The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Sotirios Pupakis (* 1935)

V Československu jsem byl jediný, zbytek rodiny zůstal v Bulharsku

  • narozen roku 1935 v kraji Evros, severovýchodní Řecko

  • otec partyzán, rodina perzekuována

  • v r. 1948 odešel do Bulharska, dětský domov ve městě Botevgrad

  • v r. 1949 odjel do ČSR, dětský domov Šilheřovice

  • zbytek rodiny zůstal v Bulharsku

  • vyučil se dřevomodelářem v plzeňské Škodovce

  • studoval strojní průmyslovku v Praze

  • projektantem ve Vítkovických železárnách

  • dálkově brněnská technika

  • dříve člen KKE, dnes KSČM

  • manželka Řekyně

  • žije v Ostravě

ing. Sotirios Pupakis

 

 „V Československu jsem byl jediný, zbytek rodiny zůstal v Bulharsku.“

 

 

  • narozen roku 1935 v kraji Evros, severovýchodní Řecko
  • otec partyzán, rodina perzekuována
  • roku 1948 odešel do Bulharska, dětský domov ve městě Botevgrad
  • roku 1949 odjel do ČSR, dětský domov Šilheřovice
  • zbytek rodiny zůstal v Bulharsku
  • vyučil se dřevomodelářem v plzeňské Škodovce
  • studoval strojní průmyslovku v Praze
  • projektantem ve Vítkovických železárnách
  • dálkově brněnská technika
  • dříve člen KKE, dnes KSČM
  • manželka Řekyně
  • žije v Ostravě

 

 

 

Vzpomínky na válku

          Pan Sotirios Pupakis pochází z kraje Evros v severovýchodním Řecku. „Moji rodiče byli zemědělci, život zde byl krušný.“ Na jaře 1941 bylo Řecko okupováno Německem, Itálií a Bulharskem. Kraj, kde žil pan Pupakis, leží nedaleko tureckých hranic, a proto se dostal pod německou správu. „V našem kraji byl poměrně klid. Němci chtěli udržovat hraniční pásmo s Tureckem. Tam, kde byli Bulhaři, tam to bylo horší. Němci vycházeli na venkov, jenom když chtěli podniknout trestné výpravy.“

          Kraj osvobodily komunisty vedené jednotky ELAS. Ty však musely po dohodě ve Varkíze[1] z února 1945 složit zbraně a do Evrosu přišli královští policisté. „Oni nejspíš tvořili nějaký kontingent v Anglii, odešli s králem.“ Z bývalých udavačů a spolupracovníků s Němci se brzy začaly tvořit bojůvky. „Po osvobození byli perzekuovaní a byli poschovávaní, ale po změně začali tvořit bojůvky a terorizovali po vesnicích byty těch, kteří spolupracovali s partyzány nebo se zúčastnili boje proti Němcům. Toto trvalo půl roku. Muži se začali v noci srocovat a tvořit skupinky, až z toho vznikla organizovaná skupina partyzánů, která odešla do hor.“ Partyzánem se stal také otec pana Pupakise.

          Teror proti rodinám partyzánů se postupně přiostřoval a některé rodiny byly posílány do koncentračních táborů. „Bylo to tak na měsíc, na dva měsíce. Celou rodinu. I naše rodina prodělala dvakrát koncentrák.“ To nejhorší však rodinu Pupakisových teprve čekalo. „Na podzim navštívili naši vesnici vojáci. Obtočili ji brzy zrána a začli pálit domy partyzánů. Vyhodili nás taky zčerstva z lože a zapálili dům. Nepustili nás, abychom z toho něco vytáhli, akorát nám dovolili vytáhnout živá zvířata.“ Rodina poté musela najít útočiště u příbuzných.

 

 

Přes Bulharsko do ČSR

          Před postupujícími boji občanské války odešel mladý Sotirios v roce 1948 se svými sourozenci do Bulharska. V dětském domově ve městě Botevgrad strávil přibližně rok a půl. Celkem tam žilo asi 700 dětí. „Bylo to dosti chudé. Lidé se snažili ze všech sil, abychom se měli co nejlépe. Rodiče bojovali ještě v Řecku. Všechno chybělo, ať to bylo jídlo nebo pomůcky pro výuku. Nebyl ani učitel, čili učitel byl nějaký těžce raněný partyzán, který se tam léčil. Venku na louce se pověsila černá deska na stromě jako tabule.“

          „Potom na jaře jsme se zúčastnili mládežnické brigády na budování bulharských silnic, tak jsem se jeden měsíc účastnil, kopali jsme a odváželi hlínu.“

         

 

Život v Československu

          Koncem srpna 1949 byl Sotirios vybrán do skupiny starších dětí, která měla být odvezena do Československa. Nejdříve se děti dostaly na dva měsíce do Bochova u Karlových Varů. „Byly tam staré, prázdné kasárny, tam nás ubytovali. Po dvou měsících to začli tajlovat a rozdělili nás na tři turnusy. Ti nejstarší se dostali do tehdejšího Gottwaldova, kde se měli vyučit. Prostřední, kam jsem patřil já, se dostali do Šilheřovic, kde byl zámek Rottschildů.“ Děti se v dětském domově začaly učit jak v řečtině, tak i v češtině.

