The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Ptáček (* 1946)

• narozen 22. prosince 1946 v Tichově

• otec Timofej Simulenko byl členem partyzánské skupiny Ploština, později i protikomunistické skupiny Světlana

• v roce 1949 byl otec odsouzen k trestu smrti, který mu byl později zmírněn na doživotí

• děti navštívily otce ve všech věznicích i v léčebně, do které se dostal následkem rozvoje schizofrenie

• pamětník pracoval jako vlakový manipulant

• pravidelně se účastnil pietních akcí na Ploštině i jinde, setkával se s potomky politických vězňů

• v roce 2025 žil ve Vsetíně

“Maminka dostala žádanku, že můžeme přijet. Z pasek z Tichova do [Valašských] Klobouk to bylo sedm kilometrů a na nádraží možná osm, maminka nás jako malá děcka v jednu hodinu v noci nesla na zádech na nádraží. A jeli jsme do Bylnice a dolů na Slovensko. A kolikrát úplně zbytečně. K tatínkovi nás nepustili.” Psal se rok 1954 a malý Milan s maminkou opět strávili celý den zbytečnou cestou do Leopoldova. Jeho tatínek Timofej Simulenko, zvaný Timošenko, si zde odpykával doživotní trest, který mu byl uložen za jeho působení v protikomunistické skupině Světlana. 

Milan Ptáček se narodil 22. prosince 1946 Františce Ptáčkové, tehdy již matce dvou dětí, a bývalému partyzánovi Timofeji Simulenkovi. Později k Milanovi přibyl ještě bratr Ivan. Rodina žila v malé dřevěnici vysoko nad Tichovem poblíž Valašských Klobouk. “Neměli jsme elektriku, svítili jsme petrolejkami. Vodu jsme nosili ze studánky,” vzpomíná Milan Ptáček. Když maminka začala později pracovat v podniku Pal Magneton ve Valašských Kloboukách, děti vždy pozdě večer postavily do okna lampu, aby viděla na cestu domů. “Měli jsme štěstí na lidi, nikdo nám neubližoval. Zachránilo nás to příjmení Ptáček. Na Ploštině byly za komunistů slavnosti. My jsme tam jako děcka chodívali, zpívali jsme s bratrem hymnu politických vězňů: ‚A to proto jen, že jsem měl svoji zem tak rád, dělí nás ostnatý drát.‘ A já jsem v tom zazpíval Sovětský svaz a už nás hnali. Ale nechytli nás. Režim tatínka úplně totálně zničil, nemohl pro nás udělat nic,” vypráví pamětník.

Otec – partyzán, známý jako Timošenko

Milanův otec Timofej Simulenko se narodil v roce 1916 na Ukrajině či v Bělorusku. Během války byl zajat Němci na východní frontě, několik let byl vězněn a následně deportován do koncentračního tábora Osvětim, kde strávil necelé tři roky. O jeho osvětimských osudech toho bohužel není moc známo, zřejmě se mu však podařilo uprchnout. Později byl odvezen na práci do Brém, odkud však také utekl a dostal se až na Valašsko. Zde se přidal k 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky, která v té době působila v okolí Valašských Klobouk. Jako člen skupiny se zúčastnil mnoha akcí a bojů, fungoval také jako zásobovač. “On chodil v takovém pasekářském oblečení, takže si ho prakticky nikdo nevšímal. Měl rádiovku a staré tepláky. Po cestě rozdával i místním, třeba hrneček cukru, kousek chleba nebo špek,” popisuje pamětník působení svého tatínka, jak jej zná z vyprávění maminky.

Po válce Simulenko pracoval jako dělník při obnově osady Ploština, jejíhož vypálení v dubnu roku 1945 byl očitým svědkem. Začátkem roku 1949 se poté připojil k protikomunistické skupině Světlana, jejímiž členy bylo několik jeho partyzánských přátel. Nezúčastnil se však žádných větších akcí této skupiny. Podle slov Milana Ptáčka nic neudělal, jen rozhodil letáky. I to však stačilo, aby se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Zároveň se podle obžaloby zúčastnil přepadení místního funkcionáře Komunistické strany Československa (KSČ). Jistou roli v tom, že dostal tak vysoký trest, sehrálo určitě i to, že příslušníci tajné policie dlouho nemohli Simulenka a několik dalších členů skupiny dopadnout. Nějakou dobu se mu dařilo skrývat v lesích, v červenci 1949 však byl, snad následkem zrady, zajat a odvezen k výslechu do Uherského Hradiště. “Přivezli ho do Hradiště, do ‚Grand hotelu‘, kde ho u stolu číslo šest dvě hodiny vyslýchali. Ze dvou koutů na něho mířily samopaly, to mně říkala maminka, že na něho mířili a on se měl vzdát. Dvě hodiny se nevzdal. Říkal potom, že se měl radši zastřelit, kdyby věděl, co ho čeká.” V Uherském Hradišti prošel Simulenko skutečně brutálním výslechem pod vedením vyšetřovatelů, mezi nimiž byl i později nechvalně proslulý Alois Grebeníček. Při výsleších přišel o zuby, byl fyzicky mučen a vystaven psychickému nátlaku.

