The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Judith Rosenzweig (* 1930)

• narodila se 2. 3. 1930 v Brně jako Judita Schwarzbartová

• židovská nenáboženská rodina, tři děti

• česká škola, Sokol

• 30. 3. 1942 deportována s rodinou do ghetta v Terezíně

• 19. 10. 1944 deportována s rodiči a sestrou do Osvětimi

• po cca týdnu v Osvětimi vybrána na práci do tábora Kuzbach

• konec ledna 1945 pochod do Gross-Rosen

• konec února 1945 příjezd do Bergen-Belsen

• duben 1945 osvobozena v Bergen-Belsen

• květen 1945 zemřela maminka, otec zahynul také

• srpen 1945 návrat do Brna

• 1946-1948 příprava na emigraci do Palestiny

• 15. 5. 1948 příjezd do Izraele

• žila v kibucu, studovala zdravotní školu

• pracovala jako ošetřovatelka novorozenců

• po roce 1990 návštěvy ČR

Vyprávění paní Judith Rosenzweig se neposlouchá lehce. Popis idylického dětství kazí příhoda s antisemitským farářem, iluzi o prvorepublikové demokracii, která se měla postavit za své židovské spoluobčany, boří okolnosti, za nichž probíhala arizace majetku a deportace, líčení zvěrstev páchaných ve vyhlazovacích a pracovních táborech se rozum zdráhá pochopit. Dobře nevyznívá ani první poválečné setkání s jednou z mála příbuzných, která přežila válku, v Izraeli. Ta se tehdy své osmnáctileté neteře ptala na její válečnou anabázi. Poté, co vyslechla jen část vyprávění, si teta povzdychla, že přehání. Judith Rosenzweig nepřehání, bohužel.

Snídala jsem na stromě

Narodila se roku 1930 v Brně jako Judita Schwarzbartová. Pochází ze židovské rodiny, která byla sice plně asimilována k českému prostředí, ale povědomí o židovství měla. Judita byla nejmladší ze tří sourozenců a podle svých slov zažívala láskyplné dětství. Otec pracoval ve stavebnictví, vynalezl systém stavění z bloků. Byl ve svém oboru úspěšný a finančně rodinu zabezpečil. Schwarzbartovi žili ve vile na brněnském předměstí a vlastnili rozsáhlý sad ovocných stromů. Pamětnice vzpomíná: „Od nejranějšího dětství jsem snídala na stromě. Každé ráno jsem si vylezla do větví a jedla to, co právě zrálo. Měli jsme nejrůznější odrůdy třešní, meruněk, broskví i jablek. Pěstování byl tatínkův koníček a vozil z cest rozmanité, u nás neobvyklé odrůdy stromů.“ Maminka byla v domácnosti a kromě tří dětí měla na starosti zpracování ovoce: „Vařila fantastické marmelády, skvělé kompoty a byla vynikající kuchařka. Myslím, že i díky její zdravé výživě se nám podařilo později přežít všechny útrapy,“ míní paní Judith.

Judita chodila do Sokola a navštěvovala českou školu, než ji ve čtvrté třídě vyloučili kvůli židovskému původu. Se školou se pojí snad jediný vlastní zážitek antisemitismu, který pamětnice zmiňuje: „Odmalička jsem věděla, že jsem Židovka. Když měli spolužáci náboženství, šla jsem většinou ven, ale ten den pršelo a já jsem zůstala ve třídě. Tehdy dětem farář vykládal, že Židé zabíjejí prvorozeného syna, aby měli krev na přípravu nekvašených chlebů, macesů, které se jedí o židovském svátku Pesach. Když farář říkal, že zabíjíme prvorozeného syna, abychom měli krev na macesy, vstala jsem a řekla mu: ´Promiňte, ale my máme macesy na Pesach každý rok. Jsou bílé, a kdyby je pekli s krví, musely by být růžové.´ Od té doby mě farář nenechal ve třídě, i když pršelo.“

