The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otfrid Pustejovsky (* 1934)

• narodil se 22. března 1934 v Moravské Ostravě

• rodiče Ernst Pustejovsky a Marie, rozená Nevoralová, se hlásili k německé národnosti

• pamatuje si národnostní mozaiku tehdejší Ostravy

• matku vyšetřoval Německý zvláštní soud (Sondergericht), otec narukoval do wehrmachtu

• vybavuje si osvobozování Ostravy

• v září 1945 se odstěhovali do Fulneku

• v roce 1946 byli zařazeni do jednoho z posledních transportů směřujících do americké zóny v Německu

• dlouhá léta se vyrovnával s poválečným traumatem

• postupně studoval na vysoké škole v Mnichově, Vídni a v Chicagu

• v roce 2025 žil v bavorském Waakirchenu

Jako malý si Otfrid Pustejovsky dobře uvědomoval národnostní mozaiku tehdejšího Ostravska, ale děti nedělaly rozdíly mezi Čechy, Němci, Poláky či Židy. V roce 1938 se ale něco změnilo. Mnichovská dohoda se stala předzvěstí následujících událostí. Sousedé se začali chovat jinak. I děti vycítily, že něco není v pořádku. Následujícího roku se vše ještě zhoršilo. „Proč muži nechodí v normálních šatech, ale v uniformách? Co znamená páska se zvláštně vypadajícím křížem, kterou nosí někteří na ruce?“ pokládal si otázky Otfrid Pustejovsky. Bylo mu pět let, přesto zaznamenal atmosféru všudypřítomného strachu. Rodiče si najednou začali dávat pozor, co před dětmi říkají. Stačilo málo, aby se i občané německé národnosti dostali před Zvláštní soud, tzv. Sondergericht. To byl i případ pamětníkovy matky. Sotva se však rodina stačila vzpamatovat z represí, dopadly na ně důsledky kolektivní viny za všechny nacistické hrůzy druhé světové války.  

Příbuzné měl pod hradem i u Fulneku

Otfrid Valentin Pustejovsky se narodil 22. března 1934 v Moravské Ostravě do rodiny Ernsta Pustejovského a jeho ženy Marie, rozené Nevoralové. Dědeček z otcovy strany pocházel z Hukvald. Pamětníkovy vzpomínky se proto vztahují i k tamějšímu středověkému hradu. Možná i z tohoto důvodu si ve svých dospělých letech vybral jako téma disertační práce právě středověkou problematiku. Jiná větev rodiny zase sídlila v Děrném u Fulneku.  

Otec Ernst Pustejovsky nezůstal na Hukvaldech, ale vystudoval a začal pracovat v Moravské Ostravě. Nejdříve v podniku Siemens a později jako úředník v podnicích hraběte Wilczka. Rodina bydlela od roku 1932 ve Slezské Ostravě. Úplně první vzpomínky pamětníka se vztahují k plyšovému medvědovi. „Na své první Vánoce jsem dostal Teddy Beara. Dočkal se dnešních dní, takže mu už bude 91 let,“ vypráví s úsměvem pamětník.  

Jako by neustále zkoušeli, zda nebude pršet

V březnu 1939 obsadily Moravskou Ostravu jednotky wehrmachtu a s nimi přišli příslušníci gestapa. Velcí vojáci v černých uniformách udělali na malého Otfrida dojem, protože si vzpomínku zachoval až dodnes. Ostrava byla obsazena pár dní před jeho pátými narozeninami. Všímal si také změny v chování mezi Čechy a Němci. Zatímco druzí jmenovaní se radovali, Češi najednou pamětníkovi ani neodpovídali na pozdravy a odvraceli hlavy.  

