Giuseppe Rovetto

* 1933

  • „Z lipského veletrhu poslali italský stroj na výrobu šroubů, na drážkování. Italský! Ředitel mě zavolal, abych se postaral o montéra, který přijde z Itálie. Když předváděl stroj, všichni stáli kolem a já jsem překládal. To byly nádherné revoluční stroje. Castiglioni vynalezl kotouče a najednou měl stroj o 200 % vyšší výrobu. Čechům se to zalíbilo. ‚Tenhle stroj musíme mít!‘ Ministerstvo to potvrdilo a stroj zůstal v Žatci. Musel jsem se rychle doučit technické výrazy, o slovníky se mi postarali. Mluvená italština je jedna věc, ale slovníky jsem mít musel. Měl jsem se dobře, protože potom jsem měl samé známosti. Když přišel nějaký montér z Milána, vzal jsem ho do hotelu. Vše bylo placené od šroubárny, měli jsme takzvanou bílou kartu. Všechno zadarmo, opláceli (jsme jim jejich italskou pohostinnost). Castiglioni mi jednou řekl, Češi se mi líbí a Žatec je moje první láska, protože první stroj, který jsem prodal do ciziny šel do Žatce. Primo amore."

  • „21. srpna jsem byl (v Československu) a viděl ten vpád. Právě jsem se vrátil z Itálie. V Itálii měla invaze velkou ozvěnu, hodně soudruhů vrátilo legitimaci. Jeden z nich byl (Luigi) Veronesi, náš přítel, ideální komunista. Potom jsem se dostal do Itálie. Závodní mi říkal: ‚Josef, ty máš v Itálii příbuzné, že?‘ – ‚Mám.‘ Měl jsem strejdu ve Frosinone. Měl jsem dva pasy. Jeden služební a druhý osobní. Ten služební jsem ráno nechal v šuplíku a v 8 hodin mě přátelé ze Žatce, co věděli, že jedu, (vyprovodili). Už jsem měl letenku. Jel jsem do Říma a tam na mě čekal strýc. Bylo to 14. listopadu. (Sověti) přijeli 21. srpna a měsíc všichni čekali, jestli se to nezlepší. Jenže zanedlouho už byl u vlády Husák, začal nadávat na emigranty: ‚Československo není holubník!‘ a kdo mohl... Odvezli mě na Ruzyň. Poděkoval jsem jim. Věděl jsem, že strýc nemá žádné možnosti mi pomoci. Čekal jsem a najednou mi přišel vzkaz z Milána. (Castiglioni) byl v Žatci a dozvěděl se, že jsem v Itálii. Poslal ke strejdovi svého úředníka a nechal tam 50 000 lir, abych přijel do Milána, že se mnou chce mluvit. Ptal se mě, co dělám. ‚Ale kdeže, nejezdi do Ameriky! Zázemí máš tady. Když chceš do Prahy, jsi tam za hodinku. Co potřebuješ?‘ Řekl jsem, dokumenty. Aby se za mě někdo (zaručil). Řekl, a tomu rozumí jen Miláňané, Ghe pensi mi – já se o to postarám. Jinak italsky to je ‚Ci penso io.‘ Postaral. Za dva týdny už mi do Milána z pracovního úřadu přišly dokumenty. A protože jsem byl sám, zaručil se za mě jeho táta.“

  • „Kalvárie začala, když odvezli mě a Annu. U maminky nechali jen dvě malé děti, Vilmu a Frantíka. Itálie se obrátila proti Němcům, zrušila spojenectví. Moje maminka jako Italka v Rakousku, v Grossdeutsches Reich (ve Velkoněmecké říši), přišla o všechna práva. Němci se Italům chtěli pomstít za zradu. Bylo mi deset let. Mě a moji sestru Annu, která se také narodila v Římě, odvezli do dětského domova na převýchovu. Neměli jsme italské fyzické znaky jako jsou tmavé vlasy, ale měli jsme oči typu, který se Němcům hodil. Odvezli nás převychovat na německou rasu do Landshutu, což je nádherné městečko blízko Mnichova. Děti zde vychovávaly velmi hodné jeptišky. Nedívaly se, jestli je někdo Rakušák, nebo Ital. Přijaly mě dobře a hned mě poslaly udělat zkoušky do Oberschule (školy), a když viděly, že jsem se narodil v Římě a mám vztah k latině, vedly mě, abych se učil ministrovat. V dětském domově nám řekli, že naši rodiče zemřeli při květnové revoluci v Praze. Nevěřil jsem tomu , moje sestra ale stále plakala. Koncem října jsem řekl své sestře: ‚Měl jsem sen, že náš táta má dlouhý kabát, kufr, klobouk a cestuje.‘ Sestra říkala, že to není možné. Přesně za dva dny, 22. října 1945, slyším: ‚Josef, Josef!‘ V prvním patře jsem cvičil na housle, podíval jsem se z okna a uviděl jsem tátu a sestru pověšenou na něm. Radostí jsem málem skočil z okna. Táta nás našel, protože jsem posílal jeho bratrovi pohledy do Libáně.“

  • Full recordings
  • 1

    Milán, 10.04.0018

    (audio)
    duration: 49:44
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Milán, 11.04.2018

    (audio)
    duration: 01:06:17
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Milán, 12.04.2018

    (audio)
    duration: 40:46
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Jsem synem Františka Světoběžníka

Pamětník Josef Nájemník (Giuseppe Rovetto), 1955
Pamětník Josef Nájemník (Giuseppe Rovetto), 1955
photo: archiv pamětníka

Giuseppe Rovetto se narodil 29. června 1933 v Římě Olze Rovetto a Františkovi Nájemníkovi, vatikánskému úředníkovi. V polovině roku 1939 rodina odešla do Salcburku na území dnešního Rakouska. V polovině roku 1943 byl s mladší sestrou Annou rodičům odebrán na převýchovu do kláštera při kostele svatého Martina v Landshutu (Bavorsko), kde je v říjnu 1945 vypátral otec a odvezl za matkou do Československa. Vyrůstal v Praze-Vršovicích a studoval nejprve bohosloví ve františkánské koleji svatého Antonína v Kroměříži, následně Střední průmyslovou školu v Trutnově. Byl vyslýchán a přesvědčován režimem ke spolupráci, což odmítl. V letech 1958 až 1968 pracoval pro národní podnik Šroubárna Žatec jako technik a následně jako překladatel, díky čemuž získal osobní kontakty do Milána. Po srpnových událostech roku 1968 emigroval do Itálie, získal politický azyl a napojil se osobně i pracovně na milánskou firmu Sima. V Miláně vytvořil nový domov a oženil se. Po revoluci se do Milána provdala jeho neteř Hana.