Pavel Pukyš

* 1964

  • „Z třetího odvodu jsem zase tak utekl, ale pak mně přišlo, že se musím dostavit k čtvrtému odvodu a propiskou tam bylo dopsáno, že pokud se nedostavím, tak mě předají vojenskému prokurátorovi, ale to už jsem od nějakých lidí zjistil, že čtyři odvody neexistujou. A to bylo napsáno propiskou a nikdo tam nebyl podepsaný. Takže mně vlastně anonymně vyhrožovali. Hned jsem mazal k psychiatrovi a on mě odkázal do Olomouce na Hradisko ke krajskému vojenskému psychiatrovi. Jenže já v tom Bruntále, než jsem jel na pohovor ke krajskému psychiatrovi na Hradisko, tak jsem asi dva dny nespal. Předtím jsem i kalil a pomazal jsem si vlasy olejem a bylo mi fakt zle. Na tom Hradisku jsou takový dřevěný lavice, a tak jsem si tam lehnul, jak jsem byl tak vyčerpanej z toho všeho, na chodbě u dveří ordinace. Teď si pamatuju, jak mě vzbudil pan doktor. Byl v pohodě, ten chlápek. Splnil si asi své kvóty. On jak mě vzbudil, tak se mi udělalo úplně šoufl a vím, jak jsem vešel dovnitř, tak umyvadlo bylo vlevo. Mně se zvedl žaludek, a tak jsem hned hodil kosu do toho umyvadla, jak mi bylo blbě, jak jsem nejedl. On říká: ‚Nebojte se, na vojnu nepůjdete.‘ On si to spojil s tím, což se mi hodilo. Nevyvracel jsem mu to. Slitoval se. Poděkoval jsem a šel pryč. Pak se mi ozvali, ať přijdu do Déčka. Byly další odvody. To už jsem reagoval, protože jsem věděl, že jsem vyhrál. Tak jsem tam šel a ten lampasák mi říká: ‚Tak se vám to povedlo.‘ Říkám: ‚Co jako?‘ ‚Podepište tady.‘ Taková knížka. Já jsem trvale vyřazen z vojenské evidence, já neměl modrou.“

  • „Přišla advokátka ex offo. ‚No, pane Pukyš, tady máte přečin příživnictví 7C, 11C, narušení pětiletky, ohrožení výroby plánu závodu.‘ Že jsem ohrozil výrobu v ČKD. Říkám: ‚Jasné, ale já žádnou příživu nemám. Já jsem prodal muziku, desky, to, to, to za čtyřicet tisíc.‘ Ona: ‚Komu jste to prodal?‘ A já jsem si nemohl vzpomenout, jak se lidi znali přezdívkami. Říkám: ‚No Židovi.‘ Ona: ‚Židovi, jakýmu Židovi?‘ Říkám: ‚Já nevím příjmení.‘ Jako Olda Malina. Ona: ‚Tak si vzpomeňte, jak se jmenuje příjmením. Dostanete jinak tři roky.‘ A hned šla pryč. Jí to bylo jedno. Oni na tebe kašlali. Já jsem si fakt týden před soudem na to vzpomněl. A jak si chceš na něco vzpomenout, tak to nejde, to zná každej. Sedím tam a říkám si, jaký má příjmení, že za to dostanu tři roky. Pak najednou Malina. S Oldou jsme si to domlouvali na Žofíně v hospodě a myslím, že jsme ještě hulili trávu a chlastali. Teď jsem měl strach, že on bude mít potíže, že si to nebude pamatovat, když jsme pili, že si ode mě koupil za 40 tisíc magnetofon, desky, zesilovač, to, to, to. Tak jsem to řekl advokátce – a on si to fakt pamatoval. Takže mi dali jen přečin příživnictví. On mně vlastně pokryl ten rok. Tak mi dali dostačující trest. Byl jsem tam skoro tři měsíce a dostal jsem tři měsíce na rok podmínku.“

  • „Když jsem šel v Šumperku na první odvod, tak na mě rovnou, že bratr je voják z povolání. Říkal jsem jim, o čem mluví, že já to nenávidím a nikam nepůjdu. ,Musíte!‘ Řekl jsem, že nikam nepůjdu, zvedl se a odešel. Hned jsem šel k psychiatričce a pak mně jedna v Praze pomohla, abych nebyl v hale, ale pak emigrovala. Takže jsem musel aktivně chodit do blázince. Tam jsem zase poznal spoustu jiných osudů a řekl bych, že většinou lepší lidi než venku. Pak jsem byl na šestadvacítce, což bylo druhé nejhorší oddělení v republice. Potkal jsem tam tolik zajímavých nebo nešťastných osudů. Bylo to tam trochu o život. Pod kamerami. Omylem se tam ocitl kluk z Mohelnice, Pagáč, kterého jsem znal zvenku. Říkal jsem mu, ať se ke mně vůbec nehlásí, pořád vás tam sledovali. Když tam někdo zmizel ze stavu nebo byl mrtvý, tak to nikoho nezajímalo. Šestadvacítka byla drsné oddělení. V šedesátém osmém tam byl primář, co pověsil americkou vlajku, a od té doby se to tam vezlo v divném duchu.“

