Ing. Josef Rendl

„Takže byla potom otázka, co dál, no takže se nabízelo, že někoho z nás je potřeba vysvětit, abychom dál tu službu předávali a sloužili těm potřebným. Takže mi to pak bylo nabídnuto, jestli nechci přijmout to kněžství, k tomu abych mohl sloužit těm ostatním. Takže jsem se nějakou dobu rozhodoval, musím říct, že ne zas až tak dlouho, že mě to docela lákalo. Tak jsem to přijal, i když jsem věděl, ještě v tom roce 1988, že jdu do určitého rizika. Ono to ještě tenkrát nebylo zdaleka tak jasné, jak se to bude vyvíjet, protože ten Fridolín ještě pořád byl zavřený, takže jsme nevěděli, jak to bude. A musím říct, že když jsem byl kolikrát pozvaný na nějaké pohovory na policii, třeba kvůli nějakému dopravnímu přestupku, tak jsem nevěděl vlastně, co bude. Jestli to je záminka, nebo jak to vlastně je. Tak jsem se vždycky tak doma loučil, řekl jsem, že nevím, jak to dopadne, ale naštěstí nikdo nás nikde neprozradil, takže jsme tím procházeli a nikdo z té naší party nebyl nijak perzekvovaný.“

„V těch 70. letech – 1975, kdy jsme se vzali, tak jsme poznali jednoho salesiána, Václava Komárka, což byl takový mimořádný kněz, takový vstřícný, který uměl dávat lidi dohromady. A on taky působil současně u toho Kříže, tam dělal ta pásma a ty Giovanni, tam tenkrát byl aktivní. Takže to byl člověk, který uměl pracovat s lidmi, s manžely zvlášť. Takže nám říkal: ,Víte, důležité je pro ten život víry, abyste patřili do nějakého společenství, které se vzájemně podporuje,' a tak. A tak nám vlastně přihrál několik lidí, několik dalších rodin poměrně stejně starých – děti jsme měli poměrně stejně –, a s těmi jsme se začali taky scházet. A to byl vlastně takový začátek té naší větší angažovanosti v církvi. Takže to byl impuls tady tohoto salesiána, který potom přišel o souhlas a už to pro něj bylo potom těžké. Ale nás vlastně takhle nasměroval k tomu, že je důležité to společenství mít a žít v tom společenství opravdu aktivně. No a s těmi lidmi se scházíme dodneška. Už jsme tam jako ti nejstarší, ale vlastně to bylo společenství, které tenkrát nás takhle vedlo, a pak jsme začali i studovat teologii, protože jsme věděli, že je potřeba něco o tom vědět, abychom se uměli líp orientovat v tom Písmu a v těch jiných oblastech. Takže to vlastně začalo takhle. Ale on nás potom ještě nasměroval na nějaké další lidi, kteří byli taky aktivní v životě církve, takzvanou tu podzemní církev jakoby tenkrát bez souhlasu. No a on nás seznámil s biskupem Zahradníkem, což jsme tenkrát ani nevěděli všechno o něm… To se takhle nemohlo všechno říkat, ale věděli jsme, že je to taková silná osobnost, a ten se o nás začal hezky starat. A začal…, my jsme koupili společně takový jeden dům ve Strašicích, takovou starou školu rozbořenou, kterou jsme začali dávat dohromady po dlouhá léta. Já jako stavař jsem se tam o to začal starat, takže to byla pro mě taková náplň, a tenhleten biskup Zahradník nám tam dodával stará okna, tenkrát někde našel z nějaké bouračky, z nějaké školy, a střechu. Prostě on byl v tomhle taky dost aktivní, takže s námi tam taky spolupracoval. No a tím to vlastně celé začalo, že se začali přidávat další lidi, no a začala taková ta Pražská obec.“

„Jinak jsem to prožíval hodně s tím skautem už. To bylo takové, že jsme se scházeli a že nám ten Kim říkal, co se děje. My jsme na ten Václavák moc nechodili, ale on nám to říkal. Dokonce přinesl jednou zakrvavenou národní vlajku a řekl tohleto: ,Do toho jsem balil člověka, který na tom Václaváku umíral, a tohleto teď bude naše vlajka, kterou budeme vztyčovat na táborech.‘ Jako že to teď bude pro nás připomenutí toho. Takže to si pamatuji, že v mysli zůstávalo jako něco, co tady otřáslo v té době tím režimem a vůbec, že nás takhle ti Rusáci zabrali, co to všechno znamenalo. Že to klima se tady ještě zhoršilo a lidi se hrozně báli. Ten strach jsem vlastně zažil, to je to, co dneska už vlastně díkybohu nikdo nemá, neprožívá, ale to období toho strachu, kdy se nevědělo vlastně, co bude, co můžeš –nemůžeš studovat, můžeš – nemůžeš vyjet někam, to tady na nás potom už padalo jako taková deka, která nás tady hodně ovlivňovala. A někteří to prostě brali tak, že s tím začali něco vnitřně dělat, a kde mohli se nasadit a bojovat, tak bojovali, a to byl vlastně ten náš vedoucí, ten Kim. To byl takový nebojácný člověk, který nám to tak vlastně předával, ukazoval na tom, že je potřeba se k tomu stavět čelem a nebát se.“