The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Pták (* 1928  †︎ 2020)

Do hlavy mi naštěstí neviděli

  • narozen 9. července 1928 v Záluží u Třemošné

  • střední průmyslová škola strojní, studium ČVUT – po roce 1948 vyloučen

  • sokol, účast na všesokolském sletu v červnu 1948

  • tzv. protistátní činnost – převádění osob, zajištění průchodu po republice, tajná náboženská setkání

  • od roku 1952 členem III. řád sv. Františka, jocismus – Katolická akce

  • v roce 1953 na vojně, tj. v době měnové reformy a nepokojů

  • v listopadu 1957 zatčen, odsouzen za podvracení republiky

  • v letech 1957-1960 vězněn – Plzeň Bory

  • práce v závodě Výstavba, poté v Závodě jaderného strojírenství – Škodovy závody Plzeň

  • člen K 231, Konfederace politických vězňů

  • nábožensky činný i v době normalizace – tajná setkání III. řádu sv. Františka, kontakty s františkány a s dominikánem P. Jaroslavem Dominikem Dukou; často vyšetřován Státní bezpečností

  • zemřel 13. dubna 2020

Dětství a studium

Václav Pták se narodil 9. července 1928 v Záluží u Třemošné. Měl normální dětství chlapce na vsi, hodně sportoval – hrál házenou, fotbal, v zimě hokej. Po válce vstoupil do Sokola, nějaký čas byl také ve Skautu, dokud neodrostli a neodešli vedoucí.

V Záluží absolvoval obecnou školu, potom chodil do Třemošné do měšťanské školy. Ve 14 letech šel do učení na kováře do Plzně. Po vyučení vystudoval střední průmyslovou školu strojní v Plzni a složil maturitu. Potom nějaký čas studoval vysokou školu, kterou mu ale po roce 1948 nebylo umožněno dokončit.

Studoval České vysoké učení technické v Praze, odkud byl při prověrkách v roce 1949 vyloučen bez udání důvodu. Později při práci ve Škodovce se snažil vysokou školu dostudovat v dálkové formě studia. Po návratu z kriminálu mu však ani toto nebylo umožněno.

Protistátní činnost

K prvnímu konfliktu se Státní bezpečností a s komunistickým režimem došlo, když studoval v Praze ČVUT. Coby aktivní sokol se zúčastnil v červnu 1948 všesokolského sletu. Zde došlo k prvnímu střetu se státní mocí.

„Tam byly takové velké protikomunistické manifestace. Slet, to byla protikomunistická odezva na situaci té doby. A to jsme ještě zdaleka nevěděli, co se od toho února 1948 do července dělo. To se jenom tak mezi lidmi povídalo, že toho sebrali a tak. Ale to byl takovej národní odpor. Přál bych vám to zažít, ten slet, v jaký atmosféře probíhal. Mezi sokoly, tam se snad nenašel nikdo, kdo by sympatizoval s komunisty. A proto se skandovaly ty hesla, to někdo vymyslel nějaký heslo a už se skandovalo. Třeba hodně letělo: ‚Beneš patří na Hradčany, Kléma na Olšany!‘“

První kontakt s estébákama jsem zažil hned v roce 1948, když byl všesokolský slet. Tam jsme tenkrát nějak skandovali, neposlouchali jsme. Tak nás nahnali do toho, to ještě nebylo metro, ale byl na Václaváku podchod, jak je z Vodičkovy ulice ten podchod, tam nás drželi nějaký čas. Pak nás brali postupně a vyslýchali. A celkem se zdálo, že z toho nic nebude. Říkali jsme si: to dopadlo dobře. Tam se vyptali na osobní data a proč to děláme a tak podobně. To byly stereotypní odpovědi. Mluvili jsme téměř všichni, ta naše parta, stejně. A říkali jsme: to je dobrý. No ale ono to nebylo dobrý. Oni si ty záznamy uschovali, co už tehdy pořizovali, a počítali pravděpodobně už, že to bude navazovat do té míry, jak se to pak vyvinulo. No tak si to pamatovali. A potom později nám to připomněli.“

Později (asi v letech 1949–1950) se s dalšími studenty zapojil do skupiny, která zajišťovala převádění osob a jejich tajný přesun po území ČSR. „Jako študáci jsme podlehli touze něco dělat. Tak jsme se taky zapojili, měli jsme takový dvě základní skupiny, ve kterejch jsme byli. Ty se samozřejmě prozradily. (...) V Budějovicích byla jedna, smíchovská parta byla druhá. Ty byly navzájem v kontaktu, dobře koordinovaný. No a později se to celkem prozradilo z jinýho pramene, než jsme očekávali, že by se to někdy mohlo prozradit. Tehdy sebrali nějakou dívčinu, jedináčka, já jsem ji ani neznal, ale jak ji potom ostatní charakterizovali, jedináčka, na kterou když zadupali, tak ztratila odvahu nebo co a povídala, i co nemusela. Tak se na nás dostali. Ale to furt ještě nekončilo. My jsme nevěděli, co ta holka povídala. Ona se tím nepochlubila, takže jsme to nevěděli. To se všechno potom ukázalo později, když jsme měli nějaký vazby na převádění – a nejen přes hranice, ale dělala se cestička, když někdo potřeboval projít a nemohl chodit, jezdit vlakem či autobusem, ale vždycky se mu udělala od stanice ke stanici cestička.“

