The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Walburga Ruprichová (* 1931)

• narozena 30. března 1931 v Supíkovicích (německy Saubsdorf)

• německá národnost

• válku prožila v Moravském Karlově (německy Mährisch Karlsdorf)

• bratr Erich padl v řadách wehrmachtu

• bratr Anton do roku 1946 v zajetí v Holandsku

• svědkyně pobytu partyzánské čety Jiří v Moravském Karlově (součásti partyzánské divize Václavík)

• šest týdnů v sběrném táboře Mohelnice

• rodina nezařazena do odsunu Němců

• dva roky práce na hospodářství v Paloníně

• čtyři roky na státním statku Březná

• rodina manžela perzekvována během kolektivizace

• děti měly potíže s přijetím na studia

• v roce 2016 žila v Písařově

Do Němci obývaného Moravského Karlova (německy Mährisch Karlsdorf) jen několik dní po skončení druhé světové války přišli členové partyzánské divize Václavík, konkrétně její četa Jiří. V obci uspořádali lidový soud, po němž popravili dva místní Němce, zabavovali německý majetek, tři místní ženy svázali a na několik hodin je pověsili hlavou dolů a další desítky německých obyvatel odsoudili ke krutým tělesným trestům. Tito partyzáni přitom pocházeli až od Hradce Králové a neznali místní poměry. K jejich činům je nevedla touha po spravedlnosti, ale pomsta. Jednou z posledních pamětnic těchto divokých poválečných dnů v Moravském Karlově je právě Walburga Ruprichová.

Krutá válka

Walburga Ruprichová, dívčím příjmením Harichová, se narodila 30. března 1931 v Supíkovicích (německy Saubsdorf) na Jesenicku rodičům německé národnosti. Matčina rodina Becke v obci vlastnila kamenářskou firmu, která v Supíkovicích pod názvem Kamen Becke, a. s. funguje dodnes. Otcova rodina zase v obci provozovala hostinec. Pamětnice byla nejmladší z pěti sourozenců, přičemž nejstaršího Ericha měl otec s první manželkou, která zemřela krátce po porodu.

Během velké hospodářské krize nemohl otec najít žádné trvalejší zaměstnání, a tak se celá rodina v roce 1933 přestěhovala do osmdesát kilometrů vzdáleného Moravského Karlova, stojícího na pomezí Jeseníků a Orlických hor. Od otcovy nevlastní sestry tam dostali k dispozici rozlehlý dům, ke kterému patřilo malé hospodářství a obchod. Část prostor ještě pronajímali nájemníkům. V Moravském Karlově tehdy v naprosté většině žilo německé obyvatelstvo. Stál ale na pomyslné národnostní hranici, a zatímco ze severu a západu sousedil s německými obcemi, z východu a jihu s českými.

V roce 1933 se kancléřem v Německu stal Adolf Hitler, který stupňoval svou nenávistnou politiku vůči Československu. Vláda čelila stále konkrétnější hrozbě výstavbou linie pohraničního opevnění. U železniční stanice Moravský Karlov vznikly kasárny. Walburga Ruprichová vzpomíná, že se jako dítě účastnila jejich slavnostního otevření. V srpnu 1938 se do kasáren nastěhovali českoslovenští vojáci. O dva měsíce později je ale museli opustit. Po podepsání mnichovské dohody totiž Německo bez boje obsadilo pohraniční oblasti, do nichž patřil i Moravský Karlov. Tehdy sedmiletou Walburgu ale tyto události pramálo zajímaly, zvláště když jí několik měsíců předtím náhle zemřel otec.

Bratr pamětnice, tehdy již ženatý Erich, v roce 1938 sloužil v Užhorodu v československé armádě. Podle jednoho nařízení mnichovské dohody ho propustili, aby následně narukoval do wehrmachtu. V něm prý sloužil během útoku Německa na Polsko, Francii i Sovětský svaz, z něhož se už nikdy nevrátil. Walburga Ruprichová vypráví, že válku nenáviděl a že ho naposledy viděla během jeho dovolené. „Koupil ještě křížek pro jednu starou Rusku. Viděla jsem, jak se s maminkou těžce loučí. Jestli už to tušil?“ Jeho tělo se nikdy nenašlo a dodnes je veden jako nezvěstný. Zůstala po něm manželka Erika (rozená Krebsová) a dcera Roswitha, která v současné době žije v Norimberku. Válka připravila o život i další příbuzné pamětnice a z bojů se nevrátilo několik jejích bratranců.

