The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Ramešová (* 1948)

Co otec vytvořil, všechno zničili

  • narozena 10. ledna 1948 v Jeviněvsi

  • rodina byla tvrdě postižena kolektivizací zemědělství

  • pracovala jako zdravotní sestra v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích

  • dálkově vystudovala učitelství a vychovatelství

  • pracovala jako vychovatelka a učitelka v základní škole v Lužci nad Vltavou

„Narodila jsem se přímo v tom domě, nenarodila jsem se v nemocnici. Dříve se rodilo doma, takže jsem opravdu rozená doma,“ říká Jana Ramešová. Onen dům stojí v obci Jeviněves na Mělnicku a Janu tam přivedli na svět 10. ledna roku 1948 rodiče Karolina a Jaroslav Štolcovi. K příbuzným patřila česká operní pěvkyně Tereza Stolzová (1834 - 1902).

Otec pamětnice měl šest sourozenců, všichni však zemřeli do svých třiceti let na tuberkulózu, a tak přežil pouze on. Narodil se 29. srpna 1906 a následně založil nejen rodinu, ale i velké hospodářství. Rodina měla čtyři krávy, dva koně a další drobný dobytek a drůbež. Patřila jim i chmelnice a hospoda.

To dětství bych vám přála, tu dřinu ne

Dětství prožila Jana Ramešová v Jeviněvsi, kde také chodila do obecní školy, později chodila do nedalekých Horních Beřkovic, kam musela buď chodit pěšky nebo dojíždět autobusem. Zároveň během studia pomáhala svým rodičům, stejně jako ostatní děti, na poli a u zvířat. „To dětství bych vám přála, tu dřinu ne,“ konstatuje pamětnice.

S láskou Jana ze svých dětských let vzpomíná na zimní období, Vánoce a především sníh. „Musím říct, že za nás – i když jsme měli kupu povinností – bylo dětství lepší, než máte vy. Protože se za nás skutečně odehrávalo čtvero ročních období.“ V paměti jí z doby tehdejšího slavení Vánoc utkvělo především obcházení ponocného vesnicí. „Ta koleda se nesla vesničkou.“

Všechno, co otec vytvořil, zničili

Těžké časy pro pamětnici a celou její rodinu přišly s kolektivizací zemědělství. „Můj tatínek to jako velký sedlák odmítal. My stále čekali. Asi pět dní byl v Roudnici přemlouván. A všichni ti sedláci čekali, jak to dopadne.“ Nakonec ale všichni museli odevzdat, co bylo jejich. „Můj tatínek to odnesl po stránce psychické, protože třešňovej sad, jabloňovej sad, chmelnice… Můj tatínek byl takovej, že měl všechno. Ale abychom si šli utrhnout do třešňovky první třešně… To on přinesl celej košík, protože říkal, že bychom utrhli matičku a ten strom bychom poškodili. Protože on šíleně miloval přírodu. A teď viděl, jak tam jedou traktory a přetrhávaj kořeny. A když odváděli zvířata, tatínek úplně odešel z domu. Všechno, co ti lidi vytvořili, zničili. A můžu vám říct, že i když měl někdo jen jednu kravičku, tak se nikdy nezbavil těch postrojů. Nikdo. Všechno si ti lidé nechávali jako vzpomínku.“

Otec pamětnice se z celé situace psychicky zhroutil a do konce svého života se z této křivdy nevzpamatoval. Do práce tak po zbytek života chodila pouze matka pamětnice. Zaměstnali ji v kravíně. Vstávala s východem slunce a vracela se v sedm hodin v noci, na konci měsíce pak dostala výplatu 320 korun. „Můžu vám říct, 320 korun na měsíc bylo šílené.“

Tam jsem zažila i Michala Tučného

Jana si po absolvování deváté třídy základní školy udělala sanitářský kurz. Od svých šestnácti let dělala v psychiatrické léčebně  Horních Beřkovicích zdravotní sestru, mimo jiné působila i na místním protialkoholním oddělení. „Tam jsem zažila i Michala Tučného.“

Ve svých devatenácti letech se provdala a porodila syna Vratislava a pět let nato dceru Janu. Během výchovy svých dětí se zvládla starat o deset dalších, o něž přes den pečovala v rámci domácích jeslí. Zároveň začala dálkově studovat učitelství a vychovatelství na pedagogické škole v Praze, kterou dokončila po pěti letech studia.

V pětadvaceti letech nastoupila na základní školu do Lužce nad Vltavou jako vychovatelka. Následně se stala na patnáct let vedoucí vychovatelkou. Během toho byla požádána, aby 1 rok učila matematiku a češtinu v páté třídě. To jí nakonec zůstalo a dnes už má za sebou více jak 45 let na pozici učitelky a vychovatelky.

Tak to bylo, tak to je

Jana Ramešová je ženou mnoha talentů. Už od mala zpívala. V druhém ročníku vysoké školy jí zpěv vyučovala paní Petrovová, manželka známého učitele Vladimira Petrova. „Chtěla, abych přerušila vychovatelství, že mě dostane na konzervatoř. A že mi okamžitě zajistí angažmá v Karlínském divadle.“ Její rodina byla však proti a tuto cestu jí nakonec rozmluvila. Přesto si pamětnice dodnes zpívá při každé příležitosti a své volby nelituje. „Nemůže člověk říkat, co kdyby, jak kdyby. Tak to bylo, tak to je.“

„A to nebylo všechno, kamarádi,“ vzpomíná pamětnice. „Já třiapadesát let dělám pokladní tady v kině.“ Také chodila dvakrát týdně cvičit jak s dětmi, tak s dospělými. Několik let vedla tělovýchovný kroužek mladších a starších žákyň. Byla členkou ochotnického divadla v Lužci nad Vltavou, v jehož rámci založila loutkářský kroužek, s nímž pravidelně dojížděli hrát s marionetami do Chrudimi. „Byl to dobrý kolektiv, hráli jsme všude možně. A hráli jsme velké divadlo.“

Po pádu komunistického režimu rodina ani matka pamětnice nežádaly o vrácení majetku. „Byla stará. Celý život se nadřela. Už by to nezvládla,“ konstatuje pamětnice. Přesto dva její sourozenci dodnes žijí v Jeviněvsi. Sama Jana Ramešová je už v důchodu, přesto je tvůrčím i sportovním způsobem stále aktivní. Žije v Lužci na Vltavou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours