The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Prokop Remeš (* 1952)

Ženatí kněží mohli sloužit jako živoucí pokus, co by znamenalo zrušení celibátu

  • narodil se 12. dubna 1952 v Praze

  • v roce 1977 absolvoval medicínu na FVL UK

  • v letech 1977-1984 pracoval jako gynekolog a porodník v nemocnici v Kladně

  • od roku 1984 působil jako gynekolog v Psychiatrické léčebně Bohnice

  • v 80. letech se pohyboval v prostředí katolického disentu a tajné církve

  • v tzv. “Dvořákově skupině” se jako ženatý muž připravoval na kněžské svěcení

  • jeho tajné studium a přípravu na tajné svěcení ukončila sametová revoluce

  • v roce 1994 absolvoval “nadzemní” teologii na KTF UK

  • v 90. letech získal atestaci z psychiatrie

  • v Bohnicích zavedl hagioterapii jako novou formu psychoterapie

  • spoluzaložil Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů

  • působí jako gynekolog, psychoterapeut a religionista

Říká, že pochází z rodiny katolicko-komunistické, on sám přitom od dětství tíhl spíš k části katolické. Tu reprezentovala maminka Věra, dcera akademického malíře Bohumila Urbana a malířky a sochařky Antonie Urbanové. Prarodiče se ve 20. a 30. letech pohybovali mezi pražskou intelektuální a uměleckou smetánkou a maminka Věra pak po válce vystudovala kunsthistorii a zabývala se církevním uměním. V roce 1945 vstoupila do komunistické strany a seznámila se s Prokopovým otcem Aloisem. Ten naopak pocházel ze selské rodiny z moravsko-slovenského pomezí. Na jaře roku 1945 nenastoupil na nucené práce do Říše a po zbytek války se skrýval v lesích s partyzány z brigády Jana Žižky. Zatímco matčiny komunistické ideály nepřežily konec 40. let, otec, který po válce vystudoval práva a ekonomii, se po roce 1968 proměnil z reformního komunisty v obhájce normalizačního režimu, jenž za normalizace získal profesuru na Vysoké škole ekonomické.

Prokop Remeš se narodil v Praze v roce 1952, tedy v době, kdy se jeho rodiče již politicky neshodovali a rozpory u nich doma vládly i ve vztahu k náboženství. “Táta měl pocit, že mu jde o kariéru – což možná opravdu šlo –, takže to byly velké rozepře. Maminka nás k víře musela vychovávat tajně.” O nedělích matka děti brávala do divadla, z něj ale pravidelně utíkali na mši ke svatému Josefu na Malé Straně.

Od roku 1967 Prokop studoval Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici, kde se jako rarita otevírala jedna třída klasického gymnázia. Studoval latinu a řečtinu, bavila ho i historie a klavír, chodil na koncerty vážné hudby. A s podobně zaměřenými spolužáky také ke sv. Jakubovi na mše s barokní hudbou. “Semínka náboženské výchovy se setkala s něčím, co začalo jít i zvenčí, a nějak se to uchytilo a začalo rozvíjet. Takže jsem s tím začal bytostně srůstat,” říká Prokop Remeš ke své cestě k dospělé víře.

Nejméně politický obor

Na Akademickém gymnáziu prožil po oteplení pražského jara i počátek sovětské okupace. Když na podzim 1968 vysoké školy stávkovaly na podporu tehdejšího reformního stranického vedení, k vysokoškolským studentům se přidali i někteří středoškoláci. “My ve Štěpánské taky. Bylo to velké nadšení. Zakládal se stávkový výbor, z každé třídy v něm měl být zástupce, tak jsem tam byl delegován naší třídou. Nebezpečí jsme necítili – a v zásadě asi tehdy ani žádné nebylo. Šlo o to, zajišťovat program místo výuky, takže jsme tam třeba měli Kryla, který nám v tělocvičně zpíval písničky.” Jejich stávka trvala prý asi tři dny a on sám nikdy nepocítil žádné negativní důsledky této své angažovanosti.

Maturoval v roce 1971. Byl by rád pokračoval studiem na filozofické fakultě – lákaly ho klasické i exotické jazyky, archeologie, historie –, v době nastupující normalizace by se ale na filozofickou fakultu pravděpodobně nedostal. Rozhodl se proto pro medicínu jako pro nejméně politický obor a medicína ho pak začala bavit. Absolvoval ji v roce 1977, těsně poté, co režim rozpoutal hysterickou kampaň proti Chartě 77. Na řadě pracovišť a stejně tak i na vysokých školách se vyžadoval podpis pod tzv. Antichartou – prohlášením odsuzujícím Chartu 77.

