The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Řezníček (* 1952)

• narodil se 6. května 1952 v Jihlavě

• absolvoval Střední průmyslovou školu v Jihlavě

• spolupracoval s Horáckým divadlem jako zvukař a osvětlovač

• celý život zasvětil práci v Tesle Jihlava

• organizoval závodní tábory

• po sametové revoluci se zapojil do nového skautského oddílu v Jihlavě

• v roce 2024 žil v Jihlavě

Milan Řezníček se narodil 6. května roku 1952 v Jihlavě. Dětství má spojené s dováděním s vrstevníky a sportováním. Otec krátce pracoval jako úředník, ale brzy se vrátil ke svému řemeslu a živil se jako nástrojař. Malý Milan mu odmala pomáhal a práce ho bavila. I v dětských hrách často zabrousil ke strojařině. “Jako malý jsem dostal stavebnici Merkur a s tou jsem si vyhrál. To jsou takové prvopočátky vztahu ke strojařině. Naučilo mě to přemýšlet, počítat, montovat,” vyjmenovává. Když proto přišel čas vybrat si střední školu, bylo jasné, že si vybere Střední průmyslovou školu v Jihlavě. Učivo mu problém nedělalo, naučil se odvodit si základní technologie a principy a školou proplouval bez větších problémů.

V době studia střední školy mu do života stejně jako všem Čechoslovákům zasáhla okupace vojsky Varšavské smlouvy. Stejně jako většina ostatních obyvatel se o invazi dozvěděl hned brzy ráno. “Slyšel jsem, jak otec říká matce, že jsou tady Rusové a že by měla jít nakoupit potraviny do zásoby,” vybavuje si Milan Řezníček 21. srpen 1968. Se seznamem trvanlivých potravin šel nakonec nakoupit on. Po čase v obchodě ale s kamarády zamířil na hlavní jihlavské náměstí. Chtěl zblízka vidět, co přesně se děje. “Lidé tam pobíhali, psali nápisy vápnem. Stálo tam třeba: ‘Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil’,” vypráví. Na náměstí narazil i na první narychlo vytištěné letáky. 

V noci ho pak budilo, jak jim kolem domu jezdily tanky. Další den už na náměstí stál tank, dva obrněné transportéry a jedna vojenská jednotka. Milan Řezníček si až zpětně uvědomuje, jak všichni vojáci vypadali unaveně. “Zavírali oči a občas i podklesli v kolenou. Potřebovali se vyspat. A všichni měli samopaly s rukou na spoušti. Nikdo nepoznal, jestli je mají odjištěné, nebo zajištěné. Kdyby je měli odjištěné, mohlo dojít k tragédii,” přemýšlí zpětně. 

Na Jihlavu prý mířily tanky

O pár dní později se pamětníkův otec rozhodl, že vezme syna na houby do okolních lesů. Při výjezdu z města zjistili, že v jeho okolí stojí asi 50 tanků. “Byly namířeny na Jihlavu, vykládalo se tenkrát, že je v Jihlavě ilegální vysílačka a pořád vysílá. Vojáci hrozili, že jestli do půlnoci nepřestane vysílat, tak začnou střílet na Jihlavu,” vypráví pamětník. Nakonec se ale naštěstí masakr nekonal a tanky později od Jihlavy odjely. Pro jihlavské to ale nebyl poslední střet s krutostí totalitního režimu. Když se v lednu roku 1969 upálil student Jan Palach na protest proti letargii, která začala československým národem prostupovat, nevěděli ještě, že je něco podobného brzy čeká v Jihlavě. Už Palachův protest pamětníkem silně rezonoval. “Zastihlo nás to, když jsme byli ve druhém ročníku. Jeli jsme do Krkonoš na lyžařský výcvik. Byli jsme z toho smutní. Měli jsme i dost radikální myšlenky,” přiznává, že sedmnáctiletí studenti na svět tehdy koukali dost černobíle. Jejich názory se ještě vyostřily, když na začátku dubna 1969 přibyla pochodeň číslo tři. Bezmála čtyřicetiletý dělník Evžen Plocek se zapálil na dnešním Masarykově náměstí. Jeho pohřbu se podle dobových zdrojů zúčastnilo okolo pěti tisíc lidí. “Šel se manifestační pohřeb od Motorpalu na ústřední hřbitov. Tam jsme stáli na rohu, kde je vyvýšená zeď. Asi budeme někde v archivu, protože tam byli s kamerami, točili to, ale nevím, pro koho. Nic jsme nedělali, byli jsme tam jako tiší účastníci,” vzpomíná na rozloučení s Plockem, jehož čin se nezapsal tolik, jako činy jeho předchůdců Jana Palacha a Jana Zajíce. Podle některých historiků je přitom zajímavé i to, že Evžen Plocek na rozdíl od dvou dalších pochodní nebyl studentem, ale šlo o dospělého pracujícího muže. Byl navíc členem Komunistické strany Československa (KSČ), patřil k nadšeným reformním komunistům. Po srpnové okupaci se dokonce zúčastnil XIV. mimořádného sjezdu KSČ v pražských Vysočanech. V době socialismu se ale na jeho čin na čas zapomnělo. 