Pamětník uvádí příklad převádění: „Jeden, byl to velice váženej člověk, měl čtyři doktoráty mimo jiné. A odešel do zahraničí. Pak se chtěl vrátit na pohřeb své matky, tak se mu musel zajistit průchod. Takže se mu zajistil průchod třeba na patnáct dvacet kilometrů. V noci ho převezli nebo se prostě přesunul podle situace, v každým úseku jinak. To ale někdo musel nejdřív na všechna místa dopředu zajít a zajistit to. A já jsem tenkrát měl motorku, tak jsem ho převezl.“

„Já vám nepovím, jaká ta síť byla, já to nevím. My jsme věděli jenom o sobě nejbližší, od jednoho k druhému a dál ne.“ Pamětník neumí blíže popsat strukturu skupiny, jak říká, nikdo se raději o nic nezajímal, protože pro případ zatčení bylo lépe toho vědět co nejméně. „Bylo pravidlo: Neptej se. Co nevíš, nemůžeš povědět. (...) Takže my jsme nevěděli o sobě. Ale bylo veliký štěstí, že ti, kteří věděli, nepověděli.“

Nejednalo se však o žádnou velkou konspirační organizaci, bylo zde jen několik zasvěcených osob, které předávaly ostatním jen nezbytné instrukce. „To nebyla žádná velká konspirace, to byla jen dobrovolná skupina. ‚Sjedeš na motorce tam – na určenou adresu večer nebo v noci tak, aby ani to okolí nevědělo, že tam byla motorka pod tím a tím číslem. Tam zajedeš, dáš tam dopis a řekneš to a to. Nic víc! A sbohem.‘ A zase druhej dostal další úsek.“ Spíše než o velkou organizaci šlo tedy o příležitostnou pomoc – jednalo se asi jen o dva případy zajištění průchodu.

I tato činnost byla nakonec odhalena. „To bylo několik let, že jsme si mysleli, že o tom nikdo neví. A zase se tam někdo objevil, kdo podlehl strachu a nějak to vysypal. A obrovské štěstí pro nás bylo, že ten člověk – ten doktor – a ti, kdo tohleto řídili, nás neprozradili – ani jednoho. Za cenu, že on dostal návrh na provaz, potom mu to změnili na doživotí. A ten druhej, kterej to organizoval, ten dostal pětadvacítku. Samozřejmě, tenkrát byla taková doba, kdy se říkalo: Ono je to jedno, jestli dostaneš pětadvacet anebo pět, to stejně praskne během roku nebo dvou roků a půjdeme domů. Takže naštěstí se tohle nebralo tak tragicky.“ Díky mlčenlivosti zatčených se Státní bezpečnost o této Václavově činnosti příliš nedozvěděla.

Na vojně

Pamětník byl na vojně v roce 1953. Sloužil i v době měnové reformy.

„A pak jsme měli taky takovej průšvih na vojně. Jeden voják, jmenoval se Evžen Andres, ten kluk byl volyňský Čech, jak už jsem vám říkal, že mu oběsili tátu a celá rodina se na popravu musela koukat. Já byl na vojně v roce 1953, když byla u nás měna. A sloužil jsem ve Frýdku-Místku a v Opavě. No a tam se prostě zajišťovala Ostrava. To, co se stalo v Plzni, se vůbec v Plzni neočekávalo, to se očekávalo na Ostravě, protože tam byli bohatí horníci. A tenkrát stát udělal měnu 1:50 a čekali, že bude odezva. Tak tam to bylo ošacováno. A Evžen tenkrát říkal, že až to propukne, že pomůže nějakým agentům. Proto se hlásil ke kulometům, i když byl vycvičen jako samopalník. A tenkrát měl v úmyslu, že vezme obranu zezadu – některý ty vojáky, co tam budou. Protože před nástupem bylo školení, že tam pravděpodobně budou západní špičky provokovat a co budou dělat a jak budou atd.. Takže za nima musí být neprodyšná hradba obránců socialismu. Takže Evžen plánoval, že je vezme zezadu. A já jsem mu tenkrát v hlouposti slíbil, že bych mu i pomohl. A on tam měl oběhnuto více kluků. To bylo štěstí, že proběhly prověrky. A nás, co už jsme měli škraloupy z dřívějška, tak nás tam nepustili. My jsme tam jen byli autama a dělali jsme tam jen takovou stafáž – bez možnosti cokoliv udělat. To bylo veliký štěstí, jinak kdyby k tomu došlo..., to by bylo zle. Vždyť vidíte tady v Plzni, byli ti třiapadesátníci jenom za účast a za nějaký pokřikování (uvěznění)... Já nebyl v té době v Plzni, já byl, jak říkám, na Ostravsku, ale jak mi říkají lidé, kteří jsou taky v konfederaci, tak ti dostali tři až pět let. Jenom za to, že šli v průvodu a něco vykřikovali. Takže tamto by bylo opravdu velice drahý. Tak to nás Pán Bůh ochránil od toho, že to prověřovali.“ Kdyby byla celá akce realizována, jednalo by se o vzpouru a vlastizradu a jistě by došlo i na tresty smrti.

