The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Hans Renner (* 1946)

• Narozen 1946, Praha – „baby boom“ po druhé světové válce

• Rodina: otec před rokem 1948 ředitel velké obchodní firmy, po komunistickém převratu degradován na dělníka; rodina se stěhuje do Litoměřic

• Sociální původ: v dotaznících „kapitalistický otec, matka z feudálních poměrů“ – typicky „nespolehlivý“ buržoazní původ

• Hudba: od dětství hraje na klavír, z donucení na harmoniku; jako „vzorový pionýr“ s harmonikou získá možnost studovat střední školu

• Studia v ČSSR: historie a filozofie na Filozofické fakultě UK v Praze, formován Pražským jarem a četbou Solženicyna (Jeden den Ivana Denisoviče)

• Léto 1968: pianista v hotelu v Rakousku; po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. 8. 1968 přijímá nabídku pomoci od nizozemské rodiny z Hilversumu

• Emigrace: září 1968 odchod přes Rakousko do Nizozemska; v nepřítomnosti odsouzen v ČSSR za nenastoupení vojny a „poškozování dobrého jména státu“

• Jazyková integrace: intenzivní kurz nizozemštiny pro československé uprchlíky, silná podpora dvou „adoptivních“ rodin v Nizozemsku a Belgii

• Vysokoškolská studia v NL: historie v Utrechtu (promoce 1973), uznání většiny pražských zkoušek, doktorát (PhD) na téma československé odbory za komunismu

• Kariéra: nejprve učitel dějepisu a občanské výchovy na střední škole v Utrechtu, poté docent a později profesor dějin střední a východní Evropy na univerzitě v Groningenu

• Specializace: dějiny střední a východní Evropy po roce 1945, sovětské a postsovětské dějiny, česko-nizozemské vztahy, reflexe komunismu a života v diktatuře

• Soukromý život: manželka Justa (Nizozemka), svatba 28. 3. 1973 u hrobu Jana Amose Komenského v Naardenu; dvě děti – Kirsten a Alexander

• Po roce 1989: návraty do svobodného Československa, rehabilitace a státní vyznamenání od prezidenta Václava Havla

• Občanské gesto: spolu s dalšími iniciuje vznik parku Maxe van der Stoela v Praze (odhalen 1. 3. 2017) jako uznání nizozemské podpory disidentům Charty 77

• Sebereflexe: označuje se za „Nizozemce s českou pamětí“, zdůrazňuje hodnotu svobody, loajality „na dobré straně“ a tolerance jako klíčové životní hodnoty.

„Nizozemsko je jako žena. Je to společnost, která se o tebe stará,“ říká Hans Renner. Země, která ho po roce 1968 přijala, naučila novému jazyku, dala mu domov, rodinu, profesuru i královský řád – a nakonec mu dovolila vrátit se do Prahy. Avšak ne jako uprchlíkovi, ale jako váženému hostovi.

Život Hanse Rennera se totiž odehrává mezi dvěma mapami. Na té české je středem světa Praha, Litoměřice, Karlův most a sovětské tanky srpna 1968. Na té nizozemské je uprostřed malá placatá země u moře, kde se děti učí od malička diskutovat a kde se profesoři ptají cizího studenta z východu: „Pane Renner, rozumíte mi?“ – a skutečně to myslí vážně.

Dítě „buržoustů“ a bázlivý otec

Hans Renner se narodil v Praze do rodiny, která se komunistickému režimu „nehodila do škatulky“. Otec byl před únorem 1948 ředitelem velké obchodní firmy a po komunistickém převratu se z něj stal „buržoust, kapitalista“, který skončil na úplně spodních příčkách sociálního žebříčku. „Znám otce hlavně jako manuálního dělníka,“ vzpomíná Renner. „Pracoval u dráhy na seřaďovacím nádraží, pak v jakýchsi zlepšených pracovních lágrech, kde čistil továrny.“ 

Rodina raději opustila Prahu – otec se bál zatčení – a přestěhovala se do Litoměřic, do domu Hansovy babičky. Město si dodnes pamatuje jako krásné, ale zároveň jako místo, kde byl otec pod kontrolou možná ještě víc než v Praze. „Vidět vlastního otce bát se, že si pro něj přijde tajná policie – to je něco, co vaše generace asi nezná,“ říká.

