The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Růžička (* 1936)

• narodil se 25. ledna 1936 v Rosicích u Brna

• v roce 1938 se jeho rodina musela z bezpečnostních důvodů rozdělit

• dětství prožil převážně jen se svou matkou Marií Růžičkovou

• v roce 1945 zažil v Rosicích nálet na osobní vlak

• v roce 1946 začal zpívat ve sboru vedeném vlasteneckým učitelem Josefem Grohsem

• v roce 1951 nastoupil na Střední odbornou školu kovodělnou v Brně, kde se vyučil v oboru radiomechaniky

• po škole začal pracovat v Kovopodniku města Brna, později v Městské telekomunikační správě Brno

• v srpnu 1968 pracoval na brněnské telefonní ústředně týden bez zastavení a pod ozbrojeným dohledem

• v 70. letech se soudně bránil proti vyvlastnění rodinného majetku

• v roce 2025 žil v Rosicích u Brna

Když se Antonín Růžička vracel na jaře roku 1945 ze školy, pospíchal, aby si mohl jít odpoledne hrát ven s kamarády. Kvůli hlášenému poplachu ho spolu s ostatními poslali domů dřív. Na stole měl od své matky připravený soupis úkolů, které měl po příchodu splnit. Nejprve se měl postarat o zvířata. To ale netušil, co ho na dvorku čeká. 

„Chtěl jsem nakrmit slepice a králíky, když mi najednou kousek nad hlavou proletělo letadlo. Zamrzl jsem, měl jsem pocit, že se letadlo zastavilo ve vzduchu a stálo přímo vedle mě. Dodnes ten pocit nedokážu popsat,” vypráví pamětník.

Ze zahrady pozoroval, jak letadlo slétlo k zemi a vypustilo střely na vlak, který právě přijížděl do Rosic. Lokomotiva se roztříštila na kusy a lidé začali z jedoucích vagonů vyskakovat. „Při každém náletu jsem měl rychle běžet do sklepa, ale já jsem mohl jen stát jako solný sloup. Byl jsem tak zaražený, že jsem nemohl ani mluvit,” vzpomíná Antonín Růžička.

Byly mu pouhé tři roky, když Němci obsadili Československo. Už jako malý chlapec se ale musel naučit, jak rozeznat německé gestapo a co dělat, když přijde k nim domů. Přede dveřmi se vždy musel ohlásit domluveným signálem a šestkrát v přesném rytmu zaklepat na dveře. „Kdybych šel domů s nějakým gestapákem, měl jsem nařízeno jen plakat, bušit na dveře a hlavně neprozradit náš setkávací signál,” popisuje pamětník.

Na prohlídku k nim přišlo gestapo pouze jednou. První Němec, druhý překladatel. Tehdy našel jeden z uniformovaných v posteli schovaný cukr. Už začínal mít z nálezu radost, když najednou špitl překladatel Antonínově matce do ucha: „Máte přece včely.” Matka se zarazila a hned na to řekla: „To je přece pro včely. Med odevzdáváme germánské armádě. Dáváme ho do postele, aby nezkrystalizoval.” A to je zachránilo.

Nikdo nesměl vědět, že mám bratra

Antonín Růžička se narodil 25. ledna 1936 v Rosicích u Brna do vlastenecké rodiny. Matka Marie Růžičková pracovala jako učitelka, otec Jan Růžička jako úředník. Rodina žila v domě na jednom z pozemků, které Antonínova matka zdědila po svých předcích – majitelích tehdy významné rosické tkalcovny. I kvůli rozsáhlému dědictví byla později rodina komunisty označena za buržoazní a ti chtěli jejich majetky znárodnit.

Otec měl z prvního manželství syna, kterému dal své jméno Jan Růžička. Antonín měl se svým nevlastním bratrem velmi blízký vztah. V roce 1938 ale zasáhla bratry velká rána. Rodina se musela rozdělit. Otcova bývalá manželka a Janova matka totiž byla sledovanou osobou kvůli svému zapojení do padělání mincí. Růžičkovi nechtěli nic riskovat, a otec se proto i s Antonínovým bratrem přestěhoval do Ivančic. 

„Já jsem proti tomu nijak neprotestoval, protože jsem měl zaručené, že se s otcem uvidím. Jezdil za mnou do Rosic a scházeli jsme se v hospodách, kde nás nikdo neznal,” vzpomíná Antonín Růžička. S bratrem se setkal až po skončení války. Dlouhé odloučení ale jejich vztah nezničilo. Rodiče se však po válce už nikdy nedali dohromady.

