Ing. Josef Rendl

* 1953

  • „To pro nás prostě bylo takové překvapení, že jsme touhle cestou vůbec neuvažovali, co by mohlo být s námi dál, když bychom najednou mohli sloužit veřejně. Tak to jsme nikdy takhle neprobírali. Vlastně nás to trošku potom i zaskočilo, že jsme hledali, co bude s námi dál, že jsme sami očekávali, jestli budeme přijati – nebudeme přijati, jestli bude ta naše služba nějak pokračovat, nebo ne. Takže tenkrát Jan Konzal, protože se znal dobře s kardinálem Vlkem – oni spolu nějak jezdili na vodu, se znali z mládí a tak –, takže kardinál Vlk ho pozval, aby mu třeba připravoval jáhny, takže on oficiálně asi dva roky připravoval jáhny v semináři na fakultě, tak se znali dobře. Tak jsme hledali nějakou symbiózu, někde, kde bychom mohli spolupůsobit a tak, ale ono se to potom nějak obrátilo proti nám. Ze Slovenska nás nechtěli vůbec přijmout, a tak se hledaly takové nějaké možnosti, a tam byla jediná ta možnost jakoby ,přesvěcení‘, to ,sub conditione‘ tam proběhlo. Tak v roce 1991 přišly takzvané první ,normae‘, kde to byla podmínka: ,Chcete pokračovat veřejně? Ženatí jedině do řeckokatolické církve.‘ Tak to byla jasná podmínka, kdo chtěl. A mnozí se takhle rozhodli. Tenkrát jsme měli takové exercicie, kde jsme se všichni sešli, tam byl tenkrát kardinál Špidlík, který dával ty exercicie – to bylo v roce 1991, a tam jsme se měli rozhodnout, po tom týdnu těch exercicií, kdo se jak chce dál zapojit, nebo ne. A protože já jsem měl to společenství, kterému jsem sloužil dál, a to ,přesvěcení‘ pro mě bylo – to jsem si kladl otázku, jestli je to opravdu potřeba, že tohle jsem si ve svém svědomí nedokázal srovnat, a mnozí ostatní taky právě. Říkali: ,Hele, to je divné, tak mi tady už sloužíme takových let, a teď budeme pochybovat o tom svěcení a znovu se nechávat přesvětit?‘“

  • „Takže byla potom otázka, co dál, no takže se nabízelo, že někoho z nás je potřeba vysvětit, abychom dál tu službu předávali a sloužili těm potřebným. Takže mi to pak bylo nabídnuto, jestli nechci přijmout to kněžství, k tomu abych mohl sloužit těm ostatním. Takže jsem se nějakou dobu rozhodoval, musím říct, že ne zas až tak dlouho, že mě to docela lákalo. Tak jsem to přijal, i když jsem věděl, ještě v tom roce 1988, že jdu do určitého rizika. Ono to ještě tenkrát nebylo zdaleka tak jasné, jak se to bude vyvíjet, protože ten Fridolín ještě pořád byl zavřený, takže jsme nevěděli, jak to bude. A musím říct, že když jsem byl kolikrát pozvaný na nějaké pohovory na policii, třeba kvůli nějakému dopravnímu přestupku, tak jsem nevěděl vlastně, co bude. Jestli to je záminka, nebo jak to vlastně je. Tak jsem se vždycky tak doma loučil, řekl jsem, že nevím, jak to dopadne, ale naštěstí nikdo nás nikde neprozradil, takže jsme tím procházeli a nikdo z té naší party nebyl nijak perzekvovaný.“