Hansova matka pocházela z rodiny lesních správců ve službách šlechtického rodu Thun-Hohenstein. V komunistických dotaznících tak syn vyplňoval absurdní kombinaci: otec kapitalista, matka z „feudálních poměrů“. „Horší profil jste v těch papírech skoro mít nemohla,“ směje se hořce při rozhovoru pro Paměť národa.

Právě matka ale sehrála v jeho životě jednu z klíčových rolí. Když později dostal otec „cti“ hodné pozvání vstoupit do komunistické strany – jako dělník, proletář, který si to „zasloužil“ – přišel se poradit domů. „Řekl mamince: ‚Olgo, byli u mě znovu. Ptají se, jestli vstoupím do strany. Co jim mám říct?‘ A ona pronesla větu, která u nás ve rodině koluje dodnes: ‚Jestli vstoupíš do strany, rozvedu se s tebou.‘“ Otec měl svou ženu rozhodně raději než zářnější budoucnost, a tak se členem komunistické strany nikdy nestal. „Díky tomu jsem měl úplně jinou životní dráhu. Kdyby byl komunista, dneska tu s vámi nejspíš nesedím,“ dodává Renner. 

Škola mezi veverkou a Stalinem

Jedna z jeho nejstarších vzpomínek pochází z první třídy v Litoměřicích. Uprostřed třídy velká černá tabule s bílou křídou. „Na levé straně visel obrázek veverky z českého lesa – to byl svět dítěte. Na pravé straně portrét Stalina. To byla ideologie, která na nás neustále hleděla,“ vypráví profesor Renner své nejútlejší vzpomínky. Každé ráno mu pak matka nebo babička připomínaly: „Pamatuj, co smíš říkat ve škole a co doma. Dávej pozor, co kde řekneš.“ Z malého kluka se tak stával „vycvičený pejsek“, jak sám říká – dítě, které odlišuje, co se smí pronést na veřejnosti a co jen v kuchyni.

Když se v polovině 50. let rozjela akce na odevzdávání zlata státu, viděl na vlastní oči, jak otec balí rodinné prsteny (ty samé, které dnes nosí na rukou profesorova milovaná žena Justa) do papírků a ukrývá je za vypínač světla nad pianem. Ve škole pak spolužák bezelstně prohlásil: „Můj táta schoval zlaté mince pod podlahu.“ Státní bezpečnost šla po stopě od dětského vyprávění, našla mince, otce zatkla. „Dostal dva a půl nebo tři a půl roku. Když vyšel z vězení, brzy nato zemřel,“ vypráví Renner.

Po revoluci se s tímto spolužákem znovu setkal. „Zeptal jsem se ho: Jak to vlastně bylo? A on jen řekl: ‚Pojďme se o tom, prosím, nebavit.‘ Celý život v sobě nesl trauma z toho, že svým dětským jazykem pomohl poslat otce do vězení.“ 

Harmonika, ruské písně a „socialistické převychování“

Protože rodina byla označená jako „buržoazní“, mělo to pro Hanse, či tehdy ještě Hanuše, jako dítě zcela konkrétní důsledky: buržoazní děti nebyly předurčeny k tomu, aby pokračovaly na střední školu. Čekala je „produkce“ – práce v JZD, na stavbě, v dělnických profesích. 

V té chvíli paradoxně sehrál roli hudební nástroj, který sám nesnášel. Od pěti let hrával na klavír – to byl naopak nástroj, který miloval. Otec ho však „vážně pobízel“, aby se naučil harmoniku. V socialistické propagandě to byl populární instrument; „s harmonikou, garmoškou, Rusové podle propagandy osvobodili (nebo obsadili) půl Evropy až do Berlína,“ říká ironicky. „Musel jsem hrát na harmoniku a zpívat ruské písně. Existuje fotka, kde jako jediný kluk v pionýrském sboru doprovázím na harmoniku sbor pištících dívek v bílých košilích a s rudými šátky. Strašně jsem se styděl. Nechci říct, že z toho mám trauma, ale hluboce se mě to dotklo.“

Přesto právě tahle „příkladná pionýrskost“ mu do velké míry zachránila vzdělání. Po skončení základní školy rozhodoval místní stranický výbor, co s „mladým Rennerem udělat“. A protože se režimu hodil jako ukázka „socialisticky převychovaného buržoazního dítěte“, dostal šanci studovat střední školu. „Tu příležitost jsem chytil – a na střední škole už se můj život začal vyvíjet jinak,“ říká. 

Solženicyn, koncentráky a první trhliny v systému

Na střední škole, v uvolněnější atmosféře začátku 60. let, se mu poprvé rozsvítila ona pomyslná červená varovná žárovka. V češtině vyšla kniha Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Denisoviče. „Poprvé mi došlo, že v Sovětském svazu existují koncentrační tábory. Koncentráky jsem samozřejmě znal z německých dějin, ale najednou jsem četl, že je má i ‚naše‘ socialistická velmoc,“ vzpomíná. 

S kamarádem, který mu knihu půjčil, si najednou připadali jako spiklenci. V patnácti, šestnácti letech si začal uvědomovat, že systém, ve kterém žije, je „něco velmi zlého“. Přesto – jak podotýká – „když v takovém systému žijete, považujete ho za normální. Život jde dál – svatby, narozeniny, pohřby…“

Teprve s odstupem, až po své emigraci do Nizozemska, pochopil, co s nimi komunistická totalita udělala. Když později učil na nizozemské střední škole občanskou nauku, ohromila ho schopnost tamních dětí diskutovat a mít vlastní názor: „Vždycky, když jste jim položila otázku, měly svou odpověď. V Československu se nás na názor nikdy nikdo neptal. Diktatura nechce, aby lidé přemýšleli.“ 

Pražské jaro a léto za klavírem v Rakousku

Po maturitě nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor historie a filozofie. Byl to čas Pražského jara. „Poprvé jsme měli pocit, že jsme svobodní. To je něco, co dnešní generace, narozená po roce 2000, nezná – jaké to je nebýt svobodný a pak najednou svobodný být.“ 

Díky klavíru si každé léto přivydělával v luxusním hotelu v rakouských Korutanech, v Bad Kleinkirchheimu. Hrával pro hosty v zámeckém hotelu, který mu přinášel nejen peníze, ale i zvláštní postavení: „Byl jsem trochu jako takové exotické zvíře – klavírista z druhé strany Evropy.“

Právě tam potkal nizozemskou rodinu architekta z Hilversumu. Inteligentní, progresivní manželský pár s dětmi. „Měli jsme výborný vztah. Když odjížděli, řekli mi: ‚Víme, že tu vyděláváš peníze, a my Nizozemci svým přátelům peníze nedáváme. Ale kdybys někdy něco potřeboval, dej vědět. Pomůžeme ti.‘“ Pamatuje si, jak mu to připadalo zvláštní – „jsem tu, abych si vydělal, a oni mi namísto toho nabízejí pomoc“. Ale ona věta mu zůstala v paměti.

Srpen 1968 byl nejhorší moment mého života

V létě 1968 hrál v hotelu znovu. Rodina z Hilversumu už byla doma. V noci z 20. na 21. srpna 1968 uslyšel v rozhlase Beethovenovu Pátou – „osudovou“ – a zprávy o tom, že do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. „Do dneška je to nejhorší okamžik mého života. Váš stát je napaden, vy jste v Rakousku, nevíte, co dělat, svět se hroutí a vy prostě nedokážete jen tak dál hrát na klavír. Nešlo se soustředit.“ 

O pár dní později přišla do hotelu pohlednice z nizozemského Hilversumu: „Hansi, pokud potřebuješ pomoc, dej vědět. Můžeš přijet do Nizozemska.“ Byl to doslova „dar z nebe“, jak vzpomíná. Sbavil se pár věcí – vzal si hlavně učebnice, pár košil, malý stan, a stopem dojel do Hilversumu. „To je na emigraci nejzvláštnější – vždycky si zabalíte nesprávné věci. Ty české knihy už jsem nikdy nepotřeboval,“ říká s úsměvem. 

