The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Průša (* 1947)

• narodil se 11. října 1947 v Plasné, kde prožil celý život

• oba rodiče byli sedláci, pracovali na vlastním gruntu

• v roce 1953 byla rodina nucena vstoupit do JZD

• navštěvoval základní školu v Kardašově Řečici

• v roce 1965 se vyučil opravářem zemědělských strojů na Státní traktorové stanici v Jindřichově Hradci

• hned po škole nastoupil do JZD v Plasné, jezdil s traktorem, pracoval v dílně

• na povinnou vojenskou službu nenastoupil kvůli úrazu z dětství

• v roce 1974 se oženil, vychoval dvě dcery

• po roce 1989 zažádal o navrácení pozemků, na kterých posléze hospodařil a podnikal

• v roce 2024 již na pozemcích nehospodařil, ale pronajímal je

Rodina pamětníka Františka Průši žila po několik generací v Plasné na Jindřichohradecku a vlastnila třetí největší polnosti v obci. Za války v obci panovala soudržnost, to se ale změnilo s únorem 1948. Velcí sedláci začali být označováni za vykořisťovatele a v obci tak vznikla sousedská nevraživost. Následující kolektivizace na začátku padesátých let stála za rozpadem rodin, vazeb v obci, ale i za ztrátou krajinného rázu. 

Rodina musela střídat kostely

František Průša se narodil 11. října v roce 1947 v Plasné v jižních Čechách. Měl o osm let mladší sestru. Rodina vlastnila po několik generací  statek, který byl třetím největším v Plasné. Celkem činila rozloha polností 35 ha zemědělské půdy (orná půda a louky) a 17 ha lesa. Oba rodiče na statku pracovali. V pěti letech měl pamětník úraz v lokti, v jehož důsledku měl chromou ruku. To byl jeden z důvodů, že později nemusel nastoupit na základní vojenskou službu. 

Pamětníkova rodina byla věřící a pravidelně chodila do kostela. Proto, aby nebyla tolik na očích, střídala kostely v Jindřichově Hradci, Kardašově Řečici a nejčastěji v Soběslavi. 

Stěhovali je před Vánocemi jenom s peřinou

Na začátku padesátých let došlo v obci k několik exemplárním potrestáním, protože rodiny tří sedláků odmítly vstoupit do JZD. „Holuba zavřeli za to, že nedal pít telatům, což nebyla pravda. Suchýho zavřeli za to, že píchnul vidle teleti do nohy,“ vypočítává vykonstruované obvinění pamětník. Muži byli zavřeni na pět až osm let, statky a polnosti zabaveny a rodiny vystěhovány pouze s pár věcmi pryč. „Oni úplně devastovali ty rodiny,“ vzpomíná s lítostí pamětník na to, jak Holubovy vystěhovali pár dní před Vánoci a dovolili jim vzít pouze drobnosti. 

Měli jsme to spočítaný

Pamětníkovi rodiče se vstupu do JZD bránili a hrozilo, že budou ještě s rodinou Žákovou také vystěhováni. Nicméně dům jim nakonec ponechali, ale pole jim byla zabavena. Přiděleny jim byly nepříliš výnosné kousky půdy a z nich jim byly vyměřeny odvodové dávky. Zabavena jim byla také veškerá zemědělská technika (traktor, samovaz na stropy a hrsťovka) a většina zvířat včetně dvou koní. V roce 1953 byla nakonec rodina nucena do družstva vstoupit. „Protože byl táta moc chytrej, tak ho z družstva vyhodili,“ uzavíral pamětník. Také kvůli práci v JZD měl otec pamětníka nalomené zdraví. Musel totiž rozmetat chemická hnojiva – z čehož měl „rozežranou“ kůži na nohou a musel se léčit v nemocnici.

Dědeček legionář vzbuzoval u komunistů respekt

S rodinou bydleli také prarodiče, a právě pamětníkova dědečka, Františka Průši, si místní komunisté vážili a na rodinu proto byli až do dědečkovy smrti shovívavější. Za první světové války se stal František Průša legionářem a prošel Transsibiřskou magistrálu. Za druhé světové války byl vězněn v Terezíně a Dachau.  

Stal se myslivcem, ale beze zbraně

František Průša se vyučil opravářem zemědělských strojů ve Státní traktorové stanici v Jindřichově Hradci v roce 1965. Po škole vstoupil do místního JZD. Pracoval v něm jako řidič traktoru a opravář v dílně. S lidmi v JZD pamětník dobře vycházel a starých komunistů si dle svých slov nevšímal, ani jim nic nevyčítal. Ve 27 letech se oženil. Jeho žena pracovala jako učitelka a spolu vychovali dvě dcery. Byl také aktivním u místních myslivců, ale nemohl střílet. „Jako syn kulaka jsem nedostal zbrojní pas, byl jsem nebezpečnej pro všechny,” vzpomíná pamětník. Místo střelby ale pro myslivce například svážel traktorem zvěř. Rodiče mu vyčítali, že se kamarádí s komunisty.

V roce 1968 byl ze společenských změn pamětník nadšený, ale pamětníkův otec nevěřil, že se cokoliv změní. Vstup vojsk byl pro pamětníka šok. „To už se vědělo, že zlatý časy za těch pár měsíců, co tady byly, skončily.“ Na poměrech ve vesnici se to ale nijak neprojevilo.

Buldozery zničily všechny remízky

Kolektivizace ani lidé pracující v JZD krajině ani zvířatům neprospěli. „Nepřistupovali k tomu s láskou, aby chránili krajinu a nedevastovali půdu, bylo jim to jedno,“ vzpomíná pamětník. Lidé pracující v JZD neměli k půdě ani zvířatům totiž žádný vztah a podle toho se také chovali. Navíc za účelem sdružení polí zničily buldozery remízky, zvěř se neměla kde ukrývat. Půda byla chemicky hnojena a její kvalita byla znehodnocena.

Konečně mohli hospodařit na vlastním

Po revoluci si pamětník o rodinné pozemky zažádal, byly mu vráceny a posléze na nich hospodařil a také podnikal. V roce 2024 pamětník ale už nemohl půdu sám obhospodařovat, a proto polnosti pronajímal, o les se starala rodina.

O dobách minulých a komunismu se ve vesnici nemluvilo. Komunisté vymřeli a několik chalup začalo sloužit jenom k víkendovému bydlení. Podle pamětníka se z Plasné stala „rozvařená vesnice“ a jako viníka označil zpřetrhané vztahy v důsledku kolektivizace.