MUDr. Petr Riesel

* 1933  

  • Prožil jsem tam ošklivé chvíle. Já byl v deseti letech živitel rodiny a spousty lidí, poněvadž jsem v noci kradl brambory z hamburských kasáren, které byly ve sklepě. Do toho sklepa se spustit oknem bylo dost obtížné. Tašku s brambory vystrčit oknem ven, kde někdo čekal, bylo také obtížné. Jednou jsem tam stál před revolverem, poněvadž tam šel nějaký opilý asi esesák. Viděl nějaké stíny nebo zvuky v tom sklepě. Vytáhnul revolver, nestřílel, ale hrozil. Já jsem ten revolver s tou rukou viděl na stěně toho sklepa, kam on si svítil.

  • To byly takové záchvěvy jako zpívání v Brundibáru, v té dětské opeře. Zpíval jsem tam. Všechny ty děti a ten orchestr co doprovázel, šly do plynu. Šly do Polska. To byl i můj osud s bratrem. Doktor Lustig, rodinný kamarád, byl také v Terezíně a dělal tam pekaře, sehnal nebo je měl sebou nějaké stříkačky. Máma nám napíchala benzín, abychom měli velké horečky a dostali se z toho transportu. Poněvadž Němci tam chtěli mít zdravé lidi na práci. Chtěli, aby ten transport neměl pověst jako likvidační, ale že ty lidi jedou na práci, tak nechtěli lidi s poruchami. Tak to nás zachránilo asi dvakrát.

  • To byli političtí rukojmí, lidé, o kterých se předpokládalo, že budou Němcům dělat těžkosti. Byli zavření staří junáci, sokolové, ale také majitelé právovárečných práv. Prostě lidé, u kterých se předpokládalo, že budou dělat těžkosti, v podstatě plzeňská elita. Bylo zatčeno asi tři sta lidí. Takže táta nebyl zatčený jako žid, ale jako takzvaný politický rukojmí. Máma mi později říkala, že táta měl něco společného s nějakou francouzskou protinacistickou skupinou a to že byl ten důvod. Víc o tom nevím. Nevím, jak se ta skupina jmenovala, ani jak k tomu měl otec blízko.

  • cMám dva sny, které se mi vrací. Já například mám chronický zánět dutin, takže již řadu let necítím. Bez toho se dá žít, ale mám čichové sny. Jeden je čichový a to se mi zdá – cítím ten příšerný smrad, který šel z vagónů, když se do Terezína vracely pochody smrti, když se vykládaly ty tlející mrtvoly. Celý Terezín byl nasládlý tím pachem. To je moc nepříjemný sen. A pak mám ještě jeden nepříjemný, také autentický a odpovídající nějaké situaci. Jeden těžce mrazivý den jsme byli na Bohušovické louce. Obklopeni drátěnými zátarasy a ozbrojenými esesáky. Byli jsme počítáni. Kolik nás je na té louce. Byla příšerná zima. Dodnes v tom snu vidím to nízko zavěšené rudé slunce, které nehřálo a které bylo vnímáno, že i ono vydává tu zimu.

  • Máma vybrala nějaké protektorátní peníze, které tam byly v našem obchodě, aby mohla dokoupit kamna, postele a podobné nezbytnosti do bytu. Za což byla později odsouzena, že za to musí zaplatit daně. Musí je vrátit, poněvadž ten obchod byl se zpětnou platností znárodněn, když matka ho předtím nabídla k znárodnění, poněvadž soukromníci nemohli už dobře obchodovat, poněvadž byli utiskovaní. To znárodnění bylo odmítnuté, já to vím všechno od matky, já sám o tom nevím nic. Znárodnění bylo odmítnuté s tím, že soudruh Gottwald řekl, že my malé živnostníky a soukromníky potřebujeme. Se zpětnou platností byl ten obchod znárodněný do roku 1945 a měla vrátit ty peníze, které samozřejmě neměla.

  • Hrozby a tresty, které se potom naplnily. Dál být v submisivním postavení podřízeného závodního lékaře. Protialkoholní poradnu můžeš dělat, ale to je všechno. Můžeš dělat zdarma vedoucího záchytné stanice deset let, to zadarmo můžeš. Ale to je všechno. Psát si můžeš, co chceš, ale publikovat to nebudeš. Ženě doporučovali, aby se se mnou rozvedla. A to také běželo spíše tak náhodně, jako spíše při nějaké neplánované debatě. Oni byli mazaní. Pak mě začal navštěvovat nějaký policajt s kufříkem. To jsem věděl, že si musím dát pozor na hubu, že tam má magnetofon. To byl takový milý člověk, že bych se s ním nejraději skamarádil. To jsem si říkal, buď opatrný, přestaň ho vnímat sympaticky, je to policajt na tebe nasazený. Ale to byl takový milý člověk, že bych se s ním nejraději skamarádil.

  • „Jednou, když máma byla už úplně zoufalá, tak nás vzala za ruku, nás caparty, mě a o čtyři léta mladšího bratra, a odvedla nás k nějakému esesákovi a tomu příšerně vynadala, že jestli si musí brát život malých dětí, jestli jim nestačí dospělí, že táta zemřel v Buchenwaldu nebo v Dachau. To jsem se poprvé dozvěděl od mámy, že táta nežije. Máma a její známí mi říkali, že táta odjel do Zlína učit se dělat boty, proto že není v Plzni. Tam jsem se dozvěděl, že táta je mrtvý, a to jsem dostal nějaký nervový záchvat, při kterém byl motorický neklid, porucha vědomí, křik. Nebyla to hysterie, bylo to horší než hysterie.“