V Rakousku strávil zhruba tři týdny, než dostal nizozemské vízum. Pak stopem přejel hranici z Německa do Nizozemska. „Na hranici se vlastně nic dramatického nestalo; můj pas skoro nekontrolovali. Proto si přesné datum ani nepamatuju. Vím, že to bylo někdy v první polovině září 1968.“ 

V Nizozemsku nastoupil do speciálního kurzu nizozemštiny pro české a slovenské uprchlíky. Byl na svou dobu moderní – sluchátka, jazyková laboratoř, hodiny denně. Vedle intenzivní výuky organizovali Nizozemci i exkurze, poskytovali psychologickou pomoc, nutili uprchlíky kreslit, aby „vypsali“ trauma. „Starali se o nás tak, že nám to bylo až trapné,“ přiznává. 

Adoptován dvěma rodinami

V Hilversumu ho nizozemská rodina přijala „přímo fantasticky“, popisuje. Byl mu teprve jednadvacet: „Myslíte, že v tom věku stojíte pevně na vlastních nohách, ale není to pravda. Potřebujete vůni a teplo hnízda. A oni pro mě tím hnízdem byli.“

Nizozemští „rodiče“ v Hilversumu se stali jeho oporou v prvních měsících i letech emigrace: na víkend odjížděl z internátu jazykového kurzu k nim domů. „Představte si, že žijete v jedné velké vile jen s Čechy a Slováky – všichni uprchlíci. Není to jen společenství přátel, je tam napětí, žárlivosti, konflikty. Do té rodiny jsem utíkal jako do přístavu,“ líčí. 

Druhou adoptivní rodinu našel v Belgii: vlámští katolíci, které poznal také díky rakouskému hotelu, kde hrával na klavír, ho zvali na Vánoce a dávali mu i bonusové kapesné. Hlavou rodiny byl továrník Herman Bostels, majitel několika továren na dámské prádlo. Měl pocit, že nizozemské finance mladému historikovi nestačí, a tak mu poskytl soukromé „cestovní stipendium“. „Říkal: ‚Když studuješ dějiny, musíš cestovat. Musíš to všechno vidět.‘ A já jsem díky němu opravdu mohl – svět byl najednou veliký.“ 

Vízum, jazykový kurz a trest v nepřítomnosti

Hans si stále myslel, že se vrátí, až se situace doma zlepší. Místo toho však přišlo Palachovo sebeupálení. Formálně zůstal československým studentem v zahraničí a obdržel stipendium nizozemské vlády. V létě 1969 však z Prahy přišlo ultimátum: studenti se musejí vrátit, jinak jim propadnou všechny zkoušky. „Tehdy jsem pochopil, na čem jsem. Rozhodl jsem se nevrátit – stal jsem se nakonec sám formálně také uprchlíkem, ne z dne na den, ale po dlouhé době přemýšlení.“ 

V Československu byl zatím v nepřítomnosti odsouzen – jednak za nenastoupení vojenské služby, jednak za „poškozování dobrého jména socialistického státu v zahraničí“. „Dostal jsem, myslím, šestnáct nebo osmnáct měsíců nepodmíněně. To stačilo k tomu, abych věděl, že zpátky prostě nemůžu.“ 

Nizozemština, profesor Dietrich a český student s „desítkou“

Přestěhoval se do Utrechtu, kde započal studium historie na místní univerzitě. Po intenzivním kurzu nizozemštiny sedával v první řadě a snažil se nic nezmeškat. „Profesor Boogman začínal každou přednášku otázkou: ‚Pane Renner, rozumíte mi?‘ A já: ‚Ano, pane profesore.“ Všichni ke mně byli neuvěřitelně milí. Měl jsem pocit, že jsem pozitivně diskriminován,“ směje se. 

