The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sylva Puchingerová (* 1946)

• narozena 27. března 1946 v Sušici Sylvě Trnkové a americkému vojákovi, osvoboditeli Sušice, seržantu Georgi Saleskému

• ze svatby sešlo a Sylva Puchingerová svého otce nikdy nepoznala

• od narození ji vychovávali maminčiny rodiče, babička Františka Trnková a dědeček Josef Trnka

• v roce 1948 se maminka provdala za Miroslava Kotála

• Sylva Puchingerová vyrůstala do roku 1957 v Dobříši, poté v Sušici

• vyučila se brusičkou skla v Poděbradech, od roku 1961 pracovala čtyřicet let ve Sklárně Annín

• 17. října 1964 se provdala za Adolfa Puchingera, vychovali spolu tři dcery

• rodina se z Annína přestěhovala do Sušice

• maminka jí zemřela v roce 1970, v den svých třiačtyřicátých narozenin

• pokračovala v marném hledání svého otce

• v roce 2025 žila s manželem v Sušici

Příběh Sylvy Puchingerové je silně ovlivněn celoživotním hledáním otce, kterého nikdy nepoznala. Jakožto dcera osvobozujícího amerického vojáka, který zčistajasna popřel lásku k její matce i otcovství, byla ve škole častována nadávkami. Velmi brzy přišla o milovanou maminku i dědečka, který jí vykouzlil šťastné dětství. Čtyřicet let pracovala ve Sklárně Annín, zpočátku plné německých zaměstnanců. Realizovat se v kreslení, které tolik milovala, se jí nezdařilo, na práci brusičky skla je však hrdá dodnes.

Sylva Puchingerová se narodila 27. března 1946 v Sušici Sylvě Trnkové a americkému vojákovi, seržantu Georgi Saleskému, který se podílel na osvobození města Sušice 6. května 1945. 

Maminku jsem kolikrát našla v pláči

Maminka Sylva Trnková pocházela ze Sušice. Byla vyučená švadlena. „Vím, že chodila do tanečního kroužku, a když vítali Američany, byla oblečená do selského kroje.“ O tom se její dcera dozvěděla od prarodičů, až když jí bylo deset nebo jedenáct let. O svém tatínkovi však v té době ještě nic netušila. Maminka o něm nemluvila. „Akorát jsem ji kolikrát našla v pláči. A když jsem se jí ptala, proč pláče, tak mi to neřekla. Trápilo mě to. Ale jinak jsem ji milovala, byla moc fajn.“ Maminka pracovala v rukavičkárně, později v obchodě a pak v uranových dolech. Jakožto samoživitelce jí vypomáhali její rodiče. 

Láska s vůní šeříku

Dne 6. května roku 1945 po poledni pronikla do Sušice 4. pancéřová divize 3. armády Spojených států amerických vedená generálmajorem Williamem A. Hogem. Mezi osvobozujícími vojáky byl i George Salesky, vysoký a pohledný Američan z Massachusetts, který si záhy získal srdce půvabné devatenáctileté Sylvy Trnkové. Jejich city byly vzájemné a vážné. Sylva se mu zalíbila na první pohled. „Bydlel v Holýšově a dojížděl do Sušice, kde musel všechno fotografovat. Buď se scházeli v Holýšově nebo přijel do Sušice. Věděl, že otěhotněla, a tak si na prosinec plánovali svatbu. Měl o ni starost, ptal se, jestli už má ušité šaty a jak pokračují přípravy.“

Místo svatby do Japonska

Rodiče Sylvy Trnkové napsali do Ameriky dopis rodičům George Saleského s žádostí o povolení sňatku. K tomu však již nedošlo, protože jednotka byla převelena jinam. Řada osvoboditelů po ukončení války v Evropě odjela bojovat do Tichomoří a definitivního konce války se nedožila. „Odjel bojovat do Japonska [1],“ potvrzuje Sylva Puchingerová. Dle informací z Československého Červeného kříže měl však George Salesky po konci války adresu v USA. „Posílali mu fotky na tu jeho adresu, kde to dostávali zřejmě jeho rodiče, protože on tam ještě nebyl. Je mi to záhadou. Ukončil to tím, že ji nikdy rád neměl a že ji rád nemá, aby si našla přítele, který by byl mým náhradním otcem.“ Poté odjel studovat, a tudíž se od rodičů odstěhoval. „A tak už jsme o něm neslyšeli. Vlastně už jsme o něm neslyšeli od doby, kdy odjel do Japonska.“

