Judith Rosenzweig

* 1930

  • „Za dva a půl roku, na podzim čtyřicátého čtvrtého roku, nás poslali do Osvětimi. Tenkrát maminka skutečně říkala, že chce potkat syna. Tenkrát už jel vlak z Terezína. To ale nebyl vlak, byly to vagóny pro zvěř, uzavřené. Jak jsem viděla ty vagóny a jak nás cpali dovnitř do vagónů, ani jsme neměli místo sedět, nebyl tam záchod, nebyly okna, bylo jen malinké okénko nahoře zamřížované. Nacpali nás do vagónu, nevím, kolik, osmdesát nebo sto lidí, všichni dohromady, tak jsem viděla, že na nějaké dobré místo nejedeme. To už chápali všichni, ale už nebylo co dělat. Tam byli Němci a nikdo nemohl odejít, a jakmile jsme byli v tom vagóně, tak zavřeli dveře zvenku na zámek a nikdo nemohl ven. To byly vagóny pro zvěř, zavřené vagóny pro zvěř, takže se nikdo nemohl ani otočit.“

  • „Já jsem vždycky odmalička věděla, že jsem Židovka. Dokonce si vzpomínám, že jsem jednou byla na křesťanské hodině, kde farář mluvil k dětem. Většinou jsem šla ven, ale ten den pršelo a já jsem zůstala ve třídě. Ten farář vykládal dětem, že Židé zabíjejí prvorozeného syna, aby dostali krev a z ní pekli macot na Pesach. Pesach je svátek na jaře, židovský svátek, kdy se nesmí jíst chléb a peče se tenoučký chlebíček, to jsou macot. Já jsem tenkrát, když ten farář říkal, že zabíjíme prvorozeného syna, abychom měli krev na macot, tak jsem jednoduše vstala a řekla farářovi: ´Promiňte, ale my máme macot na Pesach každý rok. Jsou bílé, a kdyby je pekli s krví, musely by být růžové.´ Od té doby mě farář nenechal ve třídě, i když pršelo.“

  • „Tak jsme čekaly, kam nás pošlou na práci. Ale zase nás poslali do jednoho baráku, kde jsme se zase musely svléknout, a tentokrát, jak jsme byly nahaté, nás posílali buď na práci, nebo na smrt. Tenkrát poslali maminku pryč. Sestra a já jsme zůstaly na práci. Ale maminka se nebála, německy uměla dobře, tak mluvila s každým esesákem, kterého viděla, a každému říkala: ´Vy se mýlíte, já umím pracovat.´ To říkala tolika esesákům a tak často, až ji vrátili k nám. Tak jsme zůstaly všechny tři pohromadě. Skutečně nás poslali na práci. Vykopávaly jsme hluboké jámy proti tankům.“

  • „Měli jsme ten pokoj a měli jsme vychovatelku, která byla v normálním životě učitelka muziky. Byla úžasná, skutečně nám věnovala velmi, velmi mnoho času. Dávala nám různé podněty, zpěv, muziku, taky nám vždycky dovedla nějakého učitele nebo profesora – všichni byli v Terezíně, celé Čechy byly v Terezíně, z Brna i Prahy profesoři, učitelé, všichni tam byli - tak vždycky našla nějakého učitele, který ještě byl v Terezíně, aby nás něco vyučoval. Samozřejmě jsme neměly ani učebnice, ani sešity, pera ani tužky, ale poslouchaly jsme, co nám ti učitelé vykládají. Tak můžu říct, že přesto, že jsme byly dva a půl roku v Terezíně, jsme se trochu něco naučily. Taky jsme se naučily být spolu, tolik děvčat v jednom pokoji, aniž bychom se rvaly celý čas. Naše vychovatelka měla ještě pomocnici, jinou vychovatelku, ony s námi byly podle mého názoru velmi, velmi v pořádku a skutečně, alespoň mně, daly moc.“

  • „Koncem dubna, nevím, jaké to bylo datum, přišli Angličané do Bergen-Belsenu osvobodit nás. Musím říci, že nás viděli, ty, které přežily, a oni se nás lekli. Hrozně se nás štítili. Vypadaly jsme hrozně – zanedbané, špinavé, hubené, nemocné. Oni k nám vůbec nešli. Dávali nám něco jíst zdaleka. Vzpomínám si, že to první, co nám dali jíst, byla nějaká slepičí polévka. Ta polévka měla jiný výsledek u každé z nás. Já jsem se okamžitě cítila dobře a řekla jsem mamince a sestře, že půjdu poprosit někam o krupici, abych mohla uvařit mamince krupičnou kaši. Moje sestra onemocněla a potom byla čtyři měsíce v nemocnici. Maminka týden po té polévce zemřela. Když jsem přišla nazpět s tou krupicí, tak maminka už nebyla. Já jsem se na tu krupici nemohla ani kouknout. Vyhodila jsem ji, nechtěla jsem ji.“