To byly takový kotrmelce, který si člověk dodnes neumí vysvětlit.“ Komunistický režim si někdy s lidmi podivně zahrával. Jako se Václav nikdy nedozvěděl důvod, proč byl vyloučen z vysoké školy, a co tam sehrálo roli. Další podobná situace nastala, když dokončil vojenskou službu: do zálohy byl převeden jako vojín, půl roku nato byl náhle povýšen na poručíka, vysvětloval si to tak, že má maturitu a maturanti většinou dostávali vyšší hodnosti, jenže za nějaký čas byl opět degradován na vojína – bez vysvětlení. Pravděpodobně to však souviselo s tlakem StB, která se již na pamětníka zaměřila. Již tušil, že jeho „ilegální“ aktivity mohly být prozrazeny.

Po vojně pracoval v Plzni ve Škodovce, v závodě Výstavba v konstrukci. A také učil na podnikové průmyslové škole.

Katolická akce

Další Václavovou aktivitou byla tajná setkání katolické mládeže. Zapojil se rovněž do hnutí tzv. jocismu. Jednalo se o obrodné laické hnutí v katolické církvi, které vzniklo ve 20. letech 20. století v Belgii, odkud se rozšířilo do Francie. Oficiální název hnutí byl Jeunesse ouvriere chrétienne (JOC – Dělnická křesťanská mládež) a Jeunesse étudiante chrétienne (JEC – Studentská křesťanská mládež). Jednalo se o jeden z typů Katolické akce. V českých zemích a na Slovensku se toto hnutí začalo šířit za války, důležitou postavou zde byl kněz Tomislav Kolakovič. Po válce se jocistické kroužky staly součástí biskupy podporované Katolické akce, jejímž cílem bylo větší zapojení laiků do činnosti církve a především duchovní obroda. „Podstatu tohoto laického apoštolátu nového typu vystihují jeho dvě hesla: ‚Formation par action,‘ čili výchova (osobnosti) činností, a druhé: ‚Voir, juger, agir – vidět, soudit, jednat,‘ což znamená vidět svět, jaký je, uvažovat, čím mohu já ve svém prostředí přispět k jeho zlepšení, a podle toho jednat. V čele jocistických kroužků stál ‚průkopník,‘ který měl svou šesti až desetičlennou skupinku vést tak, aby každý z jejích členů se mohl stát ‚průkopníkem‘ nového kroužku. První takto vzniklý kroužek v továrně, na fakultě, v nemocnici se pak nazýval primární, ostatní, z něho odvozené, pak sekundární, terciární atd.“Celá síť kroužků se pak nazývala „rodina“. Na Slovensku byl její vůdčí osobností P. Kolakovič, v Čechách najdeme osobnosti jako P. Josef Zvěřina, Růžena Vacková, P. Adolf Kajpr, P. Metoděj Habáň, P. Oto Mádr, P. František Mikulášek.2

Hnutí Katolické akcevnímala Státní bezpečnost jako jednoho z největších nepřátel a nebezpečí pro komunistický režim, hlavně protože se tam scházeli vzdělaní inteligentní lidé, kteří o věcech přemýšleli, uměli si udělat vlastní názor a držet se jej, nejít s davem. „Je nejvíce bolelo to při výslechách – jak jsme zjistili – že my jsme byli taky po té stránce katolické organizovaní. A tam nám přednášeli lidé, kteří věděli, co chtějí. Třebas ve Francii vzniklo v té době hnutí JOC, jocismus. Takže to je jako hrozně moc bolelo, že jsme byli i po téhle stránce formovaní. A oni sami měli z toho strach, z celého jejich počínání byl cítit strach, co by se stalo, kdyby se to otočilo. To byl takovej podtón toho všeho. Oni vystupovali: my jsme silní, proti nám neexistuje síla, která by nás srazila. (...) Kolikrát vidíte ty aktuality v televizi, co byly v té době natočený – prostě ty přehlídky síly, jak zbraní, tak lidí. My jsme neporazitelní. Ale vždycky člověk cítil u nich strach. Já se nechci chlubit, ale myslím, že nejsem na tom s psychologií zas tak špatně, abych je neuměl pochopit. To jsem tak nějak cítil z jejich jednání, ten podtón strachu. Čili oni, když se potom vyskytlo nějaký nebezpečí nebo podezření, že by vznikalo hnutí takovéhoto rázu, tak se jistili. Z toho, že někdo udělá nějakou drobnou sabotáž, pronese nějaký silácký výraz, to byla taková jednorázová akce, které oni se ani tak moc nebáli, protože tu dokázali zlikvidovat přes noc. Ale tohleto, když se člověk něco učil, z toho měli strach, protože to nešlo zlikvidovat přes noc.“