To, že ze svatby nakonec sešlo, Sylvu Trnkovou zasáhlo. „Vím, že měla asi čtyři kamarádky, které se do Ameriky provdaly. Také čekaly rodiny,“ vypráví Sylva Puchingerová, která se dozvěděla jen to, co jí vyprávěla babička. Maminčiny kamarádky byly nemocné nebo po smrti. Mozaiku toho, co se stalo, si skládala z fotografií a dopisů. „Naše domněnka je, že fotografie, které jsme mu posílali, ani nedostával. Maminka mu psala i o výživné, ale nepřišlo nic,“ říká.

Zamilované dopisy s hořkým koncem

Než vztah ze strany George Saleského ochladl, psali si krásné dopisy. V dopise z 26. července roku 1945 Sylvě Trnkové mimo jiné psal: „Dobrý večer, můj drahoušku, jak se dnes večer má moje přenádherná ženuška? Tvůj manžel je v pořádku, ale moc a moc se mu po Sylvě stýská. Neustále na tebe myslím, Sylvo. Přemýšlím nad tebou dvacet čtyři hodin denně. Tak strašně moc tě miluji, Sylvo, celým svým srdcem. Mohl bych tě líbat a líbat a líbat. Nevidět tě a nebýt s tebou mě činí velmi smutným. Tak moc tě miluji...“ Čas běžel a George Salesky v dopise z 28. května roku 1946 po dlouhé odmlce odpovídá: „Musím ti říci, že ještě nejsem připraven na manželství. Ze všeho nejdřív musím zabezpečit svoji vlastní budoucnost. Budu pryč pět let, abych si vydělal peníze a získal zkušenosti. Nemiluji tě, Sylvo, a věřím, že jsem tě nikdy nemiloval. Asi to bylo způsobené tím, že jsem byl tak daleko a dlouho od domova. Omlouvám se. Zapomeň na mě.“

Krásné dětství s babičkou a dědou

V roce 1948 se Sylviina maminka provdala za Miroslava Kotála. Sylvu však od narození vychovávali maminčiny rodiče, babička Františka Trnková a dědeček Josef Trnka. „Babičce jsem říkala ‚mami’ a dědovi ‚taťko’, protože jsem je měla za rodiče.“ V sušické ulici Americké armády bydleli po narození vnučky dva měsíce. Dědeček poté získal práci [2] na berním úřadě v Dobříši, a tak se tam přestěhovali. Babička pracovala jako kuchařka, v Dobříši pak byla zaměstnána jako pokojská v hotelu. Jejich vnučka Sylva poblíž nového bydliště chodila do základní školy. Chodila také cvičit do Sokola a užívala si nejradostnější časy dětství. „S kamarády jsme venku hrávali panáka, káču, školku, kuličky, všechny možné hry,“ vzpomíná. Na prázdniny ji vozili autobusem za maminkou a otčímem do Sušice. S babičkou a dědou trávili čas také na chalupě ve Všenorech u Prahy. „Děda se mi hodně věnoval. Jezdili se mnou na výlety do Prahy, abych ji poznala.“ Už v pěti letech díky němu uměla číst, půjčovala si knížky z knihovny. „V první třídě mě pan učitel požádal, abych dětem přečetla pohádky.“ V roce 1956 však milovaný dědeček zemřel. V témže roce se mamince narodil syn, Sylviin bratr Miroslav Kotál. „Když děda umřel, tak mě vzali na pohřeb. Tam jsem omdlela a byla jsem asi čtyři dny v kómatu,“ vzpomíná na teskné časy Sylva Puchingerová.

