The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Růta (* 1991)

• narozen 27. května 1991 v Liberci

• zatímco jeho dva mladší bratři se našli v gastronomii, on odmala tíhnul k vojenství

• v Liberci vystudoval Střední průmyslovou školu stavební

• studium na Univerzitě Pardubice ukončil po čtyřech semestrech a od ledna 2012 se stal profesionálním vojákem

• nejprve osm let sloužil u mechanizované roty v Jindřichově Hradci

• v roce 2018 vyjel na svou první zahraniční misi do Afghánistánu v rámci NATO

• sedm měsíců sloužil na letecké základně Bagrám v rámci mise Resolute Support, zaměřené na podporu afghánských sil a ochranu základny

• hned první den zažil raketový útok, celkem jich za 200 dnů napočítal 132

• po návratu se nechal přeložit k radiačnímu a chemickému průzkumu do Liberce

• půl roku sloužil na misi v Litvě v rámci zvýšené předsunuté přítomnosti vojáků NATO v Pobaltí

• v roce 2025 žil v Liberci, u „chemiků“ působil na pozici vedoucího praporčíka roty

Na letecké základně Bagrám se po příletu ještě ani nerozkoukal a už zažil raketový útok. „K výbuchu došlo asi 200 metrů od nás,“ líčí válečný veterán Tomáš Růta z Liberce své první hodiny v Afghánistánu v roce 2018. Na bázi pak sloužil sedm měsíců v rámci mise NATO. Během té doby napočítal celkem 132 „incomingů“. Většinu střel dokázala protivzdušná obrana sestřelit, některé ovšem cíl našly. On se z Bagrámu vrátil živý, tři čeští vojáci z následné rotace nikoli. Později absolvoval další misi v Litvě jako součást Alianční předsunuté přítomnosti. V roce 2025 ve 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci zastupoval vedoucího praporčíka roty. 

Tomáš Růta se narodil v Liberci 27. května 1991. Jeho otec Tomáš Růta senior je strojním mistrem, matka Beáta Růtová pracuje jako švadlena. Tomáš Růta je nejstarší ze tří bratrů. Zatímco jeho mladší sourozenci se našli v gastronomii, on odmalička tíhnul k vojenství. „Od střední školy mě zajímala vojenská taktika, zbraně a vše kolem armády. Doteď se zajímám o vojenskou historii,“ říká. 

Pod Ještědem vychodil základní školu na ulici 5. května v centru města. Maturoval na Střední průmyslové škole stavební v Liberci. Dál pokračoval na vysoké, na Univerzitě Pardubice, ovšem tam studoval jen čtyři semestry. „Od 15 let mě to táhlo k armádě. Z tohoto prostředí jsem měl spoustu kamarádů a chtěl jsem dělat práci, která nebude stereotypní, bude pokaždé jiná a její součástí bude pohyb. Sedět za stolem nebo celý život dělat ve fabrice mě absolutně nelákalo,“ vysvětluje a připouští, že k jeho rozhodnutí dát se k armádě přispěla i vidina zahraniční operace.

Zahraniční misi bral jako sportovci olympiádu

Profesionálním vojákem se stal v lednu 2012 po absolvování kurzu základní přípravy ve Vojenské akademii Vyškov. „Nejprve jsem nastoupil ke 44. lehkému motorizovanému praporu v Jindřichově Hradci jako střelec operátor na Panduru. Ale hned první jsem od velitelky čety slyšel, že na cvičení si mám vzít hlavně noťas a hodně filmů. Tohle se mi jako dvacetiletému klukovi moc nelíbilo, chtěl jsem zažít nějakou akci,“ přiznává Tomáš Růta. Po pohovoru se nechal přeřadit do mechanizované roty, kde působil příštích osm let. Za pět roků letěl na svou první zahraniční misi do Afghánistánu. „Byl to vrchol kariéry. Přirovnávám to trochu ke sportovcům – ta mise pro mě byla něčím jako je pro ně olympiáda. Na misi se zúročí všechny zkušenosti a celý výcvik,“ vypráví Tomáš Růta.

V Afghánistánu působil na letecké základně Bagrám, která se nachází necelých 50 kilometrů severně od metropole Kábul a má zásadní strategický význam. Po invazi Sovětského svazu do Afghánistánu báze sloužila jako hlavní středisko okupační moci, po 11. září 2001 se stala hlavní základnou spojeneckých sil v čele s USA. Bagrám připomíná malé město. Po obvodu měří necelých 30 kilometrů. „Z jednoho konce na druhý se bez auta nedostanete,“ konstatuje Tomáš Růta, který v Bagrámu sloužil sedm měsíců v rámci mise Resolute Support, zaměřené na podporu afghánských sil a ochranu základny.

První den raketa bouchla dvě stě metrů od něj

Bagrám čelil prakticky dennodennímu ostřelování raketami radikálním islamistickým hnutím Tálibán. „Když jsme s kolegou přiletěli a koukali, kde co je, v tu chvíli přišel ‚incoming‘. Raketa vybuchla asi 200 metrů od nás. Jste na to sice připravovaní, ale stejně vás ten první útok strašně překvapí. Najednou koukáte, co se děje. Všichni leží na zemi, tak sebou třísknete o zem taky,“ vybavuje si nepříjemné uvítání. Za 200 dnů své služby na bázi napočítal se svým kolegou celkem 132 útoků. „Byly dny, kdy se nedělo nic, ale někdy přišly tři čtyři za den. Naštěstí systém detekce letu rakety při obraně základny je dostatečný, takže většinou byla raketa sestřelena. Ale docházelo i k případům, kdy ji systém nezachytil a k pár zásahům základny došlo,“ říká. Poznal to hned ten první den. „Ze začátku to vnímáte jako obrovské nebezpečí, ale potom člověk otupí, což může být problém. Když vám pak přijde incoming ve tři ráno, jen se převalíte z postele na zem a líně jdete do krytu. Ale záleží den na dni, u každého se tohle měnilo trochu jinak,“ zdůrazňuje.

Útok ohlašoval hodně nepříjemný zvuk

Jaký byl při ‚incomingu‘ správný postup? „Kdykoli došlo k útoku, ozval se fakt nepříjemný zvuk, který hlásal: ‚Incoming, incoming!‘ V tu chvíli, ať děláte cokoli, sebou třísknete o zem a čekáte, až dopadne první raketa. Pak běžíte do krytu,“ popisuje základy chování. Krytů byla na základně spousta. „Jsou tam vytipovaná místa, která slouží jako kryt. Buď jsou postavená venku, jde o taková betonová obrácená účka obestavěná pytli s pískem, nebo jako kryt sloužila spodní patra betonových budov, přičemž my jsme bydleli v horních patrech,“ líčí. 

Každý na základně musel u sebe neustále nosit mobilní telefon a po každém útoku svému veliteli nahlásit aktuální pozici. „Byli jsme na základně různě rozlítaní. V posilovně, v jídelně, v obchodě nebo na pokojích. Měli jsme i systém, že když někdo někam šel, tak se na tabuli napsalo, kde bude. Každý velitel měl zodpovědnost vědět, kde má svoje lidi. Kdyby došlo k incomingu, abychom je mohli popřípadě dohledat,“ nastiňuje. 

Základna v noci svítila jako velké město

Základnu vojáci opouštěli jen při patrolách. „Byli jsme tam jako ochrana okolí základny. Naším úkolem bylo jezdit v jejím okolí a působit jako takzvaný ‚show of force‘, což znamenalo ukázat, že tam jsme,“ zmiňuje Tomáš Růta demonstraci vojenské síly s cílem odstrašit nepřítele. Kromě zajišťování jednání veškerých velitelů měli také v popisu práce vyhledávat místa odpalu raket na základnu, které na Bagrám létaly ze vzdálenosti stovek metrů až několika kilometrů. Nepřítel útočil převážně v noci, kdy v potemnělé afghánské krajině svítila základna jako obrovské město. 

„Způsobů odpalu měli několik. Vždy byla vytipovaná místa, odkud raketa letěla, a tam se poslal tým. Ale většinou měli časové odpalovače a ve chvíli, kdy jsme tam dojeli, tak tam už prostě nikdo nebyl. A nešlo o nějaké odpaliště s rampou. Byly tam třeba dva položené pytle s pískem, nějaké prkno, které tomu dalo směr, a raketa položená na zemi,“ popisuje primitivní zařízení.

Navíc tálibánci při přípravě útoku na základnu rozdělovali role mezi více místních. „Tálibánců tam reálně nebylo tolik, ale spíše platili místním, a každému za něco jiného. Jeden vykopal díru. Druhý dovezl nálož. Třetí natáhl dráty. A dalšímu zaplatili, aby to odpálil,“ zmiňuje Tomáš Růta s tím, že díky tomuto systému se dali hlavní strůjci útoků hůř vystopovat. 

Nejvíce se bál na ulici v davu lidí, kde byli hlášeni sebevražední útočníci

Patroly vykonávali minimálně třikrát týdně. „Většina byla v noci v rozmezí třeba šesti až 16 hodin. Někdy jsme však vyjížděli ven i šestkrát do týdne,“ zdůrazňuje Tomáš Růta. Počet patrol se odvíjel i od předpokládané míry rizika, které se zvyšovalo s křesťanskými svátky či výročím 11. září 2001. Patroly prováděli zhruba do vzdálenosti 30 kilometrů od Bagrámu. „Za tu noc jsme byli schopni najet až 120 kilometrů,“ vzpomíná. Z pěti čet byla obvykle jedna v terénu a jedna držela 24 hodin takzvané QRF (Quick Reaction Force, síly rychlé reakce). „Do nějakých deseti minut byli připravení naskákat do aut a do hodiny vyjet ze základny,“ tvrdí Tomáš Růta.

Když bázi opouštěl, strach pociťoval. „Kdyby se člověk nebál, tak by byl asi blázen. Pořád vám hrozí nějaké nebezpečí od někoho, kdo není uniformovaný. V tu chvíli nevíte, kdo je nepřítel. Tálibánci jsou oblečení jako civil. Takže strach jste měl,“ připouští. 

