The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Iva Rudolecká (* 1959)

Sametová revoluce začala ve výloze jejího domu

  • narodila se 25. června 1959

  • maminka pocházela z kulacké rodiny ve Vlkově

  • v roce 1978 maturovala na jaroměřském gymnáziu

  • v roce 1982 promovala na právnické fakultě v Brně

  • přátelila se s chartistou Janem Hrudkou

  • v roce 1989 spolupořádala doma bytový seminář s Jaroslavem Šabatou

  • v listopadu 1989 její manžel navštívil Václava Havla na Hrádečku

  • lepila plakáty OF na výlohy svého domu na náměstí v Jaroměři

  • v roce 2022 žila v Jaroměři

Se svým manželem si Iva Rudolecká vysnila svatební cestu do Benátek. S manželem Zdeňkem žili ovšem v socialistickém Československu a dostat se legální cestou do Itálie na dovolenou bylo jen těžko představitelné. Když se v roce 1983 vzali a odjeli na líbánky do Jugoslávie, využili příležitosti a svůj sen si splnili. Zaparkovali auto v horském údolí, přelezli horu Visoka Ponca a tajně překročili jugoslávsko-italskou hranici. Autostopem se pak dostali až do Benátek.

„První noc jsme spali na nádraží a strašně jsme promokli, tak jsme si na druhou noc vzali z našeho pohledu šíleně drahý hotel,“ vzpomíná pamětnice. Přátelští Italové je dokonce několikrát pozvali na jídlo. Peníze ale brzy došly a oni se autostopem vydali na cestu zpět k hranici. Nechtělo se jim znovu pěšky v horku přelézat vyprahlou horu a rozhodli se nechat převézt. „Bdělí pohraničníci nás ale odhalili a byli jsme podrobeni soudu pro přestupky,“ vypráví Iva Rudolecká. Protože neměli peníze na pokutu, propustila je velkorysá soudkyně jen s písemným varováním, které jim doporučila před vstupem do Československa spálit.

V revolučních dnech po 17. listopadu 1989 jezdil manžel Zdeněk každý den do Prahy, kde se Václavu Havlovi nabídl jako dobrovolník. Vracel se půlnočním vlakem do Jaroměře s taškou plnou letáků a plakátů. Pamětnice je ještě v noci lepila na výlohy jejich domu na náměstí. Plakáty ale začaly z výloh záhadně mizet a ona se dozvěděla, že je strhává místní neoblíbená komunistka. Výloha se tak stala jakýmsi bitevním polem.

„Plakáty jsem dávala výš a výš, až jsem si mezi okna v prvním patře koupila roli balicího papíru a napsala jsem na něj nápis, že dialog se nevytvoří strháváním plakátů, jak činí soudružka Sodomková a soudruh Valášek,“ vypráví s úsměvem, jak tehdy jmenovitě uvedla místní funkcionáře. Soudružka si obstarala žebřík a balicí papír do rána zmizel. „Já jsem určitě vyrobila další cedule, které jsem se snažila situovat co nejvýš nad náš vchod, nad výlohy, aby se jim ztížila pozice pro strhávání,“ popisuje pamětnice.

Maminka pocházela z kulacké rodiny

Iva Rudolecká se narodila 25. června 1959 v Jaroměři a měla mladší sestru Táňu. Maminka Helena Nývltová, rozená Žočková, pocházela z kulacké rodiny ve Vlkově, vyrůstala ale v rodině strýce a tety v Jaroměři, kteří na náměstí vlastnili dům a jako živnostníci provozovali koloniál. Vystudovala střední průmyslovou školu textilní ve Dvoře Králové, pokračovat na vysoké škole ale kvůli svému původu nemohla.

„Křivdu neposkytnutého vzdělání si nese celý život,“ říká pamětnice. Maminka pak pracovala jako úřednice stavebního bytového družstva. Tatínek František Nývlt pocházel ze Zelenče u Prahy a s maminkou se seznámil na střední škole ve Dvoře Králové, kde vyučoval chemii. Práce v tamní laboratoři zřejmě způsobila jeho předčasné úmrtí na rakovinu v nedožitých 49 letech.

Rodiče už před ní své názory neskrývali

Děda Jaromír Žoček působil v roce 1942 v době heydrichiády jako starosta Vlkova. Babička se chovala jako velkorysá hospodyně a vařila oběd bezdomovcům nebo putujícím řemeslníkům nabízejícím své služby. Po roce 1948 museli prarodiče se svým statkem vstoupit do družstva. Pamětnice k nim jako malá jezdívala s rodiči o nedělích na oběd a babička jim vždy nabalila i něco s sebou. „Přivezla se vejce, což naše komunistická ulička, kde jsme bydleli, nelibě nesla a pokřikovala na nás, že si vozíme žrádlo,“ vypráví.

