The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Ptáčková, roz. Kučerová (* 1944  )

Tatínek se odmítl vzdát rodového statku, tak skončil v Jáchymově

  • narozena 16. února 1944 ve Svobodných Dvorech – Chaloupkách u Hradce Králové
  • v roce 1951 byl rodině zabrán statek
  • otec Jan Kučera byl zatčen a poslán do Jáchymova
  • rodina nuceně vystěhována, žila u matčiných rodičů
  • otec Jan Kučera byl vězněn tři roky a tři měsíce, poté byl amnestován
  • po ukončení základní školy nesměla Věra Ptáčková dále studovat a byla umístěna do Nového Města nad Metují, kde od svých 14 let kompletovala hodinky značky Prim
  • rodina se za pamětnicí po dvou letech do Nového Města nad Metují přestěhovala
  • po mateřské dovolené začala pracovat v Uhelných skladech Náchod; s dalšími společníky je po roce 1989 zprivatizovala
  • v představenstvu firmy byla až do roku 2017, kdy odešla v 73 letech do důchodu
  • rodný statek se otci Janu Kučerovi vrátil v rámci restitucí zpět, bratr pamětnice nechal statek bez vědomí rodiny přepsat na sebe

Věra Ptáčková, za svobodna Kučerová, se narodila 16. února 1944 do selské rodiny Kučerových. Její otec Jan Kučera hospodařil na rodinném statku, který se dědil z generace na generaci po více než 300 let. Dětství pamětnice bylo až do jejích sedmi let klidné. S rodiči žila v rodné usedlosti ve Svobodných Dvorech – Chaloupkách u Hradce Králové, kde chovali hospodářská zvířata a měli více než 50 hektarů polností. Aby byl chod velkého hospodářství zajištěn, měli i několik zemědělských zaměstnanců, kočího, krmiče a hospodyni, paní Marii Vomelovou, která byla i blízkou rodinnou přítelkyní. Největší díl práce na statku ale odváděl otec rodiny, na kterého pamětnice vzpomíná: „Nikdy nešel spát, než obešel chlívy, prostě to všechno zvířectvo obešel. On měl i jednání obrovský, obrovský dar jednání s lidma. No, bylo to pěkný.“ Po roce 1948 a nástupu komunistické moci se však situace rodiny začala pomalu měnit.

Otec kulak

Po roce 1949, kdy komunistická vláda vydala zákon č. 69/1949 Sb., týkající se vzniku jednotných zemědělských družstvech (JZD), byl vyvíjen obrovský tlak na soukromě hospodařící zemědělce, aby vstoupili do družstev a přenechali jim veškerou půdu, zvířectvo a vybavení. Sedláci ve Svobodných Dvorech to však již od začátku odmítali, Jana Kučeru nevyjímaje. Otec pamětnice radikálně odmítal vzdát se rodového majetku, tušil ovšem, že změny jsou nevyhnutelné.

Původní zprávy, které se k rodině dostaly, hovořily o tom, že statky nad 50 hektarů půdy budou převedeny na státní statky s tím, že se současní hospodáři stanou správci těchto statků. Rodina Kučerova však hospodařila na 53 hektarech půdy a otec se tedy rozhodl, že tři hektary převede na svého bratra, aby se zabavení statku vyhnul. Ani to však nepomohlo a v neděli 27. května 1951, když se rodina vracela z kostela, na ně na jejich statku již čekali příslušníci Státní bezpečnosti (StB). „Přijeli jsme domů a Máňa stála před vratama a lomila rukama. Na dvoře byl tatraplán a byli tam pánové, kteří tatínka sebrali a odvezli. A jak nám potom tatínek říkal, tak mu řekli, že má dvě hodiny – podepíše, že všechno dává, že se toho statku všeho vzdává. Řekli mu, že by tam mohl dělat správce. A když to nepodepíše, tak že uvidí, že nás vystěhujou,“ vzpomíná pamětnice na nejtěžší den svého života. Otec se statku odmítl vzdát a domů už se nevrátil.