  • „Tam jsem dostal povolání do transportu, do plzeňského, a setkal jsem se s matkou a bratrem až někde v sokolovně nebo na seřadišti, ale to si nepamatuju, je to už dávno. Vím, že jsme šli v širokém zástupu do tělocvičny Sokol Plzeň I, kde jsme byli soustředěni, a odtamtud jsme šli teprve do těch vagonů, jak nás vezly do Terezína. V tom vzpomínkovém písemném projevu jsem uvedl, že po kraji ulice stály houfy lidí, spíš zvědavců, nikdo se nesmál, nikdo nás netupil.“

  • „Pak přišli ti policajti, estébáci, a vybalili to rovnou: ,Podívejte se, vy máte škraloup, vy jste byl v KANu, my si to na vás pamatujem.‘ Já říkám: ,No jo, na českého Žida si to pamatujete. Já to vím.‘ To už jsem měl sebraný pas, já už nevím přesně. ,My bychom chtěli spolupráci.‘ Říkám: ,No to pusťte z hlavy. Já na to nejsem člověk, na to máte své spousty lidí. Já nebudu na někoho žalovat, jestli řek’, že je někdo vůl, a vy ho strčíte do basy. To není moje parketa...‘ - ,Ne ne, to my bysme nechtěli, my máme představu, že byste pracoval v rámci židovské obce, my bychom vás posílali do zahraničí, vy jste takový důvěryhodný člověk…‘ Já říkám: ,Nemůžu, nepřichází v úvahu. Na obci je každý druhý u StB. To se ví. Mě k tomu nepotřebujete. Já bych to neudělal v Ekvádoru proti Chile, ani v Mexiku proti Argentině. Já na to nejsem člověk. Má úcta.‘ Tak mi sebrali pas, pak mě vydírali, dceru že nepustí do školy.“

  • „Rodiče nebyli intelektuálové, chodili do kavárny hrát bridž, chodili fandit na fotbal Viktorii Plzeň a prožívali spokojený život před tím rokem 39. V roce 39 mě vyhodili ze školy, to jsem byl po první obecné a jako Žid jsem nesměl dál chodit do školy, a můj otec byl zatčen jako politické rukojmí. To byla akce Gitter, to byli zatčeni hlavně čeští vlastenci, skauti, sokolové, Židé i nežidé a můj otec byl taky zatčen jako politické rukojmí. Máma mi vypravovala, že táta byl buď ve styku nebo spolupracoval s nějakou francouzskou protinacistickou organizací, Société se jmenovala, ale Société je francouzsky společnost, a jestli měla zárodky u nás, to nevím. Já o tom nevím nic přesného, ale táta byl zatčen. My jsme přišli o byt v Nádražní ulici v Plzni, museli jsme se vystěhovat a všechno bylo zabaveno a ukradeno.“

  • „Tak šli jsme do Terezína. Z Terezína co si pamatuju: já jsem tam měl dva těžké nervové záchvaty, z nichž jeden bych nazval dneska jako psychiatr jako fugu, jako totální paniku s poruchou, jako psychotickou poruchu. My jsme byli několikrát v transportu určeném do Polska, to se vědělo, že tam jsme, ale máma nám napíchala benzin pod kůži, a to byly velké horečky a takoví lidé byli vyřazeni z transportu, protože oni si Němci chtěli nejspíš zakládat na tom, že odvážejí lidi zdravé na práci. To byl ten argument. Lidi nemocné s horečkami oni nechtěli. Takže já jsem prožil pravděpodobně několikrát encefalitidu nebo meningoencefalitidu, zánět mozku, z těchto horeček a z těchto stavů.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha-Libeň v bydlišti pamětníka, 13.01.2010

    (audio)
    duration: 02:12:11
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 02.03.2016

    (audio)
    duration: 01:24:09
  • 3

    Praha, 17.03.2016

    (audio)
    duration: 01:20:11
Full recordings are available only for logged users.

Na kraji ulice stály houfy lidí, nikdo se nesmál, nikdo nás netupil

Riesel Petr - s maminkou Irenou, 50. léta.jpg (historic)
MUDr. Petr Riesel
photo: A. Jelínková, archiv pamětníka

MUDr. Petr Riesel, CSc., se narodil v Plzni roku 1933 v nenábožensky založené židovské středostavovské rodině jako první ze dvou synů. Otec vlastnil obchod. Matka pocházela z Broumova. V rodině se mluvilo česky. Otec byl v roce 1939 zatčen jako politické rukojmí v rámci akce Gitter, zemřel v koncentračním táboře Dachau. Matka s oběma syny byla deportována v lednu 1942 do ghetta Terezín. Tři roky v Terezíně prožil Petr Riesel střídavě spolu s matkou a v dětském domově s bratrem. Jako dítě vězněné v terezínském ghettu utrpěl Dr. Riesel dva vážné nervové záchvaty, ještě několik let po osvobození trpěl posttraumatickým syndromem. Po osvobození vystudoval gymnázium v Plzni a později lékařskou fakultu v Plzni. Pracoval v Chomutově jako závodní lékař a věnoval se protialkoholní léčbě. V Chomutově se stal členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN), v 70. letech na něj byl vyvíjen nátlak ze strany StB. Dnes žije střídavě ve Vlašimi a v Praze, má ordinaci v Kutné Hoře a v Mělníce, dále vede skupinu v léčebně v Dolních Beřkovicích. Věnuje se léčbě závislostí a psychoterapii, především se zabývá - na základě vlastní zkušenosti - psychotraumatem prožitým v dětství. Je žákem profesora Jaroslava Skály, stal se laureátem ceny Jaroslava Skály za práci v oboru adiktologie za rok 2009 za studii „Zamyšlení nad sebevraždou”. Aktivně vystupuje proti neonacismu a dlouhodobě upozorňuje na nebezpečí jeho růstu.