The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Reichlová (* 1955)

• narozena 1. března 1955, dětství prožila v bývalých Sudetech ve městě Cvikov

• babička Němka, jíž se nedotkl odsun, protože byla v manželském svazku s Čechem

• rodina získávala informace o dění v Západním a Východním Německu díky návštěvám příbuzných

• absolvovala gymnázium v České Lípě, poté se vyučila radiologickou laborantkou

• pracovala jako rentgenová laborantka ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí v Praze

• pracovala ve Studiu Ypsilon jako asistentka režie a inspicientka

• jedenáct let pracovala v České advokátní komoře

• mezi lety 2006 a 2011 pracovala v Kanceláři Václava Havla

• v roce 2022 žila v Praze

Až kamarád Ivaně Reichlové pomohl k útěku před násilným manželem. Rozvedla se, zůstala sama s dcerou. Když manžel emigroval do Spojených států, velmi se jí ulevilo, ačkoliv to jako samoživitelka neměla vůbec jednoduché. O rok později ale potkala svého druhého manžela, scénáristu a režiséra Jiřího Reichla, se kterým se brzy vzali a prožili krásné manželství. Oba se na jedné chatě ke konci 80. let seznámili s Václavem a Olgou Havlovými. Pamětnice tehdy netušila, že jednou bude pro jednoho z nich pracovat.

Ivana Reichlová, dívčím jménem Blahnová, se narodila 1. března 1955 v Novém Boru. Dětství prožila na úpatí Lužických hor ve městě Cvikov. Její matka pocházela z česko-německé rodiny a až do svých patnácti let mluvila pouze německy. Babička pamětnice, povoláním švadlena, byla Němka, dědeček, který pracoval jako sklář, byl Čech. Společně ve svém cvikovském domě vychovali čtyři děti. Rodina včetně staršího bratra Petra bydlela spolu s prarodiči z matčiny strany v jednom domě. Sama pamětnice na své dětství vzpomíná jako na šťastné a zmiňuje i lásku k přírodě a k horskému kraji.

Sudety 50. a 60. let

Území Lužických hor, nacházející se v oblasti Sudet, bylo podle vzpomínek pamětnice postavené na dobrých vztazích české a německé komunity. Přestože se narodila teprve deset let po skončení války, na nějaké národnostní vymezování nebo tenzi si ze svého dětství nepamatuje. Popisuje, že německé obyvatelstvo přinášelo do prostředí svědomitost a pořádek. Zároveň dodává, že byla v této době velmi malá a o poválečné situaci v Sudetech se dozvídala postupně.

Nemá ani žádné vzpomínky na politickou situaci v totalitních 50. letech. Nevybavuje si ani, že by se o komunistickém režimu mluvilo doma, což přičítá i tomu, že život ve Cvikově byl odtržený od dění ve velkých městech. „Narodila jsem se uprostřed padesátých let a žili jsme poměrně izolovaně, ale šťastně, takže jsme vůbec neměli ponětí, jaká je doba. A to až, v mém případě, někdy do puberty.“ Pravděpodobně k tomu přispěl i fakt, že otec i matka byli členy Komunistické strany Československa (KSČ). 

Rodiče pracovali v Severce, místním textilním podniku, a celá rodina bydlela pod jednou střechou i s matčinými rodiči. Ivana Reichlová popisuje, jak blízký vztah měli místní lidé k přírodě. Obyvatelé kultivovali krajinu, všude byly turistické stezky s lavičkami a celkově to ve Cvikově žilo. Lidé chodili tancovat a znali se mezi sebou.

Společenským životem žila i babička pamětnice, která se každou sobotu setkávala s kamarádkami. Jednou za měsíc, či měsíc a půl, vyšla řada na babičku a kamarádky se sešly u nich doma a napeklo se cukroví. Jak Ivana Reichlová vzpomíná: „Byl to strašně krásný den, protože za dveřmi, kde ty dámy seděly a doslova štěbetaly, se ozývaly obrovské výbuchy smíchu. Tady jsem viděla, jak je moc hezké, když se sejdou lidi, když spolu mluví, hovoří a vyprávějí si všechno. Jak je to ulevující, krásné, když jsou lidi takhle pohromadě.“ Změna přišla na konci padesátých let, kdy se v kraji začal těžit uran. 

První seznámení se s politikou

První seznámení s politikou a věcmi veřejnými proběhlo skrze návštěvy pratet, které žily v Západním a Východním Německu. Když poslouchala rozhovory rodičů s nimi, pochopila, že doma se mluví jinak než navenek. Mluva mimo domov byla „svázaná, prázdná, jiná.“

V den invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 bylo Ivaně Reichlové 13 let. Vzpomíná, že před invazí docházelo ve společnosti k uvolňování totalitních poměrů, mluvilo se o české historii, dozvídali se o dění v padesátých letech. Po dramatickém vývoji ze srpna 1968 pamětnice popisuje, že doma došlo ke „generačnímu tření“: „Tatínek zabalancoval, velmi ho to mrzelo. Nakonec zůstal komunistické straně věrný, maminka taky, i když ta to brala velice vlažně. I když jsem své názory ještě neuměla formulovat, byl to moment, kdy jsem se dostala názorově na druhou stranu,“ vzpomíná Ivana Reichlová. V té době přecházela ze základní školy na gymnázium do České Lípy. Zažívala období, kdy se intenzivně zajímala o dění kolem sebe, přestože jak sama popisuje, tehdy „ani neuměla klást otázky a dozvědět se, co potřebuje.“ Postupně se to však měnilo. Například zjistila, že ne všechny děti se na školu i přes své předpoklady mohly dostat. 

Do Cvikova jezdily ze Západního a Východního Německa stále její pratety, i skrze ně se dozvídala více o životě „za zrcadlem.“ Pratety zažily v Sudetech druhou světovou válku. Když na válečná léta vzpomínala matka nebo babička s dědečkem, mluvili hlavně o bídě a nedostatku potravin. Protože si babička vzala Čecha, mohla ve Cvikově zůstat, její sourozenci však museli z města odejít. „Nebyl to pochod smrti, jako byl například ten z Brna do Německa, ale bylo to velice smutné. Museli si naložit jen vymezenou část majetku a na určitých úsecích cesty to bylo velice zlé, protože se jim vždy nedostávalo vlídného zacházení.“

Ústí, Praha a nutný útěk od manžela

Po maturitě šla Ivana Reichlová na nástavbu do Ústí nad Labem, kde se vyučila radiologickou laborantkou. Studium bylo podle jejích slov kromě „komunistických blábolů“ i technicky přínosné. Po čase se přesunula se spolužačkami z internátu do podnájmu. V Ústí nad Labem absolvovala maturitu podruhé a poté dostala umístěnku do Prahy. Nastoupila jako rentgenová laborantka do Fakultní nemocnice na Karlově náměstí. V Praze to byl život úplně jiný. Sama pamětnice uvádí, že tehdy, ve snaze se zorientovat v politické situaci chodila hodně do společnosti, četla režimu nepohodlné knihy a zajímala se o historii. V práci zjistila, že kdo by se chtěl naučit něco víc, například získat novou atestaci, tak musel být v KSČ, což sama nechtěla. 

Během prvních let v Praze se provdala a brzy se jim narodilo dítě, dcera Bára. Ivana Reichlová tehdy tušila, že něco není v pořádku. „Pár měsíců po porodu se ukázalo, že to už není únosné. Manžel byl ke mně velice násilný a zamykal mne,“ popisuje dramatické měsíce po narození první dcery. 

Jednoho dne přišel manželův kamarád pro něco, co si muž doma zapomněl, a pomohl jí. „Řekl, já odejdu a nechám dveře odemčené, tak se podle toho zařiď. Tak jsem se podle toho zařídila, dala jsem malou holčičku do kočáru, plíny, sunar a odjela jsem.“ Následující dny strávila u kamarádky a u bratra. Násilného manžela se jí podařilo opustit. 

Když se pamětnice vrací k těmto nepříjemným momentům, zmiňuje, že během normalizace nebylo téma domácího násilí na ženách ve společnosti pojmenované. Když se obrátila na policii, dostalo se jí pouze výsměchu, obviňování a zlehčování situace. Ještě větší úleva přišla, když se manžel rozhodl emigrovat a odjel do Spojených států amerických. „Pro mě to byla úleva, ale život nebyl snadný. Po nějaké době jsem se seznámila se svým druhým mužem, on byl pravý opak. Tady došlo ke zklidnění rodiny a osvojil si dceru.“

Radost z druhého manželství

Druhým manželem Ivany Reichlové byl režisér a scénárista Jiří Reichl. Když se seznámili pracoval jako tiskař v nakladatelství Vyšehrad, kde tajně tiskl neoficiální knihy, letáky, a také Lidové noviny. Ty začaly ilegálně vycházet v září 1987, náklad měly kolem 300 kusů. Díky kopírování a opisování některá čísla zvýšila objem až na 10000 kusů.[1] Když pamětnice slyšela venku houkat policejní auto, vždycky se bála, že si jedou pro jejího manžela. Jako zásadní pro formování názoru na politickou situaci zmiňuje právě přístup k neoficiální literatuře a probírání situace s mužem. „Konečně jsem uspokojila svůj obrovský hlad po vědomostech a znalostech, jak se věci opravdu měli.“ 

Po rozvodu s prvním manželem pracovala v univerzitní knihovně, do nemocnice znovu nastoupit nemohla, protože nebylo možné směny skloubit s péčí o dceru. Následně nastoupila do Studia Ypsilon jako asistentka režie, inspicientka. Ve společnosti herců a hereček jako byli Oldřich Kaiser, Jiří Lábus. Herečka Jana Synková a její manžel Jan Schmied se znali s budoucím manželem pamětnice Jiřím Reichlem, se kterým se ovšem seznámila ještě před nástupem do divadla.