V Terezíně budeme mezi svými

Celý život rodiny se změnil v roce 1939, po okupaci Československa. Pamětnice uvádí, že otec se pokoušel o emigraci již dříve a měl kontakty v cizině díky své profesi, ale vízum pro odjezd celé rodiny se mu nepodařilo získat. Rodina se odmítla dělit, i proto neposlali Schwarzbartovi své děti do Anglie, ačkoli podle Judith o této možnosti věděli. Jako většina Židů usazených po generace v Československu i oni doufali, že se za ně spoluobčané postaví, že je nenechají napospas nacistům. Mýlili se, ostatně při poslechu vyprávění pamětníků ze židovských rodin téměř vždy utrpí narativ o soudržnosti masarykovské demokracie závažné trhliny. Judita byla kromě školy vyloučena i ze Sokola a kvůli postupně zaváděným příkazům a zákazům, které byly namířeny proti židovským obyvatelům Protektorátu, vypráví, že většinu času trávili doma: „Nesměli jsme skoro nikam – do parku, do kina, na hřiště, do kavárny, do divadla, do tramvaje. Navíc jsme museli nosit hvězdu, abychom ostatní varovali před námi, a nesměli jsme dokonce chodit po chodníku. Co jsme tedy měli dělat, když jsme nemohli skoro nic? Protože jsme nechtěli mít problémy, zůstávali jsme tedy doma.“ Schwarzbartovi měli štěstí, že se jim až do doby, kdy nastoupili do transportu, podařilo zůstat doma – o vilu na předměstí Brna nikdo nestál a o sadu se naštěstí asi nikdo nedověděl.

Od podzimu 1941 začaly z Protektorátu systematicky odjíždět transporty do ghett a koncentračních táborů. Deportace se týkaly i širší rodiny, jak Judith připomíná: „Na podzim odjely rodiny maminčiných sourozenců, spolu s nimi mí bratranci a sestřenice, někam do Polska. Dodnes nevím, kam byli deportovaní, ale nikdo z nich se nevrátil. Celé rodiny tak přestaly existovat.“

V březnu 1942 dostala předvolání do transportu do Terezína i Judita s rodiči, bratrem a sestrou. „Vzpomínám si, že jsem se do Terezína vlastně těšila. Utěšovala jsem i maminku s tatínkem a říkala jsem jim: ´Vždyť to je dobře, budeme mezi svými, alespoň budeme moci zase chodit ven,´“ přiznává dnes pamětnice. Sbalit si mohl každý padesát kilo, ale v případě dětí byl tento limit spíš jen možností: „Dítě nemůže unést takovou váhu, a bylo potřeba vzít hlavně oblečení, takže většinu věcí měl člověk na sobě. Maminka mi oblékla troje šaty, takže jsem se skoro nemohla hýbat, a cesta z Bohušovic, kde tehdy končil vlak, do Terezína, byla pro mě nekonečná,“ vzpomíná pamětnice na příchod do Terezína.

Celé Čechy byly v Terezíně

Do ghetta v Terezíně se dostali v počáteční fázi jeho existence, kdy v opevněném městě žilo ještě původní civilní obyvatelstvo. Deportovaní tehdy měli k dispozici pouze budovy kasáren, kde byli nouzově ubytovaní. „Nemohli jsme skoro vůbec chodit ven, mimo kasárna. To trvalo asi půl roku, potom se uvolnilo víc budov a tehdy byly zřízeny i heimy,“ uvádí pamětnice. Připomíná, že židovská samospráva se v ghettu snažila vytvořit co nejlepší podmínky pro děti a mládež, protože předpokládala, že mají větší šanci na přežití. Zřídila tedy dětské domovy, které byly různě orientované – domov pro německy a česky mluvící děti, sionisticky nebo skautsky zaměřené a podobně. Pamětnice se dostala do pokoje č. 28 v domě L 410, který proslavila kniha autorky Hannelore Brenner-Wonschick Děvčata z pokoje 28 věnovaná osudům jeho obyvatelek. Z asi šedesáti děvčat, která prošla tímto dívčím domovem v Terezíně, se konce války dožilo patnáct.