„Dokonce i tlustý Janota nosil takovou uniformu a netahal s sebou kufřík. Vždycky to byla legrace, když šel do kopce, funěl a supěl v uniformě se svým velkým břichem. Náš táta ale uniformu neměl, dokud najednou nemusel jít k vojákům. Ale Janota nemusel jít, možná proto, že už uniformu měl. Vždycky jsem slyšel: ‚Byl prohlášen za nepostradatelného.‘ Jednoho dne jsem zjistil, co to znamená ‚prohlášen za nepostradatelného‘, a tak jsem se mámy zeptal, co znamená nepostradatelný. Ona řekla, že strana považuje takové lidi za velmi důležité, a proto zůstávají doma a dělají velmi důležité věci a nemusí chodit k vojákům. Moc jsem tomu nerozuměl, protože Janota nevypadal zas tak důležitě,“ popisuje Otfrid Pustejovsky ve svých psaných vzpomínkách. „Byla to zvláštní doba. Když vítali lidi, vždycky zvedli pravou ruku a natáhli ji k nebi. Vypadalo to, jako by neustále zkoušeli, jestli bude pršet. Ale dělali to i za pěkného počasí. A vždycky říkali ‚Heil Hitler‘,“ dodává. Jeho a sourozence matka vždycky učila zdravit „Grüß Gott“ nebo „Guten Tag“, a tak nemohl pochopit, proč i ona zdraví se zdviženou pravicí.  

Když do Ostravy dorazilo gestapo, i rodiče začali být ostražití. Strach byl všudypřítomný. Malý Otfrid dokonce přistihl rodiče, jak si hrají s rádiem. V té době ale nerozuměl, proč znervózněli, když je u toho nachytal, a rychle stanici přepnuli na Velkoněmecký rozhlas, kde zaznívala samá vítězná hesla. Až později matka pamětníkovi přiznala, že poslouchali Rádio Londýn (BBC), za což hrozily přísné tresty.  

Rodiče pamětníka nebyli horlivými podporovateli Hitlera. O Marii Pustejovské bylo známo, že je věřící a že navštěvuje pravidelně kostel, a otec Ernst se jednou účastnil stranického školení a na další již odmítal jít. Jediné, na co přistoupil, bylo působení v Národní socialistické lidové péči (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt, NSV). Po mnichovské dohodě se jakožto úředník dolů hraběte Wilczka vstupu do NSDAP nemohl vyhýbat. S úřednickým postem šla ruku v ruce nesporná výhoda. Byl totiž prohlášen za tzv. UK, tedy nepostradatelného, tudíž se na něj nevztahovala vojenská povinnost.  

Matka stanula před německým Zvláštním soudem

Ve 40. letech se stupňovalo všeobecné napětí, strach i nenávist. Tíha událostí dopadla na celou rodinu Pustejovských. Mezi říjnem 1942 a březnem 1943 pamětník prodělal spálu a onemocnění ledvin, s čímž se léčil v nemocnici. Rodiče měli velký strach o jeho život. Ernst Pustejovsky si dokonce do svého deníku dělal zápisky o zdravotním stavu svého syna. Nemoc však nebyla zdaleka to nejhorší, co rodinu v roce 1943 potkalo.   

V této době se pamětníkova matka dostala před Zvláštní soud v Moravské Ostravě, tzv. Sondergericht. Tyto soudy začaly být na území Protektorátu Čechy a Morava zřizovány ihned 15. března 1939 a sloužily především proto, aby řešily verbální útoky proti Adolfu Hitlerovi nebo vládě NSDAP, a měly poskytovat ochranu nacistickým symbolům a uniformám. Do dnešních dnů se nepodařilo dohledat dokumenty o průběhu vyšetřování Marie Pustejovské. Je pravděpodobné, že byla neprávem označena jako autorka dopisu adresovaného manželce místního Ortsleitera NSDAP. Dopis poukazoval na její alkoholismus. Dopis byl prý psán velmi špatnou němčinou. Pamětník se domnívá, že autorkou anonymu mohla být matka jejich služebné Zdeny. 

