The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Rainová (* 1923)

• narodila se 17. srpna 1923 ve východních Čechách

• v roce 1939 odjela do Baťova, kde studovala a pracovala

• v průběhu druhé světové války přišla o kamarádku, která zemřela v Osvětimi

• v průběhu protektorátu se její působení v Baťově změnilo na totální nasazení

• její matka na konci války přežila německou střelbu

• v roce 1952 se provdala za Zdeňka Raina

• v období socialismu vychovávala dvě dcery, pracovala a s rodinou cestovali

• sametovou revoluci v listopadu 1989 přivítala s nadšením

• v roce 2023 žila ve Dvoře Králové nad Labem

Milada Rainová prožila prvních patnáct let svého života v období první republiky. Tuto éru ukončily rozpínavé tendence Adolfa Hitlera. „Původně panovalo přesvědčení, že se republika bude bránit a že bude mít přátele, kteří jí pomůžou. Po Mnichovu se však ukázalo, že nám nikdo nepomůže. Myslím, že Benešovo rozhodnutí, aby se  Sudety daly Němcům zadarmo, bylo nejlepší. Jinak by zbytečně padla spousta lidí. Proti armádě, kterou Němci už měli připravenou, nebyla šance, že bychom vyhráli. I když nadšení bránit republiku bylo,“ vzpomíná Milada Rainová.

K odstoupení Sudet se váže také vzpomínka na kamarádku, která odtud musela i s celou svojí rodinou odejít. „Celé průvody Čechů se stěhovaly ze Sudet do vnitrozemí. Mohli si vzít jen nejnutnější věci, jen kufry a rance,“ uvádí pamětnice.

Během šestileté okupace Čech a Moravy, jež začala 15. března 1939, přestála Milada Rainová těžké okamžiky. Většinu této doby prožila pamětnice v Baťově, kde chodila nejprve do školy a poté tam také pracovala. Přežila zde dobu bombardování a náletů. Byla také svědkem přestřelek mezi německými a ruskými vojáky. Na jaře 1945 se Milada Rainová rozhodla, že se vrátí domů. Ani zde však situace nebyla jednoduchá. Pamětnice se bála o život své matky, na kterou stříleli Němci. Ta však měla štěstí a přežila, na rozdíl od mnoha dalších, kteří byli od Němců potrestáni kulkou za sebemenší prohřešek, za sebemenší pochybení. A to bez ohledu na svůj věk. Takto umírali jak dospělí, tak malé děti.

Milada Rainová uvádí: „Prý je postavili do řady, prošacovali, a pokud u nich našli šrapnel, tak je zastřelili na místě. Také se střílelo v ulici směrem k náměstí. Tam měl muž na ruce svého malého syna, pouze se nachomýtl u okna a Němci zastřelili oknem jeho i jeho syna. Jeden zdejší řezník se vracel domů, normálně šel po ulici, ale pak potkal Němce a prostě ho jen tak zastřelili. Vůbec se s ním nebavili, proč tam šel.“

Otec přežil za první války úplavici

Milada Rainová se narodila 17. srpna 1923. Jejím otcem byl František Zejfart, narozený v roce 1899, a maminkou Božena, rozená Valentová, narozená roku 1898. František Zejfart musel narukovat do první světové války a tu pak prožil v Srbsku a Albánii. Zachránil si život tím, že se dostal na loď, která převážela nemocné úplavicí. Tou se však také nakazil a skončil v nemocnici ve Vídni. Jeho stav byl velmi vážný.

„Když byla ranní vizita, tak nad tatínkem mávli rukou, že už nemá cenu ho prohlížet, že tu už stejně dlouho nebude. A jeho spolunocležníci se domlouvali, kdo si vezme jeho boty, protože měl hezké boty, což byla tehdy vzácnost. A to ho tak rozzlobilo, že si umínil, že neumře, že svoje boty nikomu nenechá,“ vzpomíná pamětnice na vyprávění svého otce. František Zejfart se skutečně uzdravil a vrátil se domů, kde si později vzal za ženu Boženu Valentovou, která pocházela z celkem zámožné rodiny.

Milada Rainová uvádí, že její matka od svého otce dostala vysoký obnos, aby si za něj jednou mohla pořídit nový domek. Měnová reforma po konci první světové války však tyto peníze znehodnotila a maminka pamětnice si za ně místo domku pořídila pouze nové boty a kostým. Malá Milada tak se svými rodiči prožila sice spíše chudé, ale hezké dětství. Navštěvovala dívčí školu a s rodiči jezdila často na nedělní výlety. Chodila také do Sokola a do Skauta. Ve škole měla několik dobrých kamarádek. Zároveň ale také několik německých spolužaček, u kterých si vybavuje postupnou změnu jejich chování. Jejich namyšlenost rostla úměrně se zvyšujícím se Hitlerovým vlivem.

V letech 1935 až 1938 probíhala v československém pohraničí stavba opevnění na obranu proti nepřátelským sousedním státům, někdy nazývaná jako Benešova linie. Otec pamětnice se jí také zúčastnil. Milada Rainová vzpomíná, jak byly se sestrou a maminkou tatínka vyprovodit při jeho odjezdu. „Maminka při loučení plakala, protože se bála, že možná vidí tatínka naposledy.“

Za Hitlera poznala, co je to hlad

V roce 1938 absolvovala Milada Rainová přijímací zkoušky na obchodní akademii, kam byla přijeta. Po půl roce však přešla na Baťovu školu a počátkem roku 1939 se přestěhovala do Baťova. Zde ji zastihla druhá světová válka. Její působení u Bati se skládalo jak z výuky, tak i z práce, která se později změnila na totální nasazení.

