The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

JUDr. Věra Řeháková (* 1941)

Vystoupila jsem z KSČ. Komunisté však tvrdili, že mě vyloučili

  • narozena 11. března 1941 v Ostravě

  • dětství prožila v dělnické kolonii Hlubina

  • její matka byla aktivní členkou komunistické strany

  • v roce 1963 absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

  • stala se členkou KSČ

  • v roce 1964 nastoupila jako odborný asistent na Vysokou školu báňskou v Ostravě, stala se tam spoluzakladatelkou katedry sociologie a politických věd

  • po srpnové okupaci v roce 1968 vystoupila z KSČ

  • v roce 1970 propuštěna z práce na Vysoké škole báňské

  • od roku 1974 do roku 1992 pracovala v obchodním domě Ostravica

  • z řadové prodavačky se vypracovala na vedoucí pozici

  • byla sledována a vyslýchána Státní bezpečností

  • v roce 1993 byla rehabilitována a začala znovu vyučovat na Vysoké škole báňské

  • o své práci v obchodním domě napsala knihu s názvem Perla Ostravy

Matka ji vychovala v přesvědčení, že být komunistou je ta největší čest, jaké se člověku může dostat. Uvěřila tomu. Jenže časem si začala uvědomovat, že komunismus lidem škodí. Poukazovala na to, co se jí nelíbilo a byla tvrdě potrestána. Z uznávané vysokoškolské pedagožky se stala prodavačkou čelící dohledu Státní bezpečnosti.

Věra Řeháková, rozená Kávová, se narodila 11. března 1941 v Ostravě. Své dětství označuje za chudé a nešťastné. Její otec, horník, byl alkoholik. Matka pracovala jako kuchařka a v podstatě ji vychovávala sama. Kávovi bydleli v dělnické kolonii Hlubina. „Škoda, že kolonii zbourali a nenechali aspoň jednu chaloupku, aby lidé viděli, jak se žilo. Pro vodu jsme chodili přes Hlubinskou ulici, tam byly společné vodovody. WC jsme měli společné na druhé straně chaloupky, kterou obývaly čtyři partaje. Dvě bydlely na jedné straně, dvě na druhé. Sousedé měli toaletu blíž, ale my museli pokaždé obejít celou chalupu. Ale měli jsme tam i malou zahrádku, takže jsem tam měla svou milovanou želvu a pejska,“ vzpomíná Věra.

Do paměti se jí výrazně vepsala dětská vzpomínka na bombardování Ostravy z roku 1944: „Otec šel se mnou do centra Ostravy. Když byl střízlivý, tak nás miloval. Bohužel to bylo sporadicky. Takže tehdy se mnou někam šel. Když jsme se vraceli, začalo bombardování. Utíkali jsme do továrny, stáli jsme u centrálního komínu a do něj uhodila bomba. Pamatuji si prach, pak světlo. Nic se nám nestalo. Nakonec jsme se dostali domů. Maminka běhala venku. To si opravdu pamatuji. Běhala po kolonii s dekou na hlavě a křičela: ´Kde je moje dítě? Kde je můj manžel?´“

Věřin život se výrazně změnil k lepšímu poté, co otec ji i matku opustil. „Maminka si našla nového partnera. Měl mě rád. Postavilo se sídliště, přestěhovali jsme se do věžáku. Najednou jsme měli doma WC i vodu. To byla radikální změna. Náš život se začal ubírat pěkným směrem,“ vzpomíná.

Okouzlení komunismem v 50. letech

Věra prožívala mládí v padesátých letech, kdy komunisté byli na vrcholu moci. Vybavuje si, že na ulicích byly ampliony a z nich velmi často zněly různé projevy. Její matka byla členkou komunistické strany. „Ostrava byla dělnická, průmyslová. Bylo pár roků po válce. Lidé ještě měli před očima všechnu tu hrůzu. A teď se jim představovala ideální doba. Bohužel, tehdy nikdo z nich nevěděl, jak to s tou ideální dobou je. Vzpomínám si, že když zemřel Stalin, nechápala jsem, proč lidé na cestě plakali. Bylo mi to divné. Šla jsem do školy a lidé na ulici plakali. Ptala jsem se, jestli jim zemřel nějaký příbuzný,“ vybavuje si.

Věra se velmi dobře učila, pocházela z dělnické rodiny, k tomu měla mámu aktivní v KSČ. To byla ideální kombinace pro to, aby byla přijata na vysokou školu. Vybrala si studium Právnické fakulty Univerzity Karlovy. I ona tehdy věřila komunistickým myšlenkám. Ve druhém ročníku studia za ní přišli kolegové s tím, že by měla podat přihlášku do KSČ. „Byla jsem mladá, šla jsem na vysokou v šestnácti letech, protože tehdy byly jedenáctiletky. Navíc jsem byla pod silným vlivem maminky. Napsala jsem jí dopis, ve kterém jsem jí vylíčila, o co jsem žádána. Pro mě to byla nějaká pocta nebo co. Maminka byla pracovitá, hodně dělala pro lidi. Tak jsem jí psala, že jsem přece ještě pro společnost nic neudělala, že si ještě nezasloužím být členkou komunistické strany. Pro maminku samozřejmě bylo něco nádherného, že mě požádali. A já jsem tomu tehdy zřejmě také věřila,“ vzpomíná. Přihlášku do KSČ podala. Postupně se však během studií dostávala s kolegy komunisty do sporů. Například se zastala profesora, kterého stranická organizace vyloučila kvůli tomu, že měl přítelkyni. “To jsou natolik privátní věci, že když o nich člověk nic neví, těžko je může hodnotit. Také mi vadilo, že se dělaly rozdíly mezi těmi, kteří sloužili a těmi, kteří ne. Tak se to ve mně pomalinku lámalo. Byl to souhrn různých drobných věcí, které mi čím dál více vadily. 

V roce 1963 ukončila právnickou fakultu se specializací na mezinárodní právo a nastoupila do patentového střediska v Ostravě. Na pedagogické fakultě v Ostravě absolvovala pedagogiku a psychologii a následně začala pracovat jako odborný asistent na Vysoké škole báňské. Stala se spoluzakladatelkou tamní katedry sociologie a politických věd.

Propuštěna z práce z politických důvodů

Při práci na Vysoké škole báňské se čím dál více vůči komunistům vymezovala. To, že se rozhodla správně, když s nimi už nechtěla mít nic společného, se jí potvrdilo v srpnu 1968, když zemi obsadila sovětská vojska. Shodou okolností byla s manželem na návštěvě u tety v Praze. Snažila se sovětským vojákům vysvětlovat, že jejich příjezd byl zbytečný a nesmyslný. „Rusky jsem uměla dobře, tak jsem se před ně postavila a ptala jsem se, proč tady jsou. Pořád jsem nevěřila, že nás okupují. Manžel mi říkal, ať toho nechám. Ten tank na mě mířil. Vojáci říkali něco o kontrarevoluci. Já se s nimi handrkovala. Pak odjeli. A já jsem pořád nechápala, co tady dělají,“ vzpomíná. Po návratu do Ostravy diskutovala se svými studenty o situaci ve společnosti, odpovídala na jejich otázky. “Vysvětlovala jsem jim, že jde o okupaci. Tak tomu podle mezinárodního práva jednoznačně bylo. Mezinárodní právo byl můj obor. Já jim říkala fakta, žádné dojmy,” vysvětluje. Věra spoluorganizovala pro své studenty cestu na pohřeb Jana Palacha. To už bylo pro komunisty na Vysoké škole báňské příliš. „Pozvali mě na nějaké řízení. Měla jsem se vyjádřit. Možná čekali, že odvolám své názory, ale já na nich trvala. Argumentovala jsem, oni racionální protiargumenty neměli. Ale to už jsem věděla, jak to dopadne,“ říká. Nadřízení jí tehdy řekli, že pokud odvolá svůj názor, že obsazení Československa sovětskou armádou byla okupace, může na vysoké škole zůstat. Odmítla. “No to by přece nešlo,” podotýká.

V té době se rozhodla vystoupit z komunistické strany. „Napsala jsem, že využívám preambule stanov, kde se píše, že je to dobrovolná organizace, takže vystupuji. V životě mi na to nikdo neodpověděl. Až když mě pak vyhodili z práce a hledala jsem si další práci, dozvěděla jsem, se, že mě na nějakém tajném zasedání městského výboru strany z KSČ vyloučili. Oni vůbec nevzali v úvahu, že to bylo moje rozhodnutí,“ vysvětluje.