Václav se také zapojil do jedné skupinky Katolické akce. Tajně jim přednášel například Ota Mádr, dr. Pavelka. Přednášky se konaly po bytech a nikdy nebyly předem domluvené, protože se nevědělo, co se stane, jestli nebude někdo zatčen. Lidé se o přednášce dozvěděli až těsně předtím. Pamětník se také zúčastňoval setkání jednoho jocistického kroužku. Přednášky byly tajné, účastnilo se jich maximálně deset lidí. Bylo štěstí, že dva organizátoři utekli úspěšně do zahraničí, takže se ani StB nepodařilo zjistit všechno. Ovšem, co StB nezjistila, si často vymyslela, a procesy byly skutečně vykonstruované.

Kromě toho se Václav Pták zapojil do III. řádu sv. Františka, jehož členem se stal roku 1952 v Českých Budějovicích.

Zatčení

Po delší době, kdy StB skupinky sledovala a pomalu rozkrývala (již od roku 1954), v roce 1957 zasáhla.

Václav Pták byl zatčen v listopadu 1957. Potom byl držen sedm měsíců ve vazbě StB v Plzni, většinou na samotce. Výslechy probíhaly od rána do noci, vyšetřovatelé, zvaní referenti, se střídali, ale vyslýchaný tam byl stále jeden – pod tlakem. Opakovaně se ptali na stejné věci, aby se člověk spletl, bylo třeba si dobře pamatovat, co jim řekl dříve. Nejlepší obrana bylo „dělat hloupýho“, tedy že člověk neví, o čem je řeč, že si nepamatuje, toho nezná... Pamětník zmiňuje techniky StB: hru na hodného a zlého vyšetřovatele, techniku cukru a biče, nátlak pomocí nočních výslechů, vyvolávání pocitů viny vůči matce. Celou dobu vyšetřovací vazby byl držen na samotce. „Tenkrát platilo nějaké nařízení, že člověk nemá být na samotce déle než dva nebo tři měsíce. Tak mi tam vždy na tři čtyři dny někoho dali a zase začala nová doba. (...) Ale mně ta samota nějak nevadila. Kolikrát jsem měl spíš strach, aby mi tam nedali nějakýho udavače. Protože když byl člověk dlouho na samotce, tak potom hodně lidí cítilo potřebu se trošku jako vypovídat a svěřit. A proto tam dali špicla. Ale to jsme věděli, už než nás zavřeli, tak nás přátelé upozorňovali na tyhle možnosti. Tak z toho jsem neměl větší strach.“

Soud

V březnu 1958 se konalo soudní přelíčení se skupinou Josef Julius a spol., prokurátorkou při něm byla známá dr. Ludmila Brožová-Polednová, předsedou soudu dr. Tlapák. „Obhájci – to nebylo poznat, kdo je obhájce a kdo prokurátor. Mluvili oba stejně.“ Soud byl jen divadlo, rozsudek byl již předem připravený. „Takovýhle fascikl papírů – obžaloba. To tam ke každýmu četli, co kdo provedl a jak. Potom se soud odebral k poradě. A ten soud – ti lidé neměli čas jít se ani vyčůrat. Ti šli z jedněch dveří a přišli rovnou druhýma dveřma. A soud se poradil. Čili udělal usnesení. A už vám přečetli rozsudek – i s odůvodněním.“

Na právo a právní postupy se příliš nehledělo. „A já tam mám na konci rozsudku takovou pěknou větu: ‚Obviněnému nebyla dokázána obžaloba. Ale senát došel k závěru…,‘ že to tak asi bylo, jak to obžaloba říká.“ Soudy a vyšetřovatelé se podle Václava Ptáka drželi zásady: „Je lépe zatknout deset lidí, kde bude devět nevinných a jeden vinný, záleží jen na tom, že toho vinného chytnou, že jim neuteče. Oni neumějí odpouštět. A další bylo: Když se kácí les, lítají třísky.“