          V roce 1950 odešel Sotirios do plzeňské Škodovky, kde se vyučil dřevomodelářem. „Jak jsme končili, tak už byly dány přihlášky na průmyslovky. Jenom čtyři jsme prošli, mezi nima i já.“ Sotirios měl jako dřevomodelář studovat hutnickou průmyslovku na Kladně, ale tam již bylo plno. Dostal proto nabídku vystudovat první ročník na strojní průmyslovce v Praze v Betlémské ulici a poté případně přestoupit do Kladna. „Skončil první rok, my jsme přežili, ale pak se nám nechtělo z Prahy na tu hutní někam do Kladna. Seznámili jsme se s Prahou, kromě toho jsme měli internát, kde byli Řekové z různých škol, tak jsme řekli: ‚Jestli je to strojní nebo hutní, na tom nezáleží, hlavně, že to budeme mít za sebou.‘“

          Po dokončení školy se oženil a přestěhoval do Ostravy. „Nastoupil jsem do Vítkovických železáren a zůstal jsem tam až do důchodu. Dělal jsem jako projektant. V pozdějších letech, v sedmatřiceti letech jsem absolvoval dálkově vysokou. Dělal jsem kanalizaci a venkovní vodovody, získal jsem titul inženýra.“

 

 

Návštěva rodičů v Bulharsku

          Rodiče se do Československa nedostali. „Oni přešli do Bulharska, když my už jsme byli tady. Navíc v Bulharsku zůstali moji tři mladší sourozenci, takže tam byli pohromadě a nebylo důvodu, aby přijeli sem.“

          Poprvé se Sotirios setkal s rodiči až ve druhém ročníku na průmyslovce. „To bylo trošku takové nerozvážné. S jedním kamarádem jsme šli podat žádost o pas, nakonec jsme ho dostali, postupně jsme si s nějakými obtížemi vyřídili víza, a tak jsme postavili domov před hotovou věc, že máme pas a víza a že bychom chtěli jet za našima rodičema. Takže z toho, co tam měli, peníze, nám dali nějaký mimořádný příděl.“

          Rodiče ale v té době nežili spolu. Otec pana Pupakise žil ve městě Ruse u hranic s Rumunskem. Sotirios jel nejdříve k němu a poté jeli společně ke zbytku rodiny, která žila ve středním Bulharsku. Matka ale syna nemohla poznat. „Já jsem měl na levé noze pod kolenem takovou vypuklinu, už se to ztratilo, ale bylo to a vadilo mi to, nemohl jsem klečet. Matka to věděla, povídá: ,Ukaž koleno!‘ Jak jsem ukázal koleno, tak mě teprve poznala.“ Sotirios se po dlouhé době setkal s mladšími sourozenci, poznal bratra, který se narodil už v Bulharsku. Podruhé se s rodinou viděl až v roce 1972. Kromě nejmladšího bratra se všichni sourozenci později vrátili do Řecka.

 

 

Vztah k Řecku

          Pan Pupakis si vzal Řekyni, doma mluví česky i řecky. „Takovou hatatylkou.“ Řecké svátky však doma příliš nedodržují.

          Do Řecka se podíval poprvé až v roce 1985. „Bylo to zvláštní, ale ještě zvláštnější to bylo pro naše děti. Naše děti měly pocit, že jsme takoví Cikáni. Mezi sebou mluvíme nějakým jazykem, tou řečtinou, ale jakmile vyjdeme ven, tak mluvíme tím normálním jazykem a to byla čeština. Snažili jsme se jim dát možnost, aby se česky naučily dřív než řecky. Když přišly poprvé do Řecka, tak kamkoli přišly, hovořilo se řecky, tak to je takový povznášející pocit, že to je oficiální jazyk a že se všude hovoří řecky.“

          Pan Pupakis se však nerozhodl vrátit se do Řecka natrvalo. Do země svých předků se ale přestěhoval mladší  syn. „Vzal si krajanku a nechali se přemluvit, že pojedou do Řecka, protože se tam stěhovali její rodiče.“

 

 

Politická orientace

          Pan Pupakis je levicové politické orientace. Byl členem Komunistické strany Řecka (KKE) v Československu, dnes je členem KSČM. „Do KKE jsem vstoupil v osmnácti letech. Vedl mě k tomu celý můj život. Jsem pro socialismus.“

          „Rok 1968 jsem nijak neprožíval, na rozdíl od českých občanů. Já jsem říkal: ‚Kdoví, jaké jsou důvody. Každopádně, jestli s nimi máme smlouvu, tak vlastně nemáme co ztratit. O nic jiného by jim nešlo. Ono se to časem vysvětli, proč se to stalo.‘ Takže jsem to bral normálně. Mně to vyčítali v práci, měl jsem dlouhé diskuse se spolupracovníky. Byli jsme dobří kamarádi a vážili jsme se navzájem. Oni říkali: ,Ty to necítíš, protože nejsi Čech, kdybys byl, tak bys to cítil jinak!‘“

          Pan Pupakis uvádí, že mu na komunistické straně vadilo hlavně to, že funkcionáři měli své pozice na doživotí. „Pokud kývali starším nebo výše postaveným, tak zůstávali doživotně. Toto jednak křiví charaktery a za druhé vytváří kult osobnosti.“

 

 

Zpracoval Vladimír Kadlec, 14.12.2010

 




[1] Dohoda mezi řeckou vládou podporovanou Brity a komunisty vedeným Výborem národního osvobození (EAM), pod který spadaly jednotky ELAS, měla ukončit boje mezi oběmi stranami, které propukly v roce 1944. Příslušníkům EAM bylo umožněno účastnit se aktivně politického života, pokud ELAS složí zbraně. Rozpoutání občanské války však dohoda stejně zabránit nedokázala.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sixty Years After. Memory of Greek Civil War Refugees in Czechoslovakia, 1949-2009

  • Witness story in project Sixty Years After. Memory of Greek Civil War Refugees in Czechoslovakia, 1949-2009 (Vladimír Kadlec)