Milan Řezníček po střední škole nastoupil na vojenskou službu v Benešově. Ostatní vojíni založili vojenskou kapelu a on jim jakožto zdatný technik začal vypomáhat jako zvukař. Po vojně díky tomu získal brigádu jako zvukař a později osvětlovač v jihlavském Horáckém divadle. Kromě toho začal pracovat v nástrojárně závodu Tesla Jihlava, prošel řadou funkcí – od těch jednodušších přes různé technologické pozice až po mistra či vedoucího výroby. Strojírenský obor ho bavil a naplňoval. V době normalizace bylo zvykem, že velké firmy a podniky pořádaly tábory pro děti svých zaměstnanců. A jelikož měl Milan Řezníček i díky pozici mistra velmi rád mládež a uměl s ní pracovat, začal na teslácký tábor do Dolního Mrzatce vyjíždět jako oddílový vedoucí. “Hlavního vedoucího tam dělal bývalý skaut Patrik. Když Tesla další rok získala místo na tábor a rozjela tři běhy, sháněli hlavního vedoucího a on mě navrhl,” vzpomíná pamětník na to, jak se k vedení závodního tábora dostal. Brzy do týmu přibral i svou ženu, která byla zdravotnice. Na tábory tak jezdili spolu. “Věnoval jsem té přípravě dost velkou pozornost. Sehnal jsem pár lidí, kteří chodili dřív do skauta, jako oddílové vedoucí a dělal jsem jim různé brožury. Měli tam třeba, jak děti naučit rozdělávat oheň,” vysvětluje, že do vedení tábora vložil kus sebe. Místo, kde tábor sídlil, miloval, a každý rok se na několikatýdenní čas strávený tam těšil. 

Emigraci jsem odmítl

Částečně kvůli lásce k vlasti tak i odmítl nabídku emigrovat. V roce 1980 totiž s manželkou vyjel na návštěvu za sestřenicí do západního Německa, která tam žila od roku 1968. S manželem bydleli asi 40 kilometrů od Stuttgartu a pamětník se svou ženou za nimi vyjeli vlakem přes Cheb. Samotná cesta pro ně byla nezapomenutelný zážitek, protože vlak na hranicích důkladně prohledávala Pohraniční stráž. Největší šok ale přišel, když jim příbuzní nabídli, že Řezníčkovi už v západním Německu můžou zůstat nadobro. “Sestřenčin manžel otevřel noviny a říkal: ‘Co umíš a co bys chtěl dělat?’ A já povídám: ‘Proč?’ a on, že mi tady najde práci. V ten moment se mi objevil v mysli ten krásný pohled na táborový rybník a lesy a já jsem si říkal, že už tohle nikdy neuvidím. Tehdy jsme netušili, jak to dopadne v devětaosmdesátém,” vzpomíná, jak místo dovolené stáli na prahu životního rozhodnutí. Řezníčkovi odmítli. Vymluvili se na své děti, i když jim příbuzní slibovali, že je do Německa dostanou přes Červený kříž. Po pár dnech se tak vrátili zpátky do vlasti. 

A devět let poté, co Milan Řezníček dostal nabídku v Německu zůstat nadobro, v Československu padl režim. Stejně jako většina obyvatel konec vlády jedné strany vítal. A z podnikového tábora jihlavské Tesly se brzy stal nefalšovaný skautský tábor. Milan Řezníček byl samozřejmě u toho. “V roce 1992 jsem na Dolním Mrzatci skládal skautský slib. Sice už jako starý skaut, ale od té doby jsem činný ve skautu,” vysvětluje. Vysloužil si i přezdívku, kterou by v době socialismu mohl nést jen těžko. Čerstvému skautskému vedoucímu jeho přátelé začali říkat Skippy. “Jednou k Vánocům jsem dostal takovou soupravu – šálu a čepici na zimu. Na té čepici byl našitý takový malý klokan. Zároveň jsem dodnes fanoušek fotbalového klubu Bohemians Praha a ti mají ve znaku taky klokana,” vysvětluje, jak byl s cizokrajným zvířetem spjatý. A jelikož v 80. letech v televizi běžely i zahraniční seriály, Milan Řezníček si vysloužil přezdívku Skippy – podle klokana z australského seriálu. A jako Skippy vystupuje dodnes (2024), i když už skautské povinnosti neplní tak aktivně jako dříve. V době natáčení v roce 2024 žil v Jihlavě.