Václav Pták byl odsouzen na rok a půl vězení za trestný čin podvracení republiky. Obžalovaní měli štěstí, že se Státní bezpečnosti nepodařilo propojit jejich činnost se skupinami v Hradci Králové a v Praze-Smíchově a vytvořit tak celostátní síť. Potom by tresty byly horší, protože by to bylo hodnoceno jako celostátní spiknutí. Takto byli souzeni jen jako skupina z Plzně a Českých Budějovic. „Naštěstí jsme mluvili všichni stejně, abych byl upřímnej, lhali jsme všichni stejně, takže se to nepodařilo propojit a byli jsme souzeni individuálně – každá skupinka zvlášť.“

Vězení

Václav byl nejprve ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni, v Plzni v budově bývalého gestapa, na Borech. Trest si odpykával rovněž ve věznici Plzeň-Bory.

Podmínky ve vězení – jídlo

Kolikrát vzpomínám, jak k jídlu byly krájený střeva. Člověk nevěděl, jestli je alespoň vyprali, nebo ne. Takový slizký. Ráno bylo černý kafe a suchej chleba. To přišel chodbař, otevřel okýnko ve dveřích a tam to strčil. Když byl oběd, tak to otevřel, kopl do ešusu a strčil to tam.“

Práce

Dělalo se od nevidím do nevidím. To byla pevná věznice, takže tam byl režim trošku tužší než na lágrech, tam se to přeci jen nedalo tak uhlídat.“ Pracoval v tzv. technickém komandu na Borech, kde se kreslily konstrukční návrhy a výrobní nákresy, jednalo se o stejnou práci jako v konstrukci ve Škodovce. Vězni pracovali pro Škodovy závody, navrhovali důlní zařízení pro Ostravsko apod. Václav vykonával ve vězení vlastně svoji profesi, ovšem zadarmo. Z peněz, které vězni ve vězení vydělali, museli totiž platit tzv. hotel – kriminál, jídlo, dozorce, vyšetřovací vazbu, soudní náklady. Ženatým mužům se strhávaly také sociální příspěvky pro rodinu. A teprve pokud bylo vše splaceno, dostali nějaké kapesné ve formě vězeňských bloků, za které si mohli koupit hlavně cigarety a cukr. Václav dostal jen několik vězeňských bloků ke konci trestu, protože předtím splácel soud a vězení. Mezi vězni však panovala solidarita. „Takže když třeba člověk přišel z korekce, tak s tím se počítalo, aby měli ti kluci starší (déle věznění) nějakou rezervičku. Protože když jste přišla z korekce, tak tam jídlo nebylo, takže aby se alespoň daly zezačátku ty dvě kostky cukru nebo trochu sádla namazat na chleba.“

Pracoviště byla místnost asi 8×8 m, kde bylo jedno rýsovací prkno vedle druhého. A kolem chodili bachaři a hlídali. Na Borech tedy tajné mše nebo náboženské rozhovory, o kterých vyprávějí někteří vězni z lágrů na Jáchymovsku, nebyly příliš možné. Když se pamětník setkal na pracovišti s kněžími a začali si povídat, byli rozděleni do jiných pracovních skupin, popř. skončili na korekci. „Jediný, co nemohli uhlídat, byla osobní modlitba. Tak to jako přemýšlíte, koukáte jako do prkna. Přemýšlí se. Tak to do hlavy naštěstí neviděli.“

Bachaři neměli pro duševní práci příliš pochopení. Když se konstruktér zamyslel, tak k němu hned přišel bachař: „‚Jak to, že nepracujete?‘ ‚Přemýšlím.‘ ‚Přemýšlet můžete v noci, teď pracujte!‘ Pro ně nebyl pojem, že se při konstruktařině musí vymýšlet, myslet. To můžete v noci. A ve dne pak jenom dělat.“ I zde existovaly pracovní normy, ale přeci jen nešly tak snadno stanovit jako při těžbě rudy na Jáchymovsku. Další problém byl, že ne všichni vězni byli profesí konstruktéři – např. Evžen Löbl byl doktor ekonomie.

Konzultovat práci chodili civilní zaměstnanci Škodovky - bývalí Václavovi kolegové. Jednou se i podařilo propašovat dvě krabičky cigaret, ale pak na to bachaři přišli a civily prohledávali.