  • „V těch 70. letech – 1975, kdy jsme se vzali, tak jsme poznali jednoho salesiána, Václava Komárka, což byl takový mimořádný kněz, takový vstřícný, který uměl dávat lidi dohromady. A on taky působil současně u toho Kříže, tam dělal ta pásma a ty Giovanni, tam tenkrát byl aktivní. Takže to byl člověk, který uměl pracovat s lidmi, s manžely zvlášť. Takže nám říkal: ,Víte, důležité je pro ten život víry, abyste patřili do nějakého společenství, které se vzájemně podporuje,' a tak. A tak nám vlastně přihrál několik lidí, několik dalších rodin poměrně stejně starých – děti jsme měli poměrně stejně –, a s těmi jsme se začali taky scházet. A to byl vlastně takový začátek té naší větší angažovanosti v církvi. Takže to byl impuls tady tohoto salesiána, který potom přišel o souhlas a už to pro něj bylo potom těžké. Ale nás vlastně takhle nasměroval k tomu, že je důležité to společenství mít a žít v tom společenství opravdu aktivně. No a s těmi lidmi se scházíme dodneška. Už jsme tam jako ti nejstarší, ale vlastně to bylo společenství, které tenkrát nás takhle vedlo, a pak jsme začali i studovat teologii, protože jsme věděli, že je potřeba něco o tom vědět, abychom se uměli líp orientovat v tom Písmu a v těch jiných oblastech. Takže to vlastně začalo takhle. Ale on nás potom ještě nasměroval na nějaké další lidi, kteří byli taky aktivní v životě církve, takzvanou tu podzemní církev jakoby tenkrát bez souhlasu. No a on nás seznámil s biskupem Zahradníkem, což jsme tenkrát ani nevěděli všechno o něm… To se takhle nemohlo všechno říkat, ale věděli jsme, že je to taková silná osobnost, a ten se o nás začal hezky starat. A začal…, my jsme koupili společně takový jeden dům ve Strašicích, takovou starou školu rozbořenou, kterou jsme začali dávat dohromady po dlouhá léta. Já jako stavař jsem se tam o to začal starat, takže to byla pro mě taková náplň, a tenhleten biskup Zahradník nám tam dodával stará okna, tenkrát někde našel z nějaké bouračky, z nějaké školy, a střechu. Prostě on byl v tomhle taky dost aktivní, takže s námi tam taky spolupracoval. No a tím to vlastně celé začalo, že se začali přidávat další lidi, no a začala taková ta Pražská obec.“

  • „Jinak jsem to prožíval hodně s tím skautem už. To bylo takové, že jsme se scházeli a že nám ten Kim říkal, co se děje. My jsme na ten Václavák moc nechodili, ale on nám to říkal. Dokonce přinesl jednou zakrvavenou národní vlajku a řekl tohleto: ,Do toho jsem balil člověka, který na tom Václaváku umíral, a tohleto teď bude naše vlajka, kterou budeme vztyčovat na táborech.‘ Jako že to teď bude pro nás připomenutí toho. Takže to si pamatuji, že v mysli zůstávalo jako něco, co tady otřáslo v té době tím režimem a vůbec, že nás takhle ti Rusáci zabrali, co to všechno znamenalo. Že to klima se tady ještě zhoršilo a lidi se hrozně báli. Ten strach jsem vlastně zažil, to je to, co dneska už vlastně díkybohu nikdo nemá, neprožívá, ale to období toho strachu, kdy se nevědělo vlastně, co bude, co můžeš –nemůžeš studovat, můžeš – nemůžeš vyjet někam, to tady na nás potom už padalo jako taková deka, která nás tady hodně ovlivňovala. A někteří to prostě brali tak, že s tím začali něco vnitřně dělat, a kde mohli se nasadit a bojovat, tak bojovali, a to byl vlastně ten náš vedoucí, ten Kim. To byl takový nebojácný člověk, který nám to tak vlastně předával, ukazoval na tom, že je potřeba se k tomu stavět čelem a nebát se.“

  • Full recordings
  • 1

    Rendl Josef

    (audio)
    duration: 01:08:09
    media recorded in project Sbírka rozhovorů ÚSTR
  • 2

    Praha, 11.06.2025

    (audio)
    duration: 01:31:56
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 10.07.2025

    (audio)
    duration: 01:24:24
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Dávat to, co jsme sami dostali, radovat se s radujícími a plakat s plačícími

Josef Rendl, 1975
Josef Rendl, 1975
photo: Archiv pamětníka

Josef Rendl se narodil 14. listopadu 1953 v Praze manželům Josefu a Marii Rendlovým. Rodiče byli katoličtí věřící a ve víře vychovávali i své děti. Na přelomu 60. a 70. let byl Josef členem skautského oddílu působícího při vysočanské farnosti. Po ukončení školní docházky vystudoval stavební průmyslovku (SPŠ) a nastoupil do podniku Stavby silnic a železnic, kde si zvýšil svou kvalifikaci dálkovým studiem na Fakultě stavební ČVUT. V roce 1975 se oženil a stal se členem společenství skryté církve, tzv. Pražské obce, která působila mimo dosah státní kontroly. Pro službu společenství přijal tajně jáhenské a později kněžské svěcení. V roce 1989 se zúčastnil pouti do Říma na svatořečení Anežky České. Po změně politických poměrů působil ve vedení správy provozu Univerzity Karlovy v Praze a na stavebním odboru Arcibiskupství pražského. V roce 2025 byl již v důchodu a aktivně se zapojoval do společenského života v obci i ve svém církevním společenství.