The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Rajmová (* 1936)

• narozena 9. února 1936 v Rajhorodku v Žytomyrské oblasti na Ukrajině

• matka Anna pocházela z Polska, otec František Mužík měl české rodiče

• v domě v Rajhorodku vyrostla spolu s dalšími pěti sourozenci

• během druhé světové války odvedli nacisté na nucené práce do Německa sestru Bronislavu, v domě byl zřízen lazaret pro raněné nacistické vojáky, zažili také nálety na okolí vesnice

• o otcově českém původu se dozvěděla až ve svých deseti letech

• transfer do Československa ve druhém repatriačním turnusu volyňských Čechů na jaře 1947

• rodina do užívání získala dům po vyhnaných Němcích

• pamětnice na Tachovsku dokončila školní docházku a vyučila se kadeřnicí

• v Tachově se seznámila se svým budoucím manželem Jaroslavem Rajmem, také volyňským Čechem, s nímž vychovala dvě děti

Učit se místní děti chodívaly do nedalekého městysu, poté, co škola v Rajhorodku byla za války vypálena. Na mostě, který po cestě přecházely, hodně fučelo. Rukavice nestačily, Anna nosívala štucl. Na druhém konci mostu už na ni čekávala maminka, aby ji omdlévající chladem zalezlým za nehty zahřála vlastním tělem. Ze všech sourozenců byla údajně nejslabší. Při natáčení pro sbírku Paměti národa působila Anna Rajmová křehce. Slabě nikoliv. Ani její příběh nevypovídá o slabosti člověka. Naopak – je to příběh o stavění pilířů důvěry ve smyslu překonávání těžkých životních zkoušek jedné rodiny. Jedné ženy, jednoho člověka.

Z Čech na Ukrajinu

Anna Rajmová se narodila 9. února 1936 v Sověty spravované východní Volyni[1] ve vsi Rajhorodok v Žytomyrské oblasti na Ukrajině. Její matka, také Anna, přišla na Ukrajinu s rodinou z Polska. Otce Františka Mužíka přivítali na svět na Volyni čeští rodiče. V obklopení českou kulturou vyrůstal ve vsi Olšanka, kde žila početná česká komunita. V Olšance se vyučil řezníkem, ale po první světové válce se s bratrem odstěhovali do Rajhorodku a usadili se tam. František se svou ženou Annou postavili ve vsi svépomocí domek. Oba se živili v zemědělství, otec pracoval u koní, matka dojila krávy nebo jezdila trhat chmel. Společně vychovali šest dětí, z nichž dodnes (2025) žije už jen pamětnice a mladší sestra Felixa. 

Jdeš, on jen pálí a ty musíš dřív na něj, chceš-li zůstat naživu

“A vy jste se, tatínku, nebáli, že na vás stříleli?” ptala se malá Anna svého otce, který bojoval ještě za cara v první světové válce. Na přímou otázku odpověděl: “To nemáš čas přemýšlet, jdeš a on jen pálí a ty musíš dřív na něj, když chceš zůstat naživu.” Kromě těžkých životních zkušeností si František Mužík z této války odnesl také zdravotní šrámy. Přestaly mu růst vlasy a trpěl velkými bolestmi hlavy. “Doma jsme měli kamínka a tatínek, když přišel z práce a byla zima, natáhl si na hlavu deku a otevřel dvířka od těch kamínek, aby si ji nahříval,” vzpomíná pamětnice. “Maminka nám vyprávěla, že jednou v jeho blízkosti vybuchl granát a od té doby měl potíže.” Když se pak rodina odstěhovala do Čech, problémy ustupovaly. Dětem pak říkával: “Já jsem tak šťastný, že jsme tady, já jsem jako znovuzrozený.”

Za chleba život

Před stěhováním do Čech ale musela rodina přečkat další světovou válku. Otec tehdy do armády už nenastoupil, přežít však nebylo jednoduché. Rajhorodok trpěl nedostatkem jídla. Schraňovat pytle obilí bylo zakázáno, vše se mělo darovat armádě bojující proti nacistickému agresorovi. Jeden pytel chtěla matka uchránit, schovala ho proto na půdu. A přišla kontrola, četníci. “Ty čubčí synu, armáda za tebe válčila, a ty jsi nedal, co jsi měl!” obořili se na otce, který o ukrytém obilí neměl tušení. Děti se seběhly okolo něj, padly policistům k nohám a křičely, aby jim tátu nezabíjeli. Četníci se nakonec smilovali a nechali ho. Pytel odvezli s sebou. 

Byla to dubina, dubový les

Nacisté Žytomyrskou oblast dobyli a do své okupační správy ji získali v létě roku 1941. Na tomto území, i přímo v Rajhorodku, žilo početné židovské obyvatelstvo. Pamětnice doplnila, že mnoho Židů zde patřilo k místní inteligenci. Museli se schovávat před nacistickou perzekucí. Jedna rodina, se kterou se Mužíkovi znali, se přišla ukrýt i k nim. Schovali se u nich do sena ve žlabu. Pronásledovatelé ale úkryt objevili a vyvedli je z chlívku, otce se pak ptali, jestli o něm něco ví. Odpověděl, že nic. Pamětnice byla v tu dobu ještě docela malá holčička: “My jsme nic nevěděli jako děti. Až pak jsme se dozvěděli, že jich spoustu našli tady ve vsi schovaných na půdách a že je odvezli za vesnici. Tam si museli vykopat hrob a všechny je postříleli. To byli ti Židé z okolních vesnic, které neodvezli do koncentračních táborů. Neměli jsme informaci, jestli někoho z nich vybrali a odvezli do táborů, ale věděli jsme, že jejich hrob je u lesa a že jsou tam zakopaní. Byla to dubina, dubový les.”

Ani rozloučit se nemohla

Během okupace odváděli nacisté mladé, fyzicky schopné obyvatele na nucenou práci do Německa. Jednou přišli také k Mužíkům. Chtěli nejstarší dceru Marii. V tu dobu už vychovávala malou holčičku, což sice mohlo být pro odvod překážkou, přesto rodina vymýšlela, co je ještě třeba udělat, aby přece jen nemusela nastoupit. Z podomácku vařeného mýdla jí matka na ruku odkápla trochu žíraviny, která se vytvářela při vaření. Když za pár dní potom komise posuzovala Mariinu způsobilost a viděla její indispozici na ruce, odmítla ji. Místo ní vzali ale druhou nejstarší sestru Bronislavu. Zrovna sloužila na noční, když ji sebrali, nemohla se ani rozloučit. Neměla ani nic teplejšího na sebe a byl už podzim. Rodiče pospíchali do tábora, kde čekali i ostatní zajatci na transfer, aby jí mohli na cestu předat ještě kabát, teplé boty a nějaké další oblečení. Přicházeli sem také další rodiče, kterým vzali děti rovnou z práce. Ty pak naložili na vozy a odvezli do Německa. 

Z kuchyně rentgen lazaretu pro nacistické vojáky 

Nacistická okupace trvala do přelomu roku 1943 a 1944. Tehdy byla strategicky významná oblast v okolí Berdičeva a Žytomyru, kam patřil i Rajhorodok, znovu zasažena boji a postupy armád. Pamětnice si živě vybavuje hlášení náletů, když Rudá armáda dobývala území zpět[2]. Lidé se schovávali do sklepů svých domů, protože pořádné úkryty chyběly. Jednou po dalším takovém ohrožení naložil otec celou rodinu na žebřiňák a raději odvezl do blízké vesnice, kterou fronta již prošla. Jakmile pominulo přímé nebezpečí, přijel si pro rodinu zpět.

U Mužíků doma se nacházel lazaret pro raněné vojáky, zřízený nacistickou armádou. Dům si vybrali pro jeho vhodné dispozice, měl dlouhou chodbu a vchod z ulice až do dvora. Na jednu stranu přestěhovali rodinu, na druhou, do bývalé kuchyně, rentgen. Rodiče pamětnice museli připravovat jídlo. Otec zabíjel zvířata, která si jednotka podle libosti vybrala vždy u některého z místních obyvatel, matka vařila. Annu posílala pravidelně pro brambory do sklepa, do nějž se tehdy vstupovalo z místnosti s rentgenem. Sklep byl opatřen těžkým poklopem, s jehož manipulací jí vždy ochotně pomohl doktor. Dokonce jí také pokaždé daroval sušenku. “Byli strašně hodní,” říká pamětnice při vzpomínce na doktora a jeho zdravotní sestru. 

Musel vylézt, protože tím svým gazem už nevyjel

Jakmile bylo jasné, že nacistická armáda v území ztrácí pozice, jednotka se sbalila a vcelku pokojně opustila i dům Mužíkových. Jedni odcházeli, druzí byli za humny. V domě se co nevidět objevili dva vojáci Rudé armády s informací, že z něj kvůli jeho výhodným dispozicím hodlají udělat pracovnu velitele. Na jednu stranu domu se měl nastěhovat velitel, rodina na druhou. Všechno bylo již nachystáno, jenže celé to mělo menší háček. “Tak on přijel za pár dní,” popisuje situaci pamětnice, ”a musel vylézt, protože tím svým gazem už nevyjel.” Velitel vylezl z auta a pro všudypřítomné bahno, které se tvořilo pravděpodobně častými přesuny lidí, vojáků i dobytka, se rozhodl do velitelství nenastěhovat. Bydlel kousek dál, musel by proto každý den dojíždět a řešit otázku, kdo by ho z bláta tahal. Stěhování velitelství do domu Mužíkových se tedy nekonalo.

Ten pes tak strašně štěkal...

Už v počátcích roku 1944 správu území opět převzal Sovětský svaz. Vše se postupně proměňovalo podle známých kontur. Jedna rána zůstávala ovšem nehojená. Rodina stále netušila, co přesně se stalo s Broňou a kde vůbec je. Lehkou naději vzbudil voják, který se léčil v domě Mužíků v lazaretu. Přislíbil, že až se dostane do Německa, pokusí se dceru kontaktovat. Slovo dodržel. Broňa vzápětí napsala a poslala i fotku. Byla v pořádku a žila v Německu, kde jednomu továrníkovi opatrovala jeho malou holčičku. Měla štěstí, že se dostala k jinému typu práce. Zajatce v rámci nucených prací většinou povolávali do továren, kde panoval nedostatek jídla. Svým kamarádkám, které musely zůstat ve fabrice, nosila jídlo aspoň na přilepšenou. 

Když válka skončila, továrník Broňu propustil a spolu s ostatními zajatci se vydala na cestu domů – pěšky, bez pořádného oblečení, obuvi, jídla i pití. Cesta zpět trvala několik měsíců. Obraz, kdy znovu uviděla svou sestru, zůstal Anně Rajmové v paměti hluboko vrytý: “My jsme měli psa na řetězu a ten jezdil z jednoho konce dvora ke druhému. Měli jsme ten rok hodně slunečnic. Právě dozrávaly, byly krásné a ten pes tak strašně štěkal... My jsme se ptali: ´Mami, co se tam děje?´ A ona tam šla ta sestra. Prostě šla přes tu velkou zahradu a mezi těmi slunečnicemi nebyla ani vidět. Tam jsme Broňu našli, černou, špinavou, hladovou. Potom vyprávěla, jaká to byla cesta, kolik jich po cestě zemřelo.”

Češkou až v deseti letech

Že je z poloviny Češka, se pamětnice stejně jako její sourozenci dozvěděla až v roce 1946, tedy ve svých deseti letech, když bylo úplně jasné, že se jako Češi budou moci vrátit do vlasti. V létě tohoto roku byla totiž podepsána tzv. československo-sovětská reemigrační dohoda[3], která oficiálně potvrdila možnosti přesunu. A teprve tehdy dětem otec prozradil svůj původ. Do té doby se rodiče pamětnice před dětmi o ničem nezmiňovali. Doma se přitom mluvilo ukrajinsky, ve škole též. V Rajhorodku kromě otcovy rodiny a rodiny jeho bratra nikdo jiný z Čech nebydlel. Jednalo se tedy o velké překvapení. Přesto ale nikdo proti návratu neprotestoval. 

Děvčata, teď už se musíte naučit česky

Začalo se s přípravami na cestu. Otec porazil velkou prasnici, kterou chovali, maso vyudili, aby se vytvořily na dlouhý transfer zásoby. Dům s inventářem a pozemkem prodali místním. Pro odchod se rozhodl také otcův bratr, takže obě rodiny jely spolu – nejdříve vozem do Berdičeva, následně vlakem do Olšanky. Tam si mohli udělat před další cestou přestávku a přečkat zhruba měsíc v domě jednoho otcova českého přítele. Protože se také s rodinou vracel do vlasti a vyjel již prvním turnusem, poskytl opuštěný dům svým přátelům k dispozici. Ti se pak do Čech přesouvali v dobytčích vagónech přibližně další tři týdny. Pamětnici bylo tehdy 11 let. “Když jsme přijeli k českým hranicím, zpívali jsme ukrajinské písničky a tatínek nám řekl: ´Děvčata, teď už se musíte naučit česky.´ Na hranicích čekaly dobroty, lidé nás vítali napečenými rohlíky, které jsme předtím nikdy nejedli. Chleba, marmeláda, sýry – když dnes kousnu do sýra nebo si vezmu džem, hned si vybavím, jak mi tehdy strašně chutnal mazací sýr a džem na rohlících. Nemohli jsme se dojíst,” vypráví o příjezdu do Československa pamětnice.