Práce vězňů bylo využíváno například pro nelegální obcházení patentů. „Tam se děly na těch Borech věci čistě nezákonné. Třeba když se v té době začaly dělat kalendáře s listy na spirálce. Tak to se u nás předtím nedělalo, to byly blokové. A v tiskárně v Hradci nebo Pardubicích, tam byla státní tiskárna a tam ten stroj měli. Tak ho utrhli a přivezli ho k nám. Tam jsme ho rozebrali a rozkreslili úplně na výrobní výkresy. A pak se to dělalo u nás. To byla vyslovená krádež mezinárodního typu, protože to bylo patentovaný. A všechny patenty jsou registrovaný u mezinárodního soudu v Bruselu a jsou chráněný.“

Korekce

Václav byl v korekci dvakrát. Jako důvod pro umístění do korekce stačilo podezření bachařů, že vězni něco „kujou“. Korekce byla odstupňovaná – někde bylo jídlo obden a někde byla dokonce jen každý třetí den poloviční dávka. „To není ani na život, ani na smrt.“

Spoluvězni a udavači

Ze začátku, pokud byli političtí vězni sami, nebyli prošpikovaní kriminálními, tak to se dalo leccos domluvit. Ale potom tam byly takový tři skupiny: tam byli zloději, to bylo rozkrádání socialistického majetku, pak tam byli takzvaní prcačkáři, to byli třeba učitelé, že měli s dětma něco. Takže ti už byli ohební, z těch se rekrutovali udavači, kteří byli mezi politickými vězni. Třebas tam k nám potom přišel chlapík, to byl tajemník okresního výboru KSČ, náčelník lidových milicí, a byl odsouzen. Nevyrazili jsme z něho, kolik dostal a za co. Měl asi nějakou krádež nebo něco podobného. Okolo toho se chodilo takovýmhle obloukem, protože ten udával. Nebo přišla tam skupina ze Škodovky, tam byla nějaká rozkrádačka, něco vyváželi ven, oni je chytili, ale ti kluci měli nějakých půl roku nebo tři čtvrtě roku, něco do roka. Ale zrovna tam byl jeden kolega, kterej sedával se mnou v konstrukci, ve Škodovce ještě když jsem byl. Tak jsme se tam sešli. Taky holt si nechal něco vyvézt a pak to odnesl. A byl tam taky jeden chlapík a zezačátku se kamarádil, byl taky ze Škodovky, já ho ale neznal předtím ve Škodovce. A tak se kamarádil, dobrej, všechno. A najednou ejhle. Spoluvězeň Vili mi říkal: ‚Dávej pozor na něho, on tě bachuje.‘ Tak jsme dali na něj pozor a opravdu, bachoval mě, měl mě na starosti. K tomu jsme museli mít jako odstup. Nebo si pamatuju, jednou se na mě přilepil takovej hodnej kluk, takovej usměvavej, a začal mi vykládat a vyzvídat. A mně to od samýho začátku smrdělo. Víte, takoví lidi, co jsou příliš přívětiví, samý úsměv, hlavně u ženskejch, tak těch je třeba se nejvíc bát. Ten mi tam vykládal mnohé zajímavé věci. Ale zajímavá byla věc, že se mě tak druhej třetí den na vycházce začal ptát na věci, na který se mě ptali velmi často u výslechu. A to se mnou trošinku cuklo: Buď opatrnej! A druhá věc, se říká: Když se chceš něco dozvědět, tak musíš poslouchat, a ne povídat. Tam byl nějakej Láďa Horáček, to byl plukovník dělostřelectva. A když jsme přišli z vycházky, tak mi říká: ‚Václave, dávej na sebe pozor.‘ A já jsem nevěděl proč. Druhej den mi povídá: ‚Václave, nezakopni, dej na sebe pozor.‘ To už mi bylo divné. Tak jsem za ním šel a říkám: ‚Láďo, mohl bys mi to nějak přiblížit?‘ A on říkal: ‚To je Hromádka,‘ tak se ten kluk jmenoval. Ten plukovník měl doživotí, tak byl opatrnej. ‚To je Hromádka a zeptej se na něj...‘ Jeden kluk (Jirka) – no kluk, tak přes 30 let – a byl to jeden z prvních vědců jaderných konstrukcí a dostal tenkrát 25 let a taky tam byl pro Katolickou akci. A ten Hromádka mu připravil dalších asi deset let. Tak jsem se potom ptal kluků a oni mi to všechno vysvětlili. Tak jsem potom na Hromádku byl takový, jak si zasloužil. (…) To byl normální vězeň, kterej pro ně pracoval. Zrovna jako ten kluk, na kterýho mě zase upozornil Vili. Ti byli starý mazáci, ti už měli ten nos trochu jemnější, že to vyčichli, odkud vítr vane.“

Denní řád

Ráno byl před šestou budíček. Žádné velké koupání, vězni se jen v rychlosti opláchli. Potom dostali meltu s chlebem. A nástup do práce. Pracovalo se celý den. „Pak přišel oběd. Položit lžíci, utřít hubu a dělat dál.“ Práce skončila v 18 hodin. Pokud vězeň nedodělal svou práci, pracoval až do 20 hodin. Večerka ani nebyla třeba, po dvanácti hodinách duševní práce si vězni rádi lehli.