Jeho hlavním školitelem se stal československý emigrant z roku 1948, historik Dietrich – odborník na ruské a východoevropské dějiny. „V podstatě si mě adoptoval jako studenta, bral mě domů, zasvěcoval do vědeckého prostředí.“

Speciální komise srovnávala jeho studium v Praze a v Utrechtu a většinu zkoušek z Karlovy univerzity mu uznala. Zbývala jediná podmínka – zvládnout zkoušku z nizozemských dějin. Pražský návyk byl jasný: učit se nazpaměť. „Knihu jsem se naučil skoro celou. Šel jsem k profesorovi Boogmanovi domů – zkoušel u sebe v obýváku u kávy. Položil otázku, a já na něj vysypal všechna fakta, jména, funkce. Byl ohromen a dal mi desítku. Takže ten český styl memorování se mi nakonec vyplatil,“ říká Renner. 

V roce 1973 dokončil univerzitní studium, na nizozemské poměry rychle (necelé čtyři roky), na české spíše pozdě. Následovalo doktorské studium (dnešní Ph.D.), opět u Dietricha. Téma: československé odbory v době komunismu. „Své téma bych si sám nejspíš nevybral, ale profesora jsem si nesmírně vážil. Později jsem se z toho poučil – svým studentům jsem téma nikdy nenařizoval, jen jsem jim pomáhal ho najít.“ 

Učitel v Utrechtu, profesor v Groningenu

Než zakotvil na univerzitě, strávil dva roky jako středoškolský učitel dějepisu a občanské výchovy v Utrechtu. Setkání s nizozemskými puberťáky pro něj bylo „tvrdou školou demokracie“, popisuje Hans Renner. Zatímco v Československu děti při vstupu učitele povstávaly, v Nizozemsku nic takového neexistovalo: „To mě hodně formovalo. Poznal jsem nizozemskou mentalitu od dětí.“ 

Po dvou letech uspěl v konkurzu na univerzitě v Groningenu, kde se stal docentem dějin střední a východní Evropy, později profesorem. Výzkum byl důležitý, ale za svůj hlavní úkol vždy považoval výuku a vedení studentů. „Měl jsem pocit, že té společnosti něco dlužím. Tolik do mě investovala – stipendia, péči, podporu. Chtěl jsem to vrátit tím, že budu dobrým učitelem.“ 

Rozdíl mezi českou a nizozemskou akademickou hierarchií popisuje jasně: „V Nizozemsku není tak důležité, jestli jste profesor. Důležité je, jaký jste kolega a učitel. V Česku je profesor pořád trochu na vyšším stupínku, hierarchie je mnohem zásadnější. To je dědictví starého Rakouska.“

Justa: „moje terno“ 

V Nizozemsku potkal i lásku svého života – manželku Justu. Seznámili se v roce 1971. „Uvědomil jsem si velmi rychle, že jsem narazil na terno,“ směje se. Jsou spolu přes padesát let.

Vzali se 28. března 1973 v Naardenu, u hrobu Jana Amose Komenského. Datum nebylo náhodné – v Česku je 28. březen Den učitelů a zároveň den narození „učitele národů“. „Byl to náš způsob, jak mu vzdát hold. Justina svatební kytice skončila na jeho hrobě,“ vzpomíná. 

Justa se stala nejen jeho partnerkou, ale i jazykovou redaktorkou. „Dodnes tvrdím, že píšu lépe nizozemsky než česky. Tak se to prostě po letech v emigraci stane. A tak každý článek a každá kniha prošla její redakcí. Když píšu důležitý dopis, ještě dnes ho po mně opravuje – a pořád v něm nachází drobné chyby,“ říká s něžnou hrdostí. 

Když Justa představila Hanse rodičům, byli z toho trochu „paf“ – dcera si našla ženicha zpoza železné opony. Přesto se později i Justa seznámila s Hansovými rodiči – společně do Československa jezdit nechtěli, báli se kontrol na hranicích. A tak Justa jezdívala do Československa sama – bez manžela, který nesměl. Neměla to prý úplně ráda – neustále ji kontrolovali a musela se hlásit na policii. Ale chtěla se Hansovým rodičům ukázat jako jeho snoubenka a později vozila do Československa prarodičům na návštěvu i jejich vnoučata.

