The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Ralbovský (* 1920)

• narozen 18. 1. 1920 v Záhorské Bystrici na Slovensku

• učení na krejčího v Jablonci nad Nisou

• 1938–1939 – Národní (střelecká) garda

• 1941–1944 – slovenská armáda, trnavská posádka

• velitelem dílen

• 29. 8. 1944 – říjen 1944 – Slovenské národní povstání, 1. československá armáda na Slovensku

• služba v zásobování

• říjen 1944 – zajetí

• říjen 1944 – květen 1945 – vězněn v Martině a v Görlitz

• pochod na západ, osvobození americkou armádou u Karlsruhe

• přes Amsdorf a Plzeň zpět na Slovensko

• po válce zaměstnán na živnost a v Liazu

Vojín v. v. František RALBOVSKÝ

(narozen 18. 1. 1920 v Záhorské Bystrici, Československo)

 

Až když cítíte, že vám blízký padl, to se to ve vás vzbouří a člověk pocítí odpor a nenávist

 

Ze Slovenska do pohraničí

František Ralbovský se narodil dne 18. 1. 1920 v obci Záhorská Bystrica na Slovensku, v malé obci blízko Bratislavy. Tatínek byl krejčím a maminka zemřela ve Františkových čtyřech letech. Malý František docházel do měšťanské školy ve Stupavě a po jejím absolvování odešel v roce 1934 do učení na krejčího v Jablonci nad Nisou.

Právě v Jablonci nad Nisou zažil František Ralbovský první záchvěvy budoucího válečného konfliktu. Od roku 1938 působil v Národní (střelecké) gardě, což byla občanská polovojenská organizace působící v pohraničí proti sudetským Němcům: „Tak s tou jsme obsazovali území železnice od Frýdlantu, co jela do Liberce, než byla vyhlášena mobilizace v roce 1938. Jak byla ohlášena mobilizace, tak byla garda rozpuštěná.^[1] Tak jsme šli do Jablonce a tam jsme to odevzdali. Byl ještě poslední vlak, co jel z obsazeného území do vnitrozemí, tak jsem s ním jel do Prahy.“

Jablonec byl totiž v pohraničí, a jakmile německá vojska tyto kraje obsadila, musela spousta Čechů odejít do vnitrozemí. Mezi nimi byl i František Ralbovský. Odešel do Prahy ke svému mistrovi a po Vánocích odjel na Slovensko. Poté chtěl odejít do Francie přes Rakousko, Jugoslávii a Itálii: „Ale dostal jsem se jenom do Vídně. Protože jsem si představoval, že s řemeslem budu vždycky někde chvíli dělat a zase odejdu dál. Ale to už tam byl zábor Rakouska. Místo jsem tam sice načerno dostal, ale mistr se bál, že poměry jsou těžké a že by měl s tím potíže.“

Nakonec se František Ralbovský vrátil na Slovensko a poté si našel zaměstnání v Jičíně, kde zažil 15. březen 1939. Poté si vzal dovolenou a chtěl přejít na Slovensko. To mu však nebylo umožněno – na hranicích byl zachycen a odeslán zpět do Jičína. Musel si tedy vyplnit žádost a na jejím základě se mohl na své rodné Slovensko již natrvalo vrátit.

 

V trnavské posádce slovenské armády v letech 1941–1944

Jakmile přišel na Slovensko, musel narukovat do slovenské armády na dva roky. Právě vypukla válka se Sovětským svazem a na Františka Ralbovského čekalo překvapení: „My jsme si normálně odbyli prezenční službu, jedenačtyřicátý, dvaačtyřicátý, třiačtyřicátý, to byly dva roky, a hned jsme se nedostali do civilu, ale zůstali jsme dále na vojně. Tak jsem tam byl až do povstání.“

„My jsme na vojně dostávali chleba a dávali jsme ho ještě civilům, protože to bylo zlé. Na druhý rok se poměry [začaly zlepšovat]. Něco se napsalo, něco se nenapsalo a nějaké zásoby zůstaly. Tak se šmelilo a už to bylo lepší. Ale první rok to bylo skutečně mizerné. A to právě vytvářelo ty podmínky.“

V trnavské posádce slovenské armády sloužil František Ralbovský v dílnách a později se stal velitelem dílen. Vzpomíná, že také z Trnavy se připravovali vojáci postupující s německou armádou na Sovětský svaz a organizovali se v tzv. Rychlé divizi. František Ralbovský jednotku vybavoval. Vojáci poté odešli na frontu, ale spousta z nich přeběhla k sovětské armádě či k partyzánským jednotkám.

Nicméně samotné podmínky v zázemí – v posádkách na Slovensku – se zhoršovaly. František Ralbovský zmiňuje, že ubývala svoboda. Nálada se prý zhoršovala a ukázkou antipatií k hitlerovskému Německu je osud německé mise v Martině. Přenocovala sice v leteckých kasárnách, ale ranního rozbřesku se už nedočkala, jelikož všichni vojáci z mise byli postříleni.

 

Přechod do Slovenského národního povstání

Těsně před odchodem vojenských posádek do Slovenského národního povstání si vzal František Ralbovský dovolenou. Když se vrátil, byla již situace jiná: „To už byl takový šum kolem kasárna, velitelé sem a to, se běhalo, ale vojáci čekali, až co se vyklube. Protože jsme se dozvěděli, že velitelé posádek jednali mezi sebou. Kdo zůstane věrný Bratislavě, vládě, a kdo ne. Tak to byla Trnava, Topoľčany, Hlohovec, co vypověděly službu Bratislavě.“

Některé posádky se nepřidaly, např. posádka v Nitře zůstala Slovenskému štátu věrná. A jak později zmiňuje František Ralbovský, také někteří starší vojáci z trnavské posádky kvůli manželkám a dětem nakonec odmítli nastoupit v nebezpečném boji proti nacistům a do Slovenského národního povstání se jednoduše nepřidali.

Příprava nebyla jednoduchá, vojáci vyfasovali náboje, pušku a druhý den byl vyhlášen alarm a nástup v plné polní: „Tak jsme nastoupili a vyšli do Trnavy jako na cvičiště, co jsme chodili, na silnici, a tam se začaly kopat zákopy, aby byla obsazená silnice.“

K večeru již byly zákopy připravené a vojáci si šli lehnout. Po půlnoci však přišla střelba: „V Trnavě bylo dost Němců i gardistů a jejich špičky armáda zajišťovala. Někteří chtěli utéct, tak to byla ta střelba. Tak je pozavírali do kasárna. Druhý den nás městský rozhlas vyzýval, abychom se vrátili do kasárna. Ale to jsme nechtěli – co nám má městský rozhlas hlásit, kam máme jít? Od toho jsou naši velitelé.“

Přes Topoľčany, Baťovany a Žarnovice se trnavská posádka dostala do Banské Bystrice. Cestou se k ní prý přidávali i civilisté a s nitranskou posádkou, kolem které vojáci procházeli, byla dohodnuta úmluva o neútočení. I tak se však kvůli bezpečnosti musely vykonávat hlídky.

 

Slovenské národní povstání

Vojáci v Kremničce přísahali věrnost 1. československé armádě na Slovensku a kopali velké protitankové zákopy. Poté byli vojáci naloženi do vlaku, odjeli do Handlové a šli směrem na Prievidzu, kde na ně čekali Němci. František Ralbovský se staral o zásobování, ale i tak se dostal do přímých bojů, kdy slovenští dělostřelci ostřelovali Němce na Prievidze: „Nato Němci zaútočili minomety na naše [vojáky], co byli zakopaní. To vím, protože jsem tam přijel s obědem. Byla palba, tak jsme museli zůstat, až se utiší. Tam byli naši první mrtví. Takže tam jsme vezli oběd a odtamtud jsme vedli naše kamarády, co padli. A to právě bylo. Vojákem se člověk stává, až když přežije různé útrapy. A to zažije. Když je člověk normálně, tak nepřijde do nějakého hrubého stavu. (…) Až cítíte, že vám blízký padl, to se to ve vás vzbouří a člověk pocítí odpor či nenávist.“

U Prievidze nakonec vojáci ustoupili. Přišly však další boje a na jeden z nich byl nasazen i František Ralbovský: „Zase si pamatuji, že byla taková stráň, tedy silnice, a na té stráni jsme se zakopali. To nám nebylo dost jasné, protože to byla holá stráň a bylo to jako na dlani. Tady je nepřítel, tady vy, a do kopce. To se nedá ani nikam schovat. Ani nic. Tak jsme tu nechtěli zůstat. Stáhli jsme se na vrch a z vrchu [jsme koukali], abychom tady byli krytí. Já jsem právě nevěděl, z jakého důvodu to je dané. Tak jsem pátral, až později jsem, až po povstání, až tady v republice s těmi důstojníky mluvil a vyptával jsem se, že to je takhle nesmysl. A to že ne nesmysl, ale to by mělo být obětování. Tam voják už nemůže utéct. Takže musí skutečně zůstat a dokud nepadne, tak se bránit a zastavovat [nepřítele]. Nepřítel tam má ten cíl, vidí každou střelu, tudíž se tam zaměří a odstřelí ho.“

Armáda i nadále ustupovala a František Ralbovský se musel s vojáky vracet přes Kremnicu do Banské Bystrice. U lesní cesty je však zastihl německý nálet: „To byla klikatá cesta, a jak jsme tam došli na ten kraj, tak se to sesulo, zatarasilo, a teď nemohli ven. Tak vzadu museli čekat a vytahovat to ven. Pak nás Němci objevili s Messerschmitty, po obědě přiletěli a začali bombardovat. A to bylo na takovém malém území spousta lidu. Byl tam takový chaos. Oni pouštěli malé bomby, jako koberec je sypaly dolů. A tam nebylo kam [utéct]. Tam bylo takové údolí, v tom údolí cestička a ta byla zatarasená těmi děly. (…) Tam jsme měli velké ztráty. Já jsem se dostal akorát na vrch a přes děla. Ještě jsme chtěli vyběhnout nahoru, ale už to nešlo. Tak jsme skočili do trávy na zem a jenom jsem slyšel, jak to osekávají střepiny.“