Svou rodinu popsala jako antikomunistickou a anticírkevní. Rodiče se stáhli do soukromí a politicky se nijak neangažovali. O svých postojích před dětmi nemluvili až do srpnové okupace roku 1968, kterou Iva Rudolecká vnímala jako velký zlom. „Pak už přestalo maskování pro účely dětské povídavosti a maska spadla,“ říká. Pobývali zrovna na dovolené ve Strážném a po zprávách o vpádu vojsk Varšavské smlouvy na československé území se chtěli dostat rychle domů. Pamětnice si vybavila, že lidé plakali a že cestou do Jaroměře viděla u silnic otočené cedule.

Od dětství si připadala jiná

Základní školu a gymnázium navštěvovala v Jaroměři a zpětně na období školní docházky vzpomíná jako na nezajímavé období, které protrpěla. Samu sebe popisuje jako nenápadnou, hodnou a neaktivní studentku, která měla velmi dobré studijní výsledky. Organizaci Jiskry a Pionýr za konspirace rodičů unikla. „Vždycky, když byla schůzka jiskřiček nebo někam verbovali, tak maminka prohlásila, že jsem objednána k lékaři nebo že jsem onemocněla a celý den jsem nešla do školy,“ vypráví. V roce 1968 vstoupila do obnoveného Skauta. Členkou SSM se stala na gymnáziu, protože jí jinak nechtěli dovolit účast na zájezdu do Petrohradu.

Ve volném čase se učila, chodila hrát na klavír a navštěvovala výtvarný kroužek, který vedl akademický sochař Jiří Škopek. Ten pro ni představoval svobodomyslnou inspirativní osobnost a účastníci kroužku patřili pak i v dospělosti k jejím blízkým přátelům. Už jako dítě Iva Rudolecká vnímala, že její rodina je jiná, že není komunistická, že zkrátka patří k ‚jinému kmeni‘. „Znamenalo to pro mě jediné, omezit vztahy s dětmi, nesvěřovat se jim,“ vypráví pamětnice.

Jednali se mnou jako s policistkou

Maturovala v roce 1978 a rozhodla se studovat práva. Její strýc pracující na ministerstvu poznamenal, že dostat se do Prahy je pro ni bez šance. Vzala to jako fakt a hlásila se rovnou do Brna, kam ji přijali. Právnickou fakultu si vybrala z pragmatických důvodů, přestože věděla, že jako nekomunistka bude mít problém se jako právník vůbec uplatnit.

„Věděla jsem, že z pohledu tehdy všudypřítomné policie to byl obrovský bonus. Kdekoliv mě legitimovali, začali se mnou jednat, jako bych byla jednou z nich, jako bych byla policistka,“ vysvětluje. Do soukromí si pouštěla jen přátele s podobnými názory. Sama se označovala za pravičáka a nikdy nevěřila na možnost reformovat komunismus. Zároveň se vůči němu nechtěla nahlas a veřejně vymezovat a vystavit se tak šikaně ze strany režimu, protože nevěřila, že by tím dané poměry nějak změnila.

Do Brna se velmi těšila na svobodnější život a na to, že konečně najde stejně orientované přátele, se kterými bude moct diskutovat o svých politických názorech, což se jí splnilo. Vzpomíná, jak na kolejích hráli na kytaru písně Karla Kryla, které znali z vysílání Svobodné Evropy. „Byly odstavce, kde jsme zpívali jen la la la. Neznali jsme je, protože Svobodná Evropa byla šíleně rušená,“ vypráví pobaveně.

Na vysoké škole se od studentů očekávalo, že budou činorodí také mimo studium. Pamětnice se chtěla vyhnout aktivitám s politickým nádechem, stala se proto členkou plesového výboru. Na prvním plese právnické fakulty, který pomáhala organizovat, se seznámila se svým budoucím manželem Zdeňkem Rudoleckým, který pocházel z Brna.

Jeden z abonentů udal jejího švagra

Její švagr, manželův nevlastní bratr Bohumil Rudolecký, vystudoval medicínu a za nezákonné provádění kyretáží ho potrestali vězením a zákazem činnosti. Začal se pak pohybovat v bohémském prostředí umělců a vysedával v brněnské kavárně Bellevue se spisovatelem Oldřichem Mikoláškem.