Konec pohádky

Desetiletá Sylva jezdívala ještě před odchodem dědečka za maminkou a otčímem do Sušice čím dál častěji. „Abych si na ně zvykla. Abych tam jezdila, tak mi pořídili pejska. Protože já jsem tam jezdit nechtěla. Ale myslela jsem si, že je to můj otec, protože jsem nevěděla, že mám otce Američana. To jsem se dozvěděla, až když mi bylo asi šestnáct let.“ S novým partnerem se Sylviina maminka znala už z doby před osvobozením Sušice. „Otec totiž v dopise [3] píše, že kolem ní vždycky poskakoval nějaký tajtrlík v červených trenýrkách,“ říká s úsměvem Sylva Puchingerová. Do Sušice se přestěhovala v roce 1957. Babička ovdověla a skončila jí pěstounská péče, brzy se za rodinou přestěhovala též. Maminka se prý s manželem špatně neměla. Slušně vydělával a také hrával na pozoun v sušickém orchestru Rytmus. Byl pravděpodobně největším sběratelem nálepek v Sušici. „Bavilo mě dělat mu redisperem rámečky na čtvrtky a lepit nálepky.“ Také se mu starala o rybičky. Otčíma měla ráda, byl na ní hodný. Přesto však jejím nejkrásnějším obdobím v životě bylo dětství strávené s babičkou a dědou v Dobříši a Všenorech. Rodiče otčíma se k ní však moc hezky nechovali. „Nebyla jsem jejich vlastní vnouče…“ 

Děti mi nadávaly, že jsem levoboček

V Sušici chodila do Základní školy Zdeňka Nejedlého, v současnosti pojmenované jako Základní škola Tomáše Garrigua Masaryka. Nejvíce ji bavilo kreslení a zpěv. „Na kreslení jsem měla jednu paní učitelku, která mi pomáhala v soutěžích. Z domova jsem vždycky utíkala k ní. Vždycky mě potěšila, udělala mi čaj, pohoštění, …“ Školní léta nebyla pro Sylvu jednoduchá. Musela čelit neustálému posměchu, že je levoboček. Nevěděla, co to znamená, tak se ptala maminky. Takové chování dětí v Dobříši nepoznala. „Nechtělo se mi do školy, když jsem věděla, že jsou tam ty děti falešné. Tak jsem se schovala Rolfovi do boudy nebo jsem někam utekla...“ Následkem šoku z dědečkova odchodu byla dlouho nemocná, a tak musela šestý ročník opakovat. Asi dva roky chodila do Pionýra, kde hráli všechny možné hry. Asi dvakrát šla s kamarádkou na hodinu náboženství, protože se jí líbily svaté obrázky. Ale otčím jí to pak zakázal, že to pro ni není vhodné.

Maminčin těžký život

Maminka Sylva Trnková, provdaná Kotálová, neměla lehký život. Trápila se pro nenaplněnou lásku s americkým vojákem, zápasila o dobrý život své dcery. A aby toho nebylo málo, zdraví jí zničila těžká práce na dřevišti. „Kláda se vymrštila a vyhodila jí sanici.“ Přišly však ještě horší časy. Čtyři roky bojovala s rakovinou střev. Zemřela v roce 1970, v den svých třiačtyřicátých narozenin. Později se Sylviin otčím znovu oženil. Její vztah s o deset let mladším bratrem se ochladil. Neměla na nic nárok. Přišla o zahrádku, kterou jí maminka slíbila, i řetízek, který jí chtěla dát na památku.

Brusičkou skla mezi Němci

„Chtěla jsem studovat karlovarskou keramiku, tam jsem se ale nedostala,“ říká Sylva Puchingerová. Otčím se však znal s jedním pánem, který pracoval jako brusič skla ve Sklárně Annín[4]. Dostala se tam a vyučila se brusičkou skla. Vyučení probíhalo v Poděbradech. Bylo to náročné, protože už tou dobou vychovávala dvě děti. S manželem Adolfem Puchingerem se seznámila, když přišel z vojny a nastoupil do téže sklárny také jako brusič skla. Vzali se 17. října roku 1964 na sušické radnici. Sylva Puchingerová pracovala ve Sklárně Annín od roku 1961. „Byli tam většinou ještě samí Němci. Nebavilo mě to. Já jsem strašně ráda kreslila, vyhrávala jsem soutěže v kreslení. A když jsem se tam byla s otčímem podívat a každý tam mluvil německy, tak mi bylo zoufale. Myslela jsem si, že jsem v Německu, že Annín nepatří do Čech. Až potom tam promluvilo pár lidí. Vedoucí byl pan Trčán, ten byl Slovák. Někteří Němci uměli napůl česky. Mě zaučoval pan Eichinger, to byl Němec, ale zlatý člověk. Ten mě to všechno naučil. Zpívali jsme spolu české písničky, které komolil,“ vzpomíná Sylva Puchingerová. Ve Sklárně Annín pracovala dlouhých čtyřicet let, až do odchodu do důchodu. Byla to krásná i náročná práce. „Velice mě to bavilo. Ale taky jsem si tam zničila zdraví. Přišla jsem tam o sluch, měla jsem prach na plicích… V pětatřiceti letech jsem skončila, pak jsem dělala manuální práci. Prohlížela jsem sklo a prostě jsem dělala, co bylo třeba. Dělala jsem také exkurze, kde jsem se seznámila s hromadou lidí.“ 

Život mimo politiku 

„Byli jsme mladí. A i když jsme v té době vydělávali málo, manžel bral šest set korun a já dvě stě... Tenkrát stál rohlík třicet haléřů, mléko dvě koruny a padesát haléřů. To se dneska nedá přirovnat.“ Žili si dobře, komunistický režim je netížil. Z Annína však museli dojíždět do obchodů do Sušice, protože tam obchod nebyl. Nějaký čas bydleli de facto na zámku v Anníně, ze kterého vznikly byty. „A přednost měli skláři, kteří tam byli.“ Bydlení to však bylo zastaralé a samá plíseň, často tam marodili. Časem si však vydělali dost peněz na to, aby se mohli přestěhovat do panelového bytu v Sušici. Našetřili si také na auto. Po Sylvě Puchingerové ani jejímu manželovi prý v zaměstnání vstup do komunistické strany nechtěli. „Vedoucí byli komunisti, ale nás se nikdo neptal.“ O politiku se nikdy nezajímala, veškerý čas jí zabírala práce a výchova tří dcer. Prostřední z dcer se narodila 21. srpna roku 1967, rok poté došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Nevěděli jsme, co se děje. Já jsem byla na mateřské a teď jsem nevěděla, co mám dělat, co se stalo, rádio jsme puštěné neměli. Měli jsme strach, jestli něco nebude. Tak nakonec to bylo, jak to bylo…“ Tou dobou žili v Anníně. Odvážný čin Jana Palacha ji zasáhl. „Byl mladý a udělal to pro národ…“ Stále se však věnovala rodině a práci, koupili si také zahrádku. Když začala po mateřské chodit do práce, s péčí o děti jí pomáhala tchýně. Zájem o politiku nepřišel ani s vyšším věkem. V roce 1989 komunistický režim padl. „Mně to bylo jedno. Žádný komunista ale u nás v rodině nebyl.“

Hledání partnera a otce

Bylo zvláštní žít v neúplné rodině… Po jakémkoliv kontaktu s americkým vojákem Georgem Saleským pátrala Sylva Trnková i její dcera. Posílání dopisů do Spojených států amerických zkomplikovala situace po únoru 1948, kdy měla být veškerá korespondence zastavena. Pokusy však pokračovaly i přes zákaz, bohužel však bezvýsledně. Strýc, syn dědovy sestry, uměl anglicky. Sám hledal svého tatínka také přes americkou ambasádu a našel. Slíbil, že jakmile se vrátí z Bulharska, kde natáčel, pustí se do pátrání a jistě najdou i Sylviina otce. Jenže už se z Bulharska nevrátil, zemřel tam v pouhých čtyřiceti letech. Maminku prý nenapadlo se do Ameriky rozjet a George hledat na vlastní pěst. Byla tím vším, co se stalo, zrazená a zlomená.

Také Sylva Puchingerová se George Saleského snažila najít. Napsala mnoho dopisů. Kontaktovala i Český Červený kříž. „Psali jsme na velvyslanectví. Oni mi potom napsali, proč po něm pátrám, jestli kvůli dědictví nebo kvůli čemu… A my jsme odepsali, že po dědictví netoužím, ale že bych ho ráda poznala jako svého otce. A aby poznal on mě. A už potom nepřišlo nic. Ale pak ještě přišlo, že byl asi kontaktován a jestli by s tím souhlasil, aby o mně něco napsali nebo řekli. A to zamítnul. A pokud to zamítnul, tak bohužel…“ 

Babičko, vyprávěj

Jednou z možností, proč byl kontakt s Georgem Saleským, navždy přerušen, podle ní je, že si po návratu do své rodné země našel novou ženu. Podle Michala Novotného, historika ze sušického Muzea Šumavy, který jí pomáhal s pátráním a přeložil veškerou korespondenci, zemřel v roce 2001. „Zjistily se dvě varianty. Podle jedné byl svobodný a neměl žádné závazky, podle druhé měl ženu a jedno dítě. Tak nevím...“ Když jí babička dala do ruky veškeré dopisy, nevěděla, co si počít. „Já jsem k tomu všemu měla takový odpor… Netoužila jsem po tom, abych se něco dočetla. Já jsem se toho bála.“ Veškeré materiály si pořádně přečetla vlastně až před čtyřmi lety. „Až pak jedna vnučka povídala: ‚Babi, podíváme se na to.’“ Jedna z dcer jí i nabízela, že s ní do Ameriky pojede. Sylva Puchingerová už ale zkrátka nemá zájem, vědoma si nezájmu otce o ni. Přece jen ji však potomci inspirovali k sepsání toho, co jí utkvělo v paměti, když jí pořídili knížku Babičko, vyprávěj.

Někdy ho mám přes sebou

Sylva Puchingerová stále žije v Sušici ve šťastném manželství s Adolfem Puchingerem, se kterým je už dlouhých šedesát let. Malování se věnuje dodnes. Své schopnosti využila také při práci na kronice Annína. Našla se poničená až před třemi lety při setkání sklářů v Anníně, kterého se i Sylva pravidelně účastní. Snad po vzoru svého otčíma, který byl vášnivým sběratelem nálepek, začala v šedesátých letech sbírat kapesní kalendáře. Její sbírka dnes čítá na jednapadesát tisíc kalendářů. Také stále moc ráda čte. Občas jí mysl uteče k otci, kterého nikdy nepoznala. „Někdy ho mám před sebou. Mám vnuka, kterému je třicet osm let, a vypadá jako on. Ten úsměv… Prostě tam jsou jeho rysy. Já ho v něm vidím. I když jsem ho v životě neviděla, jen na fotkách.“

[1] George Salesky v dopise z 9. srpna 1945 píše Sylvě Trnkové mimo jiné: „Teď když je Rusko ve válce s Japonskem a ty atomové bomby jsou tak zlé, Japonsko bude brzy kaput. Moje jednotka pojede do Ameriky za dva nebo tři měsíce a jestli nebude Japonsko poraženo, pojedu do Japonska, víš? Stále myslím na pomstu za svého bratra, Sylvo. Ale čas řekne, tak uvidíme.“

[2] Z dopisů Sylvie Trnkové je patrné, že se pracovně přesunul ze Sušice do Dobříše hlavně z toho důvodu, že kvůli nemanželskému dítěti své dcery čelil pohaně ze strany některých sušických obyvatel.

[3] Doslova o něm v dopise z 27. července roku 1945 píše: „Viděla ses s tím svým kamarádem, civilistou, jak měl ty krátké kalhoty na tancovačce? Musí být teď šťastný, když jsem pryč. Kdyby ti řekl něco nepěkného, tak se vrátím a zabiju ho. On pro tebe není dobrý, Sylvo.“

[4]„Annín patří k nejstarším dosud pracujícím sklářským provozům v České republice. Sklárna zde byla založena kašperskohorským měšťanem Augustinem Müllerem již v roce 1796. A tehdejší Augustinova huť byla vybudována velkoryse. Vedle sklářů v huti zde pracovali v samostatných provozech také brusiči, rytci, pozlacovači a malíři skla. A okolo sklárny vyrostla osada.“ (https://www.annin-glass.cz/historie/)