V červenci roku 1951 probíhal s Janem Kučerou v Hradci Králové soud, ve kterém byl obviněn a následně i odsouzen za to, že prodal tele, krávu a prase řezníkovi, a tím okradl dělnickou třídu. Svoji výpověď se musel naučit nazpaměť, přičemž se musel naučit celkem tři různé verze popisu svého „činu“. U soudu byl potrestán devíti lety odnětí svobody a následně byl převezen vlakem do Jáchymova.

Vystěhování rodiny

Den po zatčení tatínka, v pondělí 28. května 1951, se rodina musela ze svého statku za asistence StB vystěhovat. K hospodářství byl přistaven vůz s valníkem, na který mohla rodina naložit své věci, nesměla si však s sebou vzít cokoliv, co patřilo jejich otci. Jejich hospodyně, Marie Vomelová, ale ještě před příjezdem StB stihla některé věci po Janu Kučerovi ukrýt, takže se díky ní podařilo zachránit alespoň jeho oblečení a kolo, o kterém před příslušníky prohlásila, že je její.

Kučerovi se přestěhovali k maminčiným rodičům do Sobčic, ležících mezi Jičínem a Hořicemi. Praxe byla ale většinou taková, že rodiny odsouzených kulaků byly odsunuty do pohraničí do domů po Němcích, které se často nacházely v dezolátním stavu.

Prarodiče pamětnice měli v Sobčicích také hospodářství, ale malé, pouze 11 hektarů polností a zatím se jich kolektivizace zemědělství přímo nedotkla a na svém statku mohli i nadále hospodařit. Nesměli však nikoho zaměstnávat, měli vysoké odvody a na chod hospodářství byli sami. Všechnu práci musela tedy zastat matka pamětnice se svými rodiči, což bylo velmi náročné. Věra Ptáčková se jako sedmileté děvče musela začít starat o domácnost i o svého mladšího bratra. Dědeček pamětnice, nejspíše kvůli vyčerpávající dřině a stresu, brzy onemocněl s žaludečními vředy a rodina se tedy rozhodla, že se svým statkem vstoupí do JZD, čímž se všichni stali i jeho zaměstnanci.

Věra Ptáčková začala v Sobčicích chodit do základní školy. Byla zde pouze jednotřídka, kdy děti od šesti do deseti let chodily společně do jedné třídy a vyučoval je pan ředitel. Dědeček pamětnice byl zatvrzelý antikomunista, denně se u nich doma poslouchalo rádio Svobodná Evropa a dědečkovo smýšlení se nevyhnulo ani školní docházce pamětnice: „Ten řídící nás učil a šel a říkal mu, on se jmenoval Vojtíšek [dědeček], a on mu říkal: ‚Pane Vojtíšek, tady dělám nábor do přátel se Sovětským svazem.‘ A můj dědeček mu pravil: ‚Pane řídící, my jsme ale nepřátelé,‘ takže jako to nám ještě vylepšil ten kádrový profil.“

Otcovo vězení v Jáchymově

Otec pamětnice byl uvězněn v Jáchymově, kde musel pracovat v dolech a těžit uranovou rudu. Bydleli v dřevěných barácích a nebezpečná těžba probíhala bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Velmi často byli vězni nuceni pít vodu, která protékala štolami a byla zřejmě radioaktivní, a jíst chléb okousaný od myší. Rodině mohl tatínek posílat jednou měsíčně dopis, ten však procházel cenzurou, stejně jako dopisy, které dostával. Za dobu jeho uvěznění, které nakonec trvalo tři roky a tři měsíce, měl povolené pouze dvě návštěvy: „A ty návštěvy probíhaly tak, že z Prahy jel vlak ubohých ženských s dětmi. Přijeli jsme do Ostrova u Karlových Varů, tam byla taková planina, byly tam dřevěné baráky. Přijel autobus, postavil se kordon, policajti s pistolema namířenýma a z toho autobusu vystupovali ti vězni. A potom jsme měli… taková místnost byla a tam byl ostnatý drát a za ním stál tatínek. My jsme stáli na druhé straně a z obou stran stál jeden estébák.“

Návštěva trvala vždy pouze dvacet minut, po kterých mohly jít děti za svými tatínky do oddělené místnosti. Zde pamětnice řekla svému otci všechno o tom, jak žijí, a dala mu i peníze. Bohužel při filcuňku (prohlídce vězňů) mu dozorci peníze našli a tatínek byl na několik dní poslán do korekce – betonové kobky bez vybavení, kde měl pouze omezené příděly jídla a musel spát na podlaze, většinou bez přikrývek, nehledě na teplotu.

Otcův přítel dr. Votruba za něj několikrát psal žádost o milost, nebylo jí však nikdy vyhověno. Až po roce 1953, kdy zemřel Gottwald a Stalin a nastoupil prezident Zápotocký, byla jeho žádost vyslyšena a tatínek pamětnice v roce 1954 milost opravdu dostal. Později mu přišel i dopis, že se stal obětí kultu osobnosti, a jeho záznam v trestním rejstříku mu byl vymazán. Bohužel to nic nezměnilo na tom, že jeho rodina byla vytržena z rodného místa, musela několik let živořit a děti si nesly cejch dětí kulaka.

Rodina se dozvěděla, že otci byla udělena milost, ale nevěděla, kdy bude propuštěn a kdy a jak se dostane domů. Jednoho dne se pamětnice ráno probudila a u postele najednou stál její tatínek. Byl to nejšťastnější moment jejího života. Celá rodina se opět sešla, ačkoliv to nebylo na dlouhou dobu. Tatínek si našel práci jako kočí u pana Zykla v Čistěvsi a maminka pracovala v sobčickém JZD. Věra Ptáčková po ukončení jednotřídky dojížděla do osmileté školy do Chomutic, po jejímž ukončení se opět projevilo, že je dcerou kulaka.

Když ukončila základní školu, dala si přihlášku na zdravotní školu. Po celou dobu docházky měla samé jedničky a výborně se učila, ale ani přesto nemohla na vysněná studia nastoupit. „No, a zavolal si mě ředitel té školy a u toho byl jeden kantor, myslím si, že se i styděl, byl to velký komunista a teď mně, tý malý holce, museli říct, že jsem dcera kulaka a že nesmím do žádné školy,“ vzpomíná Věra Ptáčková. V té době jí bylo 14 let a měla nejistou budoucnost. Jelikož se narodila s vrozenou vadou kyčlí, kvůli níž byla pohybově omezená, nemohla nastoupit – na rozdíl od jiných děvčat s podobným osudem – jako pomocná síla do JZD. Dostala tedy umístěnku do vzdáleného Nového Města nad Metují do podniku Chronotechna, kde měla kompletovat hodinky. Rodina Kučerova byla po několika málo společných letech opět rozdělena.

Smutnou rodinou situaci ještě prohloubilo onemocnění maminky. V JZD pracovala jako krmička krav, které onemocněly tuberkulózou, a maminka se jí nakazila. Strávila rok v léčebně v Nechanicích a ještě dlouhé měsíce poté brala mnoho léků.

Život v Novém Městě nad Metují

V pásové výrobě podniku Chronotechna v Novém Městě nad Metují se kompletovaly hodinky značky Prim. Čtrnáctiletá Věra Ptáčková po příjezdu do města nikoho neznala a neměla ani ubytování, které bylo tou dobou velmi těžké sehnat. Nakonec jí jedna paní, jejíž děti odjížděly na školní rok pryč, nabídla bydlení u sebe v garsonce, kde pamětnice strávila několik měsíců. Poté se přestěhovala k rodině, jíž se uvolnil jeden podkrovní pokoj, kde mohla pamětnice zůstat. Pokoj ale neměl žádnou izolaci, takže tam byla velká zima: „Jednou tatínek za mnou přijel a přespal tam. Tam nebyla tekoucí voda, pro tekoucí vodu jsem si musela chodit do sklepa, a tak jsem si vždycky přinesla do kbelíku vodu a nalila jsem si ji do umyvadla. No, a tatínek hleděl, že ráno byl na tom umyvadle i led,“ vzpomíná pamětnice na velmi těžké podmínky, ve kterých žila několik let.