“Bylo zajímavé, jak to proběhlo,” říká Prokop Remeš a líčí, jak jedna ze spolužaček před shromážděným ročníkem přečetla prohlášení Anticharty, načež ji další spolužák, předseda Socialistického svazu mládeže (SSM), vyzval, zda by jim mohla přečíst i samotnou Chartu, aby studenti věděli, co vlastně odsuzují. “Samozřejmě ta slečna Chartu neznala, jako ji neznal nikdo – tak se tam rozplakala. A zasedání se rozpustilo.”

Oním předsedou fakultního SSM byl prý tehdy slovenský katolík, jenž funkci přijal, aby z nultého ročníku mohl postoupit do prvního. “Na příkladu tohoto spolužáka, který ministroval v kostele, nedostal se kvůli tomu na medicínu, pak pomáhal zakládat SSM, aby se na ni dostal, a posléze měl tu odvahu se postavit podepisování Anticharty, se ukazuje, jak všechna klišé o chování lidí v tehdejší době jsou opravdu jen klišé,” dodává Prokop Remeš. “Vždycky se musí brát každý lidský příběh zvlášť a individuálně.”

Bohnice byly disidentské prostředí

Ve čtvrtém a pátém ročníku absolvoval také pravidelnou vojenskou přípravu, díky tomu ho po konci studia čekala “jen” roční povinná vojenská služba, navíc ve funkci vojenského lékaře. Poté nastoupil do nemocnice v Kladně jako gynekolog a porodník. Dramatické a zároveň optimistické porodnictví se mu líbilo, narážel však na problém interrupcí, kterým se v tomto povolání nemohl vyhnout a které pro něj jako pro věřícího člověka představovaly těžké dilema. V roce 1984 proto přestoupil do Psychiatrické léčebny Bohnice – působil zde znovu jako gynekolog, ovšem bez nutnosti operovat, a navíc se přiblížil i psychiatrii, což byl obor, který ho zajímal čím dál tím víc.

“Bohnice pro mě byly svým způsobem ráj. Byla tam úplně jiná atmosféra, jiní lidé. Ti lékaři a psychologové se tam skutečně zabývali hlubokými věcmi. Současně navíc už v Sovětském svazu probíhala perestrojka a všechno se začínalo drolit, takže Bohnice tehdy byly vysloveně disidentské prostředí,” shrnuje Prokop Remeš a k zažité představě, že psychiatrie za komunistické éry byla nástrojem státní represe, říká: “Ano i ne. Ti lékaři byli vůči režimu vesměs velmi kritičtí, takže pokud se tam nějaké takové případy vyskytovaly, lékaři většinou fandili pacientům.”

V Bohnicích stál i nechvalně proslulý pavilon 17, zvaný též “vězeňský pavilon”, který spadal nikoliv pod léčebnu – byť ta ho personálně zajišťovala –, ale pod ministerstvo spravedlnosti. Zde byl ve velmi tvrdých podmínkách na přelomu let 1985-1986 s diagnózou “paranoidní kverulant” vězněn třeba i Augustin Navrátil, signatář Charty 77, katolický aktivista a bojovník za náboženskou svobodu. “Mimo pavilon 17 ale byly Bohnice jistě lepší než vězení,” říká Prokop Remeš. Lékaři leckdy mohli – a snažili se – psychiatrickou diagnózou ochránit politického oponenta režimu před horší perzekucí, případně v jeho prospěch modifikovat soudní posudek. “Že by atmosféra mezi zdravotníky v Bohnicích byla jakkoliv prorežimní, to rozhodně ne.”

V podzemní církvi

Prokop Remeš, který od poloviny sedmdesátých let docházel k salesiánům u sv. Terezičky v Kobylisích – tam ho mimo jiné oslovila rytmická liturgie –, se v osmdesátých letech přiblížil katolickému disentu a podzemní církvi. V Bohnicích pracoval jako ošetřovatel bývalý politický vězeň a tajně vysvěcený kněz Jaroslav Karl. Ten ho přivedl do tzv. Dvořákovy skupiny, kde kromě dalšího dříve vězněného kněze Václava Dvořáka byli například i Tomáš Halík, Ivan Odilo Štampach či Václav Ventura. “V té skupině se zprostředkovávala výchova a vzdělání budoucích tajně svěcených kněží a jáhnů. Bylo to domluvené přes kardinála Meisnera, berlínského biskupa, přes něhož ta svěcení byla realizována,” popisuje Prokop Remeš fungování skryté církve.

V době, kdy se v podzemní skupině začal připravovat na jáhenské, tedy nižší kněžské svěcení, byl už Prokop Remeš ženatý. Tajná církev v Československu měla s Římem vyjednány zvláštní podmínky církevního práva, které měly umožnit přežití církve v nepřátelském totalitním prostředí, mezi ně patřila i možnost svěcení ženatých kněží. Ti byli svěceni birituálně, tedy pro dvojí obřad – oficiálně “jako by” pro řecko-katolickou církev, v níž jsou ženatí kněží běžní, ovšem s možností sloužit i latinské, tedy římsko-katolické bohoslužby. “Oni byli fakticky římskými katolíky, ale takto se to obcházelo,” vysvětluje Remeš a popisuje i své rozčarování z toho, že po revoluci, kdy zdejší katolická církev zjistila, že v ní figuruje asi sedmdesát tajně vysvěcených ženatých kněží, církev tyto kněze nedokázala zcela přijmout.

