The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Průchová (* 1938  †︎ 1938)

• narozena 24. listopadu 1938 v Sedlci u Kutné Hory

• rodina doma za války ukrývala partyzány

• roku 1945 rodina přesídlila do Velké Hleďsebe v pohraničí

• pamětnice vystudovala Střední zdravotní školu v Chebu

• od roku 1956 zaměstnána jako zdravotní sestra

• po mateřské dovolené zaměstnána ve vojenské Armě

Jitka Průchová se narodila 24. listopadu 1938 v Sedlci u Kutné Hory. Na dětství vzpomíná ráda, protože byla jedináček a rodiče jí prý splnili všechno, co jí na očích viděli. Jako dítě hrála na harmoniku, ale po čase, po odchodu do pohraničí, hrát přestala, protože zde nebyla hudební škola. Maminka pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici v Kutné Hoře a tatínek jako vrchní topič v cihelně, i když byl vyučený švec. Dostával potravinové lístky pro těžce pracující. Díky tomu mohl také pomáhat těm, kteří se ocitli v nouzi. „Tak se také stalo, že jsem se strašně divila, že maminka vaří tolik knedlíků, když my jsme jenom tři, popřípadě bratranec a babička. Tatínek na peci schovával srbské partyzány, takže jídlo odnášel tam. Já jsem o tom jako dítě nevěděla, maminka nic moc, ale i tak jsme obě trnuly strachy, co se jednou stane, až se na to přijde. Ale do konce války to tak vydrželo. Trvalo to asi dva roky.“ Ukrývaní partyzáni na tatínka nezapomněli. Dopisovali si s ním ještě několik let.  

Matka zažila nacistickou perzekuci v kutnohorské nemocnici. Tamní primář prý odmítl léčit německé vojáky. „Takže pan primář Verdán odešel neznámo kam a sestřičky zůstaly totálně nasazené, ale jelikož některé měly děti, tak je nasadili po Kutné Hoře. Takže maminka ‚za odměnu‘ brousila dřeváky ve firmě Schober. Byly to dřeváky, které se dělaly pro vězně do koncentračních táborů.“

Jitka si také vzpomíná, jak někdy ke konci války šla s maminkou za tatínkem do cihelny, ale vojáci je tam nepustili. „Tudíž jsme měly strach, že se něco stalo, tatínek tam měl ty dva ukrývané srbské partyzány, ale bylo to jinak. Němečtí vojáci tam stříleli svoje německé vojáky, kteří asi nechtěli poslechnout, nebo jestli to byli zajatci…“ 

Kutnou Horu osvobodila Rudá armáda. „S těmi vojáky jsme neměli ani nijak špatné zkušenosti. Dokonce bydleli ještě u domácích, bydlel tak i krejčí, který jim zašíval uniformy a tak, jako co se dalo.“

Do pohraničí

V Kutné Hoře bydleli Průchovi v nájmu, takže uvítali možnost zakoupení domku v pohraničí. Nejprve se odstěhovali otcovi příbuzní a nakonec i rodina pamětnice, i když matka byla prý zpočátku proti. V roce 1945 se tak rodina přestěhovala do Velké Hleďsebe. „Když jsem přišla první den do školy, bylo nás tam asi sedm českých dětí ve škole, ostatní děti byly z německých rodin. Ale byly to některé rodiny, kde byla maminka třeba Němka a tatínek Čech, takže ty děti se s námi celkem i domluvily, no a co se nedomluvily, tak jsme si ukázaly nebo jsme se i my snažily mluvit německy.“ 

Našla si brzy i kamarády a přátelství s dcerou pana řídícího vydrželo až do její smrti. „No a potom přicházely i další děti, postupně se přistěhovaly.“ Maminka byla chvíli doma, než začala v Mariánských Lázních znovu fungovat nemocnice, a tam také nastoupila. Tatínek si našel práci u města v Mariánských Lázních, kde dělal vedoucího čisticí stanice. „Dostal pracovníky, a to byli Němci, ale byli to antifašisti, občané Velké Hleďsebe, a čekali na odsun. Takže byl tam nějaký pan Hachmut a ten měl manželku, která prodělala tyfus, tak jim tatínek pomáhal třeba tím, že jim dal lístky na mouku nebo něco takového.“