V Moravském Karlově prožívala rodina válečná léta klidně. Díky obchodu, pronájmu a hospodářství se nedostali do hmotné nouze, a tak pamětnice i vzhledem ke svému tehdejšímu věku vzpomíná hlavně na dětské hry spojené s okolní lesnatou a kopcovitou krajinou a na dlouhé cesty přes Křížovou horu do měšťanské školy v Červené Vodě. V únoru 1945 ale musel do wehrmachtu také osmnáctiletý bratr Anton. Po rychlém výcviku ho zařadili k výsadkářům, ale hned při první bojové akci se dostal do amerického zajetí. Až do roku 1946 ho drželi v zajateckém táboře v Holandsku, než se mohl konečně vrátit domů.

Divoký květen 1945

V kasárnách u železniční stanice sídlila německá vojenská posádka, která se postavila na odpor postupujícímu sovětskému vojsku. Ten však trval jen desítky minut, a tak 8. května 1945 vstoupili sovětští vojáci do Moravského Karlova. Čtrnáctiletá Walburga se tehdy s dalšími dívkami a jednou ženou schovala pod podlahou sousedovy stodoly. „Dali nám tam deku a ukrývaly jsme se tam tři noci.“ A měly důvod, protože sovětští vojáci prý v obci znásilnili několik žen. Rodině pamětnice ale neublížili. Několik z nich dokonce bydlelo v jejich domě. „Když jsme měli v domě Rusy, tak to bylo v pohodě. Ale jak odešli, tak přišli partyzáni. Nevím, odkud byli, ale byli to hrozní lidi.“

Zmiňovaní partyzáni patřili do partyzánské divize Václavík. Členové jedné z jejích brigád, Hýbl-Brodecký, po rychlých revolučních soudech v Lanškrouně, Králíkách a Žamberku popravili několik lidí a další desítky zastřelili v obcích Orlických hor. Do kasáren v Moravském Karlově přišla četa Jiří, která na konci války působila v Černilově u Hradce Králové. Jméno nesla podle svého velitele, poručíka Jiřího Stránského. Přímo v kasárnách 19. května 1945 uspořádala lidový soud, po němž jednoho Němce oběsili a dalšího zastřelili. Walburga Ruprichová vzpomíná, že oběšený pocházel ze sousední Bílé Vody (Johann Hartwig) a zastřelený byl Wilhelm Kreuziger z Moravského Karlova, kterého následně zakopali hned za prostorami kasáren. „Věděla bych, kde to je, ale už jsou tam náletové stromy a vypadá to všechno jinak.“ Podle pamětnice měl Wilhelm Kreuziger v obci malou kartáčovnu a pro korunu by si nechal vrtat koleno, ale za války se prý neangažoval v žádné nacistické organizaci. Jeho manželku a nevlastní dceru, jejichž muži se ještě nevrátili z fronty, partyzáni svázali a pověsili hlavou dolů. „Až později přišel někdo ze sousedů a odřezal je,“ dodává Walburga Ruprichová.

Ve stejný den také oběsili Antona Hawrana z Červené Vody a několik desítek obyvatel partyzáni odsoudili k tělesným trestům bitím. „Moji spolužáci v kasárnách pak museli utírat zakrvavené lavice.“ V okolí partyzáni připravili o život minimálně dvanáct osob. Obyvatelům Moravského Karlova také zabavovali jejich majetek. „Nám zablokovali obchod a všechno sebrali. Skoro nic nám nezůstalo,“ vzpomíná Walburga Ruprichová. Až po měsíci partyzáni obec opustili.

