The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Přemysl Rut (* 1954)

• narozen 10. března 1954 v Kutné Hoře

• od začátku 70. let do začátku 90. let vystupoval v Nedivadle Ivana Vyskočila

• roku 1979 dokončil studium činoherní režie na pražské DAMU

• během roku 1980 navázal spolupráci s Malou scénou Slováckého divadla, kde působil až do zákazu své kabaretní dramaturgie na jaře 1983

• korepetitor hudebně-dramatického oddělení Pražské konzervatoře, kde se později uplatnil i v roli učitele šansonu a režiséra absolventských představení

• v 80. letech s manželkou Ninou založil neoficiální soubor Malé české divadlo

• spolupracoval se samizdatovým časopisem O divadle

• na jaře 1989 byl spoluautorem petice za propuštění Václava Havla

• po revoluci navázal dlouhodobou spolupráci s Českým rozhlasem

• od roku 1999 vyučuje na pražské DAMU

• v letech 2003 - 2013 zastával post vedoucího Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU

• roku 2008 byl jmenován profesorem

„Nikdy jsem nechtěl být disidentem. Vždy jsem se snažil žít jednoduše tak, jako by věci normálně fungovaly. Jsem programově naivní člověk,“ říká Přemysl Rut. V 80. letech působil na konzervatoři. Zároveň spolu s manželkou Ninou založil neoficiální soubor Malé české divadlo, který uváděl zakázané autory; jako redaktor samizdatového časopisu O divadle spolupracoval se zakázanými divadelníky; chodil na demonstrace… Nic z toho nevedlo StB k zájmu o jeho osobu. 

„Já to vůbec nechápu!“ diví se pamětník „Vystupoval jsem a své samizdatové texty vydával pod vlastním jménem. Když se redakční rady konaly u Václava Havla, dole nás vždy legitimovali, takže mé jméno museli mít z občanského průkazu opsáno mnohokrát. Kromě toho jsem Václava Havla navštěvoval v bytě, který byl jistě odposloucháván. Mluvili jsme tam zcela svobodně, a to po několik let. Já opravdu nevím, jaké úmysly se mnou měli a jestli vůbec nějaké měli, nebo jestli jsem jen příkladem toho, že žádná totalita nefunguje bezchybně.“

Podobných paradoxů se v příběhu Přemysla Ruta najde více. Nahlížet se dají buď tak, že jde o výjimku z pravidla, nebo jako svědectví o tom, že i za normalizace a mimo tzv. disent šlo žít – byť za cenu jistého rizika – svobodně. „Vždy jsem se zúčastňoval podniků, o jejichž smyslu, nikoli úspěchu jsem byl přesvědčen. Rozhodující pro mne bylo cítit, že mám na daném místě být, že se tam děje něco podstatného a že tam jsem v dobré společnosti. Byl v tom i prvek sentimentu, poněvadž poslední společenský pohyb jsem zažil jako kluk koncem 60. let. A když se ve druhé polovině 80. let začala projevovat určitá změna atmosféry ve zvyšující se důvěře mezi lidmi – lidem najednou stálo za to čistit společenské ovzduší tím, že mluvili otevřeně, a to i za cenu rizika, že mluví s fízlem –, vnímal jsem to jako teatrum mundi, které jsem si nemohl nechat ujít,“ vysvětluje Přemysl Rut.

Otce jsem přemlouval, abychom neemigrovali, kvůli svému vztahu k češtině

Láska k jazyku se v Přemyslovi rodila už od dětských let. Velký podíl na tom měli rodiče: zatímco tatínek Josef byl houslista rozhlasového orchestru, skladatel a hudební teoretik, maminka Milada (roz. Schürerová) pracovala v Muzeu české hudby a hrála skvěle na klavír, i když nikdy nekoncertovala veřejně. Široký, doma hraný repertoár sonát pro housle a klavír tak představuje jednu z Přemyslových nejsilnějších raných vzpomínek.

K tomuto vlivu se záhy připojil další: semaforské písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, jejichž kouzlu Přemysl propadl přibližně v šesti letech; velmi rychle se naučil nazpaměť všechny šlágry dua Suchý & Šlitr a tím také jako by se podruhé naučil česky. „Rodiče byli konzervativní, nespisovnou češtinu a slova jako narafičit nebo negližé mám od Suchého,“ dodává pamětník.

Onen konzervatismus rodičů ovšem nebyl bezvýhradný – o tom svědčí, že do širšího okruhu rodinných přátel patřil Ivan Vyskočil, s nímž v jedné polepšovně pro mladistvé delikventy pracoval Přemyslův strýc Miroslav Schürer. A třebaže se tehdy Přemysl s Ivanem Vyskočilem ještě neznal osobně, jeho povídky začal číst ve třinácti letech a dobře si vybavuje, jak s rodiči ještě o čtyři roky dřív oslavovali vydání první Vyskočilovy knihy Vždyť přece létat je snadné jako přislib naděje, že se doba proměňuje.