V noci jsme slyšeli rachot pod okny

Po prvním stupni nastoupila Jitka na měšťanskou školu do Mariánských Lázní a poté začala studovat tříletou zdravotní školu v Chebu. Nejprve nastoupila jako zdravotní sestra k lázním v Tepelském domě a pak pracovala v Nových lázních až do doby, než se vdala a odešla na mateřskou dovolenou. V obci Velká Hleďsebe poznala svého manžela. Byl to voják z povolání a po celý život sloužil v kasárnách v Klimentově. Po dvou letech známosti se v roce 1957 vzali. Narodilo se jim celkem pět dcer. Když dcery vyrostly, nastoupila pamětnice do zaměstnání v kasárnách a prodávala v Armě.

Během okupace v srpnu 1968 byla rodina na dovolené. „Vyjeli jsme si s manželem na dovolenou do Reichenbachu k našim známým. No a v noci jsme slyšeli rachot pod okny, tak jsme se dívali a jezdily tam ruské tanky. Ráno se pustila televize a tam říkali, že je Československo okupované, že dorazili Sověti k nám. No a my jsme tím pádem z Německa nemohli, protože vlaky nejezdily. Měli jsme s sebou dceru Broňu. A my jsme tam byli vlakem, takže jsme museli počkat.“ Denně se museli hlásit na tamní policejní stanici a nakonec se dostali domů s autobusem, který jel pro děti pobývající na výměnném táboře ve Františkových Lázních.

Podle slov Jitky Průchové se její rodině nežilo špatně, ale určitá omezení se jich přece jenom dotkla. Manžel jako voják z povolání nemohl vycestovat bez povolení posádky. Špatné hodnocení matčiny veřejné aktivity se podepsalo i na jejich dceři. „Když chtěla jít Eva na školu, tak mně pan ředitel ve škole řekl, že jsem málo činná – protože jsem měla doma děti a ještě jsem chodila do práce, tak jsem nemohla chodit po schůzích. I když manžel byl voják z povolání, Eva se holt na střední školu nedostala.“

Běž si za kontrášema sama

O emigraci nikdy neuvažovala mimo jiné i kvůli zkušenosti jejich známých manželů Šrámkových z Prahy. „Dopadlo to tak, že manžel steskem zemřel. Oni to byli Židi, prošli koncentrákem a dostali po šedesátém osmém strach, že by se to mohlo zopakovat, takže odešli. Paní dělala u Čedoku, takže odjeli jedním zájezdem a už se nevrátili. Odjeli někam do Německa, pak bydleli v Aachenu a jejich dcera nás navštívila.“ Jitka vzpomíná též na emigraci rodiny Krebsových. „Kamarádka emigrovala, jeli do Jugoslávie na dovolenou a dostali se do Německa.“ S pamětnicí zůstala v kontaktu: „Jednou jsem kvůli ní měla docela velký průšvih. Poslala mi vánoční pohled, v obálce. Nevím, jak se to kdo dozvěděl, pohled jsem nedostala. Přišel můj muž z kasáren domů celý rozčílený a řekl, abych si šla na ty kontráše sama, že on tam seděl celé dopoledne.“ Musela příslušníkům kontrarozvědky vysvětlovat, že šlo pouze o přání k Vánocům obsahující svatý obrázek. Událost s pohledem se naštěstí obešla bez dalších postihů.

Manžel pamětnice zemřel v únoru 1989. Tato událost překryla všechno dění, které se událo kolem sametové revoluce. „Já  jsem cítila akorát nervozitu vojáků, ale jinak nic, protože my jsme nic neměli, co by nám měli vracet,“ uzavírá své vzpomínání Jitka Průchová.