Setkání přes sklo a dlouhé cesty do věznice

“On by možná dopadl líp, kdyby změkl. Ale to nejde, předělat člověka. On byl strašně zásadový a tvrdohlavý. Málokdo by to asi přežil, byl to mimořádně tvrdý chlap,” myslí si jeho syn. Po výsleších v Hradišti se Simulenko dostal k soudu ve Vsetíně, kde byl odsouzen k trestu smrti. Na popravu poté čekal v Hradišti celé tři roky. “Já jsem tam byl s maminkou, to jsem měl asi čtyři roky nebo tak nějak. Stříhali a holili je co týden. Strašně jsem se ho bál,” vzpomíná pamětník. “Byl tam v kobce a čekal na ten trest, kdy je vytáhnou. Ale oni údajně měli strach ho oběsit jako Sověta, jako ruského vojáka.” V dubnu roku 1951 v Hradišti skutečně proběhla poprava dvou odbojářů ze skupiny Světlana. Na Simulenka však nedošlo, jeho popravu bylo potřeba zkonzultovat se sovětskými poradci. Trest smrti mu byl později změněn na doživotí, které si měl odpykat v Leopoldově. 

Milan s maminkou a sourozenci za tatínkem několikrát jeli, ne vždy se jim však podařilo se s ním skutečně setkat. “A když jsme tam dojeli, asi za půl roku, tak nám ho ukázali. Bylo to za mřížemi, za sklem, v tom skle byla jenom taková dlouhá dírečka. Mohli jsme s ním mluvit, ale bavila se s ním spíš maminka. My s bratrem jsme stáli na příčce, co byla zvenku, a mávali jsme na něho. Dva bachaři vedle něho a byl připoutaný k takové železné kouli. Když se maminka na něco ptala nebo on se ptal na kamarády, tak ti slovenští bachaři vždycky řekli: ,Simulenko, bavte sa o rodinných veciach.‘”

Pobyt v Leopoldově byl pro Simulenka nesmírně krutý. Čas trávil především na izolaci, a to zřejmě kvůli své nepoddajné a vzpurné povaze. “Jeho kamarád Pustaj mně později říkal, jak s nimi zacházeli v Leopoldově,” vzpomíná pamětník na setkání s Dobroslavem Pustajem, který si ve stejné době jako Simulenko odpykával v Leopoldově část svého šestnáctiletého trestu. “Mlátili je tam, spávali na betoně při otevřeném okně, venku zima. Říkal, že takového vězně ještě neviděl, protože otec se jim stavěl furt proti. Představte si to, on jim v té base říkal: ,Na vás dělat nebudu. Až mě propustíte, budu dělat.‘ On byl strašně zásadový a tvrdohlavý.”

Milanova maminka se stále snažila situaci zvrátit a partnera dostat z vězení ven. Dopisy posílala, kam to jen šlo, a jeden napsala dokonce i tehdejšímu prezidentu Klementu Gottwaldovi. “Maminka psala, že má dvě děcka, psala i Gottwaldovi. Absolutně nic nepomohlo. Odepsali jí, ať si prodá pole, dá je do JZD, aby měla peníze. Nakonec nám pole sebrali, když dělali v Tichově melioraci.”

Propuštění, nemoc a smutný konec

V roce 1963 bylo Simulenkovi navrženo prominutí zbytku trestu z důvodu nevyléčitelné duševní nemoci a též byla nařízena ochranná léčba na psychiatrickém oddělení. Do Psychiatrické nemocnice v Brně byl převezen v otřesném fyzickém i psychickém stavu. Později jej pak přesunuli do léčebny v Kroměříži. “V Kroměříži ho dali trošičku do pořádku, měl už konečně čisto a postel, ale byl to těžce nemocný člověk. Byl zničený jak duševně, tak po fyzické stránce. Ve vězení se u něj bohužel rozvinula těžká schizofrenie. Oni by ho snad už nepustili nikdy na svobodu, protože už věděli... Tak napsali mamince, že si pro něho může přijít. A maminka jim odepsala: ,Když jste si ho zničili, tak si ho lečte. Co já budu doma dělat s takovým zničeným člověkem?‘” vypráví pamětník. 