“Myslím si, že ideální by tehdy bylo jejich kněžství nezpochybňovat a nechat je sloužit jako ženaté kněze. Mohli fungovat jako živoucí pokus, co by případně v budoucnosti znamenalo zrušení celibátu. Zda by to fungovalo, zda by v církvi byla schopnost i od běžných věřících to vzít, nebo nevzít. Ale to se bohužel nestalo.” Platnost kněžského svěcení těchto lidí byla napadána – podle Prokopa Remeše ani ne tak Vatikánem jako domácí biskupskou konferencí, a až na výjimky byli ženatí kněží z oficiálních církevních struktur vypuzeni.

Sám Prokop Remeš nakonec kněžské svěcení neobdržel – dřív než stačil podzemní studia dokončit, přišla revoluce. “Najednou se řeklo, že pokud by tihle podzemáci chtěli pokračovat dál, tak že musejí jít úplně od začátku znovu na katolickou teologickou fakultu. Takže ještě od roku 1990 jsem dělal “nadzemní” teologii. Vládlo ještě takové to porevoluční nadšení – v ročníku nás bylo asi tři sta.” Teologickou fakultu sice dokončil, na své kněžství už ale rezignoval. “Už jsem měl pocit, že bych musel poslouchat,” říká s tím, že své poslání už tehdy spatřoval jednak v práci v Bohnicích, jednak ve svém hudebním angažmá u salesiánů v Kobylisích, a obával se prý, že by to musel obětovat vůli případných nadřízených biskupů.

Terapie biblickým textem

V Bohnicích se už v osmdesátých letech kromě gynekologie začal přirozeně věnovat také psychologické práci. V roce 1985 s tamní psycholožkou provedl ilegální socio-psychologický výzkum konvertitů ke křesťanství. Zabýval se též polemikami se svědky Jehovovými, které ho později přivedly ke studiu sekt a nových náboženských hnutí.

Po sametové revoluci, během níž spolu s kolegy ze sexuologického oddělení Trojanem, Weissem, Petrovským či Pechem zakládal místní Občanské fórum, zavládla v bohnické léčebně – tak jako i jinde – doba “obrovské svobody”, kdy “každá iniciativa se prosazovala”. Všichni byli všemu otevření, a tak se i původně spontánní setkání nad biblickými texty, která Prokop Remeš provozoval s některými pacienty, podařilo zavést do terapeutického plánu jako nový druh terapie.

Vznikla tzv. hagioterapie, terapie biblickým textem, který člověku slouží – slovy Prokopa Remeše – jako projekční zrcadlo. “To znamená, že se pracuje nikoliv s tím, co ten text chce říct, ale s tím, jak to autenticky zažívá ten který člověk bez ohledu na to, co se tím chce říct. A čím specifičtěji někdo vnímá nějakou událost, tím víc to o člověku vypovídá.” Společné přemýšlení nad biblickými příběhy pacientovi umožňuje přemýšlet a mluvit o sobě, aniž by měl pocit, že se příliš odhaluje.

Hagioterapii později Remeš přesunul z oddělení gynekologie, kde ordinoval, do bohnického kostela sv. Václava, který se po čtyřiceti letech vrátil svému liturgickému účelu. Pod novým bohnickým ředitelem si v roce 1997 dodělal atestaci z psychiatrie a absolvoval také sebezkušenostní výcvik v psychoterapeutické sekci České křesťanské akademie. V roce 1992 spoluzaložil Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů. “Konec komunismu byla krásná doba. Bylo jasné, že to spěje někam, kam jsme chtěli, aby to spělo. Devadesátá léta jsou částečně dehonestována, ale já je zažíval jako období obrovské svobody. Tehdy jsem ve svém životě zakotvil věci, které teď dělám a dělám je velmi rád,” uvedl Prokop Remeš v roce 2021, kdy byl stále zaměstnán jako gynekolog v bohnické Psychiatrické nemocnici a na půl úvazku se zde věnoval také hagioterapii.

“V současnosti mám pocit, že postupuje jakási byrokratizace, kdy se všechno musí kontrolovat a vykazovat. Že prostě už ta svoboda není taková jako před dvaceti lety. Pro mě, který jsem prožil nesvobodu komunismu, je hodnota svobody prioritní. A možná že pro dnešní mladé už ta hodnota není tak velká, že chtějí být nějak chránění, v bezpečí. Já jen doufám, že svou hloupostí svobodu zase neztratíme.”

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV