Daniel Rusniok

„Sbalili nás, odvezli nás k výslechu. Pamatuji si, jak mě vezli, ještě jsem měl takové zvláštní sáčko, takové mezi kabátem a sáčkem, a ještě jsem ho měl od barvy. A oni to hned vzali jako důkaz. Odvezli nás někam do patra a tam jsem jenom zíral. Na to, kolik mi bylo a co se tam dělo. Snažil jsem se věci pochopit a říkal jsem si: ‚Aha, aha. To jsme neměli dělat.‘ A normálně tam na lavici před kancelářemi seděli sovětští vojáci, třeba tři nebo čtyři tam seděli v těch půllitrech, lodičky na hlavě, vysílačky na zemi před sebou, velké bedny a začali tam… komunikaci jeli. Říkal jsem si, že tam mají asi nějakou akci, že tam něco cvičí. A ten policajt, samozřejmě v civilu, takže to nebyl obyčejný policajt, mi říká: ‚Ti jsou tady kvůli vám, abys to věděl.‘ A já říkám: ‚Proč?‘ A on: ‚Kvůli vám dvěma je v akci stovka policistů a řešíme, co se tady začalo dít, že se tady rozjela protirežimní akce.‘ Koukal jsem na to a říkal jsem mu: ‚Tak jo, dobrý.‘ Kam odvezli Aleše, nevím, ale každého z nás potom odvezli do toho baráku a museli jsme ukazovat, stoupnout si vždy před ten symbol a rukama ukazovat, že jsme to byli my. Tam totiž řešili důkazní materiál, že jsme provedli tenhle zločin.“

„Samozřejmě ten největší humbuk začal, když jsme se přesunuli před budovu KSČ, tam se to trošičku rozjelo. My jsme… takoví ti hrdinové, co byli v euforii, se začali cpát do vstupních dveří. Na to vyběhli, jak se jim říkalo, to nebyli normální policajti, nějaká zásahová jednotka… nevím, jak se to jmenovalo, ale měli helmy s dlouhými štíty a obuchy. A tam to vyjelo takovým způsobem, že jsme se nestačili divit, ale udrželo se to tam. Tam jsem viděl pár lidí, jak dostalo přes záda, a myslím, že i Růžička dostal. Myslím, že to mám před očima, jak běží a přes záda se mu ohýbá ten dlouhý obušek. Tak jsme se stáhli k Prioru, ale zůstali jsme tam. Tak jsme tam začali hulákat, vykřikovat, ale všechno bylo jenom o tom, že je tady smog. A vylezl [Antonín] Váňa [okresní tajemník KSČ v Teplicích] – to je známé – a začal tam vytrubovat: ‚Co chcete? O co jde? Co se děje?‘ Někteří lidé začali křičet: ‚Co tu s námi děláte? Jak to, že...‘ A já si pamatuji, že jsem si tam stoupnul na takový květináč a něco jsem tam řekl, jako vůči němu, jako na něj konkrétně. A říkám mu: ‚Vždyť je to tady všude vidět, jak to tady dopadlo s tím smogem.‘ Jezdil jsem do Dubí, zničené lesy, všechno v těch kopcích suché, to bylo vymydlené. A on na mě: ‚A odkud vy jste? A kde jako pracujete a kde bydlíte? Řekněte.‘ A já říkám: ‚Jo, já vám to řeknu a vy mě zítra zavřete.‘ To byla moje odpověď. Tak jsme takhle na sebe hulákali a potom řvali jiní lidi. No a oni potom pochopili, že nejlepší bude nechat dav vyřvat, oni se unaví a potom někam půjdou.“