The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Růžička (* 1941)

• narozen 23. ledna 1941 v Praze

• zažil bombardování Prahy koncem 2. světové války

• po válce byl rok v sirotčinci, aby rodiče mohli dostudovat

• na pedagogické fakultě se spřátelil s básníkem Václavem Hrabětem

• v 60. letech se podílel na představení Obestín s Evou Olmerovou a Jiřím Ostermannem, zakladatelem Violy

• spolupracoval s Baletem Praha

• v roce 1968 se rozhodl pro emigraci

• ve švýcarském Bernu vystudoval hudební skladbu na místní konzervatoři

• pracoval jako skladatel pro švýcarskou televizi i různá divadelní představení

• přerodil se v divadelního režiséra

• po roce 1989 zažil nepříjemné zkušenosti s prodejem restituované nemovitosti

• v roce 2013 definitivně přesídlil zpátky do Prahy

Sovětští vojáci zuřili v ulicích Prahy, stříleli do oken Hlávkovy koleje, kde s přáteli přebýval. Čekalo se, co bude dál. Alexander Dubček se vrátil z Moskvy a 27. srpna 1968 Československý rozhlas odvysílal jeho projev. Jiřímu Růžičkovi bylo jasné, co se stane, a proto se rozhodl pro emigraci. Měl pas a přechod hranic pro něj nebyl problém. Tak začal jeho život na Západě. Úspěšný život filmového skladatele a divadelního režiséra.

„Padne sem bomba a já vylítnu“

Jiří Růžička se narodil 23. ledna 1941 v Praze studentům medicíny Otakaru Růžičkovi a Miladě Kolečkářové. Rané dětství prožil u svého dědečka z matčiny strany, který v Hýskově u Berouna vlastnil rozsáhlý sad. Před druhou světovou válkou byl děda předsedou správní rady Báňské a hutní společnosti. Vedlo se mu tak dobře, že za tehdejší milion postavil činžovní dům ve Velvarské ulici v Praze. Z války si Jiří Růžička pamatuje na svazky aluminia, které letci vyhazovali kvůli zmatení radarů. Doma je používali jako ozdoby na vánoční stromeček. Při jedné cestě do Prahy byl svědkem spojeneckého bombardování Prahy, které sledoval s otcem ze smíchovského nádraží. „Seděl jsem mu za krkem. Jak padaly bomby, byl to můj první ohňostroj. Byl jsem z toho tak nadšený. Policajt nás zahnal do krytu. Tam jsem tancoval a říkal: ‚Padne sem bomba a já vylítnu,‘“ vybavuje si své dětské pocity Jiří Růžička. Vzpomíná také na to, jak po osvobození sovětští vojáci na svoje vozidlo vzali jeho mladšího bratra a jeli s ním pryč. „Já jsem křičel a pak ho vrátili,“ dodává.

Po druhé světové válce chtěli rodiče Jiřího Růžičky dostudovat, tak ho dali do sirotčince ve Slatiňanech, kde strávil rok. „Tam byla jen jedna hodná jeptiška, jmenovala se Tarzicie. Ostatní mě posílaly do pekla, byl jsem pro ně hříšník,“ říká s tím, že pobyt v sirotčinci byl pro něj velmi nepříjemný. Nevybavuje si, jestli tam mladší bratr byl také. Ten totiž dostal tuberkulózu a otec mu přes své kontakty v Červeném kříži vyjednal dlouhodobé léčení ve Švýcarsku. V roce 1947 už bydlel Jiří Růžička zase se svými rodiči ve Velvarské ulici a každý den chodil nahoru do kopce na Hanspaulku do školy. Za svůj dětský život zažil několikero školských reforem. „Tehdy nebylo dost učebnic a my jsme museli škrtat z učebnic dějepisu, co říkal soudruh Slánský o soudruhu Gottwaldovi. Protože už bylo po procesech, muselo se to začernit,“ vysvětluje, proč nikdy nevěřil dějepisu. Jeho rodiče měli před komunistickým pučem roku 1948 dobrá místa. Otec působil na lékařské fakultě a na klinice profesora Arnolda Jiráska na Karlově náměstí. Studoval ještě romanistiku. Po změnách, které nastaly, musel obě místa opustit a živil rodinu svými překlady z italštiny. Už za války napsal první českou učebnici tohoto jazyka Italsky od A do Z. Maminka pracovala v tehdejší jediné alergologické ambulanci v Praze u doktora Josefa Lišky, který je považován za zakladatele tohoto oboru v Československu. 