Práce ve Škodovce

Václav Pták byl propuštěn z vězení v roce 1960. Do tří dnů si propuštění vězni museli najít zaměstnání, jinak by mohli být znovu zatčeni pro příživnictví. Znovu se ucházel o práci ve Škodovce, chtěl se vrátit do konstrukce. I když se za něj přimlouvali bývalí kolegové i bývalí studenti z průmyslovky, hlavní slovo měl vrchní kádrovák, zvaný Rudý kníže, který mu dělal problémy. Nakonec šel Václav vykonávat dělnickou profesi v závodě Výstavba. Tento závod měl na starosti stroje, které byly potřeba na různých dalších závodech ve Škodovce, udržoval je i navrhoval a vyráběl nové přístroje, jeho úkolem byla i výstavba podniku (např. nový komín). Začal pracovat v dílně v dělnické profesi – např. čistil Siemens martinské pece, v nichž se taví ocel. Veškeré pokusy jeho a přátel, aby se dostal do konstrukce či jiných inženýrských povolání, na lepší pracovní pozici, byly dlouhou dobu haceny celozávodním výborem KSČ a zvláště jedním komunistou, se kterým měl kdysi spor.

Až v roce 1965 se konečně dostal do konstrukce v závodě Výstavba. Zde měl dva významné úspěchy – podle jeho návrhu se provedla první vysokomontážní práce z helikoptéry v republice (při stavbě nového komína) a rychle dokončil konstrukční návrh i technologickou výrobu stroje na oddělování plynných a kapalných částic, na kterém se předtím neúspěšně pracovalo 12 let.

Potom pracoval ve Škodovce v energetice na rozvodech parního potrubí. A odtud přešel v roce 1978 do Závodu jaderného strojírenství v Plzni-Bolevci, kde pracoval na vývoji jaderných reaktorů. Zde zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1990.

Špatný kádrový posudek s ním ale šel stále a nesměl pod sebou oficiálně mít žádné podřízené.

Rok 1968

V roce 1968 se Václav zapojil do obrodného hnutí nečekaným způsobem. Se zaměstnanci konstrukce udělali pasivní stávku za vyšší platy – posadili se na schody generálního ředitelství. A měli úspěch, platy jim skutečně byly zvýšeny. Zažádal také o rehabilitaci, úspěch však měl až po roce 1989. Stal se jedním ze zakládajících členů K 231 v Plzni.

Státní bezpečnost

I po roce 1968 jej pravidelně kontrolovala a sledovala Státní bezpečnost. „Já jsem byl prakticky nejméně jednou za rok na StB. Vždy, když se něco dělo, tak mysleli, že jsem v tom namočenej. To tenkrát měli soud tady františkáni plzeňští4, tak samozřejmě že mě tam hned předvolali k výslechu, viděli nějakej podíl, že jsem na tom měl. Pak měl soud pater Duka5, to je dnešní královohradeckej biskup. A my jsme se spolu scházeli prakticky den co den. On dělal kousíček od nás. Tak to taky jsem byl u zpovědi na StB. Já jsem tam byl dost často, mě tam volali.“ Předvolání na StB ale neměly žádné špatné následky např. v zaměstnání, hlavně protože neměl žádnou vedoucí funkci a po roce 1988 dokonce přesluhoval a mohl kdykoli odejít do důchodu. StB jej tak nemohla příliš vydírat.

Pamětník ví, že na něj byli nasazeni agenti, že byl Státní bezpečností sledován. Jednoho člověka z vesnice, který ho sledoval, dokonce odhalil. Šel za ním a promluvil s ním, a protože toho litoval a omluvil se, Václav mu odpustil, a dokonce se potom spřátelili.

Normalizace a náboženský život

III. řád sv. Františka se v Plzni scházel i za normalizace. „To nebyla podzemní církev, to jsme využívali zákonných prostředků. Protože existovala určitá (svoboda vyznání). To se ví, že se tím člověk nemohl nějak chlubit. Ale nedráždit. Ano, měli jsme skupinku a ta skupina, co byla tenkrát, existuje dodnes. Ale co se tenkrát dělo pod pokličkou, tak se dnes může dělat oficiálně.“

Modlitební setkání se tak konala po bytech a po chalupách. V Plzni se jako na jednom z mála míst udržela kontinuita III. řádu přes celou dobu komunismu. Václav také pomáhal při stavbě Památníku obětem zla v Plzni, meditační zahrady Luboše Hrušky.Znal se s Lubošem i jeho otcem, s nímž byl ve vězení.

Ke konci 80. let již tlak StB poněkud povolil. Příkladem může být pouť na Velehrad v roce 1985 nebo divadlo o sv. Anežce, které se uskutečnilo v meditační zahradě v Plzni a které bylo velkou kulturní událostí, do které se zapojili i herci z plzeňského divadla.

