Petr Rössler

* 1930

  • „Když jsme přijeli do Osvětimi, tak si pamatuji, že jsme viděli lidi ve štráfovaných uniformách, nebyli to jen Židi, ale křičeli na nás: ‚Vidíte ty plameny? Cítíte ten smrad kostí a masa? Tady vás spálí a zabijou.‘ To byla strašná rána. Zázrakem jsme se dostali ven. Tam byla kolej a blízko ní seděli dva pánové, jeden z nich byl známý doktor Mengele. Říkalo se, že rozhodoval o vašem osudu. Bratrovi bylo 16, mně 14. Bratr řekl, že je mu 16, tak ho poslali doprava, nevěděli jsme, co to znamená, ale znamenalo to, že přežije, že ho ještě potřebují jako otroka. Já jsem řekl, že je mi 14, protože jsem nevěděl, že je to špatně, že někdo mladší než 16 nesmí přežít. Přesto jsem šel za bráchou a nikdo to nezpozoroval a nikdo mě nezastavil. To byl jeden z těch hlavních zázraků, jak jsem přežil. Mengele mě poslal do plynu, ale přežil jsem.“

  • „Pak jsme jeli z Lodže do Osvětimi. Nevěděli jsme, co se děje. Jednoho dne nám řekli, že likvidují Lodž. Původně tam bylo asi 300 000 Židů, a když se ghetto vyprazdňovalo, tak tam bylo asi 40 000, z nichž někteří přežili. Vzali nás na nádraží Radegast a nastoupili jsme do vlaku. Nevěděli jsme, kam jedeme, ale jelo se do Osvětimi.“

  • „Vzali nás do školy, kde byli různí lidé. Byly tam dvoupatrové pryčny, ale tatínek byl takový gentleman, že se netlačil, takže my jsme pak spali na matraci na zemi. Tam také zemřel. Když zemřel, tak zůstala naživu jen maminka. Dělám si strašné výčitky, protože myslím, že zemřela sama. Nevím, jak je to možné, protože tam ještě byl strýc Brumlík a teta Fritzi. Hrozně mě dojalo, že teta vzala s sebou, když jsme odjížděli, nějaké dárky pro nás. Vím, že i tatínek měl medaile z první světové války a doufal, že nějak pomůžou, že budeme mít nějaké výhody, což se ovšem nestalo.“

  • „My jsme měli osobní věci, sice jich nebylo moc, ale pamatuji se, že jsme měli dokonce lyžařské boty, které chudáci polští Židé už dávno neměli. Za ty boty jsme si mohli koupit chléb nebo polévku. Pamatuji si, jak jsme slavili s bratrem narozeniny. Jelikož máme narozeniny dva dny a dva roky od sebe, tak 3. června jsme šli do takové plynové kuchyně, kde se dala koupit polévka, tak jsme si koupili polévku. To byl náš dárek k narozeninám.“

  • „V Birkenau jsem se moc poranil. Šel jsem po takové cestičce a proti mně šel esesák a zařval na mě: ,Ty smradlavej Žide, jdi z cesty!‘ Kopnul mě a já jsem upadl na štěrk. Omdlel jsem, vzbudil jsem se a měl jsem díru v noze, ještě tam mám jizvu. Na té díře byl přilepený papír od margarínu, ještě mastný. Právě když byla ta selekce, kdy jsem stál s bratrem, museli jsme sundat kalhoty, a to zakrylo tu ránu. To byl taky trochu zázrak. Bylo mi pořád ještě čtrnáct a řekl jsem, že je mi šestnáct. Byli jsme v transportu, tentokrát zase do dobytčáku, jeli jsme do tábora Kaufering IV.“