Naši spali, ale my jsme vnímali, že tam něco skáče

Do Třemošné u Plzně dorazili na jaře 1947. Chvíli zde museli přečkat, než se rozhodlo, kde bude stát potřebovat dosídlit obce. Jako mnoho dalších volyňských Čechů zamířili i Mužíkovi k západním hranicím země, odkud po válce odsunuli německé obyvatelstvo a kde najednou vznikl pustý kraj. Cílem jejich cesty se stal Dlouhý Újezd na Tachovsku. Dostali zde k užívání dům po Němcích. Byl už chvíli opuštěný, se špatnou střechou. “Naši spali, ale my jsme vnímali, že tam něco skáče. Elektrika ještě nebyla, a než jsme našli baterku, cítili jsme, že nám něco přebíhá po těle. Ráno jsme pak rodičům říkali: ´Tady spát nebudeme, asi jsou tu myši,´” prozrazuje pamětnice o začátcích v Dlouhém Újezdě a domě plném krys. S malými vetřelci nechtěli bydlet ani rodiče, a tak nezbylo nic jiného než požádat na úřadě o jiné bydlení. Všechny domy byly už téměř zabrané, ale přece jen se podařilo jedno místo objevit. Za domek zaplatili tentokrát 90 tisíc korun, díky úsporám z prodeje domu v Rajhorodku si svůj nový domov mohli pořídit. 

Bez chleba člověk nemůže existovat

Poprvé šla pamětnice do školy ve svých sedmi letech v roce 1943, na Ukrajině ale odchodila pouze tři třídy. Když přijela do Čech, neuměla česky. V září roku 1947 šla tehdy ve svých 12 letech znovu do první třídy. V dalším roce už pokračovala pátou třídou a po ní strávila chvíli na tachovské měšťance. Léta učení završila třemi lety v kadeřnické praxi v Tachově. S partou chodívali rádi tančit a jednou se díky přátelům seznámila blíže se svým budoucím manželem Jaroslavem Rajmem. I on pocházel z rodiny Volyňáků. Zanedlouho po svatbě získali dům v Tachově. Aby se do něj vešla celá rozšiřující se rodina, musel projít četnými úpravami a nakonec se z něj stal dokonce největší dům v ulici. S manželem vychovali dvě děti, syna Vladimíra a dceru Květu. Když Anna Rajmová pomýšlí nejen na svých pět vnoučat, ale i celou novou generaci, přeje jí: “Aby se učili pracovat, protože bez práce není potravina, není chleba, tím pádem ani lidské živobytí. Bez chleba nemůže člověk existovat. Měli by si všeho vážit, přírody i zvířátek, která vypěstují. Všechno má svoje místo.” 

 

 

[1] Volyně: Jedná se o území velké zhruba jako Čechy. Na pozvání cara Alexandra II. do oblasti tzv. Volyňské gubernie Ruské říše mezi lety 1863–1869 přesídlilo 600 českých rodin z Rakouska-Uherska. Pravděpodobně touto cestou sem přišla také rodina Františka Mužíka. Češi zde levně získali půdu i další výhody, na které sem byli přilákáni, a stali se úspěšnými obhospodařovateli krajiny. Po válce mezi Ruskem a Polskem se Volyňská gubernie rozdělila v roce 1921 na východní a západní, přičemž západní Volyně připadla v roce 1921 Polsku, východní Sovětskému svazu. V roce 1939 získal Sovětský svaz také západní část. Zdroj: https://www.volynaci.cz/historie-volynske-oblasti/, 5. 04. 2026.

[2] Žytomyrsko-berdyčevská operace: Jedná se o strategickou útočnou operaci Rudé armády v oblasti tzv. pravobřežní (západní) Ukrajinské SSR. Operaci měl na starost 1. ukrajinský front pod velením armádního generála Nikolaje Vatutina během druhé světové války od 24. prosince 1943 do 14. ledna 1944. Cílem byla porážka německé 4. tankové armády skupiny armád Jih, postoupení k řece Jižní Bug a odražení pokusů nepřátelské strany o dobytí Kyjeva. Zdroj: http://www.berdichev.org/the_zhitomir_berdichev_offensive.html, 5. 04. 2026.

[3] Československo-sovětská reemigrační dohoda: Mezivládní dohoda podepsaná 10. července 1946 mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik (SSSR) o repatriaci volyňských Čechů do Československa. Dohoda byla reciproční. Také českoslovenští Ukrajinci, Rusové a Bělorusové se mohli vrátit do SSSR. Reemigrace Čechů z Ukrajiny proběhla v několika turnusech, převážně v roce 1947. Zdroj: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://is.muni.cz/el/1421/podzim2011/HIB0441II/um/27940868/28855712/_VACULIK___Reemigrace_a_usidlovani_zahranicnich_krajanu_.pdf, 5. 04. 2026.