacht, a tak do Německa nemusela. 

Sověti bratrovi sebrali kolo a dali mu krávu

Nucené pracovní nasazování Čechů v německých továrnách předznamenávalo blížící se porážku nacistů a konec druhé světové války. Právě z té doby má Alena Růžičková nejsilnější vzpomínky. 

Jihlavu osvobozovala Rudá armáda. Její jednotky se k městu přiblížily až 8. května 1945. „Můj bratranec Olda Novák a další kluci lítali po městě a přichomýtli se k tomu, když do Jihlavy přijížděly první tanky. Vojáci neznali cestu a Olda se nabídl, že jim ji ukáže. Sedl si hned na ten první tank a ten byl jako jediný odstřelený. Olda na něm zahynul, bylo mu šestnáct sedmnáct let. Měli jsme sice radost z osvobození, ale pro rodinu to byla velká rána,“ popisuje pamětnice tragickou událost.  

K výraznějším bojům během osvobozování Jihlavy nedošlo a brzy ve městě zavládla svoboda. Přítomnost sovětských vojáků ale neznamenala úplné bezpečí, někteří z nich totiž znásilňovali ženy. Rodiče tak pamětnici i její sestru drželi doma, schovávali do peřin i do skříně, zatímco jejich mladší bratr se mohl prohánět po ulicích. 

„Půjčil si tatínkovo kolo, aniž by cokoliv řekl. Tehdy kolo něco znamenalo, byl to majetek. Ruští vojáci byli jak diví, a když někde viděli někoho s hodinkami, hned ho obrali. A mému bráchovi vzali kolo. Asi hrozně vyváděl, a tak mu jako kompenzaci dali krávu. Kluk z města nevěděl, co s krávou, tak ji odvedl domů. Výprask nedostal a kravička živila svým mlékem celý náš barák, protože těsně po válce také ještě nebyly potraviny,“ vzpomíná Alena Růžičková. 

Po válce prošlo Jihlavsko značnou populační změnou, protože většinu zdejšího německého obyvatelstva čekal tak jako v celém Československu nucený odsun. Během něj odešlo do Rakouska a Bavorska zhruba 10 000 Němců. Stovky z nich jej nepřežily, ať už vlivem násilností, nucených pochodů, nebo špatných podmínek v internačních táborech. 

Přišla doba, kdy se hodně udávalo

Alena Růžičková po válce začala pracovat jako prodavačka, ale později přesvědčila rodiče, aby mohla studovat zdravotnickou školu. Maturitu skládala už v době, kdy moc v Československu převzali komunisté. 

Její rodiče politicky podporovali národní socialisty, a tak z událostí února 1948 doma radost nepanovala. Pamětnice se pohybovala v partě podobně smýšlejících lidí, kteří komunistický puč také odmítali a vyslovovali se proti němu. Ve vypjaté době stačilo málo a člověk se dostal do problémů. A v případě Aleny Růžičkové se tak stalo. Jednoho dne si pro ni do práce přišli policisté a společně s další kamarádkou skončila ve vazbě a u výslechu. 

„Nesla jsem jednou v době všesokolského sletu nějaký balíček, abych ho někomu předala tam a tam, ale víc jsem o tom nevěděla. Nevím, co po nás chtěli. V naší partě jsme nic nedělali, jenom jsme si povídali a někdo něco asi zaslechl. Bylo to v době, kdy se hodně vzájemně udávalo,“ přibližuje pamětnice okolnosti svého zatčení. 

Komunisté jí žádný trestný čin nedokázali, a tak po dvou dnech nakonec vězení opustila. Ovšem jednoho z přátel, Miroslava Kybu, odsoudili a deset let strávil za mřížemi. Když se s ním pamětnice po letech setkala, nechtěl se už k minulosti vracet. 

Okamžitě mě zbavili funkce 

V roce 1961 se Alena Růžičková rozvedla a se svými dcerami opustila Jihlavu. Za novým životem odešla na Karlovarsko a nalezla tu místo jako vrchní sestra v dětském domově. V práci se pokoušela zavádět možnost adopce dětí, která podle ní v tehdejších poměrech nebyla ještě tolik rozšířená.

Komunismus do života pamětnice zasáhl významně ještě po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Její mladší bratr Lubomír Hrůza se kvůli těmto událostem rozhodl emigrovat na Západ, kde shodou okolností zrovna pracovně pobýval na divadelním turné. Živil se jako scénograf a kostýmní výtvarník a v roce 1965 spoluzakládal Činoherní klub. Podařilo se mu prosadit se i v emigraci, kde se stal šéfem výpravy Národního divadla v Oslu. 

Po bratrově emigraci nad sebou Alena Růžičková cítila větší dohled ze strany komunistického režimu. A to ji navíc čekaly normalizační prověrky. „Pracovala jsem tehdy v Nejdku jako vrchní sestra na poliklinice. Nikdy jsem nedokázala lhát, a tak jsem řekla, že teda se vstupem vojsk nesouhlasím, a v tu ránu jsem byla okamžitě zbavena funkce,“ přiznává pamětnice. 

Poté musela jít pracovat na směny do karlovarské nemocnice. Při péči o dvě děti to bylo časově i finančně náročné. Během sedmdesátých let se znovu provdala, vzala si Kamila Růžičku, který svůj životní příběh také sdílel s Pamětí národa. Za druhé světové války působil ve skautském odboji a společně s dalšími skauty se po únorovém převratu rozhodl bojovat i proti komunistům šířením vlastních letáků. Skončil kvůli tomu na tři roky jako vězeň v jáchymovském pracovním lágru Eliáš. 

Společně s manželem se Alena Růžičková věnovala skautingu, nejprve neoficiálně pod hlavičkou turistických oddílů mládeže a po roce 1989 obnovovali skautské hnutí na Karlovarsku. Vzhledem k manželově i své vlastní životní zkušenosti pamětnice zdůrazňuje, že je potřeba stát za svým přesvědčením. „I když to bylo zlé a těžké, vždycky jsem stála na svém přesvědčení a věděla jsem, že je to správné,“ vzkazuje Alena Růžičková dalším generacím.