Zanedlouho pocítila, že se atmosféra ve společnosti výrazně změnila. Byl zrušen Sociologický ústav Československé akademie věd v Praze. Věra a její kolegové právě měli před obhajobou dizertačních prací a měli se stát docenty. Své práce tak nemohli obhájit. 

V roce 1970 dostala z Vysoké školy báňské výpověď, ve které se uvádělo, že je propuštěna z politických důvodů. „Nejhorší bylo, že tehdy také vyhodili řadu studentů, kteří byli v posledním ročníku. To je svinstvo, které by se nemělo stát v žádném systému. Bylo to stejné, jako když nás vyhodili před aspiranturou. Katedru sociologie zrušili. Soudruzi označili sociologii za buržoazní pavědu. Nejhorší to bylo pro rodiče těch studentů. Někteří pak za mnou ještě chodili. Ale já jim říkala, ať už se se mnou nekontaktují, že to nemá cenu. Věděla jsem, že jsem byla pod dozorem,“ vysvětluje.

Největší šok však z jejího propuštění měla její maminka. Když zjistila, že komunisté si vyřizují účty mezi sebou a vyhazují z práce odborníky, bylo to pro ni obrovské zklamání. Z Vysoké školy báňské byli v době normalizace na počátku sedmdesátých let z politických důvodů stejně jako Věra propuštěni i další pedagogové. Ona sama tvrdí, že ví minimálně o dvaceti z nich.

Kruté zacházení lékaře

Když Věra dostala výpověď, byla v šestém měsíci těhotenství. Lékařka jí v té době napsala nemocenskou. Její případ se dostal k posudkovému lékaři, který měl rozhodnout, zda nemocenská má být ukončena, nebo ne. „Ten doktor bydlel v domě naproti, znala jsem ho. Já už jsem byla téměř před ukončením těhotenství. Když mě prohlížel, tak mi takhle prsty, silou píchnul tady do pupku a okolo pupku. Pak prohlásil, že těhotenství není nemoc. Ta paní doktorka u toho byla, ona si pak na něj stěžovala. No a já jsem pak dostala pupeční kýlu. Ale v té době bych na něm nikdy nic nevysoudila, i když to bylo ublížení na zdraví. Ta paní doktorka, to byla závodní lékařka Vysoké školy báňské, z toho byla velice špatná. No tak kromě těch všech nerváků jsem začala mít ještě problém fyzické. Pak jsem toho doktora potkala tady na cestě. Měla jsem chuť si před ním plivnout. Ale se vztyčenou hlavou jsem šla,“ vypráví.

Dcera Marta se narodila v roce 1970 s těžkou žaludeční neurózou. Věra s manželem, který byl kovář, žili skromně z jeho platu. „Maminka nám tehdy pomáhala. Peníze pro mě nikdy nebyly v hodnotovém žebříčku vysoko. Naučila jsem se, že člověk někdy má a někdy nemá. V životě jsou daleko větší hodnoty,“ podotýká.

Když byly dceři tři roky, Věra ji dala do školky a začala si hledat práci. Až tehdy zjistila, že má v kádrových materiálech uvedeno, že ji městský výbor z komunistické strany vyloučil, nikoli že vystoupila sama. V podstatě to však byl stejný problém, v době normalizace bylo jakékoli ukončení členství v KSČ považováno za podezřelé a nežádoucí. Šla se hlásit do dolu Hlubina, kde hledali právníka. Ředitel si s ní povídal a pak se jen ujistil, že je v komunistické straně. Řekla, že z ní vystoupila a pak ještě byla tajně vyloučena. „Vyděsil se a nabídl mi, že bych mohla jít do recepce hotelového domu Hlubina pod podmínkou, že bych nikomu neřekla, že mám titul. Já ten titul přece neukradla, tak proč bych ho měla tajit? Řekla jsem, že nechápu a rozloučila jsem se s ním,“ vzpomíná.

Z pedagožky se stala prodavačka

Věra už v zoufalství uvažovala, že bude dělat barmanku, ale pak ji zachránil inzerát, že obchodní dům Ostravica hledá prodavačky. Tehdy šlo o největší a nejnavštěvovanější obchodní dům na severu Moravy. Na socialistické poměry byl velmi dobře zásobený, dalo se v něm sehnat kvalitní zboží. Pořádaly se tam módní přehlídky, šlo o vyhlášené centrum módy a kultury. Práce prodavačky ji velmi bavila a časem se vypracovala na vedoucí technického oddělení. Podala řadu zlepšovacích návrhů, díky ní se obchodní dům výrazně proměnil k lepšímu. Stala se jednou z jeho nejuznávanějších pracovnic.

Mezitím však byla čas od času pozvána na výslech na Státní bezpečnost. „Vejít do těch velkých kovových dveří v budově u radnice bylo vždy strašné. Ptali se mě na naprosté hlouposti, například na to, jaký mám vztah k papeži. Říkala jsem, že žádný, protože ho neznám. Tím, že jsem právník, jsem věděla, jak to chodí, ale přesto, kdykoli jsem pak vyšla ven, sedla jsem si v parčíku u pošty. Byla jsem úplně vyřízená,“ vypráví. Později se dozvěděla, že se o ni Státní bezpečnost zajímala po celou dobu, co pracovala v Ostravici. Estébáci se na ni přišli ptát ředitelky dokonce ještě v roce 1988.

Přestože se Věra silně vymezovala vůči komunismu, nebyla součástí žádné skupiny podobně smýšlejících lidí. „Věděla jsem, že vznikla Charta 77. Kdybych se k ní dostala, tak bych ji podepsala. Jenže jsem se neměla s kým kontaktovat. Ostrava byla jiná než Praha. Tady nás bylo pár, na které estébáci soustředili pozornost. Praha měla výhodu, že tam podobně smýšlejících lidí bylo hodně, že se dali dohromady kolem Václava Havla. Kdežto Ostrava byla jiná. Byla tu jiná skladba obyvatel, měli jiné smýšlení,“ říká.

Život po listopadu 1989

V obchodním domě Ostravica prožila listopadové události roku 1989. Říká, že když v Ostravě začaly probíhat první demonstrace, velmi se o studenty bála. Měla strach, aby proti nim komunisté nezasáhli silou. Ke studentům měla stále pěkný vztah, i když na Vysoké škole báňské už léta neučila. Po listopadové revoluci do Ostravy přijeli potomci původních majitelů obchodního domu Ostravica. Situace se vyvíjela tak, že chtěli v jeho provozování pokračovat. Původní ředitelka šla do penze a Věra byla jmenována její statutární zástupkyní. Ve stejnou dobu za ní přišli pracovníci Vysoké školy báňské s nabídkou, ať se vrátí znovu vyučovat. Probíhaly rehabilitace, lidé vyhození ze svých míst se na ně vraceli. Na Vysoké škole báňské vznikala katedra společenských věd, začínala se na ní znovu vyučovat sociologie. Bylo to těžké rozhodování. Věra si nebyla jistá, zda se po více než dvaceti letech zvládne znovu postavit před studenty. Nakonec nabídku přijala a od 1. ledna 1993 začala na vysoké škole znovu přednášet. V roce 2006 odešla do penze. Následně více než tři roky spolupracovala s ostravskou univerzitou, vedla diplomové a bakalářské práce.

V penzi napsala knihu Perla Ostravy, ve které sepsala svůj životní příběh, ale především příběh obchodního domu Ostravica. Velmi těžce totiž nese, že toto někdejší módní a kulturní centrum města zaniklo. Obchodní dům totiž od roku 1989 několikrát změnil majitele a výsledkem transakcí se stalo akorát to, že dříve krásná a architektonicky ceněná stavba se stala rozpadající se ruinou. Věru to, podobně jako řadu dalších obyvatel Ostravy v době natáčení v roce 2019 velmi trápilo. Spokojena nebyla ani s vývojem společnosti po roce 1989. Za neuvěřitelné považovala především to, že komunisté jsou stále parlamentní stranou. „Vadí mi, že nemají soudnost,“ říká.

Na otázku, co považuje v životě za nejdůležitější, odpovídá: „Svobodu. Ale do té míry, že neubírám svobodu druhému. Demokracie není to, že si člověk může dělat, co chce, ale to, že nemá omezovat druhé. Jenže to se neděje. Mám pocit, že lidé ztrácejí svědomí a mocipány se stávají ohromní hlupáci. To mi moc vadí.“