Strýc ukázal, jak se bránit bezpráví

Když Antonínovi popravili strýce, byly mu tři roky. O nespravedlivém činu se pamětník dozvěděl až v dospělosti. Jeho strýc Karel Holešovský byl řezníkem z brněnských Tetčic, kde žil poklidně spolu se svojí ženou Vlastou Holešovskou. Obvinění vzniklo na základě udání o jeho údajné spolupráci s partyzány. Soud řezníka v roce 1941 označil za škůdce národa a odsoudil ho k trestu smrti.[1] 

Karel Holešovský gestapu neodporoval a naoko s ním spolupracoval. U soudu řekl, že se cítí vinen a že se se ženou rozešli a již nejsou v kontaktu. Tím ji chtěl ochránit před možnými budoucími střety s gestapem. „Jakmile ho odsoudili a vedli pod šibenici, už věděl, co má dělat. Byl silný a mladý, takže bez problémů skočil na jednoho z gestapáků, svalil ho, vrazil mu svázané ruce do pusy a utrhl mu čelist,” popisuje Antonín Růžička, jak mu byl příběh odvyprávěn.

V ten moment další z přítomných členů gestapa Karla Holešovského zastřelil. „V sále byly dvě kaluže krve. Lidi zůstali sedět jako zkamenělí. Střílet v úřední místnosti nepřipadalo v úvahu,” popisuje pamětník proces, který zná z vyprávění. „Byl to exemplární příklad toho, co se stane, když lidé nebudou sloužit německému lidu,” dodává. To ale Karel Holešovský gestapu podle Antonína Růžičky svým hrdinským činem překazil.

Pomáhali jsme všem potřebným 

Antonínova matka byla velká vlastenka a obdivovatelka T. G. Masaryka. Vždy se snažila pomáhat, kde bylo potřeba. K tomu také vedla i malého Antonína. „Veřejně jsme v odboji nebyli, jen v utajení. Před rokem 1939 se u nás doma setkávali partyzáni,” vysvětluje pamětník. „Po začátku války jsme museli být opatrní. Setkávání už u nás doma nebylo, potkávali se na veřejných místech, hlavně na poště,” doplňuje. 

Po osvobození v roce 1945 se dům Růžičkových proměnil v lazaret. Antonínova matka totiž nabídla raněným sovětským vojákům zázemí u nich doma. „V obýváku nám na zemi leželi ranění vojáci. Byl tam i ruský doktor, který dal při loučení mamince několik tehdy vzácných trubiček acylpyrinu německé značky Bayer. Tím jí chtěl poděkovat za to, že se o ně starala,” vypráví Antonín Růžička.

Když ale bylo potřeba, pomohla matka i německým vojákům. Po válce zůstalo u nich na zahradě několik nevybuchlých min. Na odklízení byli povoláni němečtí vojáci, kteří měli být odsunuti. Hlídal je ozbrojený dozorce z akčního výboru komunistické strany. Hladovým vojákům nedal po práci najíst. „Vzpomínám, jak maminka vzala velký hrnec na prádlo, uvařila v něm řepu a mrkev, přinesla chleba a každý dostal z hrnce lžíci. Vojáci jí pak přišli poděkovat,” popisuje pamětník dobrotivost své matky.

Jak jsme zpívali prezidentovi 

Po válce roku 1946 nastoupil do rosické školy nový učitel Josef Grohs. Působil u partyzánů a zároveň byl velkým vlastencem. Tentýž rok založil ve škole chlapecký sbor, do kterého se přihlásil i Antonín. „Vedl nás ohromným způsobem k vlastenectví, vyučoval o Masarykovi a Benešovi,” vzpomíná Antonín Růžička.

Jednoho letního dne roku 1947 vzal Josef Grohs chlapce ze sboru na výlet stezkou Mrštíkovy Pohádky máje. Nikdo nečekal, že tam potkají osobnost, o které jim učitel stále vypráví, prezidenta Edvarda Beneše. „Potkali jsme se kousek od Ostrovačic a velmi hezky jsme si popovídali. Pan prezident byl normální člověk, velice vzdělaný a povídavý. Ptal se nás každého zvlášť, jak se máme a co děláme,” popisuje pamětník. 

Pod Grohsovým vedením chlapci zazpívali lidovou píseň Měla jsem holoubka. Nadšený prezident výpravu pozval na svůj nedaleký zámek v Náměšti nad Oslavou, kde všechny následně pohostil. „Byli jsme u vytržení. Každý jsme dostali pomeranč, šunku, chleba s máslem a pití. Na zámku jsme ještě jednou zazpívali a odcestovali domů,” vzpomíná Antonín Růžička.

Zanedlouho přišel do rosické školy dopis z prezidentské kanceláře Hradu. Prezident zval sbor, aby mu přijel zazpívat do Prahy. Brzy nato ale onemocněl a zemřel. Sbor mu tak měl přijet zazpívat na pohřeb. To se ale komunistické straně nelíbilo. Učitel Grohs však neposlechl a Antonína spolu s dalšími do Prahy vzal. „Když jsme se vrátili do Rosic, pan učitel měl být zbaven zaměstnání a my jsme měli dostat trojku z mravů,” vzpomíná Antonín Růžička. Nakonec na sebe všechno vzal místní ředitel Tomáš Bláha. Dobrovolně se vzdal funkce a odešel učit do sousední obce za podmínky, že nikdo jiný potrestán nebude.

Na záchod se mnou chodil hlídač se zbraní

V roce 1951 nastoupil Antonín Růžička na Střední odbornou školu kovodělnou v Brně. Zde se vyučil v oboru radiomechaniky a následně se přihlásil do Klubu českých amatérských vysílatelů. Po škole začal pracovat pro Kovopodnik města Brna. Později přešel do podniku Městské telekomunikační správy Brno (s tehdejším názvem Správa spojů), kde pracoval až do důchodu. Práce radiomechanika mu ale nestačila. „Od malička jsem chodil do kina, fascinovalo mě to. Říkal jsem si, že když v práci opravuji kinopřístroje, proč bych nemohl filmy i promítat,” převypravuje pamětník své rozhodnutí udělat zkoušky u Státního filmu.

Největší výzva v zaměstnání ho ale potkala v srpnu roku 1968. Pracoval tehdy jako mechanik ve státní službě na telefonní ústředně v Brně. O invazi vojsk Varšavské smlouvy byl předem informován. Celý týden pracoval, byl v pohotovosti a pod ozbrojeným dohledem. Spal přímo na ústředně, dostával jen najíst a napít. 

„Tehdy šlo o vypnutí vysílání rozhlasu a televize a to bylo vlastně moje zaměstnání. Dostával jsem protichůdné rozkazy, na jedné straně zapni to, na druhé vypni to,” vzpomíná Antonín Růžička. „Na záchod jsem chodil s ozbrojeným doprovodem. Měl jsem strach, matce jsem jen vzkázal, aby poslouchala rozhlas a nebála se o mě,” dodává.

Komunisté si po revoluci jen převlékli kabáty

Aby nepřišel o majetek, byl Antonín Růžička spolu se svou matkou nucen vstoupit do komunistické strany. Přesto jim komunisté zkoušeli pozemky vyvlastnit. To se jim ale díky pamětníkovu odvolání nepodařilo.[2] Komunisté ho v lásce neměli i kvůli jeho návštěvám známých, kteří emigrovali do Vídně.

V roce 1982 byl Státní bezpečností (StB) zařazen na seznam takzvaných prověřovaných osob (PO) za údajné ilegální převážení integrovaných obvodů a příliš časté cestování do zahraničí. Návrh na ukončení spisu pak Státní bezpečnost (StB) podala po jednom roce od jeho založení.[3] „Já jsem byl nejlepší pracovník, nemohli mě jen tak zlikvidovat,” vysvětluje Antonín Růžička. Po sametové revoluci v roce 1989 měl zvláštní pocit. „Bylo to, jako by si komunisté jen převlékli kabáty, najednou byli všichni pro změnu, přitom jsou stále mezi námi,” hodnotí situaci pamětník. 

Antonín Růžička žil v době natáčení, v roce 2025, stále v rodném domě v Rosicích u Brna. Od nového tisíciletí si pro sebe začal psát básně, což mu pomáhalo najít v životě rovnováhu a zapomenout na všechny strasti. Často si sám pro sebe připomínal statečnost svého strýce Karla Holešovského. Jeho příběh mu dodal naději, že se proti bezpráví můžeme bránit. 

 

[1] Zdroj: Archiv pamětníka Antonína Růžičky. Odsouzení k smrti Karla Holešovského. Dokument dostupný mezi Dodatečnými materiály.

[2] Zdroj: Archiv pamětníka Antonína Růžičky. Soudní rozhodnutí o zrušení vyvlastnění pozemku. Dokument dostupný mezi Dodatečnými materiály.

[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Výňatek ze svazku Antonína Růžičky PO r. č. 33526. Dokument dostupný mezi Dodatečnými materiály.