Ing. Zdeněk Rerych

* 1931

  • „V roce 1943 k nám přišel první uprchlý sovětský voják ze zajateckého tábora z Norimberku. Byl to nějaký poručík Burmistrov. Narazil na naši hájovnu, otec zrovna něco dělal venku, a najednou k němu přišel člověk, vyhublý, roztrhaný, ve zbytcích staré vojenské uniformy, a jeho první slova byla: ‚Dajtě chleb.‘“

  • „(Otec) dostal nejdříve půl roku, ale prokurátor se odvolal, že je to málo, a dostal rok. Přesný důvod, proč ho zatkli, jsme se nikdy oficiálně nedozvěděli. Ale tušili jsme, odkud vítr vane. Protože ten vlajkař měl zájem o tzv. lidovou honitbu, které po válce vznikaly a on ji chtěl jako předseda národního výboru. Ale to už se otec postavil proti. On (vlajkař) tušil, že bychom mohli mít ještě nějaké zbraně, a skutečně jsme je měli poschovávané všelijak a při prohlídce je našli, tak to byl ten důvod, proč otce zavřeli.“

  • „Když přišel únor 1948, tak jsme byli pozvaní, že bychom jako zasloužilí odbojáři měli na základě Gottwaldovy výzvy vstoupit do KSČ. Přišli jsme k tomu pohovoru o vstupu do KSČ a představte si, kdo byl předsedou komise... Ten pán, který byl za války u vlajkařů a tatínek mu vymohl, aby ho nezavřeli. Dalším členem komise byl člověk, který nám po válce nemohl zapomenout, že jsme mu za války neřekli o tom, že skrýváme partyzány. Měl pocit, že tak přišel o kus slávy. A ten teď dělal předsedu KSČ. Otec když to viděl, tak řekl, že s takovýma lidma v žádné straně nikdy nebude a že jdeme domů. Tak jsme se sebrali a šli a tím to teprve začalo...“

  • „Vyšel jsem ze dvora ke dřevníku, že seberu polínko, když jsem viděl přicházet skupinu devíti Němců. Byli ozbrojení. Nevěděl jsem, co dělat, ale věděl jsem, že nesmím utíkat a musím dělat, jako by se nic nedělo. Tak jsem pro to polínko ještě došel, sebral jsem ho a pomalu se vracel zpátky do domu. Věděl jsem při tom, že v zadní místnosti sedí ti tři Rusové. Zavřel jsem za sebou dveře a řekl jsem, že jdou Němci. Otevřel jsem okno a všichni vyskákali do hustého lesa. Mezitím šla maminka Němcům naproti. Ti už zrovna vcházeli do dvora. Maminka na ně německy, co si přejí, a oni, že hledají partyzány, uprchlé zajatce a podobný ksindl. Maminka se divila, kdo to jsou partyzáni a že nikoho takového tady neviděla. Zavedla s nimi řeč a nabídla jim, jestli nechtějí po ránu teplé mléko, že má čerstvě nadojené... A oni, že jo...“

  • Full recordings
  • 1

    Příbram, 08.02.2017

    (audio)
    duration: 02:50:54
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Od života a smrti nás dělily jen nepatrné náhody. Přesto jsme pomohli každému, kdo přišel

Zdeněk Rerych 1943
Zdeněk Rerych 1943
photo: fotografoval Jiří Jeníček

Zdeněk Rerych se narodil 4. června 1931 v hájovně Obora poblíž Pacova do rodiny lesníka Osvalda a jeho ženy Marie. Měl starší sestru Věru. Rodina od roku 1943 do konce války schovala postupně jedenáct ruských utečenců ze zajateckých táborů a koncentráků a zachránila jim život. Vystavovala se tak soustavnému nebezpečí z odhalení, neboť hájovna byla častým cílem návštěv členů posádky SS, která sídlila v Proseči, vzdálené jen něco přes kilometr. Po válce dostala rodina za své hrdinské činy ocenění, ale po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 rodinu perzekvovali. Důvodem bylo, že Osvald Rerych i jeho syn Zdeněk odmítli vstoupit do KSČ. Otec byl zatčen a odsouzen na jeden rok za přechovávání zbraní, jeho syn se nemohl dostat na vysokou školu pro nepříznivý kádrový posudek. Po otcově uvěznění ho vyloučili i z roční dělnické školy, na které si chtěl dokončit alespoň maturitu. Vysokou školu nakonec přece jen vystudoval díky dobrým posudkům ze zaměstnání. V roce 1963 vyšla v populárním sovětském časopise Ogoňok o rodině Rerychových reportáž, díky čemuž se jim začali ozývat zachránění partyzáni a jejich blízcí. Do té doby zachránění identitu Rerychových neznali, neboť jim ji rodina z bezpečnostních důvodů za války tajila. Většina zachráněných utečenců Rerychovy po roce 1963 navštívila osobně, a ti se tak dozvěděli více o jejich dalších osudech.