Od vrstevníků se Přemysl začal brzy odlišovat nejen poměrně dospělými zálibami, ale také zostřeným vnímáním poměrů a drzostí, za níž se skrývala tvrdá zkušenost jeho rodiny s režimem. Typicky školu pojímal Přemysl od počátku jako studium toho, jak jde překrucovat realitu a jak se lže. „Díky tomu jsem byl mnohem pozornější a z tohoto hlediska jsem chodil do školy velmi rád,“ usmívá se Přemysl Rut.

Tzv. obrodný proces vnímali Rutovi s podobnou nedůvěrou jako cokoli spojeného s komunistickou stranou, a že tyto snahy ukončil zásah zvnějšku, je nijak nepřekvapilo. Navzdory změněné situaci měli v září 1968 možnost odcestovat na předem domluvený zájezd do Itálie, během nějž římský rozhlas nabídl Josefu Rutovi angažmá. Na stole se tak ocitla možnost emigrace, tatínkovi ale nakonec tuto možnost rozmluvila maminka – a spolu s ní čtrnáctiletý Přemysl. „Začínal jsem tehdy psát a uvědomoval jsem si, jak mě čeština zajímá a vzrušuje a že do stejné míry se už jiný jazyk nenaučím. Mnohokrát jsem si pak kladl otázku, zda jsme udělali dobře.“

Plíživá konsolidace

V začínající normalizaci měl Přemysl to štěstí, že mohl žít v několika prostředích, jež si ještě dlouho uchovala atmosféru 60. let a platila za prostor svobody i nenalomených vztahů. Přátele si našel v Klubu spřízněných duší divadla Semafor, kde v roce 1969 jako čerstvě patnáctiletý dost snižoval věkový průměr. Současně nastoupil na Gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici, které si mimo jiné díky svobodomyslným profesorům drželo jakýsi zvláštní status. Jedinečný okruh tvořil rovněž chrámový sbor, s nímž Přemysl zpíval nejdříve u sv. Václava v Nuslích, pak v kostele sv. Vojtěcha na Novém Městě a jenž pod vedením Václava Dobrodinského nastudovával široký, nestandardní repertoár sahající od středověku do současnosti. „Mezi těmito místy, kde vládla větší míra svobody, jsem žil rozkročen a v tom smyslu byla má první normalizační léta šťastná,“ komentuje pamětník.

Ani těmto prostředím se nicméně zcela nevyhnuly – slovy Přemysla Ruta – přizpůsobení společenské praxi či generační konsolidace. „V roce 1972 nebo 1973 se mi stala taková historka, která mi otevřela oči. Jednou mě pozvala do kabinetu naše třídní učitelka Marie Kubýová a řekla mi: ‚Přemysle, vy budete chtít studovat vysokou školu, že? Ale nejste v Socialistickém svazu mládeže. To budete mít těžké, to vás na vysokou školu nevezmou.‘ ‚Vždyť je spousta lidí, kteří ve svazu nejsou,‘ namítl jsem. Ona odvětila: ‚Ne, ve třídě nejste ve svazu už jen dva.‘ Já jsem na ni zůstal civět a uvědomil jsem si, že celou tu dobu na gymnáziu se kolem mě děl tichý proces propadání do nenápadné spolupráce s nově se ustavujícími poměry. Ona toho momentu překvapení využila, aby mě přiměla aspoň k úvaze, jestli bych přece jen neměl…, protože jinak se na vysokou školu nedostanu. Pamatuji se přesně, co jsem jí na to odpověděl: ‚Já to zkusím.‘ Oba jsme věděli, že mluvím o té škole, ne o svazu mládeže. Tím náš rozhovor skončil a já se – sice na druhý pokus, ale přece jen – na DAMU, kde poměr přihlášených a přijatých je zvlášť příkrý, dostal. Nepovažuji se přitom za mimořádně nadaného člověka, kterého nešlo nepřijmout. Velmi dobře mě šlo nepřijmout! Jsem živým důkazem toho, že normalizaci jsme si udělali sami a že 70. a 80. léta mohla být mnohem plodnější, zajímavější, svobodnější, důstojnější, kdyby těm zhoršujícím se poměrům český člověk nevycházel tak ochotně vstříc.“

Přemysl Rut se očekávání svého okolí nepodřizoval, ale na druhou stranu ani nestál o to stát se vyloženě disidentem. Například k prohlášení Charty 77 se dostal snad již v lednu 1977, ale nepodepsal jej. Zvolil si tedy odlišnou cestu než Jaroslava Odvárková, dnes Šiktancová, jeho spolužačka a jediný člověk z ročníku, s nímž se přátelil.