  • „Chodil jsem do hospody, kde se scházeli podobní týpci. Takovej dobrej odpad. V té době tam začínal punk. U Fleků jsme měli jednu dobu základnu. Chodili jsme tam po stolech. Dneska už tam na garmošky hrajou Bavoráci. Pak vedle U Zpěvců za Národním divadlem, Kampa byla špičková – Klamovka. Tam jsem celou tu dobu pařil a za půl roku mě chytli. A ještě než mě chytli, tak chlastám se Židem, Oldou Morgensternem, na Žofíně. Oba dva ožralí a ještě možná zhulení – a říkám mu: ,Poslouchej, já potřebuji pokrýt příživu.‘ Už jsem čekal, že mě asi brzo zavřou. Říkám: ,Koupil jsi ode mě aparaturu, kotoučový magnetofon, desky a nějaký knížky asi za čtyřicet tisíc.‘ Na ten rok jsem potřeboval asi dvacet tisíc. ‚Jo, jasně, prokážu ti to.‘“

  • „Na ubytovně v Černém Mostě jsem měl naplno magneťák a druhý den mě vykopli. Dali mě do Hrdlořez, kam nikdo nechtěl, protože tam byli samí opilci. Tam se mně líbilo. Takovej drsnej underground. Dovnitř jsme chodili oknem. Já jsem se v deset probudil a šel jsem do továrny. Všichni hákovali, celá rota těch šílenců. Přišel jsem v klidu a začal jsem si tam něco dělat. Parťák byl v pohodě, přestal prohlížet pornočasopisy a říkal: ,Pavle, s tvou docházkou tě brzo zavřou.‘ Měl jsem smlouvu na tři roky, aby se zaplatilo vyučení. Pořád, že mě tam nechtěj, tak mě přeložili do jiný party. Říkali mi, že mi chybí x hodin. Říkal jsem: ,Jak to? Vždyť chodím normálně.‘ Byly tam trable s píchačkama. Měli jich tam asi tři sta. To už jsem to kombinoval s psychiatry. Proč prý nemám píchnuto? Chodil jsem do kovárny, kde pro kováře zdarma točili desítku kozla a jinak stála sedmdesát haléřů. Dorazil jsem v deset, dal jsem si tam pivko a zas jsem šel třeba pryč. Po týdnu měnili barvy píchaček. Všechny byly modrý a já měl bílou, abych ji našel.“

  • Full recordings
  • 1

    Šumperk, 12.05.2016

    (audio)
    duration: 02:43:36
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, 19.05.2022

    (audio)
    duration: 02:05:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Olomouc, 13.09.2022

    (audio)
    duration: 01:04:06
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Nemluv o tom, jak chutná krysa, pokud jsi ji nesežral

Pavel Pukyš
Pavel Pukyš
photo: archiv pamětníka

Pavel Pukyš se narodil 30. srpna 1964 ve Slavičíně. Nepatřil mezi aktivní politické odpůrce ani aktivisty, spíše by se dal zařadit do skupiny lidí, kterým se říkalo máničky, androši nebo vlasáči. Sám by ale takové škatulkování asi těžko snášel. Prostě chtěl žít po svém, a tak bydlel ve squatech, kouřil trávu, poflakoval se po hospodách, vyhýbal se zaměstnání a také vojenské službě. Stal se proto předmětem šikany příslušníků Veřejné bezpečnosti, několikrát skončil u výslechu a za přečin proti pracovní kázni strávil tři měsíce ve věznici v Ruzyni. Kvůli snaze vyhnout se povinné vojenské službě prošel několika pobyty v psychiatrických léčebnách. Jeho vzpomínky z tohoto období jsou otřesným svědectvím nekontrolovatelné moci ošetřovatelů nad pacienty. Po pádu komunismu se přestěhoval do Šumperka. Seznámil se tam s přítelkyní, která měla dvě děti z předchozího vztahu, a dodnes spolu žijí. V Šumperku nastoupil jako topič v Ernstavu a poté čtrnáct let pracoval v Irstavu Nový Malín.