V 16 letech, tedy po dvou letech v Chronotechně, se mohla Věra Ptáčková opět přihlásit na školu. Mohla se ale hlásit pouze na obory, které byly blízké jejímu zaměstnání, takže nakonec nastoupila na strojní průmyslovku. Tam chodila do odpolední školy, kdy ráno v 5.30 hod. nastoupila do práce, kde byla do 13.30, a poté šla od 14.00 do školy a domů se vracela po 19.00. Vyčerpáním a neustálým stresem velmi často zvracela.

Po nástupu do školy si chtěla najít jiné ubytování a prohlížela si inzeráty na tabuli ve městě. Přistoupil k ní cizí pán a nabídl jí ke koupi domek, který právě prodával za 10 000 Kčs. Nebyla ovšem plnoletá a nemohla vlastnit dům a rodiče jej zase koupit nemohli, protože v té době se směla koupit nemovitost pouze v místě zaměstnání. Otec šel tedy se svojí dcerou k soudu a nechal ji zplnoletnit, aby si dům v Novém Městě mohla koupit. Po finanční stránce byla pamětnice zajištěná, protože po nástupu do Chronotechny jí známá založila spoření, kam jí automaticky odcházelo 500 Kčs měsíčně z výplaty, a koupi domku si tedy mohla dovolit.

První vlastní bydlení pamětnice byl domek zčásti zapuštěný ve skále, který měl dvě místnosti, kuchyňku a suchý záchod. Byl to však její dům, kam se po několika týdnech přestěhovali i její rodiče s bratrem, a po dlouhé době tak byla rodina opět pohromadě. Tatínek si našel práci u OPS Náchod, kde pracoval jako řidič multikáry, a maminka strávila ještě nějaký čas doma, protože se stále léčila z prodělané tuberkulózy, později nastoupila do továrny jako dělnice.

V Novém Městě nad Metují se už s nimi nenesl cejch kulaků a rodina měla poprvé pocit, že může volně dýchat. Rodiče už nepracovali v zemědělství, měli pevnou a pravidelnou pracovní dobu a prvně v životě nemuseli dřít. Pamětnice s láskou a úsměvem vzpomíná, že poprvé začali chodit na procházky a užívat si více života. Její odloučení od rodiny nakonec všem přineslo mnohem více užitku a radosti, než by se na první pohled dalo očekávat: „V tom Novém Městě vůbec po tom nepátrali, tam najednou nebyli jako takový ty vyvrhelové…. Moji rodiče tam byli hrozně šťastní, hrozně se jim to Nové Město líbilo a poprvé vlastně žili, že nemuseli dřít.“

Po ukončení školy pamětnice zůstávala v Chronotechně, protože by složitě sháněla jiné uplatnění. Práce při kompletaci hodinek byla velmi náročná, celý den trávila při umělém osvětlení a na pracovišti panoval obrovský dril a tlak na výkon. Vyplácena byla ale úkolově, takže pokud opravdu dobře pracovala, mohla si vydělat slušné peníze. Navíc pracovala v čistém a slušném prostředí, kde byla většinou mezi dívkami, které potkal podobný osud jako ji samotnou. Když po mateřské dovolené nastoupila do logistického oddělení Uhelných skladů, nemohla si dlouho zvyknout na klidnější pracovní tempo.