  • „Tak jsme vystoupili a na rampě stál nějaký pán ve štráfované uniformě a křičel česky: ,Jsou tady nějací Češi?‘ Bratr a já… ,Jo, pojďte se mnou.‘ Vedl nás, on se jmenoval Poldi, byl to pražský Žid a pracoval pro doktora Halperna, taky český Žid. Ten už, myslím, byl ve Varšavě a přežil Varšavu, každopádně jsme ho zase potkali [po válce] v Praze. Doktor Halpern byl vedoucí lékař židovský pod vedením Němců. Mě vzali do baráku s těmi lékaři, tam mi zázrakem vyléčili tu nohu. Určitě neměli antibiotika, ale měli sulphadrogy nebo něco jiného, možná jsem dostával trochu extra jídla. Každopádně noha se mi zahojila.“

  • „Začali jsme se pomalu pohybovat dopředu, a najednou vidíme muže ve štráfkovaných uniformách, ti na nás křičí: ,Vidíte ty komíny s kouřem a plameny? Cítíte ten smrad pálených kostí a masa? Tam vás zaplynujou a spálej.‘ To bylo první, co jsme věděli.“

  • „Pak jsme pokračovali, až jsme přišli k selekci. Tohle je druhý zázrak. Myslím, že to byl Mengele, nemůžu přísahat, nevěděl jsem, jak vypadá, ale řekl bych, že to byl Mengele, a ještě jeden chlapík v uniformě, seděli za stolem, napříč koleje to bylo. Bratr byl přede mnou a Mengele se ho ptá: ,Jak jsi starý?‘ On řekl: ,Šestnáct.‘ Bylo mu šestnáct. Tak se na něj podíval a poslal ho doprava. To jsem nevěděl, to znamenalo, že ještě přežije, že ho použijí jako pracovní sílu. Já jsem byl příští a řekl jsem, že jsem čtrnáct, to byla velká chyba, protože nikdo mladší než šestnáct neměl žít. Řekl jsem, že jsem čtrnáct, tak mě poslal doleva, do plynu. Ne, že jsem chytrý, ale já jsem sledoval bratra doprava a nikdo mě nezastavil. Tak tady jsem.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 17.06.2013

    (audio)
    duration: 02:31:23
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 02.06.2017

    (audio)
    duration: 01:52:49
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Následoval jsem bratra doprava. Proto tady jsem

Fotografie pamětníka v roce 1948
Fotografie pamětníka v roce 1948
photo: archiv pamětníka

Petr Ludvík Rössler se narodil 4. června 1930 v Praze v židovské, nenábožensky založené rodině jako druhý syn. Jeho otec Karel a strýc Josef provozovali obchod koloniálním zbožím, matka Lilly byla v domácnosti. V jejich zámožné pražské rodině se mluvilo česky. V roce 1939 rodiče zvažovali emigraci, k níž nakonec nedošlo. Téhož roku byl obchod i dům, kde širší rodina žila, arizován. V říjnu 1941 byla rodina Rösslerových zařazena do 2. transportu směřujícího z Prahy do ghetta v Lodži (Litzmannstadt). Rodiče zemřeli po několika měsících, oba bratři Rösslerovi zůstali v ghettu téměř tři roky až do jeho likvidace v srpnu 1944, kdy je čekala deportace do Osvětimi. Zde prošli selekcí a po několika týdnech vyhlazovací tábor opustili s transportem směřujícím do pracovního tábora Kaufering v Bavorsku. Po likvidaci tábora v dubnu 1945 nastoupili bratři Rösslerovi evakuační pochod smrti do 50 km vzdáleného tábora Allach nedaleko Mnichova, kde se dočkali osvobození. V létě 1945 se vrátili do Prahy, žili s rodinou strýce a tety, kteří přežili válku v ghettu Terezín. V roce 1948 s bratrem odjeli do Austrálie, kam v roce 1949 emigrovali i jejich strýc a teta. Petr Rössler žije v Sydney, spolupracuje s místním židovským muzeem a přednáší návštěvníkům. Do ČR jezdí na příležitostné návštěvy.