The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Říhová (* 1932)

• narozena 16. července 1932 v Michalovcích na Slovensku

• roku 1939 rodina prchla na Moravu

• po čase koupili malý domek v Blučině

• otec pracoval jako řezník a podílel se na černých porážkách

• během bombardování v roce 1945 poničen a vykraden jejich domek

• vdala se za vojáka z povolání, a rodina se tak často stěhovala

Češi ven a Židi do Palestiny

Zdenka Říhová se narodila pod jménem Rožnovská 16. července 1932 ve slovenských Michalovcích. Oba její rodiče pocházeli z Moravy, ale otce do východoslovenských Michalovců odvedli na vojnu a poté tu získal k provozu řeznictví. Jeho žena se za ním přistěhovala a na Slovensku se jim narodily celkem čtyři děti. „Bydleli jsme tam až do mých sedmi roků, kdy začínala válka.“

V Michalovcích nastoupila Zdenka do školy, ale když byla ve druhé třídě, vypukla v Evropě druhá světová válka a na Slovensku to začalo být pro Čechy nebezpečné. “V roce 1939 už to tam začalo být takové hodně nepěkné, takže jsme se začali chystat, že se vrátíme do tatínkova rodiště.”

 

Útok na prodavačku

Na Slovensku se utvořila takzvaná Hlinkova garda, polovojenská organizace, jejíž členové šikanovali Čechy a především Židy. „Jednou přišel táta z práce domů a říkal, že se musíme balit, protože u nich v práci zbili jednoho Čecha až do krve.“ Rodina se tedy začala chystat k odjezdu na Moravu do otcova rodiště. „Měla jsem hrozný strach o moje rodiče a sourozence. Hlavně jsem se bála o tatínka, on vždycky říkal, co si myslí a nesouhlasil s tím.“

Ještě před odjezdem ze Slovenska se Zdenka a její sestra staly svědky šikany místní stařičké židovské prodavačky. Sestry k ní vyrazily nakoupit třísky, když do obchůdku vešli tři muži a začali na stařenku řvát. „Přišel, sebral to a shodil jí to z pultu všechno na zem. Ona byla slaboučká babička, ta mu neodporovala. Sestra mě vzala za ruku a vlítly jsme přes dvůr do toho dřevníku a tam jsme přečkaly dvě hodiny strachy, než oni odešli. To byla hrozná doba.“ Po nějaké době se sestry odvážily dřevník opustit a utéct přes dvůr domů. Zdenka dodnes neví, jaký byl osud židovské prodavačky. „To já si budu pamatovat opravdu až do smrti.“

 

Zašili nám peníze do podrážek

Na Moravu odešla Zdenka se sourozenci a maminkou. Tatínek zůstal ještě nějakou dobu v Michalovcích a brzy přijel za rodinou. S sebou si nesměli vzít v podstatě nic. „Tatínek ten domek prodal za hodně málo. Byli tam čeští ševci a ti nám ty peníze zašili do podrážek. To jsme přivezli, jinak jsme tam všechen majetek museli nechat. Sousedi slíbili, že až bude trochu klid, tak nám to pošlou, dodnes nám neposlali nic.“

Na Moravě se rodina usadila nejprve v tatínkově rodném domě v Bratčicích nedaleko Brna, kde už žil jeho bratr s rodinou. „Jich bylo pět a nás šest. Ten dům měl dvě místnosti, pokoj a kuchyni. My byli v pokoji a oni v té kuchyni. Žilo se těžko.“ Otec pamětnice prodal vinohrad, co zdědil po rodičích. S penězi pak jezdil po kraji a sháněl příbytek pro svoji rodinu. Nakonec se mu podařilo koupit malý domek v Blučině u Židlochovic.

Válka se dotkla Zdenčiny starší sestry, která se narodila v roce 1924. „Tenhle ročník byl darovaný Hitlerovi.“ Sestra byla tedy totálně nasazená v továrně na letecké součástky v Brně. Na tuto továrnu proběhly na konci války nálety spojeneckých armád. „Po tom náletu se moje sestra vrátila pěšky do Blučiny, to bylo asi takových 35 nebo 40 kilometrů.“

 

Lidi potřebují něco jíst

Zdenka nastoupila v Blučině do druhé třídy a od páté třídy docházela na měšťanku do Židlochovic. Během války se ve škole učili německy. „Museli jsme se naučit nazpaměť Hitlerův životopis. Kdykoliv nás mohli vyvolat, abychom ho přeříkali. Jednu spolužačku vyvolali a ona to neuměla, tak dostala takovou facku, že spadla na lavici.“ Ke konci války se museli i během školní výuky schovávat před nálety. „Chodili jsme do krytu a do školy jsme si museli povinně brát pět kostek cukru, kdybychom zůstali v krytu do noci.“