„Měly jsme vychovatelku, která byla původně učitelka hudby. Byla úžasná, skutečně nám věnovala velmi mnoho času. Dávala nám různé podněty, zpěv, hudbu, navíc k nám často přivedla nějakého učitele nebo profesora – protože celé Čechy byly v Terezíně, všichni profesoři, učitelé z Brna i Prahy byli v Terezíně. Vždycky tak našla nějakého učitele, aby nás něco vyučoval. Samozřejmě jsme neměly ani učebnice, ani sešity, pera ani tužky, ale poslouchaly jsme, co nám ti učitelé vykládají. Tak můžu říct, že přesto, že jsme byly dva a půl roku v Terezíně, něco jsme se dověděly. Taky jsme se naučily být spolu, tolik děvčat v jednom pokoji, aniž bychom se rvaly a hádaly. Naše vychovatelka mi podle mého názoru skutečně dala mnoho,“ líčí atmosféru dívčího pokoje pamětnice.

Maminka chtěla za bratrem

Paní Judith zmiňuje i pozoruhodný fakt – za nápadem zřídit v Terezíně plochy pro pěstování zeleniny, kde pracovala většina mladých lidí, stál její otec. „Domníval se, že při zemědělských pracích se mladí lidé dostanou ven na čerstvý vzduch, nebude to fyzicky namáhavá práce, a i když výtěžek z úrody půjde pro Němce, snad alespoň některým vězňům se podaří něco získat pro sebe. Navrhl proto samosprávě zřízení zemědělských ploch, což se podařilo uskutečnit,“ připomíná paní Judith a dodává: „Otec byl pak zodpovědný i za osázení květin při zkrášlování Terezína.“ Okrašlovací akci, která předcházela návštěvě komise Červeného kříže v ghettu Terezín, popisuje pamětnice ve shodě s dalšími svědky jako ukázkové divadlo s výsledkem, který byl pro vězně obrovským zklamáním. Otec díky svému postavení získal v ghettu možnost upravit si pro bydlení domek na nářadí v jedné ze zahrad, kde pak s matkou žili. Pravděpodobně, jak uvádí paní Judith, věděl něco víc o cíli transportů na východ, které z ghetta odjížděly, a snad byl i před nimi chráněný. Do jednoho z transportů byl zařazen také Juditin bratr a její matka se od té doby snažila do transportu dostat také: „Chtěla se setkat opět s bratrem, ale otec ji varoval a upozorňoval, že se s ním nejspíš nesejde. Snad tedy věděl víc, než jiní. Každopádně, v říjnu 1944 jsme všichni, otec, matka, sestra i já, do transportu museli,“ popisuje paní Judith.

Mýlíte se, umím pracovat

To, že nejedou na lepší místo, si uvědomili záhy poté, co nastoupili před vlak, který vyjížděl z ghetta: „To ale nebyl vlak, ale vagóny pro zvěř, uzavřené dobytčáky. Jak jsem uviděla ty vagóny a jak nás cpali dovnitř, tak jsem tušila, že na nějaké dobré místo nejedeme. Nacpali do vagónu osmdesát nebo sto lidí, všichni dohromady, ani jsme neměli místo k sezení, nebyl tam záchod, nebyla okna, ale jen malinké okénko nahoře zamřížované. To už chápali všichni, ale už nebylo co dělat. Tam stáli Němci a nikdo nemohl odejít, a jakmile jsme byli v tom vagóně, tak zavřeli dveře zvenku na zámek a nikdo nemohl ven,“ vzpomíná Judith Rosenzweig na cestu, kterou absolvovala jako čtrnáctiletá dívka.