Jednou Simulenko z Kroměříže utekl. Znal všechny místní lesní stezky, všecky chodníky v horách. To si pamatoval. K překvapení všech se jednoho dne objevil doma na pasekách. “Přespal na chalupě. Mluvil ještě něco málo, ale jinak už jenom rovně ležel, ruce u sebe. Byl asi rád, že je doma. Potom se po něm už sháněli. Přijela sanitka a on normálně odešel a jel zpátky do Kroměříže bez nějakých problémů. Později při návštěvách v Kroměříži už se na nás jenom díval. To bylo pro náš těžké.” Timofej Simulenko zemřel ve zcela zbědovaném stavu v roce 1981. Jeho popel nechala rodina rozprášit na Baťově hřbitově ve Zlíně. Rodina na pasekách vytvořila také malý pamětní kámen pro jejich otce. Místo je pro Milana Ptáčka symbolem dětství i tragických událostí, které poznamenaly celý život rodiny.

Komunismus je jako nákaza

Zdá se takřka nemožné, že Milan Ptáček v době, kdy jeho tatínek trpěl ve vězení a léčebně, žil téměř normální život. Podle jeho slov jej chránilo především jiné příjmení. Zároveň měl mnoho dobrých kamarádů a také jim pomáhali známí a přátelé, kteří znali situaci rodiny. Po dokončení studia odešel do tehdejšího Gottwaldova, kde pracoval v závodech Svitu. Vojenskou službu pak absolvoval v Mariánských Lázních. “Já jsem roku 1964 narukoval, šel jsem o rok dříve. Sloužil jsem v Mariánských Lázních jako krejčí. Nevím, jestli snad měli nějakou zprávu, ale vůbec jsem to neuměl. Dělal jsem ve skladě, kde se měnily vojákům boty, košile, jezdili jsme s prádlem do prádelny a měnili jsme jim ložní prádlo. Ty dva roky jsem tam prožil jakž takž, zpívali jsme tam s takovou skupinou a já jsem vyhrál ASUD, armádní kolo soutěže ve zpěvu, které se konalo v Karlových Varech.” Po vojně pracoval v lese spolu se svým strýcem Františkem Ptáčkem, který byl taktéž členem skupiny Světlana a odseděl si několik let ve věznici na Mírově. Později se Milan oženil a začal pracovat u Českých drah jako vlakový manipulant, průvodčí a závorář.

Jak se žilo člověku s podobnou minulostí v době, kdy se jaksi předpokládalo, že vstoupí do komunistické strany? “Nabízeli mi členství, ale neexistuje. Oni o mně nic nevěděli. Já jsem jim ani důvody nesděloval, řekl jsem, že nemám zájem,” vzpomíná pamětník na dobu, kdy chodil do práce a bylo mu opakovaně nabízeno členství ve straně. “Ještě si vzpomínám, že za mřížemi otec říkal: ,Nevstupujte do žádné strany. Nikdy.‘ To nám mamka opakovala i později, když jsme za tatínkem dojeli a viděli jsme, jak padá, jak ho týrají, jak mu ten život jde dolů. Úplně zkažený život. Co z vás udělají? To nikdo neví. A takto vám zkazí celou rodinu. Všechny zničí. To je mor. To je nákaza,” konstatuje pamětník a kapesníkem si utírá slzy.

“Na jedné vzpomínkové akci na Ploštině, asi před dvěma lety, jsem komunistce Konečné řekl: ,Ne vy, ale komunisté nám tak připravili cestu. Celý život jsme museli držet hubu, abychom vůbec žili.‘ Řekl jsem jí, že komunisté nám zničili celou rodinu, dětství, všecko. Ona se na mě jenom dívala. Neřekla nic.” 

Milan Ptáček celý život nese následky toho, co se stalo jeho otci. “Jak by to šlo vymazat, když to člověk prožil? To nejde. Nebo zapomenout? To nejde. Komunismus není nový, ani jim nepomůže se přejmenovat. Škoda že za Havla to úplně nezrušili, nezakázali. Prý: zapomeňte na ty komunisty. Jak na ně proboha můžeme zapomenout? Jak to někdo může vyslovit? Oni jsou tak vychovaní od samého mládí: ‚Musíte tam vstoupit, nebo vám sebereme děcka.‘ To byli tyrani a jsou dál,” uzavírá své vyprávění pamětník a s hořkostí v hlase dodává: “Dělej si, co chceš, ale za mnou nechoď. Kdybys měl hlad, tak ti dám najíst, i když jsi komunista. Umřít tě nenechám. Ale nemluv na mě.”