The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leopold Ráb (* 1924)

• v roce 1924 narozen v Plzni

• ve 30. letech se učil soustružníkem kovů ve Škodových závodech

• umučení strýce gestapem

• vstup do odboje

• 1944 - zatčení

• věznění v Terezíně a Drážďanech

• rozsudek smrti

• pochod smrti do Dachau a útěk

• duben 1945 - osvobození americkou armádou

• návrat domů

• pracovní kariéra ve Škodovce

Měl jsem tři paragrafy a všechny tři byly na smrt

Leopold Ráb se narodil roku 1924 na předměstí Plzně v kolonii dřevěných domků, jejichž pronájem stál tehdy dvacet korun měsíčně. Tatínek byl vysloužilý voják z první světové války, který se po návratu domů živil jako krejčí. Maminka pracovala v továrně na lisované pružiny jako kontrolorka kvality a starala se o dvě děti.

Již jako malý kluk musel Leopold přispívat do rodinného rozpočtu, neboť tatínek přišel v období hospodářské krize o zaměstnání a maminka bývala často nemocná. Spolu se svými kamarády chodil na plzeňské Slovany sbírat zatoulané míčky z tenisových kurtů. „Za hodinu běhání na tom kurtu jsme měli korunu dvacet, ale byli jsme výdělečně činní. Když jsem za odpoledne tím běháním vydělal třeba tři koruny šedesát, tak matka za to koupila večeři. Ale mělo to pro nás určitej význam. Vyrostli jsme na periferii a byli jsme nucený se zúčastnit funkce rodiny, upevňovalo to náš charakter.“

V polovině třicátých let dostala rodina Rábových od státu nový byt a přestěhovala se do centra města. V té době se již mezinárodní politická situace začala vyostřovat a její charakteristiky se promítaly i do každodenního života v Plzni. „Bylo tady hodně německýho obyvatelstva a ty děti byly oblečený po jejich. Kluci chodili s bílýma podkolenkama a koženýma kalhotama. (…) My jsme neměli moc rádi, když se tady roztahovali. A tak jsme se dostávali do střetů, ta averze vůči nim v nás byla. Oni třeba šli a takhle do nás rohli. A my jsme jim to oplatili tak, že třeba jsme jim nabarvili ty podkolenky. Bylo to hodně vzájemný.“ Ke konci třicátých let se Leopold Ráb začal učit jako soustružník kovů v továrně Škoda. Psal se rok 1938 a do učení se přihlásila i velká část jeho kamarádů z měšťanské školy, se kterými se účastnil rvaček s německými kluky. Jejich vyhraněný protiněmecký postoj a intenzivní chuť postavit se Němcům na odpor pak ještě zesílily po podpisu mnichovské dohody. Byl to pro ně obrovský šok a trpké zklamání.

Umučený strýc a vstup do odboje

Krátce po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava došlo v rodině k tragické události. Matčina bratra, který se aktivně zapojoval do počátků formování protinacistického odboje v Plzni, zatklo gestapo. Po několika týdnech na následky krutého mučení zemřel.

Strýcova smrt Leopolda Rába tvrdě zasáhla. Během jeho pohřbu se v krátkém rozhovoru se starším kamarádem dozvěděl o skupině bývalých důstojníků československé armády, kteří organizují tajný vojenský výcvik a plánují podnikat ozbrojené akce proti Němcům. Pohřeb strýce byl plánovaný jako veřejný manifest odporu proti německé okupaci a někteří tito důstojníci se ho zúčastnili. Protože účast na něm byla do značné míry riskantní, získal si Leopold Ráb jejich důvěru a nabídli mu možnost zúčastnit se výcviku. Neváhal ani minutu.

Odbojová skupina čítala zhruba sto členů. Z bezpečnostních důvodů o sobě navzájem vědělo jen malé množství lidí. Nikdo si nesměl psát jména ani adresy, nikdo nesměl vědět o ostatních víc, než bylo potřeba. Všechno si každý musel zapamatovat. Členové skupiny byli rozděleni do několika rot a čet, přesně podle vojenských příruček. Leopold Ráb byl přičleněn do 3. roty 35. pěšího pluku s velitelem pplk. Jindřichem Krejčíkem. Členové 3. roty se pravidelně scházeli k výcviku a někteří z nich spolu pracovali ve Škodovce, kde se pokoušeli sabotovat výrobu. „Vojenský výcvik musel být někde mimo město. Většina těch setkání byla jako sportovních. Házeli jsme míče a přitom se probíraly vojenský předpisy. Objevily se i zbraně, nějaký pistole, takže jsme se učili to rozebrat. Museli jsme být jako vojáci. Idea byla taková, že budeme tajný vojáci naší armády a že budeme schopný odsud Němce vyhnat.“

Noc, kdy zatýkalo gestapo

Tajný výcvik v přírodě probíhal až do poloviny roku 1944 nerušeně. Situace na východní frontě se zdála být pro německé jednotky beznadějná a v červnu Spojenci otevřeli novou frontu ve Francii. Již brzy měla přijít šance oplatit Němcům strýcovu smrt.

Jednoho letního dne však došlo k události, která měla tragický dopad na celou odbojovou skupinu a znamenala její faktický konec. Jeden z jejích členů se ve Škodovce během pracovní směny opil. „On šel z fabriky domů a zastavil ho werkschutzák (pracovník ostrahy závodu, pozn. aut.), kterej měl kontrolovat, jestli někdo něco nevynáší z fabriky. No, on se mu ten werkschutzák moc nelíbil, a jak byl opilej, tak mu řekl, že to těm Němcům jednou ukážeme. A odvedli ho k výslechu.“

Bohužel promluvil. Gestapo ho vyslýchalo a mučilo tak dlouho, dokud všechno neprozradil. Trvalo pak jen několik málo hodin, než byla zatčena celá 3. rota včetně Leopolda Rába. „On totiž měl doma ve stole v šuplíku seznam nás všech členů organizace. Proč to měl?! Vždyť my ani nevíme, kde to sebral, byli jsme vedený jenom jako čísla.“

Přišli si pro něho v noci na 24. června 1944. „Spal jsem, protože jsem měl jít na šichtu. Najednou bum, bum na dveře. Můj táta, taky Leopold, otevřel dveře a ptal se německy, co si přejou. Oni prej, že hledají Leopolda Rába. Myslel si, že si jdou pro něho, ale řekli mu, že je prej moc starej. Pak mu to došlo.“

První výslech proběhl ještě tu noc. Plzeňské gestapo nerado ztrácelo čas. Chtěli potvrdit jména velitelů, místa schůzek, i kde jsou schované zbraně. K prvnímu výslechu byl přiveden i člen skupiny, u kterého seznam jmen našli. Když Ráb zahlédl jeho podlitinami znetvořený obličej, zděsil se. Co se s ním stalo dál, se už nikdo nedozvěděl.

Výslechy v Plzni probíhaly asi týden. Zejména komisař Fleischer a jeho zákeřné facky byly mezi vyslýchanými nechvalně proslulé. „Když vám tenhle dal facku, tak jste vzal druhou o zem. Měl to tak vypočítané, že vždycky se trefil v tom okamžiku, kdy jste se pohyboval směrem dopředu a von vám přidal ještě jednu zezadu, že vám urazil palici. To nezapomenu do smrti. Takovej tlustej gestapák to byl.“ 

Cely smrti a podzemní továrna

Když Němci na základě výslechů získali alespoň základní informace o struktuře velení skupiny a měli k dispozici téměř všechny její členy, rozhodli se pokračovat ve vyšetřování v Malé pevnosti Terezín. Transport do Terezína probíhal v červenci 1944 a spolu s vězni se sem přesunuli i někteří plzeňští vyšetřovatelé.

Zhruba po měsíci dospělo gestapo k závěru, že výslechy jsou u konce a že jsou shromážděny veškeré materiály prokazující nepřátelskou činnost vůči Třetí říši. Soudní proces mohl začít. „Odvezli nás z Terezína do státní věznice v Drážďanech. Tam už to bylo snesitelnější, protože tam už byli civilní zaměstnanci. No a ty se s náma nešpinili, ale museli jsme začít makat na čedičový skále, ve který se vyráběly díly na V1 a V2.“

Během pobytu v drážďanské věznici se Leopold Ráb dozvěděl připravovanou výši trestu. „Zatím jsem ještě nebyl odsouzenej, ale vyšetřovací soudce nám řekl, jaký paragrafy nám hodili na hlavu. Napomáhání nepříteli, vlastizrada a držení zbraní. Tři paragrafy jsem měl a všechny tři byly na smrt.“ Jak sám po letech vzpomíná, nedělal si z toho nikdo příliš těžkou hlavu. Necítili se zlomeni, naopak. Chtěli pokračovat v boji a věřili v zázrak, který by je z této situace vysvobodil.

Pravděpodobně nejdrsnějším zážitkem z drážďanské věznice jsou pro Leopolda Rába vzpomínky na cely smrti, ve kterých odsouzenci čekali devadesát dnů na výkon trestu. S některými z nich se potkával při krátkých povolených vycházkách na vězeňském dvoře. „Vždycky v pátek bylo slyšet, jak ta gilotina seká. No je to hrozný. To bylo vždycky ticho nebo bylo slyšet pláč, křik, všechno možný. Ty lidi nějak reagovali na to, že věděli, že jdou na smrt. No a pak jste najednou slyšel rachot a džuch… To bylo v tý budově úplně slyšet, zřejmě jak jim ta hlava odlítla.“

Americký nálet a pochod do Dachau

Na počátku roku 1945 podnikaly spojenecké bombardovací svazy intenzivní nálety na německá města. Během jednoho těžkého náletu na Drážďany zasáhla bomba i část budovy věznice, kde byla gilotina umístěna. Zásah ji těžce poškodil a vyřadil z provozu. Leopold Ráb a jeho kamarádi se vytouženého zázraku přece jen dočkali.

Pro německou správu znamenalo poškození věznice nutnost přemístit přeživší odsouzené na nové místo, kde by soudy mohly pokračovat ve své práci a kde by vykonávaly rozsudky smrti. „Najednou přišla fáma, že jdeme na pochod, že nás vedou do Dachau k Mnichovu. No a skutečně to tak bylo. Přišel befel všechny věci sebrat, zabalit, dát na sebe a ráno jsme nastoupili. Čtyři a půl tisíce lidu nás tam bylo. Hnali nás ve štrúdlu v pětistupech pěšky do toho Dachau.“

Obyvatelům německých vesnic, kterými pochod procházel, se tak naskytl žalostný pohled na pohublé lidské bytosti v dřevěných botách, které se jako jedno tělo plazily krajinou. Panoval nedostatek potravin i vody a na celkové vysílení zemřelo během prvních pár dní přes sto lidí.

Pro Leopolda Rába a jeho kamarády ale znamenal pochod do Dachau příležitost k útěku. Při jedné zastávce si všimli otevřených dveří do sklepa většího stavení. Jednali rychle. „Vletěli jsme do toho sklepa a padli jsme tam na hromadu řepy pro dobytek. Měli jsme lžíce nabroušený jako nůž, tak jsme si hned zakrojili.“

Jejich útěku si stráže nevšimly. Německý statkář je nicméně po několika hodinách objevil a pod hrozbami udání je vyhnal pryč. Museli tedy statek opustit a hledat úkryt jinde. Ještě téhož dne před setměním našli v malém údolí starý mlýn, ve kterém se schovali. Bylo již slyšet blížící se frontu, a proto se domluvili s mlynářem, že bude pro něho výhodné, když je zde najdou Američané společně.

Konec války 

Přes noc přešla přes mlýn fronta a druhý den ráno vjel na jeho dvůr americký tank. Natočil svou věž směrem k místu, kde se Leopold Ráb s kamarády ukrýval, a z poklopu vylezli ven dva mladí vojáci. Hodili vyhladovělým kamarádům balíčky s jídlem a nasměrovali je do blízké vesnice, kde se nacházelo americké velitelství. Tam prý dostanou pořádně najíst a pomohou jim dostat se zpátky domů. A skutečně to tak bylo.

Tou dobou se pod velením několika československých důstojníků ze západní armády formovala mise, která spolu s americkou armádou organizovala návraty osvobozených válečných zajatců a utečenců do vlasti. Kolona amerických studebakerů vyrazila směr Plzeň brzy po německé kapitulaci.

Návrat do Plzně a poválečný život 

Na den 16. května Leopold Ráb nikdy nezapomene. Téměř po roce věznění, krutých výslechů a rozsudku smrti bylo po všem a byl zpátky doma v Plzni. „Na náměstí nás rozpustili z aut s tím, že se musíme přihlásit našim úřadům. Tak jsme šli do Měšťanské besedy do komitétu, kterej nás zaregistroval, a byli jsme evidovaný, že jsme se vrátili. V noci jsem pak došel domů do Resslovy ulice a shledal jsem se s rodičema.“

Pro člena ilegálního odboje tak válka definitivně skončila. On i jeho nejbližší kamarádi ze skupiny věznění přežili a mohli plánovat, co bude dál. Po absolvování zkrácené vojenské služby se Leopold Ráb oženil a narodila se mu dcera. Vrátil se ke svému řemeslu do továrny Škoda, ve které působil až do svého důchodu, kam odešel v osmdesátých letech. Dnes žije v Plzni na Bolevci.