Nepatřil k žádné disidentské skupině, protirežimní činnost vyvíjel sám. V době normalizace si opatřil seznam předplatitelů  časopisu Melodie. „Vkládal tam své disidentské články, své reakce, které sepsal na stroji, jako to dělali chartisté, ale on byl sólista,“ vypráví pamětnice. Na podzim roku 1984 šel za tuto činnost po udání do vězení. Propustili ho krátce před sametovou revolucí.

V Jaroměři kolovaly strojopisy zakázaných textů

Iva Rudolecká promovala v roce 1982 a s budoucím manželem se nakonec rozhodli odejít do Jaroměře, kde mohli bydlet v historickém domě po její tetě. Vzali se v roce 1983, manžel pracoval jako podnikový právník a ona sehnala zaměstnání na personálním oddělení ve Východočeských plynárnách. S úsměvem popisuje, jak obcházela pracovní místa v Hradci Králové pěšky. „Je to humorné, ale absolvovala jsem právnickou fakultu – a neuměla jsem telefonovat,“ vysvětluje. Domů jim telefon nepřidělili a z kolejí se telefonovat nesmělo, protože to někteří zneužívali k volání do ciziny.

V Jaroměři se obklopili přáteli, které znala z dob výtvarného kroužku u sochaře Jiřího Škopka. Do této skupiny občas přibyl někdo nový a patřil do ní i jediný jaroměřský chartista Jan Hrudka, který byl zároveň jejím vzdáleným příbuzným. Tchánem Jana Hrudky byl brněnský disident a jeden z prvních signatářů Charty 77 Jan Šimsa, jeho manželkou byla Anna Hrudková. Díky jeho kontaktům se Iva Rudolecká dostala k různým samizdatovým textům, které pak kolovaly Jaroměří. „Téměř pětadvacátá kopie, když to přeženu, byla skoro nečitelná, a přesto jsme si to posílali. Občas někomu text uvízl pod prsty, protože když vás zaujal, nebyla jiná možnost, než si ho přepsat,“ vzpomíná.

Pamětnice zmiňuje i existenci jaroměřského časopisu A je to!, který vytvářela část odchovanců Jiřího Škopka. Její švagr, sochař Petr Novák z Jaroměře, časopis ilustroval. Texty se pak uváděly bez jmen autorů.

Uspořádali bytový seminář

Koncem osmdesátých let chtěla pamětnice s přáteli své soukromé debaty oživit. „ Měli jsme v plánu naši disidentskou skupinu trochu povýšit a hráli jsme si na pražskou centrálu, o které referovala západní média,“ popisuje. Rozhodli se zvát významné disidenty na domácí semináře, a protože měl Jan Hrudka kontakty na brněnské chartisty, padla první volba na Jaroslava Šabatu. Ten opravdu do bytu Rudoleckých přijel a pro skupinu lidí vedl debatu o reformě komunismu.

„My jsme měli takový velký obývák, který sloužil pro tyto účely, bylo tam spousta pohovek a židlí, tak se tam společnost mohla dobře usadit,“ vypráví. Z dob koloniálu se dole v domě nacházel sklad s výběrem alkoholu, takže o občerstvení nebyla nouze. Pamětnice všechny účastníky ani neznala, z jejich skupiny někteří ze strachu nepřišli. Ona sama se podle svých slov také chovala opatrně, protože se v té době starala o dvě malé děti. „Moje odvaha musela jít jen do okamžiku, abych neohrozila výchovu dětí,“ vysvětluje pamětnice.

Manžel se vypravil na Hrádeček

Jako dalšího významného disidenta se rozhodli oslovit Václava Havla, se kterým se Jan Hrudka již znal. Během podzimu 1989 se za ním se Zdeňkem Rudoleckým několikrát vypravili, aby domluvili termín jaroměřské debaty. Poslední z těchto předběžných schůzek se odehrála 17. listopadu 1989. Iva Rudolecká se jí také měla účastnit, shodou nejrůznějších okolností k tomu ale nakonec nedošlo.