 

Rozpuštění armády

Po sesbírání raněných zůstala část přeživších vojáků na skále a druhá část šla přes les do blízké vesnice Podlavice. Zde vojáci zůstali až do října 1944. Jednalo se o poslední vesnici před Banskou Bystricou, hlavním organizačním centrem Slovenského národního povstání. Nakonec museli vojáci ustoupit i z tohoto bodu – odešli přes Bystrici do Harmance. Armáda byla rozpuštěna a vojáci byli zproštěni vojenské služby. Záleželo na nich, zda se odeberou do svých domovů, zda půjdou do partyzánských jednotek nebo zda se odeberou na východ a spojí se s 1. československým armádním sborem. Všechny možnosti byly velice zrádné a nebezpečné.

František Ralbovský se s kamarády rozhodl pro vstup do armádního sboru, ale přechod na východní část Slovenska nebyl příliš pravděpodobný. Několikrát se vypravili tam a několikrát zpět, než se odhodlali ke vstupu do partyzánských jednotek: „To byla skupina Jegorova, že bychom se spojili. Oni nás nechtěli přijmout. Na jednu stranu to bylo velké a nepohyblivé těleso a také zásobování, co měli nějaké styky a zásoby, měli pro svůj okruh, ale teď aby se jich tam nahrnulo více, to už by nebylo. A na druhé straně zase nemohli věřit.“

 

Věznění v Martině a Zhořelci

František Ralbovský vzpomíná, že se vojáci chtěli dostat pryč z lesů, ale narazili na německou hlídku, která je zajala a zavezla do Banské Bystrice. Následně byli odvezeni do Martina: „To jsme byli v takové ohradě. Jídlo žádné, tak nám civilisté házeli přes oplocení nějaký chleba. Co si kdo uchytil, to měl. Tam to bylo mizerné.“

Z Martina byli vězni odvezeni do Görlitz, kde František Ralbovský pracoval ve skladu na opravy. Kvůli blížící se východní frontě však vězni nastoupili na pochod z Görlitz přes Bautzen, Drážďany, Jenu až do Karlsruhe. I tady se však fronta přibližovala, tentokrát západní. Pochod tedy směřoval zpět. František Ralbovský se však snažil utéct: „Protože jsme skutečně byli ve frontové linii. My jsme byli někde ráno a Američané už tam byli v poledne. Kolik takových případů jsme zažili. K večeru jsme řekli, že skutečně zůstaneme někde sedět a sejdeme. (…) Šli jsme přes les, tak jsme se vzadu ztratili a v lese jsme zůstali. Tam jsme zůstali do rána. Bylo ticho. Nic se nedělo. Ráno se jdeme podívat na tu silnici. Teď jsme čekali, na koho narazíme. Že už by tam mohli být Američané, přes noc se mohli přesunout. Tak jsme došli na silnici, jdeme za tou naší jednotkou, říkali jsme si, když bude nejhůř, tak řekneme, že nám bylo zle, že jsme zůstali v lese a že jdeme za jednotkou. Tak jsme jenom čekali, kdo se objeví. A najednou Němci na motorkách. Tak bylo po radosti.“

S Němci se nakonec domluvili a ti jim skutečně ukázali cestu k jejich původní jednotce. Po dalších peripetiích je ovšem Němci nakonec zavřeli a odtransportovali je do bunkrů u mlýna, kde se dočkali osvobození americkou armádou. V noci přišla dělostřelecká příprava a dopoledne přijel americký džíp, ve kterém seděl pouze šofér. František Ralbovský a další vězni se k němu přihlásili a zjistili, že v džípu jsou schovaní další dva američtí vojáci. Němečtí strážní byli odzbrojeni a již bývalí vězni byli odvezeni do Amsdorfu u Halle an der Saale. Následoval přesun přes Cheb a Plzeň na rodné Slovensko.

 

Zaměstnání po válce

Po osvobození však František Ralbovský nesvlékl uniformu. Jelikož nebyl demobilizován a stále podléhal vojenské povinnosti, nastoupil znovu v Bratislavě na posádku. Propuštěn byl až 15. 12. 1945. Vrátil se tedy do severočeského Jablonce nad Nisou, kde se trvale usadil. Nejdříve si obstaral živnost, ale s řemeslnictvím by neuživil svou rodinu, a tak přešel do invalidního družstva a následně do Liazu. Do důchodu odešel v roce 1970. Františku Ralbovskému poté zemřela manželka, a tak se odstěhoval za dcerou do jihočeské Bechyně. V současnosti žije František Ralbovský v Bechyni.

 

V roce 2010 a 2012 natočil a v roce 2013 zpracoval Luděk Jirka.

---