„Přijel říšský prokurátor až z Berlína a otevřel proces proti matce za protiříšské chování. Nenašla ani advokáta, protože se každý bál nastoupit proti straně NSDAP. S tím bylo spojeno také odvedení otce do wehrmachtu. Prošel krátkým tlumočnickým výcvikem v Drážďanech a posléze odjel přímo na východní frontu. Od té doby jsme neměli tatínka,“ vzpomíná pamětník. Marie Pustejovská nesla celou situaci velmi těžce a byly dny, kdy neopouštěla zdi bytu, a večer, když si myslela, že děti spí, plakala. Obvinění byla nakonec zproštěna, ale s manželem a otcem jejích dětí jí bylo dopřáno vidět se už jen párkrát.  

Zůstaňte doma, Češi vám pomohou

V roce 1944 bylo pamětníkovi deset let, což znamenalo, že musel složit přísahu u Hitlerjugend neboli Hajot, jak tuto mládežnickou organizaci sám nazývá. „Neexistovala žádná výjimka. Všichni hoši museli nastoupit k Hitlerjugend. Ta první sekce se nazývala Pimpf,“ vzpomíná Otfrid Pustejovsky a dodává, že slib skládali na Hitlerovy narozeniny 20. dubna 1944 v tehdejším Německém domě vedle hotelu Imperial v Moravské Ostravě. 

Od otce chodily z fronty pravidelně dopisy, ve kterých zdůrazňoval přání, aby to všichni ve zdraví přežili. Na začátku roku 1945 se začala přibližovat fronta, sílilo bombardování a rodina trávila čím dál víc času ve sklepě. Dne 17. ledna 1945 přišel rozkaz, aby se všechny německé ženy s dětmi hlásily na hlavním nádraží. Marie Pustejovská v rychlosti zabalila nejnutnější věci sobě a třem dětem – Otfridovi, Ilce a Elsbeth. Pamětník si nepamatuje, jak se dostali na nádraží. Co si ale vybavuje dobře, je ohromný mráz, chaos a velké množství žen a dětí čekajících na vlak. 

Cestovali pravděpodobně několik dní, ve dvacetistupňovém mrazu, bez topení. Nikdo nevěděl, kam jedou ani kdy dorazí. Po jedné z dlouhých přestávek se pamětníkova matka rozhodla, že dále pokračovat nebudou, a společně s dětmi vystoupila z vlaku. Ocitli se v neznámém místě, kde fungoval provizorní lazaret. Děti se položily vedle těžce raněného vojáka, všude byla krev. Pamětník si vybavuje, že sám si lehl na kufr a čekal. Po několika hodinách se matka rozhodla pro návrat do Ostravy. Když přijížděl vojenský vlak, důstojník zakázal ženám nastupovat. Jeden z vojáků jim však potichu poradil, aby využili okamžiku, kdy se důstojník vzdálí. Stihli naskočit do vagónu. Když si jich důstojník všiml, bylo už pozdě. Brzy ráno se ocitli zpět v Ostravě. 

Jednoho dne rodině oznámili, že otec leží v lazaretu ve Šternberku. „Měli jsme možnost nastoupit do vlaku. Mezi bombardováním jsme jeli do lazaretu. Tam ležel náš tatínek, vypadal hrozně. Maminka jen plakala. Nakonec jsme se vrátili do Ostravy,“ vypráví pamětník. „O několik dní později, byl večer, už jsme čekali na poplach a zvonil zvonek. Maminka šla ke dveřím, otevřela a zakřičela. Tam stál špinavý člověk, smrděl a měl uniformu příslušníka Českých drah. To byl náš tatínek,“ dodává. Matka dětem přikázala mlčet, nikoho nebudit a jít potichu spát. Ráno, když vyšel z koupelny, ho děti poznaly. Rodiče se poté rozhodli, že se otec musí vrátit k wehrmachtu. Dezertérům hrozila okamžitá poprava a rodinám zatčení gestapem. Poslední dopis přišel asi týden poté, 25. března. Psalo se v něm, aby rodina zůstala v Ostravě a že je na cestě ke své jednotce. To ráno se viděli naposledy. Podle dostupných informací totiž padl na Slovensku mezi březnem a dubnem 1945. 