Popisuje tedy, co jí manžel potom doma vyprávěl: „Když přijížděli k Hrádečku, byla tam inverze. Zkrátka vystoupali nad oblaka a na Hrádečku svítilo krásné slunce. O to lépe bylo vidět vartovnu, kterou měla Státní bezpečnost před vchodem do Hrádečku.“

Z auta vystoupil kromě Jana Hrudky a Zdeňka Rudoleckého i manželův kamarád z Brna Juraj Groch, který působil jako korespondent nějakých francouzských novin a chtěl s Václavem Havlem udělat rozhovor. Zapomněl si ovšem doklady, které estébáci kontrolovali, a zdržel se tedy u branky. Když se návštěvníci obávali, zda ho vůbec pustí dál, odpověděl prý Václav Havel: „Dneska jsou tam dobří, ti ho pustí.“

Pustili. Schůzka proběhla, rozhovor se natočil, Václav Havel je provedl po Hrádečku, k semináři v Jaroměři už ale nikdy nedošlo. Druhý den pomohli Václavu Havlovi naložit do auta počítač a on odjel do Prahy. Zanedlouho potom se stal prezidentem Československa.

Vyrazili na Letnou s taškou zavařenin

Od pondělí 20. listopadu jezdil manžel každý den do Prahy. Vyhledal tam Václava Havla, nabídl své služby a vykonával v revolučních dnech různé úkoly, například korigoval texty vydávané Občanským fórem, které měly být psány civilním jazykem na rozdíl od vyjádření komunistických představitelů. Především ale vozil informace a materiály do Jaroměře. První plakáty mohli jaroměřští obyvatelé vidět na výloze jejich domu už v úterý 21. listopadu.

Iva Rudolecká se starala o malé děti, do Prahy se proto nedostala. Demonstraci na Letné si ale nenechala ujít. Vezli ten den do Prahy tetu se dvěma taškami plnými zavařenin a auto jim zamrzlo pár kilometrů před hlavním městem. Stopli si kamion, ona dovedla tetu domů a manžel jel napřed na demonstraci. „Já jsem pak letěla na Letnou, kde už vystupoval Jaroslav Hutka, měla jsem sraz s manželem ve dvě hodiny u kyvadla. Nevěděla jsem, že manžel už stojí na tribuně,“ vypráví pamětnice. Potom se ještě na Můstku připojili k lidskému hadovi, který se klikatil centrem Prahy.

V Jaroměři se podle pamětnice žádné velké protesty nekonaly. Její manžel s Janem Hrudkou ještě jeli do Hradce Králové, kde se sešli s ředitelem Klicperova divadla Oldřichem Kužílkem. Připadalo jim smysluplnější rozpohybovat protesty ve větším městě.

Podali prezidentovi sklenici piva

V lednu 1990 se Václav Havel již jako prezident chystal na cestu po východních Čechách. Spoluorganizoval ji i Zdeněk Rudolecký, kterému Václav Havel sám nabídl, že se zastaví i v Jaroměři. Tamní radnice byla ještě komunistická, postavilo se tedy pódium naproti ní. Pan prezident promluvil k přeplněnému náměstí, projev měl také Pavel Mertlík, později první porevoluční starosta Jaroměře.

Poté delegace pokračovala do Úpice. Zdeněk Rudolecký se ale „zakecal“ s Ladislavem Kantorem a celá kolona vyjela špatným směrem. „Václav Havel nechal zastavit a šel tyhle dva pány sprdnout,“ vypráví pamětnice pobaveně. Auta nakonec nějak prokličkovala na správnou silnici směrem na Trutnov. Ve vsi Kocbeře stáli podél cesty lidé, kteří zrovna měli zabijačku. „Ke zděšení ochranky podali Václavu Havlovi otevřeným okénkem do jeho auta půllitr s pivem a on se napil,“ popisuje.

Nedělejte kompromisy

Iva Rudolecká ani její manžel neměli politické ambice. Ona nakonec kandidovala v prvních porevolučních komunálních volbách a stala se v Jaroměři členkou rady města. Dlouhé debatování, hledání kompromisů a politikaření ale nebylo nic pro ni. Manžel si udělal advokátské zkoušky a v roce 1991 si otevřeli advokátní kancelář. Rádi a hodně cestovali, pamětnici utkvěla například túra kolem Mount Everestu, kterou podnikli v roce 1993.

Iva Rudolecká žila v roce 2022 v Jaroměři a stále se zajímala o politiku. Ona sama byla ale na účast v ní podle svých slov příliš radikální. Manžel Zdeněk Rudolecký již nežil a její vyprávění tedy zároveň bylo i vyprávěním jeho příběhu. Mladé generaci by ráda vzkázala: „Za žádných okolností nedělejte kompromisy!“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - HRK REG ED (Kateřina Doubravská)