Žebráci s tisícovkami v kloboucích

Když se uzavírala železná opona, museli se rodiče Jiřího Růžičky rozhodnout, zda svého mladšího syna Zdeňka nechají navždy ve Švýcarsku, nebo se po čtyřech letech pobytu v alpské zemi vrátí v roce 1951 do Československa. Zvolili druhou variantu a malému chlapci tím nejspíš úplně neprospěli. „On přišel a nadával na pionýry, protože ve Švýcarsku je učili, že komunismus je strašná věc, že si na to musí dávat pozor. A teď do toho přišel,“ vypráví s pohnutím v hlase Jiří Růžička. Sám byl v té době hrdý pionýr. Ve stejnou dobu se odehrávaly politické procesy. „Mám pocit, že jsem spoluviník. Ve škole jsme byli povinni zvedat ruku, že jsme pro to, aby popravili zrádce republiky,“ vybavuje si. Záznamy z procesů poslouchali doma. „To byla velká inscenace,“ glosuje. Jeho rodiče, stejně tak jako všichni v jejich okolí, pravidelně chytali západní vysílání, ač se velmi rychle postavila rušička na Petříně a poslech nebyl kvalitní. „Člověk byl pod tlakem... ‚Tohle nesmíš říkat, musíš dávat pozor. O tom se nesmí mluvit.‘ To byl denní chleba,“ popisuje realitu 50. let Jiří Růžička. Ze školních let mu uvízla v paměti i návštěva ministra školství Zdeňka Nejedlého v jeho škole ve Vltavské ulici. „On tam něco vyprávěl. Nepamatuji si, co říkal, ale ten hlas si pamatuji přesně,“ napodobuje typické skřehotání komunistického ideologa.

Vybavuje si také měnovou reformu provedenou k 1. červnu 1953. Ten den připadal na pondělí. Dostal tak v pátek 300 korun, že je může utratit, za co chce. O víkendu ale nebylo skoro nikde otevřeno. „Viděl jsem žebráky před kostelem s tisícovkami v klobouku. Přeplněné tramvaje, veliké nadávání všeho lidu,“ vybavuje si velkou ránu, která zasáhla spoustu lidí. Třeba pamětníkův učitel hudby už si skoro naspořil na nový klavír. Nástroje se nedočkal. Pomalu a velmi bolestně se začal rozpadat i vztah rodičů Jiřího Růžičky. Malý kluk tak stále častěji utíkal k hudbě, která mu přinášela potěšení a krásu do života. Když chtěl po střední škole pokračovat v hudebním vzdělávání, podporu u rodičů nenašel. Absolvoval tedy na pedagogické fakultě obor český jazyk – hudební výchova. Během studií započatých v roce 1958 se jeho největším kamarádem stal básník Václav Hrabě. „Bohužel zemřel strašně brzo. Strašně dlouho mi chyběl a chybí mi,“ vyznává se a pokračuje: „To byl člověk velmi emocionální, přitom velmi inteligentní. Byl básník a byl velký muzikant, hrál na klarinet.“ Po jeho smrti dostal s dalšími dvěma kamarády od básníkovy bývalé manželky originály Hrabětových děl. „Snažili jsme se je opisovat a nějakým způsobem je vydávat. V pionýrském domě pracoval Ludvík Hes a publikoval Blues za Vladimíra Majakovského a nějaké další věci,“ vzpomíná Jiří Růžička. Dlouhou dobu originály kamarádových básní ochraňoval. Po letech je předal Hrabětovu synovi Janu Miškovskému. Zároveň si všiml, že ve všech českých vydáních Hrabětových básní je mnoho chyb a jsou špatně seřazená. S Ludvíkem Hesem díla upravili podle originálů a elektronicky vydali na Hesově webu Divoké víno. Následovala žaloba ze strany básníkova syna. Dílo museli na webu znepřístupnit, zaplatit odškodné a omluvit se. „Dopadlo to velmi špatně, bohužel,“ povzdechne si Jiří Růžička.