Sestra, Karel Kryl a tři týdny ve vězení

Renner nebyl jediný v rodině, kdo se dostal do hledáčku režimu. Mnohem mladší sestra byla „svým způsobem disidentka“, jak popisuje, a během studia na střední škole skončila ve vězení. 

Z Nizozemska posílal Hans přes své studenty do Prahy knihy z exilového nakladatelství 68 Publishers a další zakázanou literaturu. Studenti je pašovali ve velkém – stejně jako časopisy. Sestře poslal gramofonovou desku s protestními písněmi Karla Kryla, která vyšla na Západě. Aby prošla bez podezření, nalepil na ni etiketu „Chopinovy valčíky“ a znovu ji nechal profesionálně zapečetit. 

Deska došla domů jako Chopin bez povšimnutí kontrolních orgánů. Sestra si ji poslechla, pak ji půjčila kamarádovi, ten ji půjčil dál, někdo ji nahrál na magnetofon – a v polovině 70. let, během tvrdé normalizace, ji pustili na diskotéce v Ostravě. StB se o tom dozvěděla a po stopě nahrávky doputovala až k Hansově sestře – zrovna uprostřed písemných maturit.

„Přišli si pro ni přímo do třídy, tajná policie ji vyvedla a skončila ve vězení v Hradci Králové. Ostříhali jí dlouhé vlasy dohola a zavřeli ji do cely se dvěma zlodějkami a jednou prostitutkou. Pro sedmnáctiletou dívku nic moc společnost,“ vypráví. „Byla tam asi tři týdny a nesla to překvapivě dobře – s odstupem říkala, že tam aspoň zhubla,“ směje se ironii života Hans.

Klíčová postava tohoto příběhu je ředitel sestřiny školy – komunista, kterého Hans osobně znal. Byl to on, kdo přes všechno zařídil, aby mohla maturitu dodělat a získala vysvědčení. „Jeho pedagogická a lidská stránka byla důležitější než stranická legitimace. Díky němu sestra maturitu udělala,“ cení dodnes Renner a vyvozuje obecnější závěr: „Není to všechno černobílé. Ne každý komunista byl lump. Mnozí byli takzvané ‚ředkvičky‘ – červení navenek a bílí uvnitř. Vždycky jsem svým nizozemským studentům říkal: nemůžete každého odsoudit jen proto, že byl ve straně. Ty důvody měli různé.“ 

Emigrantský stesk, Dvořák a Brahms

Emigrace má i svou intimní, těžko sdělitelnou rovinu: stesk. V nizozemštině „heimwee“. „Poslechněte si Dvořákovu Devátou – tam je ten stesk,“ říká. Jsou to drobnosti – vůně chleba, potůček v lese, zvuk češtiny na ulici. Když víte, že se nemůžete vrátit, jsou nesnesitelné. V první fázi to řešil radikálně: české knihy (kromě Rudého práva pro potřeby diplomové práce) nečetl a českou hudbu neposlouchal. „Dvořák, Smetana – to se nedalo. Otevíralo to ránu, kterou jste musela nějak zacelit.“

Jako milovník hudby si našel „obchvat“: poslouchal Johannesa Brahmse – Dvořákova přítele a ochránce. „Dvořák má Slovanské tance, které jsem nemohl poslouchat. Ale Brahms má Uherské tance. A několik orchestrací těchto tanců dělal právě Dvořák. Takže jsem poslouchal Brahmse, ale vlastně i Dvořáka – aniž bych to tehdy věděl.“ 

S emigrací jsou spojené i sny – noční můry. „Zeptejte se každého uprchlíka. Zdá se vám, že jste zpátky v Česku, chcete se vrátit do své nové země – a nemůžete. To jsou opravdu strašné sny. Přijdou párkrát do roka a zkazí vám den, někdy dva.“ Tyto sny u něj zmizely ve chvíli, kdy se po roce 1989 mohl do Československa svobodně vracet.