Otec pamětnice se začal i v Blučině živit jako řezník. Za války bylo zakázáno porážet zvířata pro vlastní potřebu. Maso museli lidé odevzdávat. Lidé však potřebovali jíst, a tak se zvířata porážela tajně. „Tatínka lidé prosili, aby jim zabil prase. On chodil, ale muselo se to dělat v noci. Kdyby někdo zaslechl křičet to prase, tak by z toho byl koncentrák. Moje maminka plakala, ať tam táta nechodí, ale on říkal: ,Co mám dělat? Ti lidi potřebují něco jíst.‘“

Na tajnou porážku prasat chodil pan Rožnovský už v Michalovcích a lidem takto vypomáhal i v Blučině. Naštěstí nacistické úřady na to nikdy nepřišly a on přežil válku bez následků. „Musím říct, že díky tomu jsme neměli takový hlad. Každý mu za to dal kus masa nebo jitrnici, takže jsme se jakžtakž uživili.“ Zdenka vzpomíná i na to, že lidé z Brna, kteří neměli takový přístup k potravinám, chodili po vsích a vyměňovali oblečení za jídlo. Ona tak získala dvoje boty a baret, které maminka vyměnila za sádlo.

Zdenčině otci se perzekuce naštěstí vyhnula, ale dva občané z Blučiny byli odvezeni do koncentračního tábora. „Jeden se vrátil vypasený a druhý celý od modřin, jak ho bili. S tím prvním pak nemluvila celá vesnice, protože jim bylo jasné, že tam musel donášet, když se měl tak dobře.“

 

Sedla si na proutěný koš a plakala

Ke konci války bombardování sílilo a rodina se musela nepřetržitě schovávat. „Čtrnáct dní jsme žili ve sklepě u jednoho sedláka. Měl sklep, kde měl brambory, řepu a podobně pro dobytek, tak na tom jsme žily čtyři rodiny.“ Do zahrady, kde se schovávali, spadla jedna z bomb, ale naštěstí se vyhnula jejich krytu. „V tom sklepě se to všechno třáslo. Plakali jsme všichni, ale naštěstí to nespadlo na nás.“

Když rodina konečně mohla opustit kryt, čekalo je další nepříjemné překvapení. Zatímco se schovávali, někdo jim ukradl cennosti z jejich domku, který byl rozbombardován. Maminka, která pracovala jako kuchařka u místního lékaře, získávala odměnou zlato. „Našli se takoví lidé, co nám to všechno vzali. Všechno jsme měli ukradené a byli jsme úplně na huntě. Maminka si sedla na ten proutěný koš a plakala. Tatínek ji uklidnil a pak jsme to šli uklízet.“

Po válce tedy neměla rodina opět vůbec žádný majetek a na živobytí si museli znovu vydělat. „Moji rodiče začínali na tom Slovensku, pak začínali tady a pak nám to rozbombardovali a oni začínali potřetí.“ Na jaře 1945 alespoň skončila válka a Blučinu osvobodila Rudá armáda. Na tu Zdenka vzpomíná velmi ráda. Vojáci přespávali i u nich v domku.

 

Byl pořád pryč

Po konci války dochodila Zdenka měšťanku a do prvního zaměstnání nastoupila do továrny na baterky v Heršpicích u Brna. Asi po roce získala místo sekretářky u okresního plnomocníka, který dohlížel na odevzdávání dodávek plodin od místních zemědělců. Zaměstnání vystřídala Zdenka za život mnoho, protože se velmi často stěhovala. Několik let tak pracovala i jako učitelka v mateřské školce nebo knihovnice.

Na začátku 50. let se Zdenka v Mikulově seznámila se svým budoucím manželem a brzy se vzali. Zdenky manžel byl voják. „My jsme se vzali a on odjel na čtyři roky na vysokou školu do Leningradu.“ Během let komunistického režimu se rodina často stěhovala podle toho, kam byl Zdenčin muž převelen. Nějakou dobu tak žili v Terezíně, ale pak se stěhovali do Pardubic, do Prahy, následně do Českých Budějovic a nakonec do Písku. „Měla jsem zaměstnání podle toho, kam jsme se zrovna přestěhovali.“

Manželům Říhovým se narodily dvě dcery. S manželem strávila Zdenka celkem 62 let, až do jeho smrti. „Byl pořád pryč. Věčně jsem byla sama, on byl pořád někde po kontrolách po celé republice.“ V době invaze armád Varšavské smlouvy velel Zdenčin manžel jednotce v Českých Budějovicích. Invazi nevnímala Zdenka, na rozdíl od většiny republiky, negativně. Měla blízko k vojenskému prostředí a sovětští vojáci podle ní jen plnili rozkazy a nedocházelo k žádnému významnému násilí.