Rok trávili v kulisách zničeného města

Na přelomu 30. dubna a 1. května 1945 se situace náhle změnila. Lidé, kteří ještě předtím seděli společně ve sklepě, se přes noc proměnili ze sousedů v nepřátele. Pro děti to bylo nepochopitelné. Rudoarmějci zabavovali ve velkém hodinky, ale pamětníkovi se podařilo ty své uchránit. V okolí domu probíhaly boje. Rabovalo se, z bytů mizel nábytek i osobní věci. Zmizel jim i nápis nad vchodovými dveřmi, kde stálo: „Chraňte se navzájem před bolestí srdce, neboť krátký je čas, kdy jste spolu.“ 

Během jednoho z ostřelování došlo k mohutné explozi. Pamětník se ocitl na opačném konci místnosti, všechno bylo rozbité a on zcela ztratil sluch. Zraněný nebyl, ale několik dní vůbec neslyšel. Sluch se mu postupně vrátil, následky výbuchu ho však provázely po celý život. 

Nakonec milovanou Ostravu opustili. „Když jsme v září 1945 našli útočiště ve Fulneku v rozpadlém domku Zeißbergerů, byla to jen podsaditá existence nejnižšího standardu – a zůstala tak až do našeho vyhoštění v září 1946, i když nás ‚teta Hilde Schindlerová‘ přestěhovala ze špinavé kuchyně do velké místnosti; alespoň jsme pak měli my čtyři dvě postele v nevytápěné a nevytopitelné chatrči,“ píše pamětník ve svých vzpomínkách. Fulnek byl tehdy velmi poškozený bombardováním. Náměstí připomínalo filmové kulisy. Zůstala jen průčelí některých měšťanských domů.  

Asi nejsmutnější období prožívala rodina během Vánoc roku 1945. „Neměli jsme stromek, nic k jídlu. Matka pořád plakala. A v jednom okamžiku někdo bouchal na dveře. Moje matka měla ohromný strach. Za dveřmi byl velký muž s ruskou čepicí. Moje matka ho prosila, aby odvedl ji a aby nás děti nechal být. A v tom okamžiku řekl: ‚Ne, tady v tašce mám něco pro vás. Posílá to řezník Lhotský z Ostravy. Vzpomíná na vás, jak jste se hezky chovala k Čechům, tak abyste měli trošku radost na vánoční večer.‘ Hodil tu tašku a zmizel,“ vzpomíná pamětník. V tašce našli maso, sůl, chleba a máslo. „A potom jsme to už lépe vydrželi, když jsme viděli, že tady jsou ještě lidi z Ostravy, kteří na nás dobře vzpomínají.“ 

Vezli je stejné vlaky jako předtím vězně do Osvětimi

Ve Fulneku zůstala rodina rok. Děti chodily do české školy a navštěvovaly bohoslužby. Ty německé se nesměly konat, proto byly vedeny v latině a bez varhan. V září 1946 se doslechli o posledních odsunových transportech jedoucích do americké zóny. Ty další už mířily pouze do sovětské a Marie Pustejovská měla strach z rudoarmějců, kterým by se jistě nevyhnuli. Každá osoba měla povoleno zavazadlo do 50 kg a příruční zavazadlo nejvýš do 30 kg. Lidé se měli nejdříve shromáždit na nádraží ve Fulneku, odkud je vlak dovezl do Sběrného střediska Nový Jičín.  

V lágru zůstali několik dní, než byl Otfrid Pustejovsky s matkou a sestrami zařazen do transportu, který z Nového Jičína vyrazil 18. září 1945. „Každý dostal číslo kolem krku, aby bylo jasné, do kterého vagónu bude zařazen. V každém vagónu bylo 30 osob. Byly to ty stejné vlaky, které předtím odvážely vězně do Osvětimi. Na cestě jsme dostali jen vodu, hygiena byla hrozná, strašně to tam smrdělo,“ vzpomíná pamětník. Jakmile vlak přejel hranici u Rozvadova, lidé ve vagónech začali strhávat označení „N“, které museli v Československu nosit. To si pamětník schovává dodnes.  