Po několika dnech strastiplné cesty přijeli do Osvětimi. „Nastal řev, křik, pobíhající lidi, kteří holemi vyháněli lidi z vagónů. Dobytčí vagón má podlahu vysoko nad zemí, proto se dobytku přistavuje nějaký stojan nebo dřevěné prkno, ale nám nedali nic. Staří a nemohoucí se nemohli dostat ven z vagónu, takže je ven vyházeli,“ líčí pamětnice. Následovalo oddělení žen od mužů, na osvětimském nástupišti tak viděla naposledy tatínka. S maminkou a sestrou procházely obvyklou osvětimskou procedurou – sprcha, holení, příděl šatů a bot, nástup, přidělení na barák. Zůstaly spolu všechny tři, což se v tomto případě rovná zázraku. Po několika dnech osvětimského bezčasí nastala selekce, kdy měly být vybrány práceschopné síly a projít se opět podařilo všem třem. Předpokládaly, že je pošlou okamžitě na práci, ale místo toho se dostaly jen na jiný blok: „Zase jsme se tam musely svléknout a opět nás, jak jsme byly nahaté, posílali buď na práci, nebo na smrt. Tenkrát poslali maminku pryč. Sestra a já jsme zůstaly na práci. Ale maminka se nebála, německy uměla dobře, tak mluvila s každým esesákem, kterého viděla, a každému říkala: ´Vy se mýlíte, já umím pracovat.´ To říkala tolika esesákům a tak často, až ji vrátili k nám. Tak jsme zůstaly všechny tři pohromadě,“ líčí pamětnice.

Tu krupici jsem už nechtěla

Skupinu asi tisícovky žen převeleli do pracovního tábora Kurzbach, dnes Bukolowo v Polsku, pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen. Vězeňkyně byly ubytované ve stodole a jejich úkolem bylo kopat protitankové zákopy. „Když byla zem příliš zmrzlá, poslali nás do lesa, kde jsme kácely stromy a větvemi jsme pak přikrývaly jámy proti tankům,“ popisuje Judith Rosenzweig činnost, kterou vykonávaly zubožené a podvyživené ženy. Na konci ledna, kdy už slyšely blížící se frontu a detonace, se ovšem kýženého konce války nedočkaly – dozorci je hnali pochodem do tábora Gross-Rosen, dnes polské Rogoźnice. Několikatýdenní pochod mnoho vězeňkyň nepřežilo: „Měly jsme většinou jen letní šatičky a dřeváky, bez punčoch. Některé ženy už nemohly dál, takže si sedly na kraj cesty a nezvedly se. Nemohu pochopit, že i tak zubožené ženy dozorci zastřelili, místo aby je nechali sedět. Vždyť museli vědět, že je konec, že mír není daleko,“ uvažuje pamětnice.

Do Gross-Rosen dorazili koncem února a pak pokračovali vlakem do Bergen-Belsenu, který většina pamětníků, kteří táborem prošli, líčí jako nejhorší místo, kam se kdy dostali. Podobně tábor popisuje i Judith Rosenzweig. Tvrdí, že většinu doby z asi dvou měsíců, které tam strávila, se pohybovala na pomezí života a smrti. V Bergen-Belsenu se spolu s maminkou a sestrou dočkala osvobození: „Koncem dubna přišli Angličané. Musím říci, že když nás viděli, tak se lekli. Hrozně se nás štítili. Vypadaly jsme strašně – zanedbané, špinavé, hubené, nemocné. Vůbec k nám nešli. Dávali nám něco jíst, ale jen zdálky. Vzpomínám si, že to první, co nám dali, byla nějaká slepičí polévka. Ta polévka měla jiný výsledek u každé z nás. Já jsem se okamžitě cítila dobře a řekla jsem mamince a sestře, že půjdu poprosit někam o krupici, abych mohla uvařit mamince krupičnou kaši. Maminka týden po té polévce zemřela. Když jsem přišla nazpět s tou krupicí, tak maminka už nebyla. Já jsem se na tu krupici nemohla ani kouknout. Vyhodila jsem ji, nechtěla jsem ji,“ líčí dodnes se slzami v očích hořkou vzpomínku na osvobození pamětnice.