Vzpomínky na druhou světovou válku a období Protektorátu Čechy a Morava patří mezi ty nejintenzivnější, které si Milada Rainová uchovala. Mezi její kamarádky patřila dívka jménem Zuzka, která měla židovský původ, a z tohoto důvodu ji i její rodinu čekal transport do Osvětimi.

„Nejdřív jim sebrali majetek, pak jim dali bydlení v jedné místnosti a pak museli jít do transportu. Jediný, kdo se vrátil, byla Zuzčina sestra. Pak vyprávěla, že jak přijeli do Osvětimi, tak Němci lidi třídili. Některé lidi na práci a ostatní do plynu. Maminku děvčat poslali Němci do plynu. Zuzka stála ve skupině, která měla jít na práci, ale sama se rozhodla, že půjde za matkou. Chtěla být se svou maminkou. A tak bylo rozhodnuto, že půjdou do plynu obě. Zuzčina sestra nakonec přežila a pamatuji si, že když se vrátila, tak říkala, že kdyby bývala byla věděla, co ji v tom koncentračním táboře čeká, tak že by šla za maminkou do toho plynu také,“ vzpomíná pamětnice.

Milada Rainová za války také poznala, co to znamená mít hlad. Ještě v prvních letech sice byl jídla dostatek, jak se však válka protahovala, začala být velká nouze. Pamětnice uvádí: „Za války jsem zažila, co je hlad. My jsme byli hladoví jak psi. Byla jsem s kamarádkou šťastná, když nám kuchař nechal na dně hrnce zbytek omáčky a trochu jsem se najedla. Občas jsem dostala trošku plesnivé knedlíky. Tak jsem tu plíseň oškrábala a pak jsem to stejně snědla. Také jsem chodila zahradníkovi na mrkev. Jak vytáhl mrkev ze země, tak jsem ji jedla, špinavou, bylo nám to jedno,“ uvádí. To už se však již nezadržitelně blížil konec války. Milada Rainová se vydala domů, kde konec války také oslavila.

Hrnec sádla byla pro komunisty nadměrná zásoba

Na radování se z konce války však nebylo příliš času. Postupně se totiž objevil další strašák, a to v podobě znárodňování. Nejdříve došlo na velké podniky a továrny, dále také na obchody či řemeslnické dílny. Pamětnice vypraví: „Moje rodina naštěstí nic neměla, nám neměli co sebrat, ale zdálo se nám strašně nespravedlivé, že prostě přijdou milicionáři a zabaví i nadměrné zásoby. To třeba přišli milicionáři do bytu, a když tam měli velký hrnec sádla, tak jim ho zabavili, že mají nadměrné množství. Nebo když se jim něco líbilo, tak to prostě zabavili.“

Na nadměrné zásoby doplatil také její přítel, jehož rodina vlastnila obchod s látkami. Nejdříve komunisté zavřeli otce, kterého později propustili, protože obchod byl již převedený na syna. Tomu nyní hrozilo pronásledování od režimu, potažmo vězení, a proto se rozhodl pro útěk za hranice. Milada Rainová vzpomíná, že další zprávy o něm získala až po téměř čtyřiceti letech. Ve druhé polovině osmdesátých let navštívila svoji kamarádku ve Spojených státech amerických a až zde se dozvěděla, jaká byla jeho další životní cesta po tom, co v roce 1948 utekl z Československa.

Lákali mě do KSČ, ale odmítla jsem

Doba, kdy v Československu stála u moci komunistická strana, byla pro Miladu Rainovou obdobím, kdy se starala o svoji rodinu a věnovala se své práci. V roce 1952 se provdala za Zdeňka Raina, se kterým měla dvě dcery. Zdeněk Rain se zasloužil o vybudování družstevního bytového domu, přičemž do jednoho z bytů se manželé nastěhovali a pamětnice v něm žije dodnes.

Jako každá rodina, i rodina Rainových byla poznamenána dobou, ve které žila. Pamětnice vzpomíná na to, jak se stálo ve frontách na maso, jak byly omezené možnosti nakupování oblečení a jak ji lákali ke vstupu do komunistické strany, což však odmítla. Rodina ráda cestovala a několikrát si vyjela autem k moři. Milada Rainová také vyrážela za nákupy do Německa a měla i příležitost navštívit Moskvu.

Ve druhé polovině osmdesátých let pak využila možnost navštívit svoji kamarádku z mládí ve Spojených státech amerických, čemuž ovšem předcházela nutnost zařídit si souhlas komunistických úřadů s cestou. „Koukali se na mě jako na bílou vránu, ale povolení mi vystavili,“ vzpomíná. Pamětnice předpokládala, že ho získala i díky svému, v té době již důchodovému věku. Říkalo se, že by režimu nevadilo, kdyby takovíto lidé v zahraničí zůstali, protože by se ušetřilo na důchodech.

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 přivítala Milada Rainová s radostí. „Musím říct, že bylo obrovské nadšení, že konečně už je konec. Vzpomínám si na náměstí plná lidí. Podepisovali jsme takové archy, že jsme pro Havla. Život se hodně změnil.“