Stříleli nám do oken

Po absolutoriu na pedagogické fakultě dostal Václav Hrabě umístěnku, ale odmítl opustit Prahu. Protloukal se tedy, jak to šlo. Za pár korun pracoval ve Viole, přispíval do Tváře a dostával se do dluhů. Po delší době dostal místo zastupujícího učitele v Košířích. „Když ze školy odcházel, tak mu žáci na rozloučenou poslali dopis Zemřel pan učitel Václav Hrabě. A on pak odešel skutečně,“ těžko tlumí smutek Jiří Růžička. Žáci podle něj měli Václava Hraběte velmi rádi a jeho učení hodně bavilo. To Jiří Růžička za umístěnkou putoval v roce 1962 až do Šluknova na střední pedagogickou školu. „I když jsme tam byli s hodnými Němci, bylo tam všechno zadrátováno. Ostnaté dráty byly vysoké jak patro domu a každých pár kilometrů byla hlídací věž. Byla tam pohraniční stráž. Legitimovali mě několikrát denně, pak už mě tedy znali,“ popisuje pohraničí Jiří Růžička. Lékař ve městě byl z Ukrajiny, ve městě bydlelo ještě pár neodsunutých Němců, původních zaměstnanců výrobce pian Förstera. „To byli ti nejslušnější lidi,“ poznamenává pamětník s tím, že ve městě bylo hodně Romů a Řeků. „Večer v hospodě to byl Babylon. Tam bylo slyšet tolik řečí,“ ilustruje. Přestože byl do místa vyslán i se svou manželkou jako učitel, nebylo pro ně ve městě ubytování. Domy po odsunutých Němcích už obývali ti, kteří si je zabrali těsně po válce. Dokud jeho žena nepřicestovala, dostal přidělenou postel v místnosti, kde se nedalo ani topit. Učitelské přípravy tak dělal v hospodě, kde měli kamna. Se ženou pak bydleli ve sborovně. Vyučovat se začínalo od sedmi, tak museli v šest hodin své ležení sbalit, aby nebyl narušen provoz školy. „My jsme byli nejlepší škola, všichni tam jsme byli se špatným kádrovým posudkem, jen náš ředitel Suchý byl v komunistické straně, protože musel. Byli jsme úžasná parta a myslím, že jsme byli i dobrá škola,“ míní Jiří Růžička. Škola ale měla špatnou dopravní dostupnost.

V roce 1964 tak bylo rozhodnuto o přesunu školy do Mostu. Jiří Růžička chtěl situace využít a přesunout se do Prahy, kde si i našel místo v Domě pionýrů. Dostal ale vyrozumění, že má nastoupit do Mostu, tam už s ním ovšem nepočítali. V Praze měl problém sehnat uplatnění. Když v Praze stávkovali baroví muzikanti, jako stávkokaz hrál v Tatranbaru na Václavském náměstí. Problém byl i s bydlením, nakonec s manželkou obývali načerno garsonku Na Bohdalci. Se ženou se ale míjel, ona učila, on hrál po nocích. Vztah zkrachoval a syna, kterého spolu měli, viděl jen do jeho tří let. Jiří Růžička se stal de facto bezdomovcem, spal na nádraží v čekárně, styděl se potkávat lidi, nemohl se ani pořádně umýt. Na rok dostal místo v Domě pionýrů jako skladatel a korepetitor. Poté v roce 1966 spolu se zakladatelem Violy Jiřím Ostermannem, s nímž ho seznámil Václav Hrabě, a zpěvačkou Evou Olmerovou měli představení Obestín. Jiří Růžička v něm improvizoval na varhany. Po pár reprízách přišla kontrola a představení zatrhli. V roce 1967 dostal práci v divadle na Kladně. Když po několika měsících udělal pro inscenaci vše potřebné, dostal ze mzdové účtárny oznámení, že má zpětně vrátit všechny honoráře. „Od roku 1966 jsem prožíval velmi těžkou dobu. Najednou přišlo pražské jaro a já jsem byl úplně šťastný člověk. Chvíli,“ říká. Od začátku roku 1968 se stal korepetitorem Baletu Praha a pracoval v Divadle Na Zábradlí. Zároveň si všímal cvičení sovětské armády. „Já jsem měl tehdy přítelkyni, která jela pracovat do někam do Anglie. Říkal jsem jí: ‚Kdyby přijeli, tak se nevracej, já si tě někde najdu. Počkej tam,‘“ vzpomíná. Když přijeli, byl zrovna v centru Prahy v tehdejším parčíku u ulice Na Příkopech. Zastavil tam taxikář, pustil rádio. Naložil pak asi sedm lidí a odjeli k rozhlasu. Vzhledem k tomu, že byla Praha zatarasená, přespával Jiří Růžička u kamarádů v Hlávkově koleji na Novém Městě. „Stříleli nám do oken, tak jsme tam seděli na chodbě pod ústředním topením, poněvadž do těch pokojů létaly nábojnice,“ popisuje srpnové dny roku 1968 v Praze. Chvíli věřil, že vše dobře dopadne. Když ale vyslechl Dubčekův projev po jeho návratu z Moskvy, věděl, že není nač čekat. Rozhodl se pro emigraci. Měl zrovna vystavený pas, s baletem se chystali do Itálie.

Naučit se jazyk

Útěk původně plánovali s kamarádem, ten se ale s ohledem na končící studium rozhodl v Československu zůstat. Jiřího Růžičku alespoň zavezl na hraniční přechod do Dolního Dvořiště. Tam už stály sovětské tanky. Od tří mladých mužů se dozvěděl, že ještě předchozí den pouštěli přes hranice na občanku, teď už jen s pasem. Jiří Růžička v klidu pěšky přešel do Rakouska. Když v celnici čekal na rakouskou policii, viděl na české straně rozsvícené reflektory, tři utíkající stíny, slyšel štěkot psů, a dokonce i střelbu. Co přesně se tam stalo, dodnes neví. Spolu s dalšími československými uprchlíky přespával na stadionu ve Vídni. Celá hrací plocha i tribuny sloužily jako ležení. Na vyřešení své situace měl čtrnáct dní, nikdo ale neřešil, že dobu přetáhl. Jednou šel kolem švýcarské ambasády ve Vídni a ve frontě tam stál jeho známý. Díky tomu získal utečenecké vízum do Švýcarska a tím i směr, kam se vydat. Chvíli otálel, do posledního vlaku vypraveného pro uprchlíky ale nastoupil.

V Bernu potkal svého bratra, který nezávisle na něm do Švýcarska také emigroval. Společně přesvědčili k emigraci i svou matku. Nechtěla. Ale napsali jí, že je bratr Zdeněk vážně nemocný. To ji k cestě přimělo. Jak ukazují archivy, měla v práci domluvené neplacené volno. Dostala ale dopis o rozvázání pracovního poměru a už neměla důvod se vrátit, přestože mohla přinést nové poznatky do svého oboru alergologie. Jiří Růžička byl ve švýcarském Bernu přijat na místní konzervatoř. Konečně se mohl věnovat studiu hudební skladby a našel zase cestu i ke hře na klavír. Ředitel školy však mu dával najevo svou nelibost nad tím, že u něj studuje uprchlík. S nevraživostí vůči utečencům se setkával zejména na venkově i mimo školu. Rozhodl se naučit se švýcarský dialekt němčiny. „V tom momentě jsem měl daleko lepší přístup ke všem lidem. Než jsem udělal první chybu, mysleli, že jsem Švýcar. A když jsem udělal chybu, tak už jim bylo trapné mě od sebe odhánět. Otvíraly se dveře, které vám neotevřely, když jste mluvil jako cizinec,“ vysvětluje Jiří Růžička. Přes schválnosti ředitele dokončil za podpory nadace Frau Doktor Kurz i za podpory učitele Schneibergera studium. Ještě během něj se stýkal s československými krajany, ale jak začal získávat švýcarské přátele skrze svou práci a záliby, kontakty s krajany byly vlažnější. Na konzervatoři zažil také nečekané setkání se svým otcem. Ten od roku 1967 pracoval pro nemocnici v Etiopii, odkud se rozhodl k emigraci. Když mu Jiří Růžička psal ještě Vídně, že se rozhodl opustit Československo, otec zprávu už nedostal. Uplatnil se v Kanadě u jedné farmaceutické firmy. Při výletě do San Francisca náhodou potkal muže, s nímž byl pamětník ubytovaný na stadionu ve Vídni, a dozvěděl se od něj, že syn zamířil do Švýcarska. Při cestě do Evropy našel v telefonním seznamu svou bývalou ženu a přes ni i syna. Otec už se do svobodného Československa nepodíval.