Uvedené pouti se účastnil i pamětník:„To víte, že jsme tam byli. Tam jsme byli a bylo nás tam hodně tady z Plzně. To bylo první veřejné vystoupení, ukázka vůle lidu proti komunismu. Tam byl jako hlavní řečník ministr kultury Klusák, to byl zeť prezidenta Svobody. A ten tam měl velký řeči, ale byl kolikrát umlčenej, vypískanej. To bylo ze začátku. A potom už bylo vidět, že mezi ten dav pronikly komunistické špičky. ‚Prosím vás, lidi, nekřičte!‘ usměrňovaly to. ‚A vždyť je to volovina, co říkáte. On má pravdu. Poslouchejte!‘ A takhle. Já pamatuji, že jsem tam na toho jednoho taky tenkrát křikl: ‚Buď zticha, nebo tě tu ušlapem.‘ A on něco říkal. A já povídám: ‚Hele, podej mi ho.‘ A on vám jako had mezi vysokou trávou vykličkoval a zmizel. Tak to byl jeden z nich. A tam jsem prvně viděl, co měly katolické řády dorostu. Tam prvně, když budu mluvit zase o františkánech, plzeňští kluci v hábitech veřejně vystoupili – jako studenti. Já měl v partě toho jednoho kluka, byl z Doubravky, ale nevěděli jsme o sobě žádné detaily. Najednou tam přijdu a vidím ho v hábitu. Já jsem mu říkal: ‚Vašku, co je s tebou?‘ A on říkal: ‚No, tak teď už to víš.‘ Tam bylo mládeže! Jak sestřiček, tak bohoslovců. I když někteří to třeba časem vzdali, ne všichni to dokončili. Ale prostě museli lézt těm komunistům oči z důlků, když viděli, co se jim pod rukama formovalo, pod takovým přísným režimem, mysleli si, máme prošpikovanou celou společnost donašeči..., a takhle mezi prstama jim vyrostlo něco, o čem neměli tušení. To pro ně musel být šok. Tam tenkrát arcibiskup Tomášek taky veřejně a nebojácně vystupoval. To byla prostě republika v republice v tu chvíli.“

Pád komunismu

Velmi intenzivně prožíval také pád komunismu v roce 1989. „Byl jsem zrovna v nemocnici. Tam jsme byli všichni pacienti nacpaní u televize a já měl ještě na břiše takhle širokej flastr a držel jsem si to a běhali jsme tam dolů, kde byla televize. Tak ty první dny – já jsem byl operovanej den předtím – byla napjatá situace. Ale neočekávalo se, že to hupne takhle rychle. Aspoň v našich podmínkách. To jsem teda prožíval v nemocnici. A když jsem přišel domů, to už se tak nějak začalo formovat nové zřízení. Celkem mně velice vadilo, že lidi, kteří by měli jít do zatracena, že se zase cpali nahoru. A vycházelo jim to, bohužel. No tak jsem potom ještě šel do toho a začal jsem pracovat v nové obecní samosprávě.“

Po roce 1989 byl pamětník nějaký čas činný v obecní samosprávě. Je aktivní v Konfederaci politických vězňů a hlavně ve III. řádu sv. Františka, kde byl donedávna v Národní radě.

Poselství

Václav považuje za potřebnou pro obnovu našeho národa především obnovu morálky, mravních zásad, práva, spravedlnosti a vzájemné úcty mezi lidmi. Škody, které doba komunismu napáchala v této oblasti, jsou nejzávažnější a bude trvat ještě několik generací, než se zcela napraví.

  1. VAŠKO, V. Procesy s Katolickou akcí. In: Církevní procesy padesátých let. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-797-X. s. 39-40.
  2. Tamtéž.
  3. Skutečná Katolická akce – celosvětové obrodné hnutí v církvi, zapojení laiků do života církve. Prvním podnětem ke Katolické akci byla encyklika papež Pia XI. Ubi arcano Dei z 23. prosince 1922. Nezaměňovat se státní Katolickou akcí – vznikla v roce 1949, oficiální organizace kněží, kteří kolaborovali s komunistickým režimem, nástroj státu proti církvi.
  4. Jednalo se o represivní akci Státní bezpečnosti Vír na jaře 1983. Tato akce byla zaměřená proti františkánským společenstvím. Viz HOLEČKOVÁ, M. E. Cesty českého katolického samizdatu 80. let. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2009. 224 s. ISBN 978-80-7021-983-6.
  5. Akce Duka v roce 1981. - Viz tamtéž.
  6. Památník obětem zla. Plzeňská diecéze [online]. 2009 [cit. 2014-07-15]. Dostupné z: http://www.bip.cz/pamatnik.php

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Eva Palivodová)