Sametová revolua Jan Schmied sece v Ypsilonce

Demonstrace 17. listopadu 1989 zastihla manžele Reichlovy na cestě z divadla. Kvůli zabarikádovaným ulicím museli jít domů oklikou: „Viděli jsme do zad obuchářům a za nimi bylo nebe těch svíček,“ popisuje pamětnice silný moment. „Obešli jsme to, ale nemohli jsme se dostat přes ulici Karolíny Světlé, která ústí zpátky na Národní, protože tam stály antony a bylo to zabarikádované policisty. Dav byl obklíčený“.

Po návratu kolem osmé večer hluk z venku neustával: „V noci jsme to slyšeli řev, antony, auta. Naladili jsme si rádio a slyšeli jsme zprávy, že to je moc špatný.“ Následující dny se ale začala atmosféra měnit, z Ypsilonky se stalo centrum pro Občanské fórum, pořádaly se tam diskuze, tiskly se letáky a sdíleli informace: „Ta euforie, která nastala další dny! Byla jsem tehdy zdravá, a bylo to na infarkt. Neumím si představit, pro Jiřího to bylo jako Jiříkovo vidění. Něco neuvěřitelného. Lidé jako on vůbec nevěřili, že by se něčeho podobného mohli dožít.“

Ivana Reichlová musela skončit v Ypsilonce, večerní práce v divadle nešla dohromady s péčí o druhou dceru. Poté nastoupila do České advokátní komory, kde pracovala jedenáct let až do roku 2006. Tato práce rodině zajišťovala základní příjem. „Hodně mi záleželo na tom, aby měl Jiří prostor točit,“ popisuje, jak její práce dovolovala manželovi věnovat se těžko předvídatelné práci u filmu. Spolu s Milanem Maryškou natáčel dokumentární seriály o českých legionářích. Společně se jim během devadesátých let podařilo zachytit vzpomínky odcházejících pamětníků. Jiří Reichl zemřel v roce 1999.

Práce v Kanceláři Václava Havla

V roce 2006 hledala Ivana Reichlová novou práci a kamarádka jí navrhla, jestli by nechtěla pracovat v kanceláři Václava Havla. Tou dobou už tři roky prezidentem nebyl, zůstal ale politicky činný. S Havlem se znala už z 80. let, kdy se potkali na chatě Aleše Lamra. Seznámila se tam i s jeho první ženou Olgou. Přesto byla z pracovního pohovoru velice nervózní. „Asi tušil, že mám velkou trému, nicméně proběhlo to velice dobře a laskavě,“ vzpomíná s úsměvem.

Václav Havel měl neustále velkou přízeň v cizině i tuzemsku. Mnozí ho žádali o podporu nebo přítomnost na nejrůznějších akcích. Ivana Reichlová na Václava Havla velice ráda vzpomíná a vyzdvihuje, že se jí s ním skvěle spolupracovalo: „Byl bezprostřední, nedával vůbec najevo, že by byl něčím víc, že by byl můj šéf. Autorita z něj plynula velice přirozeně a byl velice laskavý.“

Během práce v jeho kanceláři se setkala například s Hillary Clinton nebo dalajlámou. Do kanceláře chodili Havlovi kamarádi i politici. Vzpomíná také, že špatně nesl kritiku svého filmového režijního debutu Odcházení. „Trápilo ho, že to nebylo přijaté. Není to o tom, že by očekával ovace, že by to muselo být přijaté. Bylo to o tom, že ty kritiky nevyjadřovaly jádro té hry samotné, toho díla. Jako kdyby se na tom hledalo něco, čím to pokazit.“ 

„Když [Václav Havel] zemřel, Sestra Veritas řekla, že je to, jak když zhasne svíce. Jeho odcházení ze společenského života bylo, jako když se vám ztratí člověk proti slunci, nebo proti světlu někde do horizontu, a pak už není. A vy nevíte, jestli to světlo zůstane, nebo jestli zůstane úplná tma. A té tmy jsme se možná trošku báli a nebylo to zas tak úplně neoprávněné, protože se stávaly normou věci, které bylo úkolem v osmdesátém devátém vymýtit a vymazat. Společenské chování, manýry, zlodějiny nebo podrážení se,“ uzavírá své vyprávění Ivana Reichlová.

 

 

 

[1] Podrobnější informace (k 3. 4. 2022) např. zde.