Jan Rampich

* 1966  

  • „Vešli jsme do mojí garsonky, tam byla moje manželka. Místnost byla absolutně prázdná. Úplně všechno vyklizený. Tak jsem si říkal, to je dobrý. Pak začala prohlídka, StB vlezla i do nádržky od záchodu. Jeden policajt to zapisoval, kouknul do šuplíku ve stole, a to si pamatuju jako včera. Zbyl tam jeden Infoch, kterej tam žena zapomněla. Policajt na něj kouknul, nikdo na něj nekoukal, zavřel šuplík a napsal: ‚Stůl v pořádku.‘ Takže takhle se zachoval příslušník StB. Ten druhej to samý. Kouknul do skříně, taky tam byl nějakej papír. Hlásil, že je tam vše v pořádku, jen nějaký ponožky. Takže StB našla jen nějaký listy a brožurky ze zahraničí a dva papíry s prohlášením Několika vět, ale bez podpisu. Takže zabavili psací stroj a tyhle věci. Shodou okolností můj spolubydlící si otevřel dveře, nesl mi magnetofonové kotouče. A než si stihl všimnout těch estébáků, tak mi řekl, že mi nese ty Plastiky. Ale to je už ani nezajímalo. On to tam nechal a utekl. Největší kuriozita byla, že jsme měli pokračovat s tím Martinem v tisku toho našeho časopisu. Takže na mě zvonil. Policajti na mě, ať prý otevřu. Šel jsem k vikýři na střechu, viděl jsem dolů, kdo tam je. A ten Martin na celou ulici řval: ‚Honzo, musíme to dodělat!‘ A za mnou stál estébák. A já jsem akorát zařval: ‚Martine, prohlídka!‘ Takhle teda probíhala moje domovní prohlídka.“

  • „Tak teda sepsali, že se nevystěhuju, pak jsem měl čtrnáct dní klid, pak zjistili, že jsem na nějakých demonstracích, tak začali zase stupňovat, pak se to hodně stupňovalo. Asi po roce mi najednou dali pas, to bylo v osmdesátým devátým, v tom samém roce, co jsem se podruhé oženil. Chtěli jsme jet na dovolenou do Maďarska. Mezitím proběhla akce Několik vět a spousta dalších koncertů, zábav. Byli jsme se podívat do Budapešti, na Balaton a podobně. Přijeli jsme domů, a asi za týden pro mě najednou přijeli. Jo, a jak jsme mezitím dělali ten časopis, tak jsme měli přestěhovat všechny ty blány, třetí výtisk už jsme měli rozdělanej, rozepsanej, a já to měl v bytě, v té mojí garsonce. A jdu takhle do práce, v sedm hodin přijela StB. Odvezli mě na oddělení k nám na Slovany, tam mě posadili, zajistili mě, a že si jdou něco vyřídit. Ten policajt, co tam zůstal, mi řekl, že šli sehnat podpis k domovní prohlídce od prokurátora. Tak jsem byl jasnej. Měl jsem doma celej časák, všechny ty tiskoviny. A ještě to odnese manželka, protože byla po noční, dělala v pekárně.“

  • „Musím se ještě vrátit do roku 1988. Protože jsem toho měl už s nervama docela dost, v létě jsem šel na policajty na pasovku, že si dám žádost o vystěhování. Sám. Protože už mě to tady opravdu štvalo. Takže jsem si vybavil práci, školu jsem nemusel platit, protože jsem žádnou neměl, vojáky… bylo to nejrychlejší úřední jednání. Všude se mě chtěli zbavit. Během jednoho dne jsem oběhl všechny úřady. Všude jsem dostal štempl, že nikomu chybět nebudu. V práci taky dobrý, řekli, že to je moje věc, když chci odejít. Jediné, co jsem neměl, bylo potvrzení z nějakého jiného státu, že mě tam přijmou. To Rakousko dělalo. Bylo to v létě. Ale pak se mi to zase nějak rozleželo v hlavě, tak jsem to založil do šuplíku. Byl to jedinej měsíc, kdy jsem nebyl na žádným výslechu u StB, během pěti let. Člověk měl měsíc na vystěhování. Ale pak jsem přišel do práce a tam mistr, taky dobrej kamarád, kterej se mnou jezdil na různý undergroundový akce, se ptal: ‚Co ty tady ještě děláš?‘ Řekl jsem mu, že jsem mu říkal, že se na to asi vykašlu. Prý mi to stejně nikdo nevěřil. A jak to dořekl, tak se otevřely dveře a tam StB. Už si pro mě přijeli. Chtěli to se mnou řešit, chtěli mi prodloužit lhůtu. I by mě odvezli na jakékoli velvyslanectví. I na hranice. Já jsem ale řekl, že nikam nejedu. Tak že mě prý zavřou. Já jsem s tím počítal. Měl jsem kartáček, zubní pastu i toaletní papír. Tak že prej jedem rovnou na vazbu.“

  • „Té domovní prohlídce předcházelo to, že my jsme na 6. května toho roku svolávali uctění osvobození americkou armádou na náměstí Míru. Já jsem byl svolavatel a taky pan Jiří Šašek a pan Jindřich Kolář. Oficiálně jsme to oznamovali na národním výboru. Tři dni před tím nám to samozřejmě zakázali. Všechny odvezli, zavřeli na cely předběžnýho opatření, mě odvezli do Kralovic a potom do lesů, kde mě nechali. Ale ten samý den, 6. května, o mně vyšel článek v plzeňské Pravdě, což byl komunistickej deník. Takže bylo jasný, že mě zavřou. Bylo to kvůli těm Několika větám – prostě mě někdo udal. To jsem se dověděl, když jsem byl potom na Borech na vyšetřovačce. Tam jsem viděl spisy. Vyšetřovali mě na svobodě. Nejdříve to byl trestný čin se sazbou od tří měsíců do tří let, ve čtvrtek pro mě přijeli znovu, to už mi sdělili, že je to překvalifikováno prokurátorem od roku do pěti let. Mezitím jsme na ten článek, který o mně napsali, podali s mým právníkem tiskovou žalobu a žádali omluvu. Tím jsem je samozřejmě ještě víc naštval. Údajně to byla první tisková žaloba od roku 1948 v Plzni proti komunistům.“

  • „Punk pro mě byl nejtvrdší hudební postoj vůči společnosti. Je to jedno k jaké. Je jedno, kdo vládne. Prostě je to revolta. Kromě toho se mi líbila ta muzika.“ – „A revolta vůči čemu, konkrétně?“ – „Vůči všem, co jsou nad námi. My jsme zažili komunisty, takže jsme to brali jako revoltu vůči režimu. Na Západě to bylo půl na půl. Půlka byla hodně levicová, půlka opravdu protest jako protest, a my jsme byli zase na druhé straně, svým způsobem. My jsme levicoví rozhodně nebyli.“ – „A sjednocoval to punk…“ – „Hodně. Jenže on sjednocoval všechny rockery, protože jsme byli na jedné lodi. Mám takový zážitek z koncertu Odyssey, to už jsem měl číro na hlavě, jako jedinej. Byl jsem tam s klukama, s máničkama a metalistama z Plzně. Když jsem si šel pro pivo, tak takovej halama vlasatej, prej, co to mám na hlavě, a začal vychylovat. Měl na ruce vytetováno ACDC. To bylo v nějakým čtyřiaosmdesátým. Já mu říkám: ‚Než mi rozbiješ hubu, tak já ti vyjmenuju všechny ejsíky. Mně se líbí, tobě taky, já mám doma všechny jejich vinyly…‘ Strašně se divil. Tak jsem mu vysvětlil, že jemu se líbí ACDC, mně se líbí Sex Pistols, a když se budeme rvát, tak nás stejně policajti seberou a zbijou nás oba dva. Má to cenu? Tak se posadil, čapnul mě, dal mi pivo a celá ta parta lidí z Přeštic jsme byli kamarádi.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 16.04.2018

    (audio)
    duration: 02:46:27
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Punk byla revolta vůči všem, co jsou nad námi

Jan Rampich se narodil 30. května 1966 v Plzni. Jeho otec byl Čecho-Slovinec, promítač a dělník železničních opraven a strojíren (ŽOS), maminka byla telefonní operátorkou na Správě spojů. Bratr Erik je o 9 let mladší. Základní devítiletou školu pamětník dokončil v roce 1981, poté se dostal na střední dopravní průmyslovou školu v Plzni. Od 15 let se více než škole věnoval tvrdé hudbě a vyznával punkový životní styl. V té době se jeho rodiče rozvedli. Utíkal z domu, navštěvoval koncerty, jezdil do Prahy mezi své přátele z punkové scény. Provokoval svým vzhledem, StB ho často předvolávala k výslechům. Maturitní obor nedokončil, nastoupil do práce v plzeňských ŽOS. Od druhé poloviny 80. let se jeho ryze punkově hudební zájem začal stále více prolínat s politicky motivovanými protesty, ačkoli se nikdy cíleně politikou zabývat nechtěl. Podepisoval nejrůznější petice, v roce 1986 podepsal Chartu 77, v létě 1989 Několik vět. Distribuoval Infochy, samizdatový časopis Vokno, s kamarády založil a ve své garsonce tiskl časopis Pevná hráz. V roce 1989 byl za své aktivity trestně stíhán, ale než došlo k soudu, vypukla listopadová revoluce. Po Listopadu vystřídal několik zaměstnání, kolem roku 2012 žil rok a půl v Nizozemsku, kde pracoval jako svářeč. Je bezdětný a popáté ženatý.