Z místa na místo

Po válce začali do Moravského Karlova přicházet noví osadníci. Jejich dům si vyhlédl jeden z příchozích Čechů, a tak se rodina na příkaz osídlovacího komisaře musela odstěhovat do chalupy k další německé rodině. Od 23. dubna do 25. října probíhal v Moravském Karlově odsun Němců. Před transportem do Německa je nejprve odváželi do sběrných táborů. Rodina pamětnice ale stále čekala na návrat Antona ze zajateckého tábora v Holandsku, a do sběrného tábora v Mohelnici tak odjela až po jeho příjezdu jako jedna z posledních. V dřevěném baráku ve velké místnosti s patrovými lůžky tam s dalšími sto dvaceti Němci strávili sedm týdnů. „Uprostřed stála kamna a na ně jsme vždycky dávali tvrdý chleba, aby se dal jíst,“ vzpomíná Walburga Ruprichová a dodává, že vlasy měla tehdy plné vší. Každý den chodili na práce k sedlákům do okolních obcí. „Sedláci přišli, my jsme museli nastoupit a sedláci si vybrali, koho chtějí. Museli jsme sekat to zelený z cukrové řepy. Byl říjen, zima a neměli jsme ani pořádný oblečení,“ vypráví pamětnice a dodává, že jak sedláci, tak dozorci v táboře se k nim ale chovali slušně.

Rodiny, jejichž příslušníci se již nacházeli v Německu, dostávaly tehdy přednost před kompletními rodinami. Do ukončení odsunu tak na rodinu pamětnice nepřišla řada a 28. října 1946 je převezli na hospodářství Jana Patáka do Palonína. Tam pracovali následující dva roky. V únoru 1948 moc ve státě do svých rukou převzala komunistická strana, jež měla mimo jiné za cíl zlikvidovat soukromě hospodařící zemědělce. V prosinci téhož roku proto rodinu přemístili na státní statek v Březné u Štítů, kde zůstali pracovat dalších šest let. Až po navrácení československého občanství se mohli přestěhovat zpět do Moravského Karlova.

Ve vile Romania v Písařově

Pamětnice pak pracovala v továrně na kartáče v Červené Vodě. V květnu 1955 se provdala za Františka Rupricha, Čecha z vedlejšího Písařova, kam se také přestěhovala. Oba pracovali na hospodářství manželovy rodiny, které s 26 hektary půdy patřilo mezi největší v Písařově. Jenže i v Písařově probíhaly snahy k založení jednotného zemědělského družstva (JZD). Již v červnu 1949 v obci ustavili přípravný výbor. Většina jeho členů však neměla se zemědělstvím nic společného a soukromí hospodáři o něj ve většině nejevili zájem. Místní funkcionáři proto zemědělce různým způsobem nutili ke vstupu, a to zejména ty, kteří vlastnili největší polnosti. Měli například vysoko nastavené dodávky zemědělských komodit, jež museli odevzdávat státu. Přesto pro nezájem v roce 1957 pokus o založení JZD v Písařově definitivně ztroskotal a místní půdu převzal k obhospodařování Státní statek Postřelmov, jemuž své pozemky předali i Ruprichovi. Několik písařovských zemědělců ale dál soukromě hospodařilo. Ještě v roce 1960 stále odolávalo dvacet z nich. Ale postupně i oni podlehli nátlaku. Jen rodina Sedláčkových se svými několika málo hektary prý soukromě hospodařila po celé období komunistického režimu. „Když jim to tady nahoře orali, tak paní Sedláčková si lehla do brázdy, aby nemohli pokračovat. Nechala se zaorat. Byli jediní, kteří to nikdy nepodepsali,“ vypráví pamětnice.

Manželé Ruprichovi od roku 1955 bydleli ve vile Romania, stojící nedaleko hospodářství tchána pamětnice. Tento unikátní dům nechal pro sebe v roce 1932 postavit strojní inženýr František Jurenka. „Měl na chodbě takové zařízení, na němž měl čísla pokojů, a jak zazvonil, tak kuchařka věděla, kam mu má zanést jídlo, pokud nepřišel klasicky do jídelny.“ Na rozlehlé zahradě měl klasický bazén a kulatý bazén s vodotryskem, do nichž důmyslným zařízením s pomocí čerpadel přiváděl vodu z potoka do bazénů nebo do nádrže. V nádrži nad garáží se voda sluneční energií ohřála a pak sloužila ke koupání nebo k zalévání zahrádky s ovocem a zeleninou. Tento rodák z Písařova dlouhá léta pracoval jako ředitel v továrně na výrobu kotlů a mostních konstrukcí v rumunské Bukurešti. Dokonce v roce 1930 obdržel ocenění od samotného papeže Pia XI., když včasným zastavením tlakového ventilu zachránil továrnu i životy dělníků. Po válce se vrátil do Písařova, ale po únoru 1948 mu vyměřili minimální důchod. Došly mu peníze, a tak v roce 1953 prodal svůj druhý dům v Písařově. Krátce poté, v červnu téhož roku, proběhla měnová reforma a o všechny peníze přišel. „Šel se oběsit ke starému včelínu. Manžel řezal dřevo a viděl ho, že jde s provazem. Za chvíli se tam šel podívat, odřízl ho a zachránil.“ František Jurenka pak z vděčnosti manželům Ruprichovým pod tržní cenou dům prodal. Ještě několik měsíců poté s nimi žil ve vile. Zemřel na podzim roku 1958. „Opatrovala jsem ho. Zemřel mi v náručí,“ dodává pamětnice.

Špatný třídní původ

Manželům Ruprichovým se narodili dva synové – František a Antonín. Na svět nepřišli s ideálním třídním původem. Matka Němka a otec z rodiny „kulaků“. Rodičům už režim moc ublížit nemohl. Část domu sice museli dát k dispozici na ubytování učitelů, oba ale pracovali v dělnických pozicích, a v zaměstnání tak neměli co ztratit. Walburga Ruprichová až do penze pracovala v písařovské továrně na kartáče, patřící pod výrobní družstvo Dřevotvar Šumperk. Oba její synové ale měli potíže s přijetím na studia. Až díky otcovým známostem se starší František dostal na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Mohelnici. Po studiích v roce 1975 odešel pracovat do ZVÚ Hradec Králové a za tři měsíce se díky angažovanosti ochotných spolupracovníků dostal na Vysokou školu strojní a textilní v Liberci. Jenže v roce 1976 jeho otec veřejně vyjádřil nespokojenost s politikou komunistické strany. „Během voleb před komisí přeškrtl kandidátku Národní fronty a hodil do volební schránky. Byl přitom vyfocen a z místního národního výboru to poslali na okres do Šumperka a ti to poslali na kraj do Ostravy a z něj pak na kraj do Liberce a pak k nám do školy. Měl jsem to štěstí, že jsem měl všechny zkoušky hotové, kromě jedné jednoduché a tu zkoušel docent Alexin, který pocházel z Ukrajiny. Položil mně ruku na rameno a řekl, že mě zkoušet nebude,“ vypráví František Ruprich mladší, který se následně obrátil na děkana Bohuslava Stříže. „Ukázal mně všechny papíry s podpisy několika písařovských funkcionářů a řekl mi, že když se za mě postaví, tak ho taky vyhodí ze školy. Doporučil mně, ať ze školy odejdu z neprospěchu, a tak si nezavřu zadní vrátka. Šel jsem na vojnu a pak jsem vysokou školu dodělal dálkově,“ dodává František Ruprich.

I mladší syn Antonín měl při studiích na středním odborném učilišti v Lanškrouně potíže. Dokonce se dostal k soudu. „Náhodou se mu natrhla patnáctá stránka občanského průkazu. Zjistili to během kontrol občanek ve škole. Pro ně to znamenalo, že nesouhlasí se závěry XV. sjezdu KSČ. Škola to dala k soudu, že veřejně protestuje proti režimu,“ vypráví František Ruprich, jehož bratr školu nakonec dokončil, protože ho soud pro nedostatek důkazů zprostil obvinění.

Walburga Ruprichová pád komunismu přijala s velkou úlevou, ale nikde se tak jako celý život neangažovala. „Vždycky jsem se stranila, protože pořád jsem byla pouze Němka,“ dodává pamětnice, která stále žije v unikátní vile Romania, stojící v horní části Písařova.

JURENKA, J., Písařov, minulost obce. Písařov, 2003.

PADEVĚT, J., Krvavé léto 1945. Poválečné násilí v českých zemích. Academia, Praha, 2016.

VAŇOUS, M., Formování a činnost partyzánské divize Václavík v Podorlicku v roce 1945. Masarykova univerzita, Bakalářská diplomová práce, Brno, 2015.

http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2011051023