„Že podepsala Chartu, mi Jarka svěřila v kavárně U Zlatého hada. Řekl jsem jí na to, že je kráva, protože mi bylo jasné, co bude následovat. ‚My jsme generace, která ještě nic neudělala. Ty teď půjdeš uklízet, oni ti zabrání ve studiu, protože jejich hlavní bolševický argument zní, že v opozici jsou nýmandi a Hérostratové, kteří by se normálně neuplatnili, tak na sebe upozorňují aspoň tím, že bourají socialismus. Když se necháme zahnat ke kýblu a k hadru ve dvaceti letech, jenom tenhle argument podpoříme.‘ Jarka skutečně musela krátce nato ze školy odejít a já se pamatuji, jak nás náš ročníkový pedagog a režisér z Divadla na Vinohradech František Štěpánek vyzýval, abychom se od skutku, jehož se dopustila, distancovali. Já mu tehdy před ročníkem řekl: ‚Pane docente, my jsme neměli možnost se s tím dokumentem seznámit. Buďte tak laskav, přineste nám ho a já se pak rozhodnu, jestli se od toho budu distancovat, nebo ne.‘ Samozřejmě nám nikdy dokument nepřinesl, takže jsem se od ničeho nedistancoval, ani od Jarky ne: o našem přátelství věděl v ročníku každý, pedagogy nevyjímaje. Nevím, jestli si Jarka si na to naše dávné setkání vzpomněla, když se na sklonku 80. let již ve zralém věku dostávala k režii, kterou kdysi chtěla studovat.“

Na prknech Nedivadla a Malé scény

Ivana Vyskočila jako autora Přemysl Rut sice dobře znal už od dětství, ale osobně se seznámili až na začátku 70. let. „Chodil jsem do Reduty na obnovené Nedivadlo a naskytla se mi možnost účinkovat s Ivanem Vyskočilem a Pavlem Boškem jako klavírista. Díky tomu, že jsem o generaci mladší než Ivan, jsem dlouho nemusel otevřít pusu, stačila hudební intermezza, jež tvořila předěly v divadelní improvizaci. Součástí příběhů a dialogů se moje hudba stala až časem, když jsem se zorientoval a začal od klavíru zpívat. Ta spoluúčast pak s několika přestávkami trvala i po Boškově předčasné smrti až do začátku 90. let.“

Jednu ze zmíněných pauz představoval rok vojenské služby, jejž Přemysl strávil v Uherském Hradišti jako pobočník obávaného pplk. Šáchy. Ten ode všech podřízených vyžadoval striktní vojenské vystupování, záhy však zřejmě pochopil, že toho Přemysl není schopen – a oproti všem očekáváním se s ním spřátelil. „Logicky se to vysvětlit nedá. Choval se ke mně lidsky a velkoryse, dokonce mi dovolil spolupráci s herci Slováckého divadla! Na přelomu 70. a 80. let jsem tak mohl v civilu vystupovat na scéně, což bylo nevídané. Podplukovníkova jediná podmínka spočívala v tom, že si mám zvolit pseudonym. Rok jsem proto působil a vystupoval pod jménem Spytihněv Tur.“

Pplk. Šácha zašel tak daleko, že dal Přemyslovi z vlastního rozhodnutí přečíst posudek, který na něj přišel z DAMU a kvůli němuž se nedostal do vojenského uměleckého souboru. V kádrových materiálech se psalo přibližně toto: „Studentův poměr k marxismu-leninismu je výsměšně ironický. Dokáže se velmi dobře ovládat a formulovat, takže není možné přistihnout jej při něčem, za co by mohl být vyloučen. Má ale vliv z pozadí na své spolužáky.“

Tato schopnost chytrého vzdoru doplněná smyslem pro humor se pár let nato stala důvodem předčasného konce Přemyslova angažmá ve Slováckém divadle, kde jako režisér působil i po vojně a na jehož Malé scéně uváděl pravidelná kabaretní představení. Jak píše ppor. Vladimír Hromada v návrhu na zavedení osobního spisu z 22. června 1981 (svazek arch. č. KR-423804 BN), bylo v předchozím roce, kdy Přemysl plnil vojenskou službu, v jeho kabaretu „použito ironických volných politických výsměšků proti socialistickému zřízení“. K Přemyslu Rutovi jako hlavní postavě kabaretů dále operativní pracovník StB poznamenal, že „nemá kladný poměr k socialistickému zřízení“. Závěrečná zpráva z 29. července 1983 od ppor. Vladimíra Hromady hovoří o tom, že s ohledem na vysokou pravděpodobnost dalšího „negativního působení v kulturní oblasti“, které však patrně nebude naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, přistoupila StB „k provedení rozkladného a preventivně výchovného opatření“. Co konkrétně se za tím skrývá, se ve zprávě nedočteme – toto bílé místo velmi zajímavě doplňuje sám pamětník.

„Když jsem se na jaře 1983 dozvěděl o akci StB vedené proti Malé scéně, byl kabaret, který jsme hráli, vyprodán do konce sezóny a jezdili na nás lidé z širšího okolí. Podle mne se za posudkem kabaretů skrývá snaha rozehnat společnost, jež se na Malé scéně začala scházet a jež se k mé radosti po představeních dál bavila kolem klavíru dlouho do noci; tím se znovu dostávaly ke slovu hradišťské osobnosti, které už StB považovala za definitivně umlčené. Ať tak či tak, když se sezóna 1982/1983 chýlila ke konci, tlumočil mi ředitel divadla přání, abychom úspěšný titul v tichosti stáhli, rychle nastudovali něco jiného, konstruktivnějšího, nezávadného a nahradili tím původní kabaret, aniž by příslušné orgány musely sáhnout k administrativnímu zákroku a dělat se nepopulárními. To jsem odmítl, čímž jsem dal své razítko zákazu Malé scény jakožto scény kabaretní.“

Svobodný život za normalizace

Po odchodu z Malé scény si Přemysl jako muž devatera řemesel poměrně snadno našel místo v jiné branži, konkrétně jako korepetitor hudebně-dramatického oddělení Pražské konzervatoře, kde se později uplatnil i v roli učitele šansonu a režiséra absolventských představení. Když takto zajistil rodinný příjem, začal se opět poohlížet po tom, kde a jak by se mohl zapojit do neoficiálního dění. 

S manželkou Ninou založil Malé české divadlo, což byl soubor profesionálních divadelníků (všech profesí kromě herecké) pracujících v amatérských podmínkách. Pověst souboru, který nastudoval Uhdeho Zvěstování či Stoppardovy Travestie, se rychle šířila a Přemysla zanedlouho přivedla do redakce nově vzniknuvšího časopisu O divadle, jež stála o spolupráci s někým mladším, kdo zároveň nemá punc disidenta. Šéfredaktorem časopisu byl Karel Kraus, předsedou redakční rady Václav Havel, dále redakci tvořili Sergej Machonin, Zdeněk Urbánek, Věra Dvořáková, Milan Uhde, František Pavlíček, Josef Topol, Anna Freimanová, Vlasta Chramostová, nad termíny a financemi bděla Olga Havlová.

V prostředí časopisu se také na jaře 1989 zrodila petice za propuštění Václava Havla, jež jako první překročila hranici mezi disentem a tzv. šedou zónou. Oproti dřívějším akcím tohoto typu se stalo něco nevídaného: během několika týdnů se v nezakázaných kulturních kruzích stalo téměř otázkou prestiže petici podepsat. Svým dílem se tak petice podílela na tom, že se v průběhu roku 1989 značně rozšířil okruh lidí, kteří byli ochotni spolu svobodně mluvit, pomoct si, usmát se na sebe, chovat se statečně a shodnout se na tom, že bez osobní odvahy to dál nepůjde. Stejná atmosféra vládla od konce předchozího roku i na demonstracích.

Z těchto posunů měl Přemysl Rut velkou radost, nicméně představu, že se poměry skutečně změní, naprosto nesdílel – svůj názor změnil, až když se schylovalo ke generální stávce.

Dostat se k práci nejen ve volném čase

„Nejsem a nikdy jsem nebyl politický člověk v tom smyslu, že bych toužil zastávat veřejné funkce, a to za komunismu ani po revoluci. V revoluční době jsem byl jednou testován, jestli bych nechtěl být ministrem kultury, a okamžitě jsem odmítl. Vedlo mne k tomu mimo jiné přání dostat se ke své práci nejen ve volném čase. Toužil jsem po volné noze a v roce 1993 se mi ji skutečně podařilo skloubit s prací pro Český rozhlas,“ popisuje Přemysl Rut.

Na počátku 90. let zažil Přemysl Rut návrat legend, které musely za normalizace rozhlas opustit, a radost z krásné spolupráce například s Hanou Kofránkovou. Do jeho repertoáru patřily pořady pro děti, improvizované, komponované i experimentální pořady, eseje s hudbou, četby na pokračování, divadelní hry či rozhlasové adaptace. Jak ale postupem času sílil tlak na poslechovost, jenž veřejnoprávní stanici přibližoval komerčním, rozhodl se Přemysl přijmout nabídku Ivana Vyskočila učit na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU.

V roce 2003 převzal vedení katedry a jako pedagog zde působí dosud. I v tom se jeho cesty znovu potkaly s Ivanem Vyskočilem, jehož divadelním partnerem a kolegou byl Přemysl Rut po dlouhých pět desetiletí.