Sametová revoluce z pohledu hostujícího profesora

Když v roce 1989 padla železná opona, byl zrovna hostujícím profesorem na univerzitě v Michiganu. Zatímco doma se scházela studentská shromáždění, on přednášel americkým studentům středoevropské dějiny.

Pád Berlínské zdi sledoval v televizi – v Československu se zatím „ještě nic nedělo, ale už to vřelo“. „Nemohl jsem spát. Přes den jsem učil, v noci sledoval zprávy. Nebylo jasné, zda revoluce proběhne sametově – existovaly i jiné scénáře.“ 

Syn Alexandr měl doma za úkol sledovat televizi. Zvláštní pozornost věnovali Gustávu Husákovi. „Jednou jsem přišel z univerzity a syn říká: ‚Tati, v televizi říkali: Husák rezignoval.‘ To byla sláva.“

Byl to pro něj druhý velký bod zlomu – po srpnu 1968. Tentokrát však veskrze pozitivní. Jakmile skončil semestr, vrátil se s rodinou do Evropy. Děti dali k prarodičům v Nizozemsku a s Justou se vydali poprvé po téměř čtvrtstoletí do Prahy – už ne tajně, ne na „černé“ cestovní doklady, ale jako hosté.

„Přejet hranici jsem vnímal jako vítězství. Jako zadostiučinění: byl jsem na dobré straně dějin. Po tolika letech, kdy jsem nesměl zpátky, to bylo silné.“ Justa, po letech sdíleného života, prý jeho pocity chápala „ještě lépe než on sám“, jak popisuje. 

Masaryk – Havel – a poděkování Maxu van der Stoelovi

V Československu byl Renner v nepřítomnosti odsouzen k vězení; po revoluci ho prezident Václav Havel rehabilitoval. A později dostal i české státní vyznamenání: „Je zajímavé, že jeden režim vás pošle z Pražského hradu do vězení a druhý vám z téhož hradu udělí metál. A vy jste pořád tentýž člověk. To vás naučí relativizovat.“ 

Havel pro něj představuje morální vzor. „Je to taková česká linie: Masaryk – Havel – a dál si musíme počkat,“ říká. Měl možnost se s ním několikrát setkat v Nizozemsku. Při jedné příležitosti mu věnoval svou knihu o dějinách Československa (dopsanou ještě před rokem 1989, v níž Havel vystupuje jako disident). „Chtěl se mi do ní podepsat. Řekl jsem mu: ‚Ne, pane prezidente, to je pro vás.‘ Jeho podpis se srdíčkem mám na jiné fotografii – visí v našem pražském bytě a jsem na ni hrdý.“ 

Podobně silný byl i zážitek z roku 2003, kdy na univerzitu v Groningenu dorazil Michail Gorbačov. Rennera požádali, aby měl k bývalému sovětskému vůdci hlavní projev. „Řekl jsem mu, že když jsme se ptali studentů, kdo byl největší politik první poloviny 20. století, odpověď byla jednoznačná: Winston Churchill. A pro druhou polovinu – Michail Gorbačov.“

V projevu shrnul i vlastní osud: „Řekl jsem mu: kvůli vašim předchůdcům jsem musel z Československa utéct. Díky vám jsem se mohl vrátit.“ Gorbačov byl viditelně dojatý a později mu za ta slova poděkoval. „Jsem přesvědčen, že kdyby nebylo ‚Gorbiho‘, dějiny by dopadly jinak – a hůř.“ 

Snad nejkonkrétnějším způsobem, jakým chtěl Renner Nizozemsku „vrátit dluh“, je ale Max van der Stoelův park v Praze. Připomíná návštěvu nizozemského ministra zahraničí v roce 1977 a jeho setkání s Janem Patočkou, mluvčím Charty 77 – čin, který tehdy znamenal obrovskou podporu československým disidentům. Na základě Rennerovy iniciativy a díky podpoře nizozemské ambasády byl v roce 2017, přesně čtyřicet let po onom setkání, nedaleko Pražského hradu slavnostně otevřen park nesoucí Van der Stoelovo jméno. „Tehdy jsem si říkal: tak, moji nizozemští krajané, teď jsme si to trochu srovnali,“ dodává. 

Česko mezi emancipací a nostalgií

Na Nizozemsku si nejvíc cení tolerance, humánnosti a menší míry závisti. „Nizozemsko je žena, která se o tebe stará. Když má soused úspěch, berou to jako úspěch celé ulice. Když si uděláš hezkou zahradu, rozzáří se celý blok,“ popisuje. 

Zároveň si uvědomuje stinné stránky – občasnou aroganci a přílišnou přímost, která se s českou mentalitou tluče. „V Nizozemsku se na univerzitní schůzi klidně řekne kolegovi: ‚Tohle děláš úplně špatně‘ – a vztahy tím netrpí. V Česku by to neprošlo, vždycky se to raději nějak zabalí.“

Když mluví o postavení žen, kreslí zajímavý dvojportrét obou zemí. V českých rodinách býval muž často dominantní, žena „krkem, který hýbe hlavou“. V Nizozemsku byla rodinná emancipace v jeho generaci dál – domácnost a péče o děti se více sdílely. Naopak v české společnosti celkově je podle něj žena výrazně emancipovaná: „Český muž je zvyklý, že mu šéfuje žena – ředitelky škol, primářky, šéfky oddělení. To je dědictví doby, kdy musely ženy pracovat, protože z jednoho platu se nedalo žít.“ 

Dnes se sám cítí v první řadě Evropanem – stejně jako jeho děti Kirsten a Alexandr. „Máme kořeny v Česku i v Nizozemsku, ale žijeme v evropském prostoru. Děti rády jezdí do Česka, i když česky nemluví,“ říká. To, že mají „tatínka z druhé strany opony“, jim podle něj dává hlubší citlivost pro cenu svobody.

Strach z Ruska a tři slova pro mladé

Když se ho zeptáte, čeho se v dnešním světě bojí, odpoví bez váhání: „Rusů. Bojím se Putina.“ Není to prý hysterie, ale historická zkušenost. „Znám ruské a sovětské dějiny, i dobu po rozpadu Sovětského svazu. Mám pocit, že si víc než průměrný Evropan uvědomuji, jaké nebezpečí z této strany hrozí. Ukrajina nemusí být poslední, kdo na to doplatí.“ 

Na otázku, jaké tři hodnoty by doporučil mladým lidem, nejprve skromně poznamená, že by potřeboval čas na přípravu. Nakonec ale řekne: „Važte si svobody. Važte si loajality – na té dobré straně. A važte si partnera, kterého máte nejblíž a kterého máte rádi.“ Nakonec jako čtvrtou ještě přidává „toleranci“ – hodnotu, kterou se naučil obdivovat právě v Nizozemsku.

„Hé“, „gezellig“ a domov mezi dvěma jazyky

Jako své oblíbené nizozemské slovo uvádí prosté „hé“ – citoslovce úlevy, které se špatně překládá. „Když se něco podaří, když si člověk oddychne – Nizozemec prostě řekne ‚hé‘. V češtině takové slovo nemáme,“ vysvětluje. Podobně těžko přeložitelné je „gezellig“ – něco mezi pohodou, útulností a sdílením. A možná právě tahle slova vystihují polohu, ve které dnes žije: mezi češtinou, ve které vyrůstal, a nizozemštinou, ve které píše knihy a mluví se svými dětmi i studenty. Jednou rukou se dotýká Litoměřic s tabulí, na níž vedle veverky visel Stalin, a otcova strachu z tajné policie. Druhou rukou Max van der Stoelova parku pod Pražským hradem, kde se české dějiny protínají s nizozemskou diplomacií. A někde mezi tím, si Hans Renner s úlevným „hé“ dál skládá svůj domov: napůl u Severního moře, napůl na Vltavě – a docela celý v Evropě.