  • „Nebylo to hezké. Já jsem přišla 15. května a byla tam nejen naše loď, ale taky ještě jiná loď, nevím, jak se jmenovala. Jak jsme šli dolů, do přístavu, přijeli jsme do Jaffy. Loď nemůže přijet až k přístavu, tak z té lodi maličké lodičky vyjedou do přístavu. Tak to trvalo nějaký čas. Jak jsme byli v přístavu, tak přiletěla egyptská letadla, kde byl pilot a vedle něho byl nějaký voják, a ten začal střílet mezi nás, do lidí, kteří tam byli shromáždění. Tak nás honem honem poslali pryč, do různých hotelů v blízkosti a řekli nám, abychom přišli příští den pro zavazadlo.“

  • „Maminka, sestra a já jsme byly mezi ženami a šly jsme dopředu, kde stál jeden pán v čele té řady a mával rukou nalevo a napravo. To jsme tenkrát nevěděly, ale to znamenalo na práci, nebo na smrt. Koho vybral na práci, že se mu zdálo, že je ještě schopen práce, tak šel na práci, a jiní šli do komory. My tři jsme zůstaly vyvolené na práci. Šly jsme dál, do jakéhosi baráku, kde nám poručili se vysvléci, odevzdat všechny šperky, ženy si nesměly nechat ani prsten svatební, nic. Náušnice, když je nemohli otevřít, tak je strhli, nic si nesměly nechat, všechny šaty se musely odevzdat, boty, všechno pryč. Potom nám oholili vlasy, byly jsme úplně bez vlasů, a strčili nás do studené sprchy a dávali každému nějaký hadřík, letní většinou, aby si měl co obléci.“

  • „Potom nás zase dali do jiného baráku, kde nebyly postele a nic. Tam každému dali krajíček chleba, to bylo všechno, co jsme dostali k jídlu. Mně ho ukradli, protože jsem nedávala dost pozor. Čekali jsme tam a nevěděli jsme, co bude. Tenkrát už jsme věděli, že jsme přišli do Osvětimi. Tak jsme seděli a kdo mohl usnout, spal, kdo ne, seděl na zemi, a čekali jsme, nevím, jak dlouho. Potom nás zase vyvolali a museli jsme zase stát v řadě před tím panem doktorem Mengelem. Museli jsme se vysvléci a tentokrát stoprocentně poznal, kdo může pracovat a kdo ne. Tak poslal moji sestru a mě na práci, ale o mamince řekl, že nemůže pracovat. Ale maminka se nedala a každému Němci v té jiné řadě, kterou poslali pryč, říkala: ´Vy se mýlíte, já umím pracovat.´ To říkala tak dlouho a tolika Němcům, až ji dali nazpět a přivedli ji k nám. Tak jsme byly tři spolu. Za nějaký čas nás naložili na nákladní vůz a jely jsme na místo, které se jmenuje Kurzbach, a tam jsme kopaly veliké a hluboké jámy proti tankům.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 27.04.2017

    (audio)
    duration: 01:20:18
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Tel Aviv, 27.11.2017

    (audio)
    duration: 02:02:40
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

V Terezíně byly celé Čechy

Judith Rosenzweig, 1948
Judith Rosenzweig, 1948
photo: archiv pamětníka

Judith Rosenzweig se narodila 2. března 1930 v Brně jako Judita Schwarzbartová. Vyrůstala v židovské rodině jako nejmladší ze tří dětí, otec pracoval ve stavebnictví a matka byla v domácnosti. Judita chodila do Sokola a navštěvovala české školy až do svého vyloučení kvůli rasovému původu. 30. března 1942 byla celá rodina deportována do ghetta v Terezíně. Judita žila v dívčím domově, otec a sourozenci pracovali v zemědělství. Bratr byl zařazen do transportu do Osvětimi v srpnu 1944, zbytek rodiny ho následoval 19. října 1944. Judita s maminkou a sestrou byly po několika dnech v Osvětimi vybrány na práci do tábora Kurzbach, kde kopaly protitankové zákopy. Na konci ledna 1945 šly s tzv. pochodem smrti několik týdnů pěšky do tábora Gross-Rosen, odkud pokračovaly vlakem do Bergen-Belsenu, kam dojely na konci února 1945. V dubnu 1945 se v Bergen-Belsenu dočkaly osvobození, maminka týden poté zemřela. Judita se sestrou se vrátily v srpnu 1945 do Brna, tam se setkaly s bratrem, otec válku nepřežil. Judita dokončila poslední ročník základní školy a v roce 1946 nastoupila do přípravného kurzu pro vystěhovalce do Palestiny, kde strávila dva roky. 15. května 1948 přijela do nově vzniklého Státu Izrael. V Izraeli žila nejdřív v kibucu, poté vystudovala zdravotní školu a pracovala 35 let jako zdravotní sestra. S manželem Menachemem Rosenzweigem vychovali tři děti. Judith Rosenzweig žije v Haifě.