Houska a pomeranč na uvítanou

Starší sestra onemocněla a čtyři měsíce zůstala v nemocnici. Judita čekala, až se uzdraví a společně se vypraví domů. V srpnu 1945 zamířily zpět do Československa a brzy poté do rodného Brna. Doma se setkaly s bratrem, ale na tatínka čekaly marně. Zvlášť tehdy patnáctiletá Judita se s jeho smrtí nechtěla smířit: „Byly dny, kdy jsem se zavřela do pokoje, plakala jsem a odmítala vyjít, dokud se tatínek nevrátí. To se nestalo a tehdy jsem se rozhodla, že odejdu do Izraele začít nový život,“ uvádí pamětnice. Nastoupila do školy, a jakmile za rok ukončila poslední rok základní školy, odjela na Slovensko, kde absolvovala hachšara, přípravný kurz pro nové osadníky Palestiny. Dva roky pak čekala na příslušná povolení k odjezdu. „Odjížděla jsem 1. května z Marseille lodí a do přístavu v Tel Avivu jsem doplula 15. května 1948, přesně v den, kdy vznikl Stát Izrael. Byla to pro mě nezapomenutelná chvíle, ovanul mě teplý vítr a věděla jsem, že jsem doma,“ přiznává Judith.

V přístavu v Jaffo dostala na uvítanou housku, pomeranč a jednodolarovou bankovku, za niž si nemohla koupit ani jízdenku do nedaleké obce, kde žila její teta – bankovka byla příliš velká, ale jízdenku nakonec dostala. Vypravila se za tetou, která ji vlídně přijala, a zůstala u ní asi týden. Poté žila v kibucu Kfar Makabi, kde pracovala v zemědělství a potom jako pečovatelka u malých dětí. Rozhodla se, že bude studovat zdravotní školu, proto z kibucu odešla. Tehdy se už znala se svým budoucím manželem, společně pak vychovali tři děti. Judith pracovala jako sestra na novorozeneckém oddělení nemocnice téměř čtyřicet let, dnes je na penzi.

Ve vzpomínkách se vrací k momentu, který trochu zbrzdil její nadšení z nové životní etapy v Izraeli. První dny, kdy byla u tety, ji teta vybídla, aby vyprávěla, co se s rodinou dělo za války: „Líčila jsem jí tedy, jak to bylo, co se dělo v Terezíně, v Osvětimi, v pracovním táboře a pak v Bergen-Belsenu. Dívala se na mě, zavrtěla hlavou a povzdychla si: ´To není možné, tak i ty přeháníš,´“ popisuje pamětnice hořkou zkušenost s postojem mnohých Židů, kteří přežili válku v Palestině a zdráhali se uvěřit těm, kteří měli za sebou válečnou zkušenost z Evropy. Mottem nově vzniklého Izraele byla totiž především síla, revolta, národní hrdost a obranyschopnost, která byla v ostrém rozporu s tradovaným pasivním přijetím situace evropskými Židy, kteří se údajně nechali do ghett a následně plynových komor vést jako ovce na porážku. Tento zážitek, který mezi nově příchozími z Evropy do Izraele není rozhodně ojedinělý, přivedl pamětnici k tomu, že čtyřicet let o tom, co prožila za války, mlčela. Pro mnoho z nich nastal zlomový okamžik během procesu s Adolfem Eichmannem v roce 1961, to však nebyl případ Judith. „Proces s Eichmannem jsem sice slyšela, ale nechtěla poslouchat. Nemluvila jsem o ničem ani se svými dětmi, s nikým. Až když začaly sílit hlasy o tom, že holocaust vůbec neexistoval, jsem začala vyprávět. Kvůli těm, kteří to slyšet nechtěli, ale i pro ty, kteří to slyšet chtějí,“ uzavírá Judith Rosenzweig.