„Bezprostředně před únorem roku 1948, tak asi týden, kolem 15., 17., jsem šel Celetnou ulicí, protože jsme průmyslovou školu měli na Příkopech. A tam skládali ze dvou nákladních aut vojenské pušky do sklepa sekretariátu ústředního výboru komunistické strany. Tam, jak je ten roh u Prašné brány, naproti Repre, tak byl ústřední výbor československé partaje. Tenkrát jsem si říkal - na co to skládají? Za deset dní jsem to pochopil, když ministr Nosek povolal pohotovostní pluky, komunistickou bezpečnost z pohraničí, do pražského kraje, aby byli připraveni demonstrovat sílu a odhodlání a mohli provést třeba ten vojenský ozbrojený převrat.“
„Daleko svobodnější jsem se cítil, když jsem byl v tom koncentráku v Jáchymově, než když jsem byl později takzvaně na svobodě. Protože tam jsme o těch donašečích, o těch fízlech věděli, těm jsme se vyhýbali a sami jsme si mezi sebou říkali, co jsme chtěli. Dokázali jsme číst Rudé právo, věděli jsme, co je zpráva pravdivá, pravděpodobná, to se dalo rozšifrovat, ale venku si člověk musel dávat pozor na to, s kým mluví, o čem mluví a kde mluví a jak mluví.“
„V ulici, kde jsme bydleli, bydlel příslušník gestapa. Jednou přinesl tatínkovi korespondenční lístek s tím, aby si dal pozor. Byl adresovaný na pražskou služebnu gestapa a stálo na něm: ,Víme, proč zavíráte okna, bude potřeba na to upozornit úřady.‘ Po válce jsme se dozvěděli, od koho to bylo. Sousedka, po roce 1945 obrovská komunistka, se pohádala s manželem a ten to křičel přes plot, přes zahradu: ,Na Rázkovic to udání také posílala.‘“
„Mám ještě takovou perličku z vyšetřování jednoho případu z devadesátých let, měl jsem tehdejšího vyšetřovatele a ptal jsem se ho: ,Proč jste nutil toho člověka, aby se to učil před procesem nazpaměť?‘ A on mi odpověděl: ,Já jsem ho nenutil, já jsem mu to jen nechával opakovaně číst.‘ Z toho je názorně vidět, že ti lidé dodnes setrvávají na svých tehdejších pozicích a necítí se vinni. Já jsem se nesetkal s jediným bývalým estébákem, který by svých činů litoval, ani s jediným. A byly jich desítky.“
„Když přijeli Rusové, tak to byla samozřejmě velká sláva. Hned po válce, protože na Zbraslavi byla silná posádka SS, tak i tam vyvraždili v Lahovicích muže. Údajně byl vydán rozkaz, aby se všichni muži soustředili na fotbalovém hřišti, někteří tam přišli, někteří ne.“
„Když mě odvezli 11. dubna do Ruzyně, tak si vyžádali souhlas, jestli můžou začít s výslechem, tak jsme začali s výslechem. Vyšetřoval mě jistý kapitán Blaho, vlítnul tam hlavní velitel Jan Trkovský a říkal: ,Jak to, že Svobodná Evropa hlásila, že jste zavřený a že jste měl domovní prohlídku?‘ Řekl jsem: ,Nevím, já jsem tady zavřený, musí to vědět od vás.‘ V tu chvíli jsem ale věděl, že máme vyhráno, že má případ mezinárodní publicitu, a i to, že teď budou mít problémy oni.“
„Už na těch Ordinariátech se Pastýřské listy nemohly tisknout, už se to muselo tisknout někde jinde a tisklo se to na tehdejším ústředí Katolické mládeže, které tenkrát sídlilo v přízemí Křižovnického kláštera, později tam byla Státní bezpečnost, to je u Karlova mostu. To byly ty Pastýřské listy. To se natisklo (nacyklostylovalo), jiná reprodukční technika tenkrát nebyla, a potom se to rozváželo na vikariáty, vikářům, kteří nebyli konformní s režimem, protože je potřeba vědět, že v roce 1949 se komunisté pokusili o rozbití struktury katolické církve tím, že udělali komunistickou katolickou akci. Je potřeba říct, že se našli kněží, kteří se této hry zúčastnili a podíleli se na struktuře schizmatické katolické akce. Ono se to neuskutečnilo, padlo to, ale ten pokus tady byl. Nakonec takovou klasickou ukázkou je pan ministr zdravotnictví Plojhar. To je klasická ukázka takového postoje.“
„Dobrovolně jsem podepsal smlouvu s jáchymovskými doly jako jednoroční brigádník. Byl jsem si vědom toho, že když přijedu do Prahy, že nemám šanci získat zaměstnání. I když jsem přišel po roce a sháněl jsem místo, tak to vůbec nebylo jednoduché, poněvadž když jsem přišel na osobní jednání, tak říkali - ano, jistě potřebujeme, a to bylo do ,Ervěnic‘ do elektrárny v pohraničí. Za týden ale přišel dopis, že byl vybrán uchazeč vhodnější, a takové kulantnější odpovědi, že nejsem spolehlivý.“
„Ze vznikajícího dolu Adam tím údolím uteklo pět kluků až k Hroznětínu (u Ostrova - pozn. aut.), ale tam je dostihli. Postavili si je naproti na silnici, aby je mohli eskortovat a jeden kluk, zřejmě pro výstrahu, tam byl zastřelen.“
Adolf Rázek se narodil v roce 1930 v Horním Jelení. Vyučil se mechanikem a poté studoval sdělovací elektrotechniku na ČVUT v Praze. Po válce docházel do katolického skautského oddílu v Modřanech a začal pracovat v Katolické mládeži. Pomáhal distribuovat Pastýřské listy. V roce 1952 byl uvězněn a odsouzen za „protistátní činnost - pobuřování a sdružování proti republice”, tak bylo soudem hodnoceno vydávání ilegálního časopisu Pastýřské listy. Na Jáchymovsko byl Adolf Rázek převezen z Pankráce 8. prosince 1953, nejprve do tábora Vykmanov, poté byl internován v lágrech Prokop a Mariánská. Z tábora Mariánská měl být na amnestii v roce 1955 propuštěn, ale jako „specialistovi na těžební stroje” mu bylo nabídnuto, aby na Jáchymovsku zůstal. Poté pracoval například v čokoládovně, v dřevařském průmyslu nebo jako vedoucí technicko-hospodářské správy Matematického ústavu ČSAV. Setkával se pravidelně se skupinou, která se vytvořila okolo českého katolického kněze a teologa Oto Mádra. Vydávali samizdatové texty, Adolf se podílel na dovozu a distribuci literatury. V dubnu roku 1985 byli členové této skupiny zatčeni. Případ byl medializován v zahraničí, a tak byl Adolf po měsíci pobytu ve vazbě na Ruzyni propuštěn, mohl i zůstat na MÚ ČSAV. Do listopadu 1989 byl členem Československé strany lidové, poté se podílel na zakládání KDS, odkud po krátké době odešel. Jako nestraník byl členem obvodního zastupitelstva a rady v Praze-Modřanech. Současně se na úseku sociální práce s vězni a uprchlíky angažoval v rámci nevládní organizace Charita. Od roku 1992 pracoval na objasňování zločinů StB v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a od roku 1995, kdy úřad získal pravomoci policejního úřadu, působil jako vyšetřovatel. Do důchodu odešel v roce 2000 jako vedoucí odboru vyšetřování. Adolf Rázek zemřel 2. listopadu roku 2018.