V Novém Městě nad Metují zastihl rodinu i rok 1968, kdy je pohltilo obrovské zoufalství a strach z toho, co nastane po příjezdu tanků okupačních vojsk. Ty se však zdržely pouhé dva dny a ve městě jejich působení nezanechalo žádné stopy. Pamětnice však vzpomíná na pana Podolského, vedoucího výroby v Chronotechně, který srpnové události sledoval přímo v centru dění v Praze: „A přijel a shromáždil nás všechny na dvoře a tam se doslova rozbrečel a říkal, že viděl, jak před ním v té Praze zastřelili kluka, a měl jeho svetr zakrvácenej. No, ale potom ten pan Podolský, samozřejmě, jak… tak ho potom vyhodili. No, už tam začali, už se tam změnilo veškeré vedení, které tam bylo tenkrát pro ten šedesátý osmý rok, tak bylo vyměněné.“ Rodiny pamětnice se však žádné represe a změny nedotkly ani těsně po roce 1968, ani za let normalizace.

Rodinné hospodářství

Rodinný statek se po zabrání v roce 1951 změnil ve státní statek a Jan Kučera na něj měl zákaz vstupu. Na rodinu se však zákaz nevztahoval a Věra Ptáčková na statek jezdila pravidelně, protože na něm stále pracovala jejich hospodyně Marie Vomelová. Pamětnice u ní často trávila celé víkendy a s láskou se tam vracela do svého dětství. Díky Marii Vomelové, která měla k hospodářství silné pouto, nedošlo k jeho devastaci, jak tomu mnohdy bývalo. V průběhu let sice shořela stodola, kde rodina mívala dobytek, ale ostatní stavení byla zachována a průběžně udržována.

Po revoluci v roce 1989 bylo celé hospodářství v rámci restituce navráceno rodině Kučerových, respektive přepsáno zpět na otce rodiny Jana Kučeru. Ten však v té době prodělal mozkovou příhodu a po návratu z nemocnice se jen pomalu zotavoval a ani fyzicky, ani psychicky nebyl v dobrém stavu. Této situace využil bratr pamětnice, který nechal otce podepsat převod celého hospodářství na svoji osobu. Pamětnici ani jejím dětem tedy nepřipadla ani část rodového majetku a celý ho převzal její bratr, který na statku hospodaří dodnes. Za pomoci dotací se mu jej podařilo zrekonstruovat a zvelebit, nicméně tato událost oba sourozence rozdělila.

Když si tatínek uvědomil, co vlastně podepsal, rozplakal se. Nebylo však již cesty zpět, protože Věra Ptáčková vzhledem ke zdravotnímu stavu otce nechtěla řešit přes soudy, nakolik byl převod dobrovolný a platný, a statek tak zůstal už napevno v rukou jejího bratra.

Život po revoluci

Rodina paní Ptáčkové zažívala při listopadových událostech roku 1989 velkou radost a euforii. Pamětnice s manželem chodili na demonstrace a aktivně se účastnili veškerého dění, které směřovalo k pádu tolik nenáviděného režimu. Po roce 1990 využila situace a spolu s dobrými známými zprivatizovali Uhelné sklady, kde pamětnice dlouhá léta pracovala. Ve firmě oba s manželem působili jako jednatelé až do roku 2017, kdy podnik prodali a odešli do zaslouženého důchodu. Věře Ptáčkové bylo tehdy 73 let.

Dodnes žijí s manželem a rodinou dcery v Novém Městě nad Metují ve vícegeneračním domě, který si Věra Ptáčková opět pořídila z peněz ze spoření z Chronotechny a z projede domku ve skále, kde rodina žila v 60. letech. Otec Jan Kučera zemřel v roce 1999 ve věku 88 let a do konce svého života se na svůj statek už nevrátil. Mamince pamětnice je nyní 95 let a žije společně s dcerou a vnučkou ve společném domě. Bratr pamětnice Jan Kučera mladší občas přijede matku navštívit, ale se svojí sestrou vztahy neudržuje.

Věra Ptáčková si zažila velmi dramatický a těžký život, kdy na dlouhou dobu přišla o otce a následně byla odtržena od rodiny. I přes to všechno je však velmi energická a důstojná dáma, ze které čiší obrovský elán a optimismus.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj