The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Michaela Kateřina Rocmanová (* 1954)

• narodila se 30. května 1954 v Praze

• vystudovala grafický obor na UMPRUM

• část studia strávila v Bulharsku

• v devětadvaceti letech začala vést svůj první dětský oddíl

• roku 1980 stála u zrodu oddílu Zehněšeka

• oddíly zaštítěné tehdejšími oficiálními organizacemi vedla ve skautském duchu

• 2. prosince 1989 se účastnila celorepublikového setkání skautů v Městské knihovně v Praze

• po revoluci byla zvolena místostarostkou skautské organizace a později náčelnicí

Michaela Kateřina Rocmanová se narodila 30. května 1954. „Tatínek Vladimír Rocman byl ilustrátorem a maminka Jitka Staňková se živila jako etnografka. Oba tedy měli takzvaná svobodná povolání, maminka stejně jako otec vystudovala UMPRUM a měla ateliér v Dejvicích. „Rodiče byli nevěřící, oba byli sokolové a také nekomunisté. Pocházela jsem tedy z maloburžoazní rodiny, matčini rodiče byli oba učitelé,“ začíná vyprávění Michaela.

Jak táta brečel

Když jí bylo čtrnáct let, přijely do Prahy tanky okupačních armád. Vrátila se zrovna s přáteli z vodáckého výletu a následující den v pět ráno rodinu vzbudili sousedé s šokující zprávou. Co minutu přistávala na letišti sovětská letadla a jeden tank mířil přímo na jejich dům. „Když rozhlas ukončil vysílání, viděla jsem tátu poprvé v životě brečet.“ Michaela vzpomíná na vykoupené obchody a na to, jak si lidé mezi sebou rozdávali trikolory.

„V té době byl Pionýr povinný, pionýrské šátky jsme museli nosit i do školy, nejvíc si pamatuju na výrobu lampionů na říjnové průvody, jinak šlo o formální členství, výlety s družinou a kroniku,“ popisuje pamětnice, která ukončila základní vzdělání v roce 1969 a poté nastoupila na tehdejší Gymnázium Leninova.

Chodila na spoustu kroužků včetně piana a keramiky, spoluzakládala čtenářský klub Junáka, kde se seznámila s hlavními tituly dobrodružné literatury, jako byli třeba Dva divoši a nulté vydání časopisu Junák, podle kterých se později podnikaly výpravy do lesa, také se účastnila exkurzí v rámci Klubu přátel umění.

Studium v Bulharsku

O emigraci po roce 1968 nikdy nepřemýšlela, v tom období se rodiče rozváděli a ona zůstala bydlet s maminkou, zatímco otce navštěvovala. Na jeden rok se k němu však přestěhovala, když se připravovala na talentové zkoušky na UMPRUM. Na první pokus se jí to nepodařilo, a tak podala odvolání a žádost o studium v zahraničí. Původně si vybrala Polsko, jenže tam v té době zastavili přijímání zahraničních studentů kvůli incidentu, kdy někdo z nich vytvořil soubor grafických listů s náboženskou tematikou. Nabídli jí Moskvu a Sofii, nakonec strávila studiem oboru plakát dva roky právě v Bulharsku. Nejen díky tomuto období Michaela Rocmanová hovoří pěti jazyky a je polyglotkou, která navíc ovládá esperanto. Další čtyři roky strávila již na pražské UMPRUM pod vedením Eugena Weidlicha. Věnovala se mimo jiné tvorbě z papíru a slepotisku. V té době žila u maminky, která se podruhé provdala, za profesora Barana z FAMU. Ten byl členem komunistické strany, takže o politice se doma příliš nemluvilo. I z toho důvodu dění kolem Charty 77 pamětnici poněkud minulo.

V devětadvaceti letech poprvé vedla oddíl dětí, které nebyly organizovány v rámci pionýrské organizace, ze Základní školy Curieových. Poetika oddílových dobrodružství, směřování k tomu lepšímu v nás a literatura Jaroslava Foglara ji nadchly. Když se seznámila se šestnáctiletým mladíkem, u kterého viděla zajímavě vytvořený vodácký deník, začala se zajímat o možnost členství ve vodáckém oddílu. Přišla se seznámit s úmyslem vstoupit do společnosti čtrnáctiletých dětí a nakonec se stala vedoucí poté, co složila zkoušku. Měla s organizací táborů zkušenost díky Klubu přátel výtvarného umění, se kterým jezdila na putovní tábory například po východním Slovensku po dřevěných kostelících.  

Skauting beze slova skaut

Na přelomu roku 1977 a 1978 vznikly nové oddíly vedené mladými, odrostlými skauty z 11. oddílu skautů z Letné. Jeden z nich dostala na starost Michaela a jmenoval se Calypso. O skautingu však nemohla stále být řeč, nicméně skautské principy byly silně přítomné stejně jako desatero člena oddílu nebo specifický způsob podávání levé ruky a vztyčená československá vlajka.

Pamětnice zanedlouho, v roce 1980, podala návrh na ustavení vlastního oddílu, který pod názvem Zehněšeka existuje dodnes. Organizačně v té době spadal pod Tělovýchovnou jednotou a Dům dětí a mládeže Prahy 1. Klub měl nejdříve sídlo na Klárově, později ve Veleslavínské ulici a do roku 1990 sídlil u Městské knihovny.

Michaela se živila jako grafička, měla na starost grafickou úpravu časopisu Československá fotografie, a v roce 1981 se jí narodil první syn. Ve skautingu, který se nesměl otevřeně nazývat skautingem, však působila nadále. Zásady, ke kterým byly děti vedeny, nicméně byly stejné – nemluvit sprostě, žít ve společenství druhých, snažit se konat dobré skutky. I tak režimu bylo trnem v oku, když se v oddílu zavedlo nošení šátků různých barev, a po turisticko-branném závodě vešel v platnost zákaz nošení jiných než pionýrských šátků. Jeden z vedoucích dostal vyhazov z Domu dětí za zmínku o ilustrátorovi dobrodružné skautské literatury Pierrovi Joubertovi, mnoho vedoucích v osmdesátých letech emigrovalo a sama Michaela o svou desetinu úvazku v Domu dětí nakonec přišla.

Tradice slibu u mohyly

Osmdesátá léta nicméně také přinesla řadu kouzelných vzpomínek – na cesty na Slovensko s Hucul klubem, na cesty za Orlím brkem do Bořetína, tedy občanským jménem Ferdinandem Kosíkem. „Byl to starý skaut, který si odseděl několik let, byl to lidový léčitel a učil nás, jak použít skautskou lískovou hůl a jak si ji vyrobit. Setkali jsme se také s Jiřím Čermákem, skvělým ornitologem. Oba obnovili po roce 1990 své vlastní oddíly.“ Během osmdesátých let byla možnost tu a tam se přiznat k tradici skautingu, a tak vznikla tradice skládání slibu u mohyly nad Štěchovicemi, kterou společně vypátrali a její rozvaliny obnovili. Zde se také seznámila s Květou Tomanovou, někdejší oddílovou vedoucí a skautkou z roku 1968 (z doby krátké obnovy Junáka v letech 1968–1970). 

Blížila se doba změn. Období kolem 17. listopadu 1989 a následné bouřlivé změny prožívala Michaela doma s čerstvě narozeným třetím dítětem. „Naši havrani byli na výpravě, ze které se kvůli těmto událostem vrátili dříve, a šli dělat pořádkovou službu na mosty. Můj bývalý manžel Achim se zapojil do přípravných schůzek k plánovanému setkání všech skautů v Městské knihovně – procházeli štosy starých adres skautů a rozesílali pozvánky.“

Velkolepé setkání skautů

Toto celorepublikové setkání skautů se podařilo svolat neuvěřitelně rychle, sešlo se 2. prosince 1989 v Městské knihovně v Praze. Řešila se zde společná představa o budoucnosti: „Tolik let jsme toužili po přerodu; text slibu byl už vlastně podobný tomu z osmdesátých let, a formální změny byly tím pádem pouze kosmetické, řešilo se rozdělení oddílů na dívčí a chlapecké, a následoval obrovský příliv nováčků, takže se zakládaly oddíly světlušek, vlčat, skautů a skautek. Nově vzniklé středisko mělo úctyhodných devadesát členů.“

V porevolučním období se k českým skautským organizacím začali hlásit také skauti z exilu, zahájila se i tradice betlémského světla. Proces obnovy provázely i určité potíže. „Byla to doba rozčarování. Tak dlouho jsme na tu chvíli čekali, vysnili si určitý ideál a zapomněli, že lidé jsou omylní. Byla to euforie zasažená také problémy z minulosti, kdy vznikaly třecí plochy. Ty se objevovaly také v rámci generačních konfliktů – my jsme najednou byli v roli nováčků, přestože nám bylo pětatřicet let, a starší skauti, kteří se konečně dostali ke slovu, nás poučovali, jak vést správně děti. Objevovala se také kritika v tom smyslu, že to, co jsme provozovali my, nebyl žádný skauting,“ popisuje Michaela úskalí nových začátků. Vzpomíná si také na souboj o funkce v devadesátých letech, kdy sama byla místostarostkou organizace a členkou Ústřední rady, posléze byla znovu v náčelnictvu zvolena náčelnicí, také působila v redakci Skauta a Junáka, byla i šéfredaktorkou časopisu Skauting. 

Spory a deziluze

Pod tlakem těchto konfliktů někteří odešli k jiným organizacím. Spory se také točily kolem přesného znění slibu – zda má obsahovat větu: K tomu mi dopomáhej Bůh. „Bůh by v devadesátých letech samozřejmě neprošel, duchovní rozměr v mottu o pravdě a lásce a princip kalokagathia – rozvoj těla i ducha – je podstatný pro skauting dodnes.“ Pár let po revoluci zájem o skauting postupně opadl.

V čem je pro děti skauting přínosný dnes a co může nabídnout? „Děti ve Skautu dnes třeba můžou objevit význam fyzické práce, sounáležitosti a přírody. Dnešní děti jsou jiné než před pár desítkami let, kdy nebyly zvyklé o ničem diskutovat. Dnes se víc ptají, chtějí vědět, k čemu je dobré to, co se zrovna bude dělat, a jsou pro ně důležitá témata klimatické krize. Svůj význam má posunutí puberty dnešních mladých lidí, pro niž je typické popření autorit a také to, že chtějí dělat vše po svém, nacházet vlastní cestu.“