Návrat ztraceného syna

Už při škole začal Jiří Růžička psát hudbu pro loutkářské divadlo i pro film. Posléze pro švýcarskou televizi spolupracoval s dalším československým emigrantem Jaroslavem Víznerem. Přes tyto závazky málem nedostudoval, ale vše zvládl a otevřel si tak dveře k dalším zakázkám. V roce 1974 byli Jiří Růžička se svým bratrem Zdeňkem i matkou Miladou Kolečkářovou v Československu odsouzeni za opuštění hranic, jak je patrné ze zachovaných archivních materiálů. O tom Jiří Růžička ani nevěděl. Další těžkostí, se kterou se musel potýkat, byl odlišný přístup k odměně za svou práci. Z Československa byl zvyklý na to, že na vše jsou tabulky a odměnu dostane. Ve Švýcarsku nevěděl, kolik má chtít. Přišel na to až koncem 80. let. V tu dobu také zjistil, že pro jeho práci je výhodnější spolupracovat s uměleckým agentem. Na to už ale bylo pozdě, pro takové producenty byl starý. Když bylo Jiřímu Růžičkovi ve Švýcarsku nejhůř, našel cestu k víře, která je od té doby pro něj velkou oporou. Po devět let pracoval Jiří Růžička jako vedoucí divadelního kroužku na gymnáziu v Bernu. Když si člověk odkládal na penzi, měl na ni po deseti odpracovaných letech nárok. Dodnes neví, jestli to byl ten důvod, že těsně před dovršením této lhůty musel počátkem 80. let gymnázium opustit. Pracovně se ale neztratil. Když se dozvěděl, že v bernském městském divadle ochořel jejich skladatel a mají krátce do premiéry Krále Leara, šel se nabídnout. Práci získal a pak další a další. Doby, kdy pracoval jako uklízeč v menze za to, že se tam mohl najíst, byly dávno ty tam. Spolupracoval s někdejším uměleckým šéfem pražského Divadla Na Zábradlí Janem Grossmanem, který v té době nemohl na scéně působit. Společně pracovali ještě i v době, kdy už Grossman nesměl do zahraničí a věnoval se režii v divadle v Chebu. Psal hudbu pro reklamu. Jiří Růžička si všímal, jak do jeho oboru začala pronikat digitální technologie a začalo být více a více lidí bez práce.

V tu dobu došlo v Československu ke změně poměrů. Měl zrovna práci, kterou musel dodělat, tak se do Prahy dostal až počátkem 90. let a zamířil rovnou do Divadla Na Zábradlí. Narazil na velmi nepříjemného vrátného. Aby ho utřel, nechal si zavolat ředitele Grossmana. Ten se mu nemohl věnovat, ale pozval ho na večírek, který pořádal. „Byl tam Neckář, se kterým se znám dlouho, Havel, prostě všichni, které jsem znal z dřívějšího života. Bylo to úžasné přivítání,“ vzpomíná. Kdyby nebylo nevlídného vrátného, Grossmana by si nedovolil oslovit. Vzhledem k tomu, že bratr Zdeněk už byl po smrti a maminka byla starší, začal Jiří Růžička řešit vleklé restituce. Kvůli tomu pendloval mezi Prahou a Curychem a zpřetrhal si tak pracovní kontakty, na které se už plně navázat nepovedlo. Stejně jako když přijel před dvaceti lety do Švýcarska a měl jeho obyvatele za hlupáky, než si našel lidi svého ražení, tak zas po návratu do Československa nerozuměl místním. Zažil také špatnou zkušenost s prodejem restituované nemovitosti, čelil výhrůžkám ruskou mafií i okradení od svého kolegy. Užíval si ještě nějakou dobu obě země. Když mu ale v Curychu výrazně zdražilo bydlení a v domově pro staré si připadal jak v předpokoji hřbitova, rozhodl se v roce 2013 k definitivnímu návratu do Prahy. Obnovil kruh svých přátel a po letech se sblížil se svým synem, kterého viděl jako tříletého, pak krátce jako třicetiletého a až nyní k sobě přes nepřízeň osudu našli cestu. Pomáhá Jiřímu Růžičkovi s péčí o jeho nemohoucí přítelkyni. „Stejská se mi po divadle,“ uzavírá své vyprávění Jiří Růžička.