„Mezi internovanými se nacházel také představitel kapucínského řádu z Fulneku páter Wolfram [16. října 1895 – 20. března 1955], který se svou fotokamerou pořídil z transportu vyslaného 18. září 1946 několik unikátních záběrů. Cesta čtyřiceti vagónů s deportovanými měla svou zastávku 21. září 1946 také v proslulé železniční stanici v německém Dachau,“ píše historik Radek Polách z Muzea Novojičínska ve své výstavě věnované odsunu Němců z Novojičínska. Právě na pátera Wolframa vzpomíná také pamětník.  

Museli začít úplně nový život

Začátky v poválečném Německu byly pro rodinu velmi těžké. Matka nebyla oficiálně vdovou – otec byl veden jako nezvěstný – a rodina zůstala bez nároku na plnou podporu. Po sběrném středisku v Novém Jičíně a prvním přijímacím táboře ve škole v Miesbachu získali ubytování v tělocvičně v Tegernsee. Nejhůře se jim žilo v penzionu Adelhof, kde čtyři lidé obývali bývalou čítárnu bez vody, toalety a topení. Spali na starých postelích bez matrací a v těchto podmínkách přečkali krutou zimu let 1946–1947. V létě 1947 získali pokoj v bývalém hotelu na okraji Tegernsee. Podmínky zůstávaly skromné a provizorní, nějaký čas pamětník bydlel i na faře. 

Teprve v únoru 1950 se rodina nastěhovala do vlastního bytu. Přestože byl nedostavěný a vlhký, stal se po pěti letech prvním skutečným domovem. Pamětník zde žil až do maturity v roce 1954. Navzdory všem okolnostem se mu podařilo vystudovat. Po maturitě pokračoval na univerzitách v Mnichově, Vídni a v Chicagu, kde studoval historii, germanistiku a katolickou teologii.  

Ve své odborné práci se vymezuje proti nacismu, který považuje za zlo. Zabývá se moderními dějinami střední Evropy a dějinami českých zemí. Pozornost věnoval například německému antifašismu v práci Christlicher Widerstand gegen die NS-Herrschaft in den böhmischen Ländern. Eine Bestandsaufnahme zu den Verhältnissen im Sudetenland und dem Protektorat Böhmen und Mähren (Křesťanský odpor proti nacistické vládě v českých zemích: Souhrn poměrů v Sudetech a Protektorátu Čechy a Morava). Je autorem či spoluautorem řady odborných publikací, mimo jiné knihy Stalins Bombe und die „Hölle von Joachimsthal“, věnované poválečné těžbě uranu a nucené práci v Československu. V roce 1993 byl jako první německý badatel připuštěn ke studiu archivů Státní bezpečnosti v archivu v Brně-Kanicích. Podílel se také na publikaci věnující se událostem z 31. července 1945 v Ústí nad Labem, známým jako Ústecký masakr. Dlouhou dobu byl zaměstnancem Sudetoněmeckého archivu. Působil také jako učitel v německé škole v Bejrútu v Libanonu. 

Jeho vztah k Československu a k Ostravě zůstával po celý život silný. I když sám přiznává, že po prodělaném poválečném traumatu deset let odmítal mluvit česky. Do země se vracel už v 60. a 70. letech, udržoval kontakty s přáteli z dětství a pomáhal lidem, kteří zůstali. V době natáčení v roce 2025 přicestoval ze svého domova v bavorském Waakirchenu. Se svou ženou je přes 60 let, manželka ovládá ruštinu a rozumí česky. Ostravu navštívil opakovaně i po roce 1989.  

Natáčení proběhlo ve spolupráci s Českou televizí a Muzeem Novojičínska.