Kdy pocítil ten největší? „Když jsme se dostali dejme tomu do kontaktu s nepřítelem, tak jsem míru rizika třeba neviděl takovou, jako když jsme například zůstali čtyři sami na ulici plné lidí. Došlo k informačnímu nedorozumění – Afghánci, kteří měli uzavírat ulici, tam pustili lidi, a my jsme se potřebovali dostat asi kilometr na jinou základnu. Prodírali jsme se davem lidí ve městě Čáríkár, kde je to opravdu jako tržiště z amerického filmu. A v tu chvíli tam byli hlášeni sebevražední útočníci. Naštěstí se však nic nestalo a všichni jsme se vrátili v pořádku,“ konstatuje.

Smrt tří Čechů byla rána

Tolik štěstí však neměla trojice českých vojáků, které sebevražedný atentátník 5. srpna 2018 zabil ve stejném městě Čáríkár. „Byli to kluci, kteří nás střídali. Pro mě to byla strašná rána,“ přiznává Tomáš Růta. Dodnes si na ten den živě pamatuje. Zrovna si v Liberci užíval nedělní grilovačku, když se strašlivou zprávu dozvěděl z médií. „V té rotaci, která nás vystřídala, jsem měl několik kamarádů. Ihned jsem šel na internet a hledal více informací. A když armáda zveřejnila iniciály padlých, jedny se shodovaly s mým kamarádem. V tu chvíli jsem se sesypal,“ přiznává. Nakonec šlo jen o shodu a jeho přítel se vrátil. „Byli to kluci, kteří jezdili stejným autem jako já, byli ze stejné čety. Člověk si říká, že my jsme se vrátili před dvěma měsíci, klidně jsme to mohli být my... Tenhle pocit ve mně zůstal ještě hodně dlouho,“ připouští. 

Nepříjemné vzpomínky se mu vracely při zkouškách sirén

Nějakou, ani mírnější formu posttraumatického syndromu však po návratu do Česka nepocítil. „Vzpomínky vás dohánějí, ale nemyslím si, že bych se nějak budil ze snů. Ale my jsme to tam měli ještě relativně v klidu,“ říká. Nějaký čas se mu nepříjemné vzpomínky vracely při zkouškách sirén vždy první středu v měsíci.

„Návrat byl složitý spíše v tom, co se rodiny týká. Protože ta tady řeší úplně jiné starosti jako dojít na poštu, nakoupit, postarat se o dítě. Prostě absolutně běžné starosti života, které vy tam neřešíte. Tam je váš jediný problém, že třeba v jídelně dojde vanilková zmrzlina nebo že je v posilovně obsazený stroj. Jste oproštěn od těchto běžných starostí života a s návratem k nim jsem se srovnával docela dlouho,“ přiznává s tím, že obyčejné věci jako například rozbitá lednice mu po zkušenostech z Bagrámu připadaly jako úplná malichernost. 

Spojenecká vojska se v létě 2021 z Afghánistánu stáhla, Bagrám následně bleskově obsadil Tálibán. Jak zpětně na misi pohlíží v této souvislosti? „Popravdě mě strašně moc překvapilo, jak rychle se to tam celé sesypalo. Vlastně během tří dnů byla celá základna obsazena jednotkami Tálibánu,“ přiznává s tím, že i tak misi vnímá stejně jako předtím. „Člověk tam přijede s vidinou toho, že tam jede pomáhat místním a něco změnit, ale v reálu si pak uvědomí, že tam nezmění vůbec nic. Že je jen malým kolečkem v obrovském soukolí,“ říká.

Mise v Litvě byla úplně jiným sportem

Po návratu z Afghánistánu se v roce 2019 nechal přeložit z Jindřichova Hradce do Liberce. „Dojíždění už pro mě bylo neúnosné, měl jsem dvě malé děti,“ vysvětluje. Sloužit začal v 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci, kde působil jako velitel družstva. Poté povýšil na zástupce velitele čety. „Když byla možnost vyjet na misi do Litvy, kterou náš prapor stavěl, vyjel jsem. V Litvě jsme plnili úkoly v rámci zvýšené předsunuté přítomnosti vojáků NATO v Pobaltí a probíhaly tam výcviky v naší odbornosti, to znamená v chemické ochraně,“ vysvětluje. Jeho druhá mise trvala půl roku. „Mise v Litvě byla pohodová, oproti té v Afghánistánu se jednalo o úplně jiný sport,“ porovnává. 

V roce 2025 mu bylo 34 let. Jak ho lidé v tomto věku vnímají jako válečného veterána? „Většinou si válečného veterána představí tak, jak je známe z dokumentů, tedy jako starší lidi. Ale moderních válečných veteránů je v naší republice přes 17 tisíc. Myslím, že za poslední roky se obraz válečných veteránů hodně změnil k lepšímu. Povědomí lidí o nás je daleko větší, za což jsem strašně rád. Měli bychom si vážit každého, kdo se nějakým způsobem zasloužil o službu naší republice v